| Popis |
Současná praxe reprodukční medicíny v České republice je výsostným příkladem radikálně medikalizované oblasti lidského života a uplatňování biomoci v rámci medicíny. Kombinuje hned dva aspekty biomoci, tak jak je definoval Foucault (1999): anatomo-politiku lidského těla i biopolitiku populace: soustředí se na zlepšení výkonnosti těla v oblasti reprodukce a „napravuje“ reprodukční dysfunkce individuí (přičemž je příznačné, že hovoříme spíše o nápravě než o léčbě). Důvodem zacílení příspěvku na tuto oblast je výrazná propojenost reprodukční medicíny v České republice s technologickým aparátem, s komodifikací zdraví a nemoci a s definováním normality a abnormality. Tělo, především ženské tělo, je v rámci těchto procesů vnímáno jako stroj, jehož úkolem je počít, donosit a „doručit“ (deliver) „zdravé“ dítě na svět, konkrétně pod ostré světlo porodního sálu a dohled lékaře, který jej (to dítě) prostřednictvím vážení, měření, popisu a desinfekce včlení do světa ovládaného bio-medicínou, jakékoliv změny nemocniční organizace porodu jsou primárně hodnoceny optikou, zda nezvýší promile novorozenecké úmrtnosti (česká porodnická praxe se honosí mezinárodní statistikou, kde jsme dlouhodobě na špici blížící se nule u tohoto kritéria) a neakcentují jednání samotných aktérů (rodičky a novorozence a jejich doprovodu) – ti jsou konstruováni jako objekty, neschopné kontrolovat vlastní těla. Zároveň současná česká medicína na tomto poli detailně a souhrnně kontroluje reprodukční schopnosti populace, které jsou vyjadřovány konkrétními čísly, určuje věkové limity zdravé a potenciálně patologické reprodukce a možnosti využít technik asistované reprodukce, pracuje se statistikami a grafy vyjadřujícími reprodukční úspěšnost podle věku, omezuje přístup k asistované reprodukci těm, jejichž reprodukce není považována za žádoucí a pozitivně a negativně sankcionuje různé typy reprodukčního chování. V procesu asistované biomedicínské reprodukce hraje významnou roli také fáze preimplantační diagnostiky, která představuje nový způsob zacházení s lidskými zárodky, přináší nové otázky týkající se hranic lidství, příbuzenství či definic zdraví a nemoci – a ab/normality. Embryo se v rámci bio-společnosti stává hraničním objektem, součástí různých světů, na jedné straně objektem vyjednávání morálních hodnot, jejich normalizace, na druhé straně předmětem vědeckého popisu světa a místa člověka v něm. Cílem příspěvku je otevřít diskusi nad normativním charakterem reprodukční medicíny a jeho konsekvencemi v širším sociálním prostoru, které se týkají statusu reprodukujícího (se) těla, definování jeho ab/normality, intimity a sexuality, instituce příbuzenství, heteronormativní reprodukce či genderových identit.
|