Se Šárkou Kašpárkovou, úspěšnou atletkou, olympioničkou a mistryní světa, absolventkou Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a ambasadorkou školního projektu Sazka Olympijský víceboj, jsme si povídaly o její současné práci a nejen o tom, jak je důležité, aby děti sportovaly i v dnešní koronavirem pohnuté době. 

(Vyšlo v časopise Komenský 145/4)

V tomto čísle jsme se rozhodli v rozhovorech věnovat tématu tělesné výchovy a sportu. Tématu, které zaslouží pozornost nejen kvůli dopadům koronavirové pandemie. Tělocvičny a sportoviště jsou již delší dobu prázdné a možnosti distanční výuky tělesné výchovy omezené. Sport a pohyb chybí do jisté míry mnohým z nás.

V prvním z dvojice rozhovorů jsme se zaměřili na obsah (kurikulum) a význam tělesné výchovy jak z historického hlediska, tak i z hlediska jejích současných výzev. Na otázky odpovídal docent Vladislav Mužík z Katedry tělesné výchovy a výchovy ke zdraví Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity.

(Vyšlo v časopise Komenský 145/4)

V rozhovoru jsme se dále ptali na formativní hodnocení Mgr. Jitky Šidlákové, která jako učitelka 1. stupně formativním hodnocením nyní žije na jedné základní škole v Olomouci.

Co je podle vás ve vzdělávání klíčové? Jak byste popsala své pojetí vzdělávání?
Podle mě je klíčový samotný proces vzdělávání. Celá ta dlouhá cesta k výsledku.

(Vyšlo v časopise Komenský 145/3)

Mohla byste na úvod jmenovat hlavní pedagogická témata, kterými se celoživotně zabýváte?

Dlouhodobě se věnuji zejména třem velkým tématům, která považuji v učitelské profesi za velice důležitá. Vycházejí z mé učitelské praxe, z potřeby nacházet výukové strategie, které by podpořily učení žáků a jejich zodpovědnost za výsledky. Je to zejména diagnostická činnost učitele a s tím související zpětná vazba podporující učení žáků.

(Vyšlo v časopise Komenský 145/3)

PhDr. Hana Košťálová je dlouhodobě iniciátorkou a realizátorkou důležitých iniciativ, které ovlivňují pedagogické myšlení učitelů a ředitelů škol a také reálnou praxi vzdělávání žáků, dalšího vzdělávání pedagogů a rozvoje škol.

(Vyšlo v časopise Komenský 145/2)

Profesorka Eva Machková, zakladatelka katedry výchovné dramatiky na DAMU v Praze, od 60. let 20. století působí v oblasti uměleckého vzdělávání a významně se zasadila o rozvoj dramatické výchovy jako důležité součásti vzdělávacího systému u nás. Představuje osobnost, která se živě zajímá o problematiku pedagogiky, během své kariéry vychovala a ovlivnila řadu učitelských osobností.

(Vyšlo v časopise Komenský 144/4)

Ve školách se setkáváme s kruhovým uspořádáním stále častěji, ať už během výuky jednotlivých předmětů nebo v rámci ranních či komunitních kruhů. Jak v rozhovoru upozorňuje Joe Provisor, i kruh může být místem, kde se realizuje tradiční školní hierarchie a frontální vyučování. Nebo naopak může při zvýšené kvalitě pozornosti, kterou věnujeme sobě i druhým v kruhu, poskytnout příležitost zapojit do života školy naše vlastní zkušenosti a společně budovat kulturu, kde má každý hlas svůj význam. Své zkušenosti s využitím kruhu ve školách, jak ve třídách, tak učitelských sborech a širších komunitách, předává na svých seminářích pro pedagogy i během opakovaných návštěv Evropy, Českou republiku nevyjímaje.

(Vyšlo v časopise Komenský 144/3)

Vaším profesním zájmem je historie pedagogiky, zejména reformní pedagogika. Co vás
přivedlo právě k této problematice?

Problematika historické reflexe procesů výchovy a vzdělávání je velmi napínavá a nesmírně
zajímavá. Studujete „skutečné osoby“, jejich život, myšlení, jejich úspěchy, omyly a nejistoty.
Rekonstruujete jevy a procesy, které se odehrály a jsou součástí naší kolektivní paměti.
Sdílení v odborné komunitě pro mě – v jistém ohledu – představuje něco, co nazývám
„archeologií vědění“. 

(Vyšlo v časopise Komenský 144/2)

Narodil jste se roku 1936, první školní roky jste tedy prožil v historicky dynamickém období. Je nějaká událost, která vaši školní docházku zásadně ovlivnila v souvislosti s dějinnými událostmi, jako byl protektorát, konec války nebo tzv. Vítězný únor?

(Vyšlo v časopise Komenský 144/1)

Právě probíhající revize rámcových vzdělávacích programů (RVP) označil na
konci roku 2018 deník iDNES jako „reformu pod pokličkou.“ 1 Pod onu pokličku
jsme se rozhodli nahlédnout s Janem Tupým, který od počátku ovlivňoval a
zkoumal jejich zavádění.

(Vyšlo v časopise Komenský 143/3)

V první části rozhovoru jsme se věnovaly tématu školské reformy. Vy se také dlouhodobě zabýváte přípravou studentů na učitelskou dráhu. Co je v této oblasti pro vás podstatné?

Na úvod lze říct, že v celosvětovém měřítku ‒ byť v různých zemích v odlišné míře ‒ se vlivem měnících se společenských požadavků na kvalitu školního vzdělávání zásadním způsobem mění pohled na učitelskou profesi, na roli učitele a na jeho klíčové profesní kompetence. V českém kontextu jsou proměny v pojetí profese úzce provázány s transformací vzdělávacího systému po roce 1989, zejména pak s kurikulární reformou. Osobnostně rozvíjející pojetí školního vzdělávání znamená výraznou proměnu v hierarchii cílů, v přístupu k obsahu i k metodám výuky a strategiím učení, jak jsme o tom podrobněji mluvily v první části rozhovoru.

Školy zaujímají jedinečné místo v systému primární prevence rizikového chování žáků. Jsou totiž institucí, kterou procházejí téměř všechny děti. Díky tomuto „plošnému pokrytí“ mohou napomoci předcházet vzniku rizikového chování u těch, u kterých se ještě nevyskytlo. Jak ale prevenci realizovat, aby měla efekty a aby dokonce nebyla kontraproduktivní? A jsou i ve 21. století největší hrozbou návykové látky nebo jejich místo již zaujaly nelátkové závislosti (např. hraní počítačových her)? I o tom jsme hovořili s lektorem preventivních programů z organizace Podané ruce Radovanem Voříškem.

 V létě 2016 ses stala vedoucí redaktorkou časopisu Komenský. Jak se ti psal první editorial?

První editorial se mi psal dobře. Až mě to samotnou překvapilo. V posledních letech se mi totiž stala zajímavá věc a může za to třeba i to, že jsem měla možnost pracovat v redakci Deníku Dětské scény. Objevila jsem v sobě talent pro psaní. Nebo alespoň nějakou dovednost psát. Já jsem se nikdy předtím nepokoušela psát a nenapadlo mě, že takovou schopnost mám. A v Deníku Dětské scény jsem překvapivě zjistila, že mě psaní baví, že mi samo jde a že jsem s výsledkem nakonec spokojená. Naplňuje mě to. A v této době přišla nabídka být šéfredaktorkou časopisu Komenský. Tak jsem si řekla, že to zkusím.

Zapnete-li Český rozhlas, stanici Vltava, často můžete slyšet pevný, čistý hlas a osobitě jemnou dikci herečky Jany Frankové. Současně se můžete ponořit do hloubky obsahu, poučit se i potěšit novými souvislostmi či pozapomenutými osudy v pořadech, které připravila Jana Franková, redaktorka. Tato práce však tvoří jen část toho, čemu se Jana Franková věnuje. Působí především jako umělecká vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru. O tom, co taková práce obnáší, v čem spočívá její pedagogický význam, ale třeba i o tom, že je možné si do školy objednat edukační program o pohnutém osudu P. Josefa Toufara, jsme si povídaly v následujícím rozhovoru.

Co je to vlastně matematika a proč se má ve škole vyučovat?

Matematika je nerozlučně spjata s vývojem člověka, od počátku lidské kultury jsou součástí jazyka člověka i matematické pojmy typu jeden, dva, několik, mnoho, málo, od počátku je život člověka spjat s geometrickými realitami typu uvnitř, vně, přímo, daleko. Tyto jevy jsou nástroji porozumění člověka světu. Od nich je ovšem daleko k „sofistikované“ matematice současné produkce, jíž rozumějí jen specialisté. Z druhé strany na matematice je historicky budována přírodověda i technika, matematika proniká i do věd společenských. 

Jessico, na vašich webových stránkách se můžeme dočíst, že se věnujete sociálně angažovanému divadlu. O co se jedná?

Sociálně angažované divadlo je druh divadla, které zapojuje publikum, aktivně s ním pracuje. Normálně přijdete do divadla, posadíte se, světla se rozsvítí a herci vás rozesmějí, rozpláčou, pak světla zhasnou a vy jdete domů. Sociálně angažované divadlo je odlišné, protože se snaží publikum ovlivnit, zasáhnout. Hledá různé cesty, skrze různé aktivity, ať už vzdělávací nebo třeba terapeutické. Dělím divadlo na tři druhy. Jednomu říkám divadlo s produktem (theater of product), tomu by v mé zemi odpovídala Broadway. Divadelní představení je produkt, cílem je především dobrá, působivá podívaná. Další druh je divadlo procesu (theater of process). Někdy se používá autorské divadlo. Zde je herec zároveň autorem a významnou roli hraje to, jak se umělec během procesu tvorby cítí. A pak je tady divadlo s dopadem (theater of impact), divadlo, které chce ovlivňovat. Můžete provozovat všechny tři druhy najednou, a o to se snažíme v naší divadelní skupině, protože chceme lidem ukázat krásný produkt. 

Před rokem jsme v Komenském (číslo 4/140) hovořili o reformách ve vzdělávání s docentem Tomášem Janíkem. Na téma reforem volně navazujeme s profesorem Stanislavem Štechem, který se na podobě vzdělávání podílí jako náměstek ministryně školství a zároveň jej jako akademik reflektuje a zasazuje do kontextu dění ve společnosti. Profesor Štech ukazuje, že učitelé jsou nejen ovlivňováni společenskými podmínkami, ale že jsou také těmi, kteří společnost svojí každodenní prací se žáky utvářejí.

Josef Šmajs, profesor filozofie na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně, se dlouhodobě zabývá problematikou ekologické krize, jejími příčinami, možnými důsledky a způsoby řešení. Je autorem filozofického konceptu evoluční ontologie, z něhož vyplývá, že podstatou dnešní globální ekologické krize je opozice dvou ontických řádů – řádu kultury a řádu přírody. Jde tedy o systémový konflikt člověkem uměle vytvářené kultury s přirozeně vzniklou přírodou, nikoli o rozpor člověka a přírody. Zdůrazňuje skutečnost, že dnešní rozvinutá kultura může vznikat pouze na úkor ničení systému přírody, který je mnohem rozvinutější a s lidským organismem biologicky sourodý. Tím, že se kultura obrátila proti svému přirozenému hostitelskému prostředí, ohrožuje i svého tvůrce – člověka.  

Jan Slavík a Vladimíra Slavíková rozvíjejí v teorii i v praxi výchovně-vzdělávací přístup označovaný jako artefiletika. O co se v artefiletice jedná a jaké je její místo v životě základní školy jsme se ptali v rozhovoru.

Sestra Cyril vystoupila v panelové diskusi na téma Vzdělávání a leadership na festivalu Eduspace v Brně. Také zde vedla workshop na téma Školní leadership versus školní management. Na festival navazoval týdenní seminář hodnotového vzdělávání vedený sestrou Cyril, který byl určen profesionálům ve vzdělávání i rodičům. Rozhovor ses sestrou Cyril vznikl v květnu tohoto roku v průběhu festivalu  Eduspace a vycházel z podkladů projektu Škola Cyril Mooney.

Evropské vzdělávání se nachází v proudu reforem a mimo nestojí ani Česká republika. Otázku, zda se vzdělávání ubírá správným směrem, si klade řada učitelů, akademiků i představitelů vzdělávací politiky. Jedním z těch, kteří se k současné orientaci vzdělávání staví velmi kriticky, je rakouský filozof a esejista Konrad Paul Liessmann. Koncem roku 2015 vyšel český překlad jeho knihy Hodina duchů: praxe nevzdělanosti.

Znalcem spisů K. P. Liessmanna je docent Tomáš Janík z Pedagogické fakulty MU, který je zároveň odborníkem v oblasti kurikulární reformy a poradcem ministryně školství Kateřiny Valachové. Proto jsme s ním otevřeli téma „nevzdělanosti“ ve vztahu k současné české škole a k reformám, kterými prochází.

Rozhovor s Markem Cottonem a Caitlin Walker.

Jan Opatřil je mladým spisovatelem píšícím knihy o rybách (nejen) pro děti. Jeho poslední kniha pro školáky, Kapřík Metlík – útěk, vypráví o různých dobrodružstvích hlavního hrdiny a jeho kamarádů. Je určena především dětem ve věku 5–12 let.  Narativnost příběhů a humor postav autor propojuje s reálným vykreslením života ryb, čímž čtenářům odkrývá řadu přírodovědných témat. Poznatky a zajímavosti o rybách, stejně jako samotný děj se snaží v myslích dětí ukotvit prostřednictvím pracovních listů, které sám ke svým knihám vytváří. Jan Opatřil se kromě psaní knih věnuje také autorským čtením na základních školách a v knihovnách, kde si o svých knihách s dětmi povídá. Čtení u dětí podporuje i prostřednictvím své účasti v projektu Celé Česko čte dětem.