Tři podoby sebereflexe v současné české próze
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2016 |
| Druh | Kapitola v knize |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Popis | Společným rysem trojice analyzovaných próz: románu Houština (1999) Václava Kahudy, románu Kosti, maso, tekutiny (2005) Petra Hrbáče a románu Stopy za obzor (2006) Pavla Kolmačky, je koncepce románu jako sebereflexe, zachycení cesty vlastního já od dětství k dospělosti. Základní motivací autorů se zdá být niterná potřeba sebereflexe. Charakteristickým znakem je pocit vlastní výlučnosti, outsiderství a s nimi spojený pocit společenské disociace. Ačkoliv svou přítomnost vnímají autoři různě, jako společný element se jeví důležitost vlastního dětství. Dětství je u každého z autorů zachyceno jako neúplné, mezerovité, plné stop, které svého významu dosahují až s odstupem času. Výsledky jsou však různé: u Kahudy je to zdůvodnění údělu samoty, u Hrbáče je to homosexualita, u Kolmačky ukotvení v okruhu tradičních hodnot, kterými pro něho jsou rodina a víra. |