S doc. Šárkou Portešovou jsem měla možnost spolupracovat v rámci rozvojového projektu Nadaný prvňáček, který probíhal v letech 2020–2022 na pracovištích dvou fakult Masarykovy univerzity, na Fakultě sociálních studií a na Pedagogické fakultě. Tento rozhovor vznikl po skončení projektu; doc. Portešová byla jeho hlavní řešitelkou. Klíčovým záměrem projektu bylo připravit vědecky ověřený nástroj identifikace nadání u žáků prvního ročníku základní školy a metodicky propracovat modul rozvoje žáků ve výuce matematiky v heterogenních podmínkách běžných tříd. Podobný systém identifikace a podpory žáků v běžné třídě v našich podmínkách do té doby neexistoval.
K tomuto tématu mě přivedla zajímavá souhra náhod. V době mých studií vypsal profesor Josef Švancara, významný vývojový psycholog z brněnského Psychologického ústavu FF MU, téma, jehož cílem bylo zkoumat vztah mezi hudebním a matematickým talentem[1]. Toto téma mě velmi zaujalo. Když jsem ale pana profesora, kterého jsem si velmi vážila, oslovila coby vážná zájemkyně, sdělil mi, že téma je již bohužel obsazené. Zvolila jsem si tedy jiné téma, které mě lákalo také (týkalo se způsobu řešení mravních dilemat). Celý poslední ročník jsem ale přemýšlela o tom, jak to vlastně s tím nadáním v hudbě a v matematice je, udělala jsem si i svůj vlastní malý průzkum mezi talentovanými lidovými zpěváky a muzikanty a vlastně jsem tak trochu pořád litovala, že mi téma uteklo.
A když jsem se po absolutoriu fakulty hlásila na doktorské studium, bylo mi už zcela jasné, jakým směrem se chci vydat. Přišla jsem za panem profesorem rovnou se svým vlastním tématem zaměřeným na psychologii nadaných dětí, konkrétně na jejich socio-emoční problémy, zvláště perfekcionismus. Vzpomínám si, jakou jsem měla radost, že pan profesor toto téma (coby můj budoucí školitel) přijal a rovnou vytáhl ze zásuvky pozvánku na jednání Společnosti pro talent a nadání, v níž v té době působil jako místopředseda. Účast na tomto setkání, kde se řešilo tolik zajímavých příběhů nadaných dětí, mě doslova nadchla a od té doby mě toto téma nepustilo a už asi ani nepustí…
Každé dítě je jiné, každé je individualita, a to platí o všech dětech, tedy i těch, které mají v určité kognitivní (poznávací) oblasti nadprůměrné schopnosti a o nichž bychom tedy řekli, že jsou intelektově nadané. To je i důvod, proč neexistuje žádný pevně daný seznam charakteristik, které by měly všechny nadané děti naplnit. Přesto víme, že rozumově nadané děti mohou mít jisté společné projevy chování, které úzce souvisí s jejich rozvinutými rozumovými schopnostmi. U některých dětí je můžeme objevit již ve velmi útlém věku, například už kolem 1–3 let, u jiných až mnohem později, například na střední škole.
Rozpoznat známky nadání může vlastně kdokoliv, kdo dítě dobře zná a je s ním v pravidelném kontaktu. Psychologové mají dnes k dispozici více moderních diagnostických nástrojů, než tomu bylo dříve. Pokud ale hledáme projevy chování související s nadáním, je důležité si uvědomit, že neexistují tzv. ve vzduchoprázdnu. Neplatí, že se stačí na dítě „podívat“ a „hned víme“. Abychom tyto unikátní schopnosti dobře rozpoznali, musíme každé takové dítě pozorovat delší dobu, zejména tehdy, když řeší náročný úkol nebo problém, který odpovídá jeho schopnostem, baví jej, motivuje jej a vede jej k dalšímu přemýšlení. V ten moment máme jedinečnou příležitost sledovat, jak se takové dítě chová, na co se ptá, o čem přemýšlí a jak uvažuje. Zejména učitelé mají výborné příležitosti nadané děti ve svých třídách nacházet, pokud jim to čas a podmínky dovolují.
Někdy však míváme bohužel tendenci chybně odvozovat potenciální nadání u dětí na základě toho, jak se chovají při běžné výuce, při běžných úkolech. Obtížně potom přijímáme skutečnost, že dítě, které je velmi nadané, nebývá zaujaté ve standardním vyučování, zcela odmítá řešit některé úlohy, které už dávno bezpečně umí a zná, nechce řešit více či náročnější úkoly než ostatní, nechce čekat, když je hotovo, nehlásí se, i když zná správnou odpověď, vyrušuje a tak podobně. Takové dítě se nám může jevit jako bez zájmu, líné, s průměrnými či dokonce podprůměrnými schopnostmi a současně s problémy v chování. Není tak neobvyklé, že je nadané dítě doporučeno k psychologickému vyšetření do pedagogicko-psychologické poradny nikoli kvůli potencionálnímu nadání, ale v důsledku podezření na ADHD, autismus, ADD či jinou diagnózu.
Tomuto „patologizujícímu“ klamu ale nesmí dobrý pedagog ani psycholog podlehnout. Je opravdu velmi důležité dávat dětem různé příležitosti k tomu, aby mohly své skutečné schopnosti naplno projevit, aby mohly ukázat, jak a o čem přemýšlí, co je baví, ale i to, co je trápí. Potom vidíme nadprůměrné schopnosti dítěte velmi zřetelně, bez rušivých projevů chování a současně umíme lépe porozumět i celé jeho osobnosti. Podpora, založená na porozumění dospělého, je pro vývoj každého dítěte, tedy i nadaného, nesmírně důležitá.
Mezi typické charakteristiky těchto dětí obvykle patří:
V této souvislosti je ale také důležité zmínit, že ne všechny nadané děti poznáme podle jmenovaných charakteristik. Je řada nadprůměrně nadaných dětí, jejichž schopnosti nejsou rovnoměrně rozloženy či rozvinuty. Tomu potom odpovídají i jejich typické projevy chování, které také nesou znaky značné nerovnoměrnosti a kolísavosti.
Procento nadaných jedinců je všude na světě stejné. Uměle nastavená hodnota, která bývá někdy označována jako kritérium nadání, je IQ 130. Těchto jedinců jsou přibližně dvě až tři procenta v populaci. Nicméně celkové IQ se k identifikaci nadání dnes už obvykle nepoužívá. Mnohem více nás zajímají nadprůměrné schopnosti v určitých specifických doménách, jako je například logické myšlení, prostorové či verbální schopnosti a mnohé další.
Myslím si, že učitelé (i rodiče) by měli usilovat o rozpoznání profilu silných a slabších stránek každého dítěte, nadaného i nenadaného, a jeho unikátnímu profilu schopností potom přizpůsobit vzdělávání, rozvoj a podporu. Celková míra IQ nám sice poukazuje i na míru odlišnosti nadaného dítěte od běžné populace, může nás vést k úvahám o typech problémů, kterým může například dítě s mimořádně vysokým IQ čelit v běžné školní třídě, ale ty nejdůležitější informace pro pochopení konkrétního a často velmi specifického nadání dítěte nepřináší.
Faktor obecné inteligence neboli g faktor (ze slova general) zavedl v roce 1904 Charles Spearman[2]. Vycházel z předpokladu, že existuje určitá obecná intelektová kapacita, která ovlivňuje naši celkovou mentální výkonnost. V současnosti je však mnohem rozšířenější například teorie inteligence označovaná jako C-H-C (podle autorů Raymonda Cattella, Johna L. Horna a Johna B. Carrolla), která rozděluje kognitivní schopnosti do tří hlavních hierarchicky uspořádaných vrstev. V každé vrstvě definuje jasně vymezené schopnosti, jakými jsou například krátkodobá paměť, fluidní a krystalická inteligence, psychomotorické tempo, ale i velmi specifické schopnosti, například slovní plynulost. Každý diagnostický test, který teoreticky z dané teorie vychází, je konstruován tak, aby tyto různé schopnosti dobře zachytil (změřil). Jak jsem již zmínila, pro pochopení jedinečné struktury schopností každého z nás je tento přístup mnohem užitečnější než míra obecné inteligence.
Akcelerovaní žáci mají potenciál rozvíjet se v určité oblasti rychleji než ostatní děti stejného věku a časem se u nich může projevit nadání v dané oblasti. Pro svůj optimální rozvoj potřebují diferencovaný způsob vzdělávání, který respektuje právě zmíněnou akceleraci. Je důležité na tento urychlený vývoj vždy reagovat rozšířením vzdělávací nabídky nebo podporou a nečekat na to, až se dítě tzv. „srovná“, nebo na to, zda se skutečně ještě více jeho schopnosti „rozvinou“. Samotná vývojová akcelerace ještě není nadáním, je ale již aktuální vzdělávací potřebou dítěte.
Definic nadání je bohužel celá řada. Nejednoznačným vymezením těchto výchozích konstruktů vzniká řada nejasností, které nám komplikují mnohé naše výzkumy, ale i interpretaci výzkumných závěrů jiných autorů.
Mně osobně se nejvíc líbí přístup (model) současného kanadského psychologa Françoise Gagného. Tento autor (jako jeden z mála) zřetelně rozlišuje mezi nadáním a talentem. Nadání definuje jako určitou vybavenost daného jedince přirozenými schopnostmi nebo vlohami na úrovni, která je významně vyšší, než jakou očekáváme od dítěte v daném věku (například v kognitivních, kreativních, sociálně-afektivních oblastech). Vývojem, podporou učitelů, rodičů a dalších osob, a samozřejmě i vlivem osobnostních charakteristik dítěte se nadání může dále významně rozvinout a uplatnit se i ve velmi specifické oblasti. Potom už ale mluvíme o talentu (uměleckém, sportovním, matematickém a mnoha dalších). Na tomto místě je ale důležité zmínit, že nadání, které jeho nositel v dospělosti neuplatní v nějaké konkrétní oblasti, nezmizí, ani nezanikne, jak se často chybně traduje.
Dvojí výjimečnost je pojem, který se objevil v americké odborné literatuře v 80. letech. Jde o určitou paradoxní souhru nadání a deficitů, poruch či handicapů, které souběžně existují u jednoho člověka, resp. dítěte. Podstatu dvojí výjimečnosti bývá obtížné identifikovat. Handicap a nadání se totiž často vzájemně prolínají, kompenzují, maskují, a proto se stává, že máme pocit, že je dané dítě průměrné, bez mimořádných schopností, ale i bez závažných handicapů. Mezi nejčastější kombinace rozumového nadání a problému (handicapu) patří nadaní se specifickými vývojovými poruchami učení, zejména s dyslexií, dysortografií, dysgrafií, s poruchami chování ADHD, ADD nebo s Aspergerovým syndromem.
Abychom si tuto paradoxní souhru schopností a handicapů lépe představili, ráda bych uvedla některé charakteristiky nadaných dětí s dyslexií, kterým jsem se delší dobu výzkumně věnovala. Domnívám se, že tyto paradoxní výkony mohou být pro učitele, ale i rodiče někdy těžko pochopitelné, přesto jsou pro danou skupinu dětí velmi typické:
Tento projekt (ve výzvě OPVVV Inovace v pedagogice) byl velmi náročný, jak ve fázi příprav, tak při samotné realizaci. Vzhledem k tomu, že jsme v naší malé fakultní poradně pro rodiče nadaných dětí potkávali často předškoláky, kteří uměli číst, psát a počítat, přemýšleli jsme, jak učitelům ulehčit práci nejen s jejich identifikací, ale i s rozvojem těchto dětí. V úzké spolupráci s tvou domovskou Katedrou matematiky a s Katedrou výtvarné výchovy Pedagogické fakulty (zde bych kromě tebe chtěla zmínit dr. Růženu Blažkovou a výtvarníka dr. Matěje Smetanu) a rovněž s Ústavem výpočetní techniky MU jsme vytvořili sadu materiálů, které byly určené pedagogům a byly cíleně zaměřené pro akcelerované prvňáčky. Jedná se o screeningový test určený pro identifikaci akcelerovaných dětí, dále o sadu rozvojových videí a pracovních listů ve třech úrovních náročnosti. Jak jsem již zmínila, naší hlavní snahou bylo usnadnit pedagogům práci a současně jim připravit navazující, smysluplný rozvojový materiál, který by děti bavil a byl jim blízký jak grafickým zpracováním, tak obsahem. Celý projekt však „spadl“ do období covidu, kdy se nejen obtížně cokoliv vyvíjelo, ale i testovalo a ověřovalo. Nakonec se ale vše podařilo dohonit, díky nadstandardnímu úsilí všech spoluřešitelů a zapojených základních škol. Nyní se ukazuje, že to nebyla zbytečná práce, protože školy projevují o všechny výstupy velký zájem.
Myslím, že se to hodně liší v závislosti na konkrétní škole, na tom, zda daný učitel absolvoval další vzdělávání v dané problematice, na tom, zda má tzv. „kontakt“ s nadáním ve své širší rodině, i na mnoha dalších faktorech. Když se ale na některých kurzech pro pedagogy, které příležitostně vedu, zeptám, kolik identifikovaných nadaných žáků ve škole mají, překvapuje mě, že většina frekventantů odpovídá, že žádného takového žáka ve škole nemají. Přitom víme, že to ze statistického pohledu vlastně není možné.
Tato opakovaná zpětná vazba ze škol o neodpovídajícím počtu identifikovaných nadaných dětí byla i hlavním důvodem, proč jsme začali na Katedře psychologie Fakulty sociálních studií vyvíjet, v rámci řady projektů, komplexní počítačový diagnostický systém Invenio. Velmi zjednodušeně řečeno, snažíme se pomocí krátkých validních diagnostických her odhalit potenciál dětí v různých oblastech – například v logickém uvažování, v prostorových schopnostech, v efektivitě učení a v řadě dalších schopností. Vývoj celého systému je personálně i finančně velmi náročný, jsou do něj zapojeni psychologové, psychometrici, programátoři, grafici, dabéři a další profese. Před tím, než uvolníme jednotlivé diagnostické hry do škol, musí projít několikaletým vývojem, od pilotáží až po standardizaci. Musíme si být skutečně jistí, že každý test (diagnostická hra) měří to, co chceme, aby měřil, že má dobře nastavené normy a že je pro děti zcela jasný a srozumitelný.
V současnosti máme k dispozici čtyři finální testy a šest dalších prochází poslední fází vývoje. V Jihomoravském kraji se nám podařilo, díky zapojení do letos ukončeného projektu iKAP II[3], otestovat třemi diagnostickými hrami přibližně 6000 žáků a identifikovat okolo 200 mimořádně nadaných. A z toho máme opravdu velkou radost.
Současně nás velmi těší, že nás některé školy začaly samy po testování kontaktovat a ptát se, jak nejlépe identifikované děti podpořit a rozvíjet. Některé začaly více uvažovat o různých vzdělávacích přístupech, které se ve světě pro vzdělávání nadaných používají, na jiných vytvořili pedagogové celé nové modely podpory nadání od první po devátou třídu. To je myslím skvělá zpráva! Těšíme se, že budeme moci s těmito školami dále intenzivně spolupracovat. Tomuto pozitivnímu trendu se snažíme jít tak trochu naproti tím, že jsme letos vytvořili síť tzv. výzkumných škol, se kterými jsme ve velmi úzkém pravidelném kontaktu, zapojujeme je do našich výzkumů, do pilotáží i do vývoje nových testů, a zejména nasloucháme jejich zpětné vazbě, postřehům a praktickým zkušenostem. Tato symbióza s třiceti školami z celé ČR je pro naši práci velkým přínosem a věříme, že i zapojené školy vnímají tuto spolupráci jako užitečnou.
Entuziasmus výzkumných škol nám dává naději, že se péče a podpora nadaných dětí bude dále zlepšovat. Uvědomuji si, že pro každého učitele je velmi náročné vycházet vstříc všem dětem se speciálně-vzdělávacími potřebami a adekvátně je vzdělávat. O to víc si cením každého pedagoga, který najde sílu a odhodlání systematicky chytré děti podporovat, a to nejen směrem k výjimečnému školnímu výkonu, ale i směrem k jejich celkové spokojenosti a radosti ze života. Právě důraz na celkovou spokojenost dítěte se v současném výkonovém pohledu z podpory nadání bohužel vytrácí.
Domnívám se, že by každého pedagoga, který nadané děti systematicky podporuje, rozvíjí a je současně citlivý k jeho specifickým problémům (například tzv. disharmoniím), měl ocenit i stát, protože práce s nadanými dětmi je velmi náročná a v mnoha ohledech překračuje standardní penzum odborné práce, které od učitelů očekáváme a za které jsou placeni. Pokud se totiž těmto dětem nebudeme ve škole systematicky věnovat, vystavujeme je riziku vzniku podvýkonu, ztráty zájmu o vzdělávání a vlastní rozvoj, ale často i vzniku nejrůznějších psychických problémů, které se v důsledku nenaplňování vzdělávacích potřeb a trvalých pocitů odlišnosti mohou u nadaných dětí nečekaně objevit a významně jejich život zkomplikovat. A to jsou velká rizika, kterým bychom měli jako společnost velmi aktivně předcházet a zajímat se o to, jak péči o nadané děti skutečně dobře zakotvit v každé škole.
Asistent pedagoga je dle zákona přidělen nadaným dětem pouze v situaci, kdy mají již zmíněnou dvojí výjimečnost. Má pomáhat dítěti spíše s kompenzací handicapu. Myslím si ale, že pro nadané žáky je vhodnější mentor, který respektuje úroveň jeho schopností a zájmů a je schopen takové dítě dobře a systematicky vést. Dovede jít společně s dítětem do hloubky v oblastech, které jej zajímají a baví. Má na to čas, kterého se v běžné škole nedostává. U nás ale není tato forma podpory příliš rozšířená. V zahraničí existují celé mentorské sítě tvořené vědci, doktorandy, vysokoškolskými studenty, ale třeba i aktivními důchodci z původně akademické sféry. Nadaný žák nebo student si může sám mentora najít a kontaktovat jej, ptát se ho na to, co jej zajímá, řešit s ním (i online) určitá témata, nejasnosti. Společně mohou téma prozkoumávat velmi podrobně a do hloubky. Tento model podpory se mi velmi líbí.
Rodiče znají své dítě nejlépe. Je důležité, aby sledovali a podporovali jeho vývoj, zájmy, silné i slabé stránky. Doporučila bych jim následující:
A pokud máte pocit, že má vaše dítě ve škole nějaký problém, neváhejte kontaktovat paní učitelku nebo pana učitele nebo psychology, kteří mají s těmito dětmi praktické zkušenosti. Věřím, že najdete osvícené odborníky, kteří tématu nadaných dětí rozumí, kteří vám budou naslouchat a kteří budou hledat pro vaše dítě to optimální řešení.
V poslední době mě potěšilo mnohé. Pokud bych však měla vybrat jednu událost, tak by to bylo ocenění, které jsme získali za náš diagnostický systém Invenio. Šlo o prestižní cenu Masarykovy univerzity a Centra pro transfer MUNI Innovation award. Je to ocenění celého našeho týmu, zejména Michala Jabůrka, Ondřeje Straky, Petra Palíška, ale i grafiků, programátorů, dabérů a dalších specialistů, kteří na vývoji systému už osm let intenzivně, vlastně každodenně, pracují. Zároveň nás všechny moc těší, že to, co děláme, má smysl. Daří se nám nacházet i ty nadané děti, které se těžko identifikují, tedy ty s dvojí výjimečností. Obrovskou radost jsme měli z mailu jedné maminky:
V jedné hře dosáhla má dcera nadprůměr a ve druhé má mimořádně rozvinutou schopnost. Ona dcera je dyslektička a má strašné potíže se čtením ještě teď ve 3. třídě. Nicméně v jiných oblastech je fakt dobrá. Pro ni byly výsledky úplný příval euforie, protože když to řekne máma, tak to není nic moc, ale jak má uznání od jiných, to se hned to její sebevědomí zatetelí. Její mladší sestra čte od první třídy titulky u filmů a to jejímu sebevědomí moc nepřidá, když má takové srovnání.
Věřím tedy, že budeme schopni celý diagnostický systém nejen udržovat, ale i dále rozvíjet. Moc se těším, že budeme již velmi brzy schopni nacházet další a další chytré děti, jejichž schopnosti nejsou tak zjevné či nápadné. Věřím totiž, že to, co děláme, má smysl. Nejen pro společnost, ale zejména pro samotné nadané děti.
Studovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě MU v Brně. V současnosti působí v Institutu pro psychologický výzkum na Fakultě sociálních studií na téže univerzitě. Dlouhodobě se zabývá problematikou psychologie nadaných dětí s ohledem na možnosti jejich identifikace a rozvoje. Zejména se věnuje tématu dvojí výjimečnosti a nadání v útlém věku. Je vedoucí výzkumné skupiny na FSS MU, která vyvíjí herní diagnostický systém Invenio, jenž je určený k identifikaci nadaných žáků.
Kontakt: portes@fss.muni.cz
Portešová, Š., Jabůrek, M., Straka, O., Palíšek P., Novák., Z., Kottman, J., Bíza, M., & Kolín, O. (2022). Invenio – Komplexní diagnostický systém. Dostupné z www.invenio.muni.cz
Portešová, Š., Jabůrek, M., Tancoš, M., Chvojková, E., & Válková, S. (2020). Shoda pedagogické nominace a skupinového testu inteligence při skríningu intelektového nadání – sonda do problematiky. Studia Paedagogica, 25(3), 131–151. https://doi.org/10.5817/SP2020-3-5
Portešová, Š. (2011). Rozumově nadané děti s dyslexií. Portál.
Straka, O., Cígler, H., Jabůrek, M., & Portešová, Š. (2017). Test pro identifikaci nadaných žáků v matematice (TIM3–5). Masarykova univerzita.
[1] Poznámka redakce: Spojení matematiky s hudbou zde není patrně náhodné. Ve středověku byla hudba, musica (nauka o proporcích mezi velikostmi) považována za disciplínu postavenou na matematickém základu a vedle aritmetiky (nauky o velikostech, tj. číslech), geometrie (nauky o nepohyblivých velikostech) a astronomie (nauky o pohyblivých velikostech) patřila do tzv. quadrivia (čtyřcestí), které představovalo vyšší skupinu disciplín, jejichž základem je číslo. Quadriviu předcházelo trivium, skupina disciplín založených na slově. Sem patřila gramatika, rétorika a dialektika. Trivium a quadrivium tvořily stupně středověkého vzdělávacího systému, který nesl název Septem artes liberales (sedmero svobodných umění).
[2] Charles Spearman (1863–1945) byl britský psycholog, který pro analýzu lidské mysli používal matematické modely. Zkoumal lidskou inteligenci, kterou chápal jako kognitivní schopnost, již lze měřit a jejíž hodnotu lze vyjádřit číselně. Je autorem statistické metody faktorové analýzy.
[3] Dílčím cílem projektu, který směrem k problematice nadaných žáků řešilo JCMM v Brně, bylo identifikovat a systematicky podpořit v mimoškolních aktivitách nadané dětí 4. a 5. tříd. Projekt rovněž připravoval vzdělávání učitelů a psychologů v této problematice.
PaedDr. Zdeňka Jančíková, Ph.D., je ředitelkou fakultní základní školy Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně – Malenovicích. Škola dlouhodobě spolupracuje s akademickými pracovišti a podílela se také na ověřování nového systému identifikace nadaných žáků Invenio vytvořeného na Institutu pro psychologický výzkum FSS MU.
(Vyšlo v časopise Komenský 148/1)
Prof. Iva Stuchlíková se podílí na řešení řady úkolů spojených s rozvojem oboru psychologie a vzděláváním psychologů, ale také se zvyšováním kvality vzdělávání žáků ve školách a s hledáním funkčních modelů učitelské přípravy na vysokých školách. Jádrem rozhovoru se proto stala nejen psychologická, ale i pedagogická témata, spojitosti mezi nimi i jejich specifika.
(Vyšlo v časopise Komenský 147/4)