„Neexistuje jiná historie než memorativní a mnemotechnická“: anachronismus a tvořivost paměti v teorii i praxi experimentálního filmu
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2025 |
| Druh | Další prezentace na konferencích |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Popis | „Jak dlouho trvá, než minulost zemře?“, táže se protagonista románu Já, legenda. Francouzský filozof Georges Didi-Huberman by mu patrně odvětil, že se především v rozličných podobách neustále nově znovuzrozuje v přítomnosti. Tento myslitel totiž navrhuje takovou metodologii dějin umění, v níž jsou obrazy coby nositelé paměti čímsi vždy neuzavřeným, nedohotoveným, jelikož se na jejich konstruování spolupodílí je aktuálně pozorující vnímatelé s vlastní imaginací a pamětí. Obdobné ideje nacházíme i u Paula Ricoura, Daniela L. Schactera či Miroslava Kotáska, tj. že paměť minulost tvaruje a ji samu lze tvarovat. Didi-Hubermanovo gesto se však zdá být originální tím, že implicitně maže hranici mezi uměleckou praxí a teorií umění. Zohledňuje totiž tvořivost anachronicky smýšlejícího teoretika, resp. historika, stejně jako umožňuje teoreticky zarámovat takové praktiky, kdy umělec na způsob ready-made či found footage apropriuje materiály s vlastní minulostí. Ve svém příspěvku pak promluvím o tomto kreativním potenciálu Didi-Hubermanova pojetí anachronismu obrazů, a to především ve vztahu k obrazům filmovým, přičemž důraz bude kladen na současnou tuzemskou experimentální kinematografii (např. tvorbu Magdaleny Kašparové). |
| Související projekty: |