Ve Slavonicích se mezi 15. a 18. srpnem konal již druhý ročník Letní školy kritické pedagogiky, která vychází z projektu Futuropolis, na kterém se podílí organizace NaZemi a Institut úzkosti. Cílem projektu je, jak stojí na jeho webových stránkách, „zkoumat, jak lze dělat transformativní vzdělávání, tedy takové, které vede k proměně jednotlivce, kolektivů i společnosti. Jeho smyslem je neustále kriticky zpochybňovat současný neudržitelný status quo, vést k spoluvytváření nových znalostí a také k akcím, které promění svět kolem“.[1]
Toto platí také pro samotnou Letní školu kritické pedagogiky, která si klade za úkol přinášet transformativní, kritický přístup mezi širší pedagogické pracovnictvo, ale také otevírat prostor pro vzájemné sdílení a nabývání znalostí všech zúčastněných. Škola je založena na metodě brazilského pedagoga Paula Freireho[2], jehož kniha Pedagogika utlačovaných vyšla v češtině v nakladatelství Neklid minulý rok. Hlavní myšlenkou, která tvoří základ Freireho přístupu, je nahlížení na vzdělávání raději jako na snahu zmocnit ty, kteří*které[3] jsou marginalizováni*y současnou společností a neo-kapitalistickým systémem, než jako na systém výchovy správných pracantů*ek a ‚koleček do mašinérie‘, kteří*které necítí potřebu přemýšlet nad statusem quo a mocenskými vztahy, jež je přímo či nepřímo zasahují.
Ostatně tato otázka byla ústřední i pro Letní školu kritické pedagogiky. Kritická pedagogika se snaží probouzet studující i vyučující k vnímání nerovností světa a k tomu, jak se promítají do mocenských struktur uvnitř samotného vzdělávání, ať už v rámci institucí či mimo ně.
Den první – Ohledání moci ve vzdělávání
Téma moci, bezmoci a zmocňování otevíralo program školy již první den, kdy jsme se po příjezdu do Slavonic sešli*y v sále Spolkového domu a po seznamovacím programu, věnovanému sdílení našich dosavadních zkušeností s (nejen) kritickou pedagogikou, společně setkali*y v poradním kruhu. Poradní kruh (anglicky council) vychází z praktik některých původních severoamerických národů a představuje způsob, jak mezi sebou kolektivně mluvit a skrze sdílení příběhů dostat možnost nahlížet do zkušeností a názorů ostatních, a tak hledat východiska či porozumění pro různé situace (ať už osobní nebo společenské). Poradní kruh se, jak již název napovídá, vyznačuje stíráním hierarchického rozdělení skupiny – účastníci*ice sedí v kruhu, je kladen důraz na vzájemné poslouchání, kdo mluví, drží v ruce tzv. „mluvící předmět“, který dává v danou chvíli možnost podělit se o svůj příběh, vyprávět jej bez vyrušování.
Poradní kruh Letní školy byl facilitován Kristýnou Hrubanovou a Danem Vykoukalem z NaZemi a byl zaměřen na sdílení příběhů bezmoci a následně momentů, kdy (možná i nečekaně) došlo k narušení norem a zaběhlých hierarchií ve prospěch dětí, žáků*ček, studentů*ek, nebo jiných skupin, které v rámci mocenské dynamiky ve vzdělávání představují ty slabší, či dokonce utlačované. Ve sdílených příbězích jsme se setkali*y s posilujícími narativy, které pokrývaly celé množství témat, od historek zdárného začlenění kritické pedagogiky ve školním kolektivu po boj se sexualizovaným násilím na vysokých školách. I přes poněkud rozpačitý začátek, způsobený novým diskuzním přístupem (pro velkou část účastníků*ic byl tento poradní kruh prvním setkáním s tímto formátem), velikostí skupiny, ale i náročnými tématy, která se v rámci kruhu otevřela, naplnil tento blok programu svou funkci – měli*y jsme možnost sladit se společně a napříč skupinou stanovit naše zkušenosti, vědění a očekávání.
Každý den Letní školy byl zakončen individuální reflexí, vedenou klíčovými otázkami: „Co jsem se naučil*a?“ nebo „Jak to mohu zařadit do své stávající praxe?“. Účastníci*ice měli*y také možnost své postřehy a zpětnou vazbu sdílet pomocí lístků, které lepili*y na tabuli v hlavním sále.
Ve volně organizovaném večerním programu jsme se sešli*y ke komentované procházce po Slavonicích, věnované nejen pozoruhodné architektuře tohoto pohraničního města, ale i ponuré historii holokaustu a vysídlení německého obyvatelstva. Po procházce část účastníků*ic navštívila Slavonické podzemí.
Den druhý – Zakoušení jádra metody Futuropolis
Druhý den byl dopolední blok věnován bližšímu seznámení s metodou Futuropolis, jež je na webových stránkách projektu shrnuta následovně: „V rámci experimentů ve výuce vytváříme metodu, jejímž cílem je posilovat dovednosti a sebedůvěru žáků, žaček i vyučujících. Tato sebedůvěra má vést k přesvědčení, že mohou ovlivňovat a měnit věci, které se týkají jejich životů. Změnu promýšlejí díky porozumění příčinám stávající situace a směřují ji k budoucnosti, která je mírová, udržitelná, rozmanitá a beztřídní a naplňuje potřeby všech.“[4]
Po krátkém úvodu do ústředních témat dne jsme pracovali RWCT metodou tzv. skládankového učení. Rozdělili jsme se do šesti až osmi členných, tzv. domovských skupin a v nich jsme se domluvili*y, kdo se zúčastní kterého ze čtyř nabízených workshopů věnovaných různým aspektům metody Futuropolis (nebo zdrojům, ze kterých metoda vychází). Tak vznikly čtyři expertní skupiny, jejíž členové blíže prozkoumávali jednotlivé aspekty metody Futuropolis. Na konci jsme se znova sešli*y v domovských týmech a nově nabyté zkušenosti jsme si vzájemně předali*y.
Odpoledne probíhaly paralelně dva workshopy. První vedli Daniel Gaede a Sophie Kotanyi z Institutu Paula Freireho v Berlíně. Nesl název Difficult Memories a byl zaměřený na práci s pedagogikou utlačovaných v oblasti témat vyrovnáváním se s náročnými (především kulturně-historickými, ale i osobními) událostmi. Daniel a Sophie se v rámci své praxe věnují tématům dekolonizace a mezinárodních potažmo kulturních vztahů. Místo jako Slavonice, které nese stopy holokaustu i poválečného odsunu německého obyvatelstva, tvořilo inspirativní kulisu naší práce. Druhý workshop, vedený Martinem Jestřábkem a Terezou Valmutovou z NaZemi, byl věnovaný spirále kritické pedagogiky[5], která je ústředním modelem metody Futuropolis. Tématem workshopu bylo zkoumání vlastních potřeb v oblasti zaměstnání s cílem pokusit se pojmenovat, jak by taková ideální práce měla vypadat a jak by měla být hodnocena. Plodná (a místy někdy i napjatá) diskuze odhalila různorodost našich zkušeností, postojů a přesvědčení, které v této oblasti každý máme, a také problémy a nedostatky uvnitř českého vzdělávacího a kulturního sektoru.
Téma zaměstnání a práce ostatně Martin s Terezou přenesli*y i do večerního programu, nazvaného Svátek postpráce, kde humornou hudební formou satiricky přepracovaných hitů 60., 70. a 80. let nahlíželi*y na současný stav pracovního trhu, který podle nich „ničí svět“[6].
Den třetí – Sdílení zkušeností
V dopoledním bloku, stejně jako den předtím, probíhaly dva paralelní workshopy. Jeden se jmenoval Divadlo utlačovaných a vedla ho Lenka Polánková z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Účastníci*ice se blíže seznámili*y s dramatickou formou, vytvořenou brazilským divadelníkem a aktivistou Augusto Boalem, která ze značné části vychází právě z Freireho pedagogiky utlačovaných. Skrze živé sochy a krátká improvizační cvičení mohli*y prozkoumat své osobní zkušenosti s útlakem a emancipací, tedy ústředními tématy celé Letní školy. Umění, jakožto nástroj ke zmocňování sebe a ostatních, využily i Eva Koťátková a Bára Kleinhamplová z Institutu úzkosti[7] ve druhém workshopu, vycházejícího z projektu Škola imaginace. Ta „funguje jako zotavovna smyslů utlumených nastavením současného vzdělávání“. Skrze skupinovou práci se smysly, tělem a kreativitou účastníci*ice „společně hledají cesty, jak pracovat s obtížnými tématy za využití kritického myšlení, aktivace smyslů a rozvíjení imaginace. Imaginace [není] únik z reality, ale způsob, jak jí čelit“.[8]
Odpolední program byl pojat jako diskuzní fórum, facilitace osmi diskuzních kroužků se zhostili*y sami*y účastníci*ice. Ti*ty do prostoru přinesli*y i témata pro jednotlivé diskuze. Jednalo se především o problematiky, které v rámci Letní školy nebyly doposud otevřeny, nebo jsme měli*y pocit, že je třeba se jim věnovat hlouběji, jako například kritická pedagogika v rámci vysokoškolského vzdělávání, práce se zranitelnými skupinami, kvír[9] tematika ve vzdělávání nebo tvorba bezpečnějšího prostoru[10].
Den čtvrtý – Síťování
Témata, která byla otevřena nejen v odpoledním bloku předchozího dne, ale i během celého běhu Letní školy, v mnohých z nás zanechala hluboký dojem a potřebu o nich dále diskutovat. K tomu se nám naskytla možnost při posledním, závěrečném bloku nazvaném Síťování pro změnu, kde jsme se ve skupinách, tvořených převážně na základě odvětví, ve kterých se pohybujeme (jako například základní školy, univerzity, umělecké školy nebo neziskové organizace), mohli*y propojit a společně diskutovat o našich potřebách a plánech v naší praxi a získat zajímavé a podnětné náhledy, rady a případné spojence a partnery pro další spolupráci.
Letní škola kritické pedagogiky je u nás ojedinělý zážitek, který doznívá i mnoho měsíců poté, co jsme prostory Spolkového domu ve Slavonicích opustili*y. Pro všechny, kdo by rádi*y zkusili*y o pedagogické práci přemýšlet v rámci širších struktur, které hýbou světem, může být Letní škola i projekt Futuropolis skvělým zdrojem a prostorem pro získání a sdílení znalostí, pochopení a zkušeností v oblasti kritické pedagogiky.
Literatura:
Freire, P. (2022). Pedagogika utlačovaných. Neklid.
Zimmerman, J., & Coyleová, V. (2016). Cesta poradního kruhu: uměn otevřené komunikace. Dharmagaia.
MgA. Dora Rodriguez
Je divadelní režisér*ka a performer*ka, který*á se zabývá propojováním herních (ludických) principů s divadlem a diváckou participací. Vystudoval*a obor Theatre Studies na Glasgow University ve Skotsku a posléze získal*a magisterský titul v oboru režie-dramaturgie na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU Praha. V současné době pracuje v Národní knihovně.
Kontakt: Dora.Rodriguez@nkp.cz
Odkazy z textu
[1] https://futuropolis.cz/onas/vize/
[2] Paulo Freire (1921–1997) je brazilský filosof a pedagog, zakladatel kritické pedagogicky. Jeho filozofické a pedagogické názory ovlivnila osobní zkušenost se sociální chudobou a útlakem v poválečné Brazílii. Na začátku 60. let se podílel na snižování negramotnosti. Viděl v tom způsob, jak zvyšovat sociální a politické uvědomění. Věřil, že se tak zvýší účast chudých – dříve negramotných – vrstev u voleb – dojde u nich k vědomému převzetí zodpovědnosti za vlastí život. Učení je podle něj politická záležitost, má směřovat k osvobození a nemá být vyprázdněné. Poté, co politickou moc uchopila vojenská junta, odešel do exilu. V roce 1980, když vojenský režim padl, se do Brazílie vrátil.
Přímá osobní zkušenost s těžkým životem jihoamerických rolníků a dělníků ho přivedla k formulování tzv. kritické pedagogiky.
[3] Tento článek používá tzv. „genderově inkluzivní češtinu“, jde o psanou formu, která v textu využívá obou gramatických rodů (mužského i ženského) zároveň a tradiční lomítko je nahrazeno znaménkem „*“, které symbolizuje spektrum genderových identit účastníků*ic. Tato forma byla zvolena, protože jde ruku v ruce s ústředními myšlenkami Futuropolis a s genderovou identitou autora*ky.
[4] https://futuropolis.cz/metoda/metoda-futuropolis/
[5] https://futuropolis.cz/metoda/metoda-futuropolis/
[6] https://nazemi.cz/2-maj-svatek-postprace/; https://nazemi.cz/co-delame/prace/
[7] http://www.institutuzkosti.cz
[8] http://www.institutuzkosti.cz/events/skola-rozpousteni-rozsirovani-propojovani-imaginace?src=cz
[9] Kvír = počeštěný zápis anglického termínu „queer“, který se používá jako zastřešovací pro LGBTQIA+ lidi. V rámci komunity je toto označení zároveň často užíváno ve spojení se socio-politickým přesahem, který může tuto identitu provázet.
[10] Bezpečný nebo bezpečnější prostor představuje označení pro záměrně budované společenské zázemí, které si klade za cíl poskytnout útočiště pro osoby nebo skupiny, které čelí diskriminaci na základě své genderové nebo sexuální orientace, rasy nebo barvy pleti, náboženství, zdravotního stavu atd. Bezpečnější prostory jsou založeny na detailně vypracované metodice a pravidlech, které se snaží minimalizovat nebo předcházet diskriminaci.