Vzdělávací potenciál tematiky Šoa v kontextu literární výchovy

1. 11. 2019 Milan Mašát

Šoa je hebrejský výraz pro katastrofu. Tento termín se specificky váže k zavraždění téměř 6 milionů evropských židů nacistickým Německem a kolaboranty s tímto režimem během druhé světové války. Anglicky mluvící země častěji užívají termín holokaust, jenž je řeckého původu a znamená obětování ohněm (Mémorial de la Shoah 2017, překlad autor příspěvku). Na základě uvedeného vymezení v tomto textu upřednostňujeme užívání termínu šoa, protože se zabýváme díly, jejichž autory jsou židé. V rámci našeho příspěvku lze vnímat termíny šoa a holokaust synonymně.

Příspěvek je věnován vzdělávacím možnostem literatury s tematikou šoa v oblasti hodnotového, morálního, etického a citového formování čtenářů, žáků. Zaobíráme se deníkovou tvorbou reflektující události šoa, která je podle našeho mínění vhodná k modelování žáků ve zmíněných oblastech. Článek představuje některé vybrané iniciativy zabývající se odkazem šoa a prezentuje možnosti, jak lze s těmito tématy pracovat na druhém stupni základních škol.

Soudobá didaktika literatury vychází z předpokladu, že stěžejním východiskem literární výchovy je umělecký text (srov. Hník 2014; 2015). Tato teze stojí na předpokladu, že při čtení uměleckých vyprávění jsou čtenáři určitým způsobem ovlivňováni, je na ně emocionálně působeno. V rámci recepce a interpretace textů by mělo docházet ke zdůraznění pozitivních vzorů jednání, k diskusi o názorech a z toho vycházejícího hodnotového systému čtenářů (žáků) v oblasti demokracie, svobody slova, svobody vyznání, odstraňování mýtů a předsudků a také k eliminaci xenofobie a rasismu[1]. Právě na tomto poli jsou literárně zpracovaná vyprávění s tematikou šoa vhodným materiálem v rámci prezentace pozitivních i negativních vzorů[2]. Jako argument pro využívání literární výchovy v oblasti hodnotového působení na čtenáře (žáka) lze uvést Wenceslao Oliveira Jr. (2017), který tvrdí, že literatura je způsobem postulování reality, že pomáhá poznávat různé modely myšlení a podporuje objevování světa.

Jeff Jacoby (2017), redaktor amerického listu Boston Globe, konstatuje, že fenomén šoa lze v dnešní době vnímat jako varování před nesnášenlivostí, předsudky a před perzekucí určité skupiny osob, ať už se společným náboženským vyznáním, orientací, politickými a jinými názory. Šoa je hrůzným příkladem, kam až může rasová nesnášenlivost, která postupně nabývá na síle a není jí zamezováno, dospět.

Aktuálnost vymezené problematiky lze demonstrovat na zařazení tématu šoa v polském a německém kurikulu, tedy v zemích, které byly válečnými událostmi poznamenány asi nejvíce. Grech (2000) uvádí, že v září 1999 se rozhodla polská vláda zahrnutou tematiku holokaustu do školních kurikulárních dokumentů. V Německu je celý týden věnován projektu vztahujícímu se k problematice holokaustu. Projekt zdůrazňuje místní historii, zahrnuje návštěvy muzeí aj. V Německu je holokaust učen v rámci totalitarismu. Zájemce o problematiku uplatnění tematiky šoa v kurikulárních dokumentech odkazujeme na publikaci The international status of education about the holocaust (Carrier et al., 2015). Komparaci českých a izraelských kurikulárních dokumentů se věnuje příspěvek Zastoupení termínů šoa a holokaust ve vybraných kurikulárních dokumentech (Mašát, 2018).

Aktuálnost dané problematiky spočívá zejména ve varování, které nám fenomén šoa předestírá. Vymezený problém je nutno vnímat komplexně, protože poválečné dějiny židů se netýkají pouze osudů osob přeživších nacistickou vyhlazovací mašinerii, ale dalších témat, jako je například vznik izraelského státu, imigrace a další.

 „Uvědomujeme si, že výčet výše uvedených oblastí, které šoa konotuje, není (snad ani nemůže být) úplný. Obecně můžeme konstatovat, že šoa varuje před dehumanizací člověka a lidské společnosti, před degradací a ztrátou zodpovědnosti jedince i politických reprezentací.“ (Mašát, 2017, s. 69)

Naladění a zaujetí žáků pro práci s tematikou šoa není snadné, mimo jiné i proto, že žáci často nemají potřebné faktografické znalosti či nejsou dostatečně psychicky zralí. Roli zde hraje i určitá psychická obrana před obtížným a nejednoznačným tématem, které pro ně může být abstraktní a těžko představitelné.

 

Kde texty k problematice šoa hledat

             

Vhodným prostředníkem pro konkretizaci a zosobnění fenoménu šoa mohou sloužit webové stránky holocaust.cz. Dané internetové stránky obsahují (mimo jiné) také odkaz Databáze obětí, což umožňuje vyhledat libovolné jméno oběti nacistického režimu. Tímto způsobem mohou žáci vyhledat oběti z místa svého bydliště, z místa školy a podobně nebo lze tento odkaz využít v rámci projektové výuky. Holocaust.cz také nabízí databázi autentických dobových dokumentů, které lze využít v rámci výuky. Dalším bohatým zdrojem mohou být webové stránky izraelského muzea mučedníků a hrdinů Yad Vashem[3], kde jsou materiály jak pro učitele, tak pro žáky a studenty. U nás lze čerpat z webových stránek Terezínské iniciativy[4]. Mimo jiné zde nalezneme nabídky seminářů pro žáky i pro učitele (například kurz Škola – místo výchovy proti rasismu a antisemitismu)[5].

Jednou z možností, jak tuto náročnou problematiku představit žákům základních škol, je seznámit je s příběhem konkrétního člověka[6]. Množství zajímavých dokumentů existuje o řadě osob, z velkého množství možností vybíráme například Petra Ginzu, výraznou osobu z chlapeckého „heimu“ L 417, z pokoje číslo 1 v ghettu Terezín. Petrův osud lze žákům představit v několika rovinách: ve spojení s časopisem Vedem[7] nebo jako člena milující rodiny, syna a bratra, a to prostřednictvím Petrova deníku, který po válce k vydání připravila jeho sestra, Chava Pressburger[8] (Eva Ginzová), či jako vášnivého výtvarníka (kopii Petrovy kresby Měsíční krajina vzal v roce 2003 s sebou na Měsíc první izraelský kosmonaut, Ilan Ramon, na památku své matky, která přežila holokaust). Další informace lze najít v beletristickém románu inspirovaném skutečným Petrovými osudem Princ se žlutou hvězdou (Tichý, 2014), na jehož vzniku spolupracovala Petrova sestra Eva.

Orientaci může dále poskytnout čítanka Cesta – cíl neznámý (Bezchlebová, 1995). Soubor textů je určen především pro výuku na středních školách, domníváme se však, že obsažené texty jsou vhodné k zařazení i do literární výchovy na druhém stupni základních škol (vzhledem k souladu učiva vzdělávacího oboru Český jazyk a literatura  a vzdělávacího oboru Dějepis nejspíše do devátého ročníku). Ukázky jsou ve zmiňované čítance řazeny tematicky (například první část, Motýli tam nežili, je složena z textů vzniklých především v terezínském ghettu). Pozitivem zmiňovaného souboru textů je, že lze úryvky vybírat podle vhodnosti, délky a podobně. Dalším cenným zdrojem informací je publikace Téma: Holocaust: informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách (2005), kterou vydal Ústav pro informace ve vzdělávání. Tento poměrně útlý materiál shrnuje nejdůležitější etapy druhé světové války se zaměřením na jednu linii válečných událostí.

Výběr literárních textů představuje náročnou etapu, měli bychom zde mít na paměti, že by zvolená ukázka měla prezentovat danou problematiku z různých úhlů pohledu, měla by ukazovat jev tak, jak se odehrál, aby nedocházelo k nežádoucím zkreslením, neměli bychom ustrnout v předsudcích, a v neposlední řadě je zde příležitost prostřednictvím těchto textů přiblížit žákům dějiny židovského národa.

 

Deníky s tematikou šoa

Jedinečný zdroj představují literárně zpracované vzpomínky, a to jak obětí, tak přeživších. K deníkům jakožto svědectví dané doby Malý (2016, s. 164) podotýká, že „s ohledem na to, že paměť, a ta literární zvláště, je velmi nespolehlivá, mohou sloužit jako jediný skutečně relevantní autentický literární dokument“. Memoárovou deníkovou literaturu[9] můžeme pro naše potřeby rozdělit do dvou oblastí. Jeden okruh tvoří zápisy, jejichž autory jsou děti, a to zejména z terezínského ghetta, kde se v rámci tamějších možností naplno rozvíjel tvořivý duch internovaných dospívajících obětí perzekuce[10]. Druhá oblast vzpomínkové literatury je tvořena umělecky zpracovanými vzpomínkami dospělých osob, které zažily krutost a nástrahy nacistického režimu.

 Vzpomínky, jež po sobě zanechali dětští autoři, mají značný edukační potenciál už tím, že věk a zájmy autorů je blízký věku i zájmům žáků. Mladí čtenáři se často při četbě potýkají s kognitivními i emocionálními kolizemi způsobenými jejich představami o světě, v němž žijí a ve němž událost šoa nemá (a snad nebude mít) obdoby.[11] Rozpor vzniklý rozdílností obrazu světa těchto dětských čtenářů a obrazu, který nabízejí dětští autoři a jejich nezpochybnitelné svědectví o hrůzách válečné doby, má schopnost čtenáře (žáky) zaujmout, a tím vyvolat hlubší zájem o danou tematiku. Při práci s literárně ztvárněnými vzpomínkami musíme mít na paměti, že dětští autoři zaznamenávali své vzpomínky za specifických okolností, ať už se jedná o psychický nátlak či fyzické strádání.  Z výše uvedeného vyplývá skutečnost, že „tvorba židovských dětí je svou výchozí strategií odlišná od tvorby pro děti“ (Urbanová, 2018, s. 257).

Deníkové záznamy z prvního okruhu memoárové literatury mají potenciál na čtenáře působit v několika rovinách. Stěžejním hlediskem je věk autorů. Mnohé memoáry představují působivý a strhující děj, jehož původcem jsou spletité osudy židů. I tato skutečnost je jedním z důvodů, proč lze daným dílům předpovídat schopnost zaujmout mladou čtenářskou veřejnost.

Druhý okruh memoárové literatury, který je tvořen díly, jejichž autoři jsou dospělí určitým způsobem zasažení perzekučními praktikami nacistického režimu, je možno ve své podstatě charakterizovat obdobnými aspekty jako díla napsaná dětmi či dospívajícími. Lze však říci, že v oblasti uměleckých vyprávění dospělých autorů je ve větší míře zastoupena psychologická stránka nedobrovolných obyvatel ghett, koncentračních či vyhlazovacích táborů a jiných zrůdných institucí spojených s režimem nacistického Německa.[12]

 

Témata deníků reflektujících problematiku šoa

Mezi témata této literatury patří například nedobrovolné pracovní nasazení židů, válečných zajatců a jiných obětí válečných událostí při stavbě továrního komplexu, osobní trauma, psychologický nátlak při volbě osob do transportů mířících neznámo kam, vyrovnávání se se svým osudem, a to v rovině víry, rodiny, údělu židovského národa ve spojení s jeho historickým vývojem a podobně.[13]

Jak jistě z výše naznačeného vyplývá, tato témata vyžadují zkušenější čtenáře, v ideálním případě vybavené základními znalostmi z oblasti historie, geografie, psychologie, sociologie, mezinárodních vztahů (zejména v meziválečném období) a podobně orientovaných vědních oborů. Přístup k recepci umělecky zpracovaných vzpomínek se základní znalostí těchto oblastí vede ke komplexnějšímu a kvalitnějšímu porozumění memoárů. Navíc určité množství autorů-přeživších počítá s jistým rozsahem znalostí, v memoárech se občas setkáváme s citacemi z různých knih, které dokreslují vnímání a prožívání dané situace zapisovatelem. Je jasné, že čtenář (kterého lze charakterizovat jako člověka mladého a méně zkušeného, často hledajícího sebe sama, svou identitu, své já) může těžko komplexně obsáhnout všechny explicitní i implicitní konotace zapsaných vzpomínek. Přesto, že se možná nepropojí s historickými, psychologickými, geografickými a jinými hledisky doby vzniku díla, mohou v nich zanechat hluboký dojem a povědomí o popisovaných událostech a jevech, což může představovat východisko pro získávání dalších informací a další seznamování se s touto tematikou.

Literárně ztvárněná svědectví válečných útrap židů, jejichž autory jsou mladí/dospívající, obsahují ve větší míře záznam osobních pocitů, nezkreslených autentických popisů dané doby, místa i osob. Setkáme se také s prezentací vlastních intimních problémů a s otázkami věnujícími se psychickému i fyzickému dozrávání mladistvých na pozadí válečné Evropy. Tematika perzekuce židů tak může tvořit do jisté míry kulisu zápisu osobních problémů dospívajících.  Zmíněná témata tak mohou být dnešním mladým čtenářům blízká, protože obecně lidské otázky spjaté s poznáváním sebe sama, typické pro období pubescence, jsou v čase neměnné, pozměňuje se pouze dobový kontext. Deníkové záznamy jsou také vhodné k vytváření mezipředmětových vztahů. Vhodnými vzdělávacími obory jsou například dějepis, zeměpis, výchova k občanství či výtvarná výchova. S problematikou šoa také korespondují průřezová témata.[14]

Sumárně lze říci, že oba zmíněné okruhy memoárové literatury jsou vhodné pro implementaci do výuky literární výchovy, a to na všech stupních institucionálního vzdělávání. Kromě umělecky zpracovaných vyprávění z oblasti vzpomínek, jejichž formativní potenciál byl do jisté míry nastíněn výše, jsou vhodné i texty ostatní, jejichž součástí je vykreslení tematiky šoa, a to buď přímo (problematika šoa se svými konotacemi je hlavním tématem knižního zpracování[15]), nebo v rovině titulů, v nichž tematika šoa tvoří určitý rámec či kulisu vyprávění.[16]

Materiály s tematikou šoa umožňují uplatnit tvořivost žáků, například skrze metody kritického myšlení[17]. Žáci mohou vytvářet vlastní texty, podobné formy jako původní zdroje, např. básně inspirované určitým příběhem, mohou příběh vyprávět pohledem různých účastníků, mohou tvořit další prozaické texty inspirované danými událostmi atp. Mohou k vyjádření svých myšlenek a názorů použít kresbu, například k ilustraci vnitřního prožívání situace hrdiny příběhu, ke znázornění atmosféry příběhu, k zachycení hlavní myšlenky příběhu a podobně. Náměty nabízí např. publikace Didaktika literatury: výzvy oboru: od textů umělecké povahy k didaktice estetickovýchovného oboru (2014).

Svatava Urbanová, literární historička zabývající se literaturou pro děti a mládež,  je autorkou publikace s názvem S holokaustem za zády: téma holokaustu v české a překladové literatuře pro děti a mládež vydávané po roce 1989. Monografie by mohla být jedním z cenných zdrojů informací z oblasti historicko-společenského rámce vzniku různých děl. V monografii je například detailně charakterizován Deník Anny Frankové, a to z pohledu interpretace samotného textu, z pohledu inspirace Deníku pro vznik dalších děl, ale také z pohledu srovnání s jinými, tematicky podobnými díly.

 

Závěr

Výchovný a vzdělávací potenciál beletristicky zpracované tematiky šoa je značný. Nejenže čtenáři poznají důsledky nedostatečné obrany demokracie v rámci občanské společnosti, ale také jsou prostřednictvím uměleckých vyprávění svědky příčin i důsledků, jak nečinnost a laxnost veřejnosti může vést k nepochopitelným, pouhými slovy nevyjádřitelným a snad i nepopsatelným[18] výsledkům. Doufejme, že literatura jakožto významný prostředek formování dětí i dospělých v rovině demokratických hodnot má dostatečný potenciál stále působit na čtenáře, a to i ve stále více se medializujícím světě, který se orientuje na budoucnost, aniž by se poučil z minulosti. Doufejme, že kvalitní, poučné a poutavé literární texty mají sílu dosáhnout toho, aby se chyby a omyly, které vyústily v zabíjení určitých skupin osob či celých národů, neopakovaly a aby projevy nesnášenlivosti, xenofobie a rasismu byly odstraňovány už v samých zárodcích.

 

Seznam literatury

Avey, D. (2012). Muž, který pronikl do Osvětimi. Praha: Euromedia Group.

Bezchlebová, M. (1995). Cesta – cíl neznámý: Čítanka o osudech lidí v holocaustu určená pro výuku dějepisu, občanské nauky a literatury ve středních školách. Praha: Academia.

Bondyová, R. (2001). Jakob Edelstein. Praha: Sefer.

Bor, J. (1995). Terezínské rekviem. Praha: Academia.

Bryant, Ch. (2012). Praha v černém. Nacistická vláda a český nacionalismus. Praha: Argo.

Carrier, P. et al. (2015). The international status of education about the holocaust. Braunschweig: UNESCO.

Cohen-Janca, I. (2017). Poslední cesta: doktor Korczak a jeho děti. Havlíčkův Brod: Petrkov.

Diamant, A. (2011). Po noci přijde den. Líbeznice: Víkend.

Fischleinová, K. (2014). Osudy ve stínu šoa. Praha: P3K.

Frank, A. (1992). Deník Anny Frankové. Praha: Lidové noviny.

Franková, A. & Povolná, H. (2013). Motýla jsem tu neviděl: dětské kresby a básně z Terezína. Praha: Židovské muzeum.

Frýd, N. (1975). Krabice živých. Praha: Práce.

Grech, L. (2000). Teaching about the Holocaust. [online]. In Council for Cultrual Co-Operation. Strasbourg: Council for Cultural Co-Operation, [cit. 20. 4. 2018]. Dostupné z WWW: <https://rm.coe.int/1680494240>.

Hník, O. (2015). Didaktika literatury: od polemických diskurzů po formování samostatného oboru. In I. Stuchlíková, & T. Janík et al. Oborové didaktiky: vývoj – stav – perspektivy. Brno: Masarykova univerzita.

Hník, O. (2014). Didaktika literatury: výzvy oboru. Od textů umělecké povahy k didaktice estetickovýchovného oboru. Praha: Karolinum.

Jacoby, J. (2017). Forgeting the Holocaust [online]. In Aish HaTorah Literacy. [cit. 22. 9. 2017]. Dostupné z WWW: < http://www.aish.com/>.

Jančík, D. & Kubů, E. (2005). „Arizace“ a arizátoři. Praha: Karolinum.

Jeřábek, J. et al. (2017). Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání [online]. In msmt.cz. [cit. 13. 10. 2017]. Dostupné z WWW: < http://www.msmt.cz/vzdelavani/zakladni-vzdelavani/ucebni-dokumenty>.

Kryl, M. et al. (2011). Rasismus, antisemitismus, holocaust. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně.

Malý, R. (2016).  Deníková tvorba mladých ve stínu holokaustu. In J. Čeňková, Válečné dětství a mládí (1939–1945) v literatuře a publicistice. Praha: Karolinum.

Mašát, M. (2017). K uplatnění tematiky šoa v literárních čítankách pro druhý stupeň základních škol. [online]. In Jazyk – literatura – komunikace. [cit. 7. 9. 2018]. Dostupné z WWW: <http://jlk.upol.cz/index.php/cislo-2-2017>.    

Mašát, M. (2018). Zastoupení termínů šoa a holokaust ve vybraných kurikulárních dokumentech. [CD-ROM]. In Recenzovaný sborník příspěvků vědecké interdisciplinární mezinárodní vědecké konference doktorandů a odborných asistentů QUAERE. Hradec Králové: Magnanimitas.

Mémorial de la Shoah. (2017).  What is the Shoah? [online]. In Mémorial de la Shoah. [cit. 22. 9. 2017]. Dostupné z WWW: < http://www.memorialdelashoah.org/>.

Lederman, N. (2018). Zadrátovaný svět. Pátrání po rodinném tajemství z holokaustu. Brno: BizBooks.

Oliveira, W. M. (2017). Language and space: possible witnessings in education. [online]. In Educação & Realidade. [cit. 7. 3. 2018]. Dostupné z WWW: <  http://www.scielo.br/scielo.php?pid=S217562362017000301161&script=sci_arttext&tlng=en />.

Paterson, K. (1996). Připravit, pozor, učíme se! Jak vzbudit zájem žáků o učení. Praha: Portál.  

Pressburger, C. (2004). Deník mého bratra. Zápisky Petra Ginze z let 1941–1942. Praha: Trigon.

Redlich, E. (1995). Zítra, jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1. 1. 1942 – 22. 10. 1944. Brno: Doplněk.

Tichý, F. (2014).  Princ se žlutou hvězdou. Praha: Geum.

Urbanová, S. (2018). S holokaustem za zády. Téma holokaustu v české a překladové literatuře pro děti a mládež vydávané po roce 1989. Ostrava: Ostravská univerzita.

Válek, V. (1984). Vztah memoárové literatury k literatuře dokumentární. In Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS. Brno: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. [cit. 7. 9. 2018]. Dostupné z WWW: < https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/107731/D_ScientiaeLitterarum_31-1984-1_18.pdf>.  

Wiesel, E. (2014). Noc. Brno: Kartuziánské nakladatelství.

Wiesel, E. (2007). Paměti 2: Všechny řekou jdou do moře, moře se však nenaplní…   Praha: Pragma, 2007.

 

Webové stránky

 

Webové stránky Terezínské iniciativy:

https://www.holocaust.cz/

http://www.terezinstudies.cz/

 

Webové stránky Yad Vashem:

https://www.yadvashem.org/yv/en/education/languages/czech/index.asp.

 

Webové stránky časopisu Vedem:

http://vedem-terezin.cz/.

 

Milan Mašát vystudoval učitelství českého jazyka a literatury pro druhý stupeň základních škol a učitelství přírodopisu pro druhý stupeň základních škol na Univerzitě Palackého v Olomouci. V současné době je doktorandem na katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V rámci svého studia se zabývá implementací tematiky šoa do výuky literární výchovy na druhém stupni základních škol, a to zejména z pohledu učitelů.

 

Kontakt        

Mgr. Milan Mašát

Univerzita Palackého v Olomouci

Pedagogická fakulta – katedra českého jazyka a literatury

e-mail: milan.masat01@upol.cz

 

[1] Publikací, která se věnuje vzniku a vývoji rasismu, antisemitismu a rasově orientovaného antisemitismu, a kterou mohu čtenářům doporučit, je kniha Rasismus, antisemitismus, holocaust (Kryl, 2011).

[2] Poznámka redakce: Upozorňujeme čtenáře na text Terezie Dubinové Jak učit o holcaustu, který vyšel v časopise Komenský 139/3 v roce 2015.

[3] https://www.yadvashem.org/.

[4] http://www.terezinstudies.cz/education/index.html.

[5] Poznámka redakce: Mezi další významné vzdělávací instituce, které se problematikou holokaustu dlouhodobě zabývají, patří např. Ústav pro studium totalitních režimů, ostravské sdružení PANT, Muzeum romské kultury, které se věnuje romskému holokaustu či vzdělávací projekt Tváří v tvář historii a sobě samým.

[6] Příkladem, jak s těmito tématy pracovat, přináší např. text Evy Dittingerové, Cikánský boxer, který vyšel v časopise Komenský 141/4 v roce 2017 (poznámka redakce).

[7] Časopis Vedem je dostupný v digitalizované verzi na http://vedem-terezin.cz/.

[8] Deník mého bratra: zápisky Petra Ginze z let 1941–1942 (2004).

[9] Dle Válka (1984, s. 137) memoárová literatura, do které svou podstatou deníková tvorba patří, „vždy pracuje s popisem konkrétních událostí, s dokladovým materiálem, s dokumenty, korespondencí, soukromými zápisky atd.“.

[10] Souhrnně vyšly výsledky kreativní činnosti chlapců například v publikaci Motýla jsem tu neviděl: dětské kresby a básně z Terezína (1993, 2006, 2007, 2013) nebo v publikaci Je mojí vlastí hradba ghett? (1995).

[11] Například Deník Anny Frankové (1992, 2004 – Deník, 2006 – Deník, 2017), Deník Věry Kohnové (2006), Deník mého bratra. Zápisky Petra Ginze z let 1941–1942 (2004).

[12] Například továrna na umělý kaučuk IG Farben, ve které byli židé využíváni jako levná pracovní síla, zároveň sloužila jako vyhlazovací instituce. Židé se upracovali k smrti nebo důsledkem nelidských pracovních, hygienických a jiných podmínek následně umírali. Úmrtnost lidí využívaných ke stavbě továrního komplexu IG Farben byla obrovská (navíc těsná blízkost vyhlazovacího tábora Osvětim a Osvětim-Březinka působila jako psychologická přítěž). Tato tematika se objevuje v memoárové knize Muž, který pronikl do Osvětimi (2012).  

[13] Například Terezínské rekviem (1963, 1964, 1995), Po noci přijde den (2004, 2011), Krabice živých (1956, 1957, 1958, 1961, 1965, 1969, 1975, 1985, 2017), Továrna na smrt (1955, 1959, 1964), Zítra, jedeme, synu, pojedeme transportem (1995), Noc (1999, 2014).

[14] Viz Jeřábek et al. 2017, s. 126–140.

[15] Z novější literatury pro děti a mládež působí pozoruhodným dojmem kniha inspirovaná skutečnými událostmi Poslední cesta. Doktor Korczak a jeho děti (2017).

[16] Například dílo Zadrátovaný svět. Pátrání po rodinném tajemství z holokaustu (2018).

[17] Brainstorming, podvojný a potrojný deník, myšlenková mapa, pětilístek a mnoho dalších.

[18] S myšlenkou nepopsatelnosti jevu šoa jako jeden z prvních přišel v Pamětech 2: Všechny řekou jdou do moře, moře se však nenaplní… (2007) Elie Wiesel.