Je středa a blíží se šestnáctá hodina. V jedné brněnské škole se začínají scházet děti, které navštěvují volnočasový kroužek Prímák. Skupina je to poměrně různorodá, většinu tvoří děti mladšího školního věku, ale jsou tu i dva předškoláci. Nic neobvyklého, dalo by se říci, avšak „prímáci“ neobvyklí jsou. Jde totiž o děti, které se ve svém volném čase cíleně učí zvládat svou hyperaktivitu, korigovat psychický i tělesný neklid a pracovat s vlastními emočními výkyvy, které mohou být velmi vyčerpávající pro ně i pro jejich okolí. V kroužku se učí sociálním a komunikačním dovednostem, aby se mohly stát součástí třídního kolektivu, aby byly schopné navazovat vztahy s ostatními, hrát si s nimi, domluvit se a spolupracovat s nimi – nejen se spolužáky, ale i s učiteli a s asistenty – aby se zkrátka mohly těšit z toho, že jsou součástí třídního kolektivu. Cílem práce v kroužku je naučit je zvládat konflikty – s druhými i se sebou – a konstruktivně je řešit. Reportáž přináší inspiraci, jak je možné pracovat s neklidnými dětmi a učit je kompetencím pro jejich každodenní život. Kroužek Prímáci již deset let vede Markéta Dobiášová, lektorka a trenérka emočních a sociálních dovedností[1], a Lucie Fráňová, psycholožka a lektorka kurzů primární prevence v organizaci Podané ruce.
Kroužek je vyústěním dlouholetých Markétiných pedagogických aktivit, kdy působila jako asistentka pedagoga, speciální pedagožka a učitelka výchovy ke zdraví. Přicházela do kontaktu s hyperaktivními dětmi a dětmi s poruchami pozornosti dennodenně, má tedy bohaté zkušenosti s tím, co takovým jedincům činí ve školním soužití trable. Nedostatečně rozvinuté osobnostně sociální dovednosti zapříčiňují jejich neoblíbenost, a to jak u učitelů, tak u spolužáků. Opakovaně slýchává odmítavé nebo zoufalé či bezradné výroky, jak pořád vykřikují, jak se vztekají, když není po jejich, jak nedokážou spolupracovat s ostatními dětmi, jak jsou hádaví a konfliktní, jak si uzurpují pozornost – a takto by se dala ona pomyslná „zeď nářků“ plnit donekonečna. „Jedna věc je,“ zdůrazňuje Markéta, „jak na takové chování pedagogové reagují. Jestli jej umí řešit tak, aby podpořili hyperaktivního žáka ve zvládání jeho stavu, nebo jestli tu situaci ještě zhorší. Pro ty žáky je stěžejní naučit se pracovat v těchto obtížných situacích se sebou samým. Oni v té chvíli prostě mají ten přetlak, cítí, že musí něco říci nebo se nějak projevit. A my společně pracujeme na tom, aby dokázali postupně vystoupit z toho začarovaného kruhu vyrušování, napomínání, vztekání se, napomínání, vyrušování a tak stále dokola.“
Protože se tématu neklidu a hyperaktivity (ADHD, syndrom deficitu pozornosti s hyperaktivitou, což je zkratka anglického označení Attention Deficit Hyperactivity Disorder) Markéta věnuje již řadu let, bylo založení kroužku logickým vyústěním jejích aktivit. Před pěti lety kroužek rozšířila o týdenní letní tábor. Jejím cílem bylo, aby děti měly dostatečný prostor a čas, kde by se mohly učit zvládat každodenní obtíže, které jim ADHD přináší. Její zkušenosti ji přivedly k přesvědčení, že důležitý je nejen nácvik a posilování dovedností, které pro spolupráci a komunikaci s druhými potřebují, ale nemalý význam má také čas a prostor pro relaxaci, což vytváří předpoklad dalšího učení.
„Nejprve je třeba mít dobrý lektorský tandem,“ zdůrazňují obě lektorky před začátkem kroužku, „sám by to člověk efektivně těžko zvládal, jde o to dokázat si všímat detailů chování, reagovat na ně okamžitou popisnou zpětnou vazbou, oceňovat každé zvládnuté chování a stále dokola modelovat žádoucí chování.“
Jaký důraz na tento způsob komunikace s dětmi Markéta s Lucií kladou, si všímám od samého začátku mé návštěvy. Skupina mě přivítala a Markéta s Lucií děti žádají, aby mi zkusily říci, co se to vlastně učí. Prímáci pobíhají po místnosti a vůbec nereagují na to, že začínáme. Mají si sednout do kroužku, který zatím Lucie vytvořila ze židlí (viz obrázek 1 - v galerii). Markéta si sedá mezi dvojici dost živých chlapců. Protože si hlasitě povídají, oslovuje je jménem a žádá je, aby zkusili přestat mluvit a soustředili se na to, co se bude dít. Jeden z chlapců se otočí do kruhu a ztichne a druhý přitakává: „Tak já to teda zkusím.“ Markéta podotkne, že si uvědomuje, že to je těžké, a chlapec očima přitaká. Všech pět dětí sedí na židličkách, některé si mě prohlíží, jiné se soustředí na sebe. Lucie sedí v kruhu naproti Markétě a očima fixuje každé z dětí, úsměvem potvrzuje jejich žádoucí chování. Komunikaci v kruhu řídí Markéta a obratně pracuje s pozorností dětí, zatímco mě představuje a vysvětluje, proč jsem přišla.
Markéta: „Tak a teďka, Prímáci, velká výzva. Jestli si pamatujete, co tady v Prímáku trénujeme. Velká výzva, očička na mě, všichni, mám všechny očička, paráda, perfektní.“
Petr[2]: „Můžu mrkat?“
Markéta: „Můžeš mrkat. Ták, co my tady v Prímáku vlastně trénujeme? Silvo, napadlo by tě, co my tady trénujeme? Šššš. Zkusme teďka potrénovat, že mluví jenom jeden.“
Silva: „Jo, několik dovedností.“
Markéta: „Já vím, že je to těžký, ale zkus říct jednu z těch dovedností.“
Silva: „Abysme uměli ovládat city.“
Markéta: „Ano, city, nebo taky se říká emoce. Protože prožívat emoce není špatné, ale musíme je mít trošku pod kontrolou. Dane, díky, že se hlásíš. Co ještě dalšího? Jednu věc prosím.“
Dan: „Spolupráce.“
V ukázce dialogu, který ještě pokračoval a díky němuž jsem se dozvěděla, jak děti rozumí tomu, co se učí, se odehrálo několik zajímavých momentů. Lektorka pomocí verbální i neverbální komunikace všemožně podporovala klima pro nácvik emočních a sociálních dovedností a posilovala žádoucí chování. Například oslovila jménem jednoho z chlapců a dala mu slovo ve chvíli, kdy začal být neklidný a schylovalo se k tomu, že začne vykřikovat. Vyjadřovala mu podporu v podobě já-výroků a chtěla, aby formuloval své pocity podle zavedeného způsobu.
V jedné chvíli zareagovala na chlapce, který se ošíval a skákal do řeči druhým dětem: „Oskare, já vím, že je to těžký, ale zkusme teďka potrénovat, že mluví jenom jeden.“
V jiném okamžiku, když děti požádala, ať uvádějí příklady, ale každý jen jeden, ocenila chlapce, který zadání dodržel: „Dane, díky, že se hlásíš. Výborně. A díky, žes jmenoval jen jednu dovednost.“
Pro pozorovatele jde o náročný proces. Komunikace mezi lektorkami a dětmi je velmi intenzivní, každá instrukce je provázena řadou neverbálních projevů, které usměrňují pozornost dětí a posilují jejich motivaci dostát žádoucímu chování. Každá situace, kdy dítě zvládne komunikovat dle zavedených pravidel, je oceňována. Lektorky zde používají různé způsoby, které se navzájem doplňují, např. bezprostředně po interakci popisují to, co žák zvládl. Dětem také pomáhá – zvláště v začátcích nácviku chování – bodové hodnocení jejich chování. Získané body mohou proměňovat za obrázky, které si vkládají do portfolia, které představuje důležitou součást práce v kroužku, protože dětem umožňuje názorně zaznamenávat vlastní úspěchy v rozvoji emočních a sociálních dovedností. Příklad jednoho takového záznamu v portfoliu ukazují obrázky 2 a 3 (v galerii).
Základem práce v kroužku Prímák jsou hry. Prostřednictvím nich se děti dostávají do různých situací, které navozují pocity nerovnováhy nebo nespravedlnosti, například že nevyhrají, že někdo vyrušuje, když Markéta něco vypráví, že jeden nedodržuje domluvená pravidla, že někdo kazí hru apod. V herní situaci mohou v bezpečném prostředí a za asistence dospělého odborníka zkoušet, zda situaci emočně zvládnou, případně hledat způsoby, jak ji vyřešit.
Byla jsem svědkem postřehové hry Taco, kočka, koza, sýr, pizza. Hra představovala kulisu, kdy děti byly v přirozených podmínkách vystavovány situacím, ve kterých musely zvládnout své emoce, v rámci hry tak posilovaly a rozvíjely konkrétní dovednosti. Na začátku Markéta s Lucií děti upozornily, že může dojít k náročným situacím – třeba, když se jim nebude dařit vítězit, nebo když nebudou začínat hru – a připomněly jim, jak se v takové situaci zachovat, jak vhodně reagovat, co jim přináší fair play apod. Následně zvládnuté chování pojmenovávaly a oceňovaly. Děti byly hrou zaujaté a její soutěživý charakter je zcela pohltil (viz obrázek 4). Současně sbíraly ocenění zvládnutých dovedností. Na konci hry Markéta ocenění zrekapitulovala: „Daník má velkou pochvalu za to, že mi neskáče do řeči a hlásí se o slovo, Olinka, že dokázala odložit hru a věnovat mi pozornost, to není úplně jednoduchý, Ondra, že drží kruh a ukazuje, co přesně se má dělat, a my se od něj můžeme inspirovat.“ Cílem bylo, aby každé dítě slyšelo jednu konkrétní věc, kterou zvládlo a která stojí za ocenění. Během celé práce Markéta pravidelně připomínala, co děti ještě čeká, rekapitulovala program setkání, čímž opět udržovala jejich pozornost. Lucie zase popisovala chování dětí a jeho důsledky, připomínala jim, co mohou dělat jinak, např. když nespolupracovaly s ostatními a věnovaly se jiné činnosti.
Další náplní práce v kroužku bylo krátké cvičení, které trvalo 6–7 minut a zaměřovalo se na konkrétní dovednost, tentokrát na pozornost a spolupráci. Děti stály ve dvojicích a opakovaly řadu čísel 1–2–3. Pořadí čísel se každým kolem měnilo. Děti se soustředily na své číslo a přitom musely navázat a udržet kontakt s partnerem ve dvojici. Bylo třeba neměnit stanovenou vzdálenost dvojic a snažit se vzájemně nerušit. Na závěr měly zhodnotit, jak se jim soustředění dařilo.
Poslední minuty setkání se děti věnovaly vybarvování škály u dovednosti, kterou se jim dnes podařilo zlepšit. Na závěr Markéta a Lucie s každým dítětem promluvily, ptaly se ho, co se mu dnes podařilo, na jakou dovednost se soustředil a v čem vidí změnu. Děti měly uvést konkrétní příklad, kdy se jim podařilo nebo naopak nepodařilo zvládnout své pocity, např. když prohrávaly, když musely odložit hračku nebo jak se jim dařilo dodržet vzdálenost při práci ve dvojicích.
Závěr je již prosycen kolísavou energií dětí, některé se již vítají s rodiči, jiné pečlivě doplňují hodnocení svých dovedností. Rodiče či prarodiče volně přecházejí od rozhovoru s lektorkami k dětem, nechávají si vyprávět o tom, na čem dnes pracovaly či jak dopadlo jejich hodnocení. Děti vyzvídají, kdy bude další kroužek a jestli budou moci přijít, přestože se setkávají každých čtrnáct dní.
Některé děti chodí do kroužku opakovaně několik let, jiné absolvují rok a třeba i tábor a pak chodit přestanou. Na letním táboře se neklidné děti setkávají s dětmi, které se s diagnózou ADHD nepotýkají, ale rozvoj emočních a sociálních dovedností je pro ně také důležitý. Výsledkem jsou nová přátelství, která mohou přinášet porozumění a vstřícnost potížím druhého, což představuje posílení získaných dovedností. Nácvik emočních a sociálních kompetencí v rámci volnočasového kroužku se může objevit v nabídce volnočasových aktivit dalších škol, důležitým předpokladem však je zajištění zkušených a odborně připravených lektorů.
Je absolventkou Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a nyní působí jako odborná asistentka na katedře pedagogiky Pedagogické fakulty. Zabývá se dalším profesním rozvojem učitelů, využitím mentoringu, supervize a reflexe praxe v profesním rozvoji provázejících učitelů a mentorů ve vzdělávání. Studenty učitelství na PdF MU provází asistentskými praxemi, je organizátorkou panelových diskusí a besed k podnikavosti ve vzdělávání.
[1] Více o aktivitách Markéty Dobiášové najdete na webu: http://www.vlastnismer.org/omne/
[2] Jména dětí byla změněna.
Ve Slavonicích se mezi 15. a 18. srpnem konal již druhý ročník Letní školy kritické pedagogiky, která vychází z projektu Futuropolis, na kterém se podílí organizace NaZemi a Institut úzkosti. Cílem projektu je, jak stojí na jeho webových stránkách, „zkoumat, jak lze dělat transformativní vzdělávání, tedy takové, které vede k proměně jednotlivce, kolektivů i společnosti.
(Vyšlo v časopise Komenský 148/1)
Představa, že univerzitní vzdělání stačí k tomu, aby se vyučující jazyků – byť svá studia ukončil s excelentními výsledky – už nemusel dále vzdělávat, dnes neobstojí. I když škola poskytne svému zaměstnanci podporu ve formě dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti didaktiky, stále je potřeba průběžně jazyk zdokonalovat v jeho běžném užívání.
(Vyšlo v časopise Komenský 147/3)