Komenského životní dramata (2. část)

leden 2023 Petr Peňáz

Podobným vývojem jako Komenský procházel vlastně i Komenského soused (a podle některých hypotéz i přítel) Rembrandt van Rijn, i když byl v mnohém ohledu jeho protikladem. Komenský byl díky své bratrské výchově mužem slova. Byl nedůvěřivým vůči náboženskému výtvarnému umění, ale velmi rychle ocenil smysl vizualizace pro účely didaktické – živě se zajímal o jezuitské vzdělávací koncepce včetně obrazů a divadla a to jej mohlo sekundárně vést k zájmu o malířství.^[1] Rembrandt prostě žil náboženským uměním, čemuž napomáhalo i to, že oba jeho rodiče byli vychováni jako katolíci. Komenský byl duchovním a manažerem církve, zatímco Rembrandt svým uměním žil celý život záměrně mimo jakoukoliv církev, a i když křtil své děti v reformované církvi, fakticky využíval nizozemských liberálních zákonů, které šly ještě nad svobody typické v 16. století pro Moravu a umožňovaly občanský život mimo církev. Důkladná znalost bible sbližovala oba i se světem židovským. Nicméně Rembrandt šel ve své vstřícnosti vůči židům mnohem dál než Komenský – projevoval vůči nim velmi otevřené sympatie. Na sklonku života pod tlakem tragických událostí se oba muži ocitali v podobně rozporné duševní situaci: Komenský se pokoušel racionálními kroky organizačně zachránit Jednotu bratrskou, Rembrandt se snažil sblížit s reformovanou církví; současně však oba měli stále blíže k mystice, která jejich vnitřní svět sbližovala se světem katolíků.

Žili oba tak trochu mimo svou dobu a mimo své vlastní okolí. Pro oba totiž, i když pro každého jinak, zůstalo vždy podstatnou věcí náboženství, zatímco svět okolo nich se ubíral cestou jinou. Pro nizozemskou republiku byla reformace spíš otázkou svobody vyznání, která otvírala dříve těžko myslitelné cesty podnikání a obchodu. Rembrandt, ačkoliv formálně obklopen tímto pragmatickým reformačním prostředím, si nedal vzít mystiku, kterou vlastní myslí i citem nacházel v biblických obrazech – zůstal nakonec jediným mystickým malířem v Nizozemí a octl se v izolaci. Komenský se také ocital v izolaci svým mystickým pohledem na svět, svou chiliastickou vírou v lidová proroctví a v blízký příchod Kristův. Racionální víra Lelia Sozziniho (1525–1565) a Fausta Sozziniho (1539–1604), velmi rozšířená mezi polskými protestanty, ho nábožensky děsila právě svou racionalitou – Komenský ji označoval Jednota polská. V dnešní polštině se zpravidla užívá označení bracia polscy. Dogma Boží Trojice bylo v tomto radikálním protestantismu odmítnuto, Kristus se stával jen člověkem seslaným z Boží vůle na svět jako etický vzor. Ba i Boží vševědoucnost byla redukována na logicky vyplývající fakta, zatímco skutečnosti modálně podmíněné, tedy ty, které se mohou, ale nemusejí stát, se v této koncepci ocitaly mimo Boží řízení. Tím by totiž z hlediska sociniánů byla vyloučena svoboda lidské vůle a tak i lidská zodpovědnost a etika. Sociniáni byli sice v Nizozemí odmítnuti a nezískali na rozdíl od východní a střední Evropy popularitu v intelektuálních ani lidových kruzích, ale důvody k tomuto odmítnutí byly pragmatické: šlo o proud příliš extrémní, který z hlediska nizozemského vyvolával neúčelné konflikty se zastánci konzervativních náboženských proudů, a tím byl nežádoucí. Pro Komenského stála otázka zcela jinak: sociniánské křesťanství jej nábožensky iritovalo, uráželo jeho víru v Kristovo božství. Komenský se jevil nizozemským pragmatikům jako oběť sociniánů v tom smyslu, že se nechal iritovat, zatímco oni sociniánům vyčítali vlastně jen to, že iritují ty, kdo smýšlejí jako Komenský. Tak se Komenský ocital, podobně jako Rembrandt, v izolaci od většiny politiků i intelektuálů své doby: neměl porozumění pro Descartesovu racionální zbožnost a nebyl by mohl porozumět matematické zbožnosti Leibnizově, ačkoliv Leibniz měl porozumění pro Komenského.

Komenského vlastně celý život pronásledovala smůla sporných či přímo chybných rozhodnutí, i když často bylo sporné, zda vůbec šlo o rozhodnutí, protože nemíval z čeho volit. Kazatelem ve Fulneku se stal roku 1618, když vypuklo české stavovské povstání. Jistě dobře věděl, že odchází do prostředí čistě německého, ale sotva tušil míru napětí mezi Jednotou a místními katolíky, které živila konfliktní protikatolická politika Skrbenských z Hříště, místního bratrského panstva. Ihned po porážce povstání se tak situace pro Jednotu stává zcela neudržitelnou. Při rozhodování o evakuaci sborů z českých zemí mohl Komenský (v diskusích s Karlem ze Žerotína) volit jen mezi Pruskem a Polskem.^[3] Rozhodl se pro Polsko (i když pro jeho západní, převážně německy mluvící část) a postupoval velmi systematicky: dohodl se v polovině 20. let s městskou radou v Lešně (něm. Lissa), vybudoval pro imigranty zázemí a školu se třemi vyučovacími jazyky (německým, polským a českým) a pak v několika vlnách české bratry přivedl na konci 20. let.

V té době ovšem vypukla tzv. druhá severská válka, při níž švédský král Karel X. Gustav vtrhl do Polska a bezohledností své invaze vyvolal lidové povstání, při němž se výrazně formoval polský nacionalismus a katolicismus (podobně jako se kdysi formoval nacionalismus český spolu s českou reformací v reakci na Husovu popravu v Kostnici). Švédsko-polská válka v tradičně tolerantním a spíše evangelickém Polsku vzbudila náboženský antagonismus nemálo připomínající poměry ve Fulneku. Komenský se intuitivně opíral o německy mluvící luterské komunity v Polsku (německá většina byla ve všech lokalitách, kde Komenský působil, včetně Lešna), které mu byly konfesně bližší než sociniánská polská reformace, ale to jej politicky přinutilo přiklonit se ve válce na švédskou stranu; navíc svým vlivem vtáhl do konfliktu i kalvínská sedmihradská knížata. To vše velmi podráždilo polské katolické vzbouřence a přispělo ke zkáze Lešna.

Ještě než došlo k této tragické události, která Komenského připravila o podstatnou část jeho literárního díla, rozhodl se Komenský lešenskou školu i Jednotu bratrskou dočasně opustit, aby se mohl politicky veřejně angažovat v Anglii roku 1641. Jeho cesta bývá prezentována jako snaha o reformu anglického školství, ale Komenskému i jeho stoupencům šlo spíše o pansofickou politickou koncepci „všenápravy věcí veřejných“, přičemž školská reforma byla jen dílčí součástí tohoto obecného záměru. Právě v době Komenského pobytu v Londýně však vypuklo povstání Olivera Cromwella, které učinilo Komenského záměrům konec. Rok poté odmítl pařížskou nabídku kardinála Richelieu a dal přednost spolupráci se Švédy, ovšem jen několik let předtím, než švédský podpis v Osnabrücku stvrdil osud české reformace a švédská královna přestoupila na katolictví. Není divu, že tato nekončící série problematických rozhodnutí, jež si později leckdy vyčítal, se podepisovala na jeho psychice.

Bylo už řečeno, že se Komenský svým způsobem myšlení dostával do paradoxního rozporu s myšlením svých patronů a podporovatelů – rodiny de Geerových. Ikonickým ztvárněním tohoto rozporu je spis Angelus Pacis (Anděl míru) z roku 1667, kterým se Komenský obrátil na evropské státníky během mírového jednání v Bredě, jehož výsledkem se stala dohoda Nizozemí, Anglie a Francie, chápaná mimo jiné jako předpoklad pro další koloniální expanzi signatářů a pro mezikontinentální obchod. Bylo jistě v intencích liberální politiky de Geerů, když Komenský formuloval zásadu neutrality vůči různým státoprávním uspořádáním společnosti, k čemuž použil své známé podobenství o včelách a mravencích:

„Bůh nabízí v přírodě doklady toho, že žádný způsob řízení není sám o sobě špatný: včelám přikázal žít v monarchii, mravencům v demokracii. A jedněm i druhým to prospívá, pokud jim to nikdo nenarušuje.“^[4]

Jenomže de Geerové byli také iniciátory založení Nizozemské východoindické i Nizozemské západoindické společnosti, byli jejich spoluvlastníky a ze zisku těchto společností plynul i kapitál vkládaný do Komenského rodiny, Komenský přitom ve svém veřejném dopise neváhal zkritizovat samotnou podstatu mezikontinentálního obchodu:

„Podíváme-li se na věc z širší perspektivy, nemůžeme si nepoložit otázku: Přinesly plavby Evropanů do vzdálených světů Evropě více dobrého, nebo zlého? Je totiž zjevné, že nás na jedné straně obohatily tím, že přinesly majetek, vzácné zboží a lahůdky, na druhé straně však měly neobyčejně tragické důsledky. Jaký prospěch přináší africké zlato, americké stříbro, asijské perly a drahokamy, které zaplavily Evropu, když nárůst objemu vzácných kovů vyvolal takovou cenovou inflaci, že dnešní tuna zlata nemá vyšší cenu než několik zlatých v dobách našich dědů? K čemu slouží kvantita, která, jak říkají filozofové, nepřináší efektivitu? Co nám daly drahokamy, perly, hedvábí a jiné luxusní zboží z Asie? Přepych, zpupnost, rozmařilost a pošetilou marnivost. Jedním slovem, ani zbla pokroku jsme se nedočkali, zato škod je bezpočet.“^[5]

Bohatství de Geerů nebylo tak vratké a oni sami tak malicherní, aby se cítili ohroženi těmito úvahami svého chráněnce. Je však pravděpodobné, že se jimi – stejně jako jiní politikové a podnikatelé, kteří se účastnili jednání v Bredě – spíše bavili, než aby je brali vážně, a že jejich tolerance k těmto politickým aktivitám Komenského měla nakonec své meze, jak se stalo zřejmým při Komenského pohřbu. Komenskému pomalu, ale jistě přibývalo sporů a protivníků, což paradoxně poškozovalo i jeho reputaci pedagoga a duchovního. Dostával se, stejně jako Rembrandt, do politické a intelektuální izolace.

Rembrandtovi se na sklonku života zúžil okruh přátel a známých a v materiální nouzi se zbavil nejprve svého původního domu, potom i svých uměleckých sbírek, takže se pro něj důležitějšími stávali jeho nejbližší: partnerka Hendrickje Stoffels (1626–1663), kterou si nemohl vzít, protože byl ekonomicky vázán podmínkami závěti své zemřelé ženy Saskie van Uylenburgh (1612–1642), a syn Titus (1641–1668), kterého měl z manželství se Saskií. Partnerka i syn, mezi nimiž byl věkový rozdíl pouhých 15 let, společně o Rembrandta pečovali právě tak jako o Komenského jeho poslední žena Jana Gajusová a Komenského syn Daniel. V šedesátých letech 17. století se v Amsterdamu rozšířila morová epidemie a postupně Rembrandtovi zemřeli oba jeho nejbližší, v nichž viděl smysl svého života. Jedním z jeho posledních přání bylo, aby byl pohřben v Oude Kerk, starém amsterdamském dómu, do stejného hrobu jako Saskie. Hrobové místo však byl nucen prodat, aby mohl získat pro Hendrickje alespoň hrob ve Westerkerk. Když vzápětí po synu Titovi zemřel i sám Rembrandt, nenásledoval ani Hendrickje – byl stejně jako syn pohřben ve Westerkerk do anonymního chudinského hrobu.

Když Komenského opustili tito sousedé a přátelé, zbývalo mu už velmi málo života, do něhož navíc brutálním způsobem vstoupil francouzský teolog Samuel Des Marets (1599–1673), nesmiřitelný, až fanatický kalvinista, který si Komenského práce původně velmi vážil. Od svých 40 let působil na říšské univerzitě v Groningen a obětavě pomáhal Komenskému, když se uchýlil do Nizozemí po útěku z Lešna. Oba muži se však rozešli ve chvíli, kdy Komenský – v tu dobu už zoufale a iracionálně – toužil po smíru nikde nekončícího konfesního a válečného běsnění a stále silněji vkládal své naděje do chiliastické víry, že příchod království Kristova je otázkou několika nejbližších let. Právě pro tuto víru mu byli oporou Mikuláš Drabík i Antoinette Bourignon, což bylo přesvědčení, které ostře napadl Des Marets jako vášnivý odpůrce chiliasmu. Komenský se pokusil hájit spisem De zelo sine scientia et charitate fraterna J. A. Comenii ad D. Samuelem Maresium pro minudendis odiis et ampliandis favoribus (O horlivosti nevědoucích a bratrské lásce J. A. Komenského k panu Samuelovi Des Marets o tom, jak mírnit nenávist a posílit přátelství), ale bezděky přilil oleje do ohně, protože etablovaného a uznávaného univerzitního profesora, opakovaně voleného za rektora říšské univerzity v Groningen, věkově jen o málo mladšího, než byl Komenský sám, shovívavě chválil jako malého žáčka, vytkl mu už v titulu nedostatek vědění, a dokonce mu vytkl i to, že působí jako univerzitní profesor (v očích Komenského tedy „žoldák“), zatímco Komenský svá díla tvoří z pouhé lásky k pravdě. Moudřejší část Komenského argumentů, totiž že každá horlivost, je-li zbavena lásky k bližnímu, se stává nebezpečnou, nedošla pochopení groningenského profesora. Naopak publikoval bezprecedentní útok na samu podstatu životního úsilí Komenského. Tímto útokem byla práce Antirrheticus sive Defensio pii zeli pro retinenda recepta in ecclesiis reformatis doctrina, praesertim adversus chiliastas et fanaticos; contra Joh. A. Comenii fanatici zelum amarum, scientia et conscientia destitutum (Odmítnutí aneb Obrana zbožné horlivosti za udržení tradičního učení reformovaných církví především proti chiliastům a jiným fanatikům, proti zahořklému fanatismu J. A. Komenského, zbaveného rozumu i svědomí). Veřejně zpochybnil Komenského jako teologa, jako politika, jako učitele i jako vědce, ale především jako člověka. Jeho útok byl o to nebezpečnější, že souzněl s tím, co si v tu chvíli začínali o Komenském myslet i jeho bývalí přátelé a ochránci. Upozornil na rozpory v Komenského postojích teologických, na extremismus a tragičnost mnoha jeho postojů politických (obvinil jej například ze smrti sedmihradského knížete a zkázy polského Lešna) a především zesměšnil jeho pansofické teorie: jednak tvrzením, že Komenský po celý život čerpá peníze na jejich publikování, aniž tak kdy učinil, jednak tím, že svými chiliastickými postoji sám své životní dílo znemožnil, protože nemá smysl desítky let koncipovat vědecké teorie o nápravě světa vzděláváním, jestliže se současně ohlašuje příchod království Kristova v horizontu několika let.

Komenský se pokusil bránit proti těmto urážkám soudní cestou, ale byl odmítnut – fakticky proto, že už neměl politické zastánce, formálně však s vysvětlením, že není občanem Nizozemské republiky, a tedy subjektem jejího práva. Těžce otřesený a nemocný Komenský proto na prahu vlastní smrti sepsal obranný spis s dlouhým titulem Continuatio Admonitionis fraternae de temperando charitate zelo, cum fideli dehortatione a pantherina indole, a larvis, Joh. Comenii ad S. Maresium, pro intentione prima, minuendorum odiorum ampliandorumque favorum, aut ad trahendum finaliter obstinatos divino et humano iudicio (Pokračování v bratrském napomínání Sanulea Des Marets J. A. Komenským, o mírnění horlivosti láskou, spolu s důsledným varováním před povahami dravčími a jejich škraboškami, především proto, aby ubývalo nenávisti a sílilo přátelství, anebo aby tvrdošíjní zatvrzelci byli zatraceni božským i lidským soudem). Sám titul je poněkud rozporný, protože je z něj zřejmé, jak se v Komenském svářila víra v konečné zatracení nesmiřitelného nepřítele se snahou smířit se s ním. Spis byl sice publikován, ale dochoval se jen poškozený, i když obsáhlý zlomek tohoto díla, někdy označovaný jako Vlastní životopis, protože Komenský se v něm hájí tím, že krok za krokem líčí svůj život a snaží se vysvětlovat, že v dané fázi života ani nemohl jednat jinak, než jednal.

Jedinou hlavní nadějí Komenského v těchto dramatických okamžicích byla v osobním životě manželka a syn, zatímco v duchovním životě se rozporně zmítal mezi dvěma neslučitelnými póly. Nesporně důležitý pro něj zůstával Mikuláš Drabík, kterého za všech okolností ke své osobní škodě hájil proti všem zpravidla oprávněným obviněním a útokům. Druhou, racionálnější jistotou a duchovní oporou byl pro něj zeť Petr Figulus Jablonský (1619–1670), manžel jeho dcery Alžběty (*1629). Komenský se opíral o jeho znalosti angličtiny už v době, kdy pracoval na projektech v Anglii, svého hlavního sekretáře v něm měl pak i ve Švédsku a v Uhrách. Přesvědčil se ještě později i o jeho schopnostech kazatelských a diplomatických v době, kdy dělal faráře Jednoty bratrské v pruském Nassenhuben (dnes polsky Mokry Dwór) a kázal i polským protestantům v nedalekém Gdaňsku. Na Komenského návrh pak roku 1662 Jednota bratrská svěřila právě jemu úkol převzít po Komenském seniorství české větve církve a současně ustanovila i seniora pro větev polskou. Komenský se za tím účelem písemně obrátil na úřadujícího seniora polské jednoty Jana Bythnera a ten Jablonského instaloval jako českého seniora a současně jako kazatele exulantské komunity v německy mluvícím východopruském přístavu Memel (dnes litevsky Klaipėda). Jablonského působení ve východním Prusku bylo mimořádně úspěšné, protože kromě českých exulantů zajišťoval duchovní služby i dalším minoritám, například Skotům. Po smrti tamního reformačního mecenáše vévody Bohuslava Radvily (Boguslaus Radziwill, 1620–1669), litevského magnáta a pruského místodržícího, se však politická situace prudce zhoršila a 12. ledna 1670 Petr Figulus zemřel, zřejmě na zápal plic, čímž se Komenskému zhroutila jedna z posledních životních útěch – že o Jednotu bratrskou se jako biskup dokázal postarat.

Snad by se tehdy Komenskému poslední naděje nebyla zhroutila, kdyby byl tušil, že Petrův syn Daniel Ernst Figulus Jablonski (1660–1741) se roku 1699 stane seniorem Jednoty bratrské v Německu a také zakladatelem pruské akademie věd spolu s Gottfriedem Wilhelmem Leibnizem (1646–1716), tedy nejdůstojnějším pokračovatelem všech Komenského snah. Danielův mladší bratr Samuel Amos Figulus Jablonski (*1656) se stal kazatelem Jednoty bratrské v Gdaňsku a nejmladší z Petrových synů Johann Theodor Figulus Jablonski (1654–1731), který vyrostl v Amsterdamu v rodině Jana Amose Komenského, byl nejprve ve službách vévodů Radvilových, podobně jako jeho otec, a později spolupracovníkem Leibnizovým i svého nejstaršího bratra – v jimi založené pruské akademii věd dělal sekretáře, hlavního redaktora německého encyklopedického slovníku Allgemeines Lexicon der Künste und Wissenschaften (1721).^[6]

Jenomže Danielu Ernstovi bylo deset let a jeho bratru Samueli Amosovi čtrnáct a Johannu Theodorovi šestnáct, když nemocného Komenského zastihla zpráva o úmrtí jejich otce – podle dostupných zpráv následkem této duševní rány ochrnul a nikdy se už zcela nevzpamatoval.

I po částečné rehabilitaci Komenský už písemnosti nadále vytvářel jen tak, že je diktoval svému synovi, a příležitostné ruční poznámky představovaly i pro syna a manželku vážný interpretační problém. Poslední dopis, který takto diktoval, byl datován 2. listopadu 1670 a byl adresován Mikuláši Drabíkovi včetně finančního daru, ironicky označeného jako pětadvacet pokroutek žlutých (25 zlatých finanční podpory). Struktura dopisu je lidsky dojemná jak spoluprací otce a syna, tak především takřka hmatatelným důkazem Komenského vůle žít. Rukopis ochrnutého starce svědčí o zápase s každým písmenem, některá slova se opakují a text končí (několik dní před smrtí) deklarací víry, že se uzdraví: „Vale, a o sobě mi oznamte. S modlitbami vroucími za sebe, za sebe a za církev u vichřicích, kteréž se na všecku Evropu valí. Datum, ut supra. Toto připisuji vlastní rukou, jak jí zase vládnouti počínám. P. Bůh s námi.“

Lze ovšem těžko říct, zda útěcha, kterou by Komenský byl jistě měl v obou svých vnucích, kdyby mohl něco tušit o jejich budoucí životní dráze, by mu umožnila vyrovnat se s ranou, jakou by mu způsobila zpráva, že jeho poslední dopis už Mikuláši Drabíkovi doručen nebyl: dvaaosmdesátiletý stařec byl počátkem roku 1670 v Prešpurku zatčen, obviněn z urážky císařského majestátu a 16. července 1671 po veřejném mučení popraven. S jeho tělem byl symbolicky spálen i exemplář Komenského vydání Lux in tenebris jako důkaz a symbol jeho vin.

V každém případě byl Komenský svou smrtí roku 1670 ušetřen toho, aby zažil pád Nizozemské republiky roku 1672, který potvrdil naprostou neúčinnost mírových jednání v Bredě, v nichž se Komenský pokusil angažovat, a dokonce skončil rozpoutáním neuvěřitelného lidového fanatismu. Brutální veřejné lynčování nizozemského republikánského premiéra Johana de Witta (1653–1672) a jeho bratra, kteří byli ve věku Komenského dětí, zachytila řada umělců na dobových obrazech. Jejich díla zapůsobila na Evropu podobně jako půlstoletí předtím pobělohorské popravy na Staroměstském náměstí v Praze.

Komenský byl pohřben až 22. listopadu 1670 nikoli v Amsterdamu, nýbrž v nedalekém Naardenu. Tamní klášterní kaple Matky Boží, v ulici, která se dodnes jmenuje Kloosterstraat, se po ústupu katolictví v Holandsku a po vyhnání hugenotů z Francie stala útočištěm protestantských Valonů jako jeden z kostelů tzv. valonské církve. Rodina de Geer udržovala s těmito Valony velmi těsné kontakty: Gottfried de Hotton, jeden z kazatelů valonské církve v Amsterdamu, byl jakýmsi rodinným duchovním rádcem a současně se staral i o valonskou komunitu v Naardenu. Rovněž Komenský s ním udržoval osobní kontakt, protože pokládal církev francouzských exulantů v Holandsku za teologicky a politicky nejbližší Jednotě bratrské jako církve českých exulantů. Hrobové místo si Komenský v Naardenu vyjednal nepochybně z důvodů, které byly výše zmíněny v souvislosti s pohřbem Rembrandta a jeho rodiny – nájmy hrobových míst v samotném Amsterdamu byly extrémně drahé i na hřbitově, zatímco Naarden nabízel i bohatým měšťanům za tytéž peníze mnohem prestižnější hrobku přímo v kostelní lodi.

Matrika valonského kostelíka byla v městském archivu v Naardenu objevena až v roce 1871, když se čeští obrozenci začali znovu zajímat o místo pohřbu svého slavného rodáka. Vyšla z ní najevo i okolnost, že náklady pohřbu nenesla rodina Komenských (která fakticky žádné vlastní prostředky neměla) ani rodina de Geerových, ale pohřbívající pastor valonské církve Jean Louis Grouwels, který se do rodiny de Geer přiženil. Může to souviset s faktem, že dříve štědří de Geerovi se od Komenského rozhodli distancovat, když se v souvislosti s jeho nemocí a úmrtím stalo zřejmým, že přislíbené publikace nebudou dokončeny. Komenský si byl svého dluhu vědom a dokončením Všeobecné rozpravy o nápravě věcí lidských pověřil jednak svého syna Daniela, jednak mladého kazatele Jednoty bratrské Kristiána Vladislava Nigrina, jehož Komenský podporoval během jeho ženevských studií. Daniel Komenský i Kristián Nigrinus se práce skutečně ujali, ale protože rukopis byl zcela nehotový, bylo zřejmé, že půjde o zdlouhavou a autorsky samostatnou práci, kterou de Geerovi odmítli nadále financovat. Ukázalo se, že dobrý podnikatelský odhad je ani v tomto případě nezklamal: Nigrinus vyjednával sponzorství v Oxfordu, kde se pak Komenského pozůstalosti také sám věnoval (po smrti Daniela Komenského ve spolupráci s Pavlem Hartmannem), ale dokončit Komenského záměr bylo nad síly jejich týmu. Práce na tom, oč Komenský nerealisticky požádal svého syna, se táhly tři sta let a Všeobecná rozprava jako celek byla nakonec vydána až Československou akademií věd roku 1966 a toto vydání má 1500 stran.

Dobová prestižní politická ročenka Hollandse Mercurius uveřejnila o Komenského úmrtí krátkou zprávu, která je ovšem zařazena do prosincových událostí roku 1670: „Slavný Jan Amos Komenský zemřel v téže době (tj. počátkem prosince) v Amsterdamu a byl převezen do Naardenu a pochován.“

Zpráva patří k těm, jež vzbuzují otázku, zda tradiční údaje o úmrtí a pohřbu Komenského nejsou juliánské – pohřeb 22. listopadu 1670 juliánského kalendáře by totiž odpovídal 2. prosinci 1670 kalendáře gregoriánského. Podobně vyznívají také údaje, které roku 1778 uvádí Karel Rafael Ungar jako knihovník Klementina a vydavatel díla Balbínova – jemu známé datum úmrtí Komenského je 23. listopadu 1670 (dnes běžně uváděné datum 15. listopadu by při juliánské interpretaci odpovídalo 25. listopadu 1670).

Roku 1671 se však Komenský dočkal pozoruhodného epitafu od čtyřiadvacetiletého Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646–1716). Mladý génius německé vědy byl v té době – bez ohledu na svou luterskou konfesi – právníkem ve službách katolického arcibiskupa v Mohuči a o básnickou službu pozůstalé rodině jej požádal Magnus Hesenthaler (1621–1681), profesor etiky na Univerzitě v Tübingen, který se věnoval mimo jiné pedagogice a byl s Komenským v dobrých vztazích. Leibniz neměl žádnou příležitost se s Komenským osobně setkat a s jeho vnuky Danielem Ernstem a Johannem Theodorem začal spolupracovat na budování pruské akademie věd až o 25 let později. Jestliže dr. Leibniz v korespondenci s prof. Hesenthalerem Komenského dílo velmi věcně hodnotí a vyjadřuje ochotu epitaf napsat vzhledem k respektu, který vůči Komenskému chová (Comenio igitur prorsus assentior – „Komenský mi mluví z duše“), zdá se, že se s Komenského dílem seznámil čistě z vlastní studentské iniciativy. Leibnizovu báseň uvádím s překladem Bohumila Ryby:

Odešel Jan Amos Komenský

Blažený starče, jenž novým jsi občanem pravého světa,

který nám v obrazech již poskytla pečlivost Tvá,

ať již lidské věci a bláznivé rozepře shůry

svobodně zříš, či i tam naše se týká Tě zlo,

ať již před tváří Boha a v názoru tajemství nebes

Pansofii teď máš, kterou ti nepřála zem,

nevzdej se naděje své: vždyť smrt Tvou přečká Tvé dílo.

Semena, která jsi sil, v úrodnou zapadla prst:

v brzku potomstvo sklidí Tvou žeň, jež nyní již klíčí

Osud neklamně zná dostáti závazkům všem.

V přírody tajích již svítá, ba šťastni můžeme býti,

jestliže v pokusech svých semknem se v jediný šik.

Nadejde, Komenský, čas, kdy zástupy šlechetných budou

ctít, cos vykonal sám, ctít i Tvých nadějí sen.^[7]

Okolnostmi úmrtí a pohřbu se paradoxy dramatického života Jana Amose Komenského dovršují. Učitel národů, který měl v životě jen málo příležitosti učit, natož pak učit národy, autor nehravé Školy hrou, milovník českého jazyka, který měl v životě jen málo příležitosti mluvit a psát česky, pacifista financovaný zbrojními průmyslníky, kazatel a biskup zaniklé církve, propagátor nadnárodní vědy a veřejné všeobecné osvěty, žijící hlavně z mystických proroctví o nadcházejícím konci světa, odešel opuštěn vlastně téměř všemi, s výjimkou nejužšího kruhu své rodiny, která našla další zázemí v Německu.

Komenského profesní život byl symbolicky zarámován dvěma hranicemi, na nichž hořely jeho knihy. První hranice vzplanula 1. května 1623, když bylo Komenskému jednatřicet let. Dal ji zapálit otec Bonaventura z Kolína, františkánský misionář, jehož nově zřízená kongregace De propaganda fide^[8] pověřila katolizací protestantského Fulneku. Podle zprávy, kterou Bonaventura zaslal mladému kardinálu Ludovisimu jako prefektovi kongregace,^[9] šlo o propagační akci, do níž byly zapojeny školní děti: Komenského osobní knihovnu, po konfiskaci uloženou na fulnecké radnici, spálily spolu s portrétem Fridricha Falckého, který předtím visel z Komenského iniciativy jako obraz státníka v bratrské škole. Druhá hranice vzplanula o půl století později v Prešpurku dne 16. července 1671, tedy půl roku po Komenského pohřbu, podle rozsudku císařského soudu v rámci popravy Komenského spolužáka a celoživotního přítele Mikuláše Drabíka. Shořela na ní Komenského díla, zřejmě především vydání Lux in tenebris a Lux e tenebris, v nichž byla podrobně zachycena Drabíkova proroctví, a posloužila tak jako klíčový důkaz Drabíkova velezrádného pohrdání císařem říše římské.

Zdálo by se tedy, že habsburská říše byla po porážce stavovského povstání územím, kde se četba Komenského děl těžce trestala, situace však byla mnohem složitější. Za vlády téhož Leopolda I., v jehož jménu byl v Prešpurku popraven Mikuláš Drabík a spáleny Komenského spisy, byl roku 1686 v Levoči, tedy v týchž císařských Uhrách, vydán Komenského Orbis sensualium pictus s řádným uvedením autorova jména. Dva roky po tomto vydání sepsal český jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688) monumentální dílo Bohemia docta (1688). Tato encyklopedie čekala na své vydání téměř sto let – vydal ji až pražský premonstrát Rafael Ungar v letech 1777–1778. Podstatné ovšem je, že obsahovala řádně zpracované heslo o Komenském. Kromě životopisných údajů o něm člen jezuitského řádu a Komenského mladší současník píše: „Napsal velmi mnoho děl, ale přitom žádné z nich neodporuje katolické víře. Když jsem jeho díla četl, vždy jsem byl toho názoru, že psal s uvážlivostí, která svědčí o jeho snaze nedotknout se a neurazit v otázkách věroučných.“^[10] Je tedy zřejmé, že velmi záleželo na tom, kterému Komenského dílu byla věnována pozornost, a také kým a kde přesně.

V českých zemích se podařilo běžné povědomí o Komenském do konce 17. století zcela potlačit. Kromě nepočetných tajných evangelíků se mu sice dostalo pozornosti jezuitského řádu, neboť jak jezuitům, tak i Komenskému záleželo na reformě vzdělávání, ale pozornosti většinou neveřejné: zmínky o autorovi buď zůstávaly pro vnitřní potřebu řádu, nebo byly publikovány bez uvedení jeho jména. V německém prostředí (včetně německé protestantské komunity ve spišské Levoči) byla však pozornost vůči Komenskému nepřerušená. V Německu žili a pracovali členové Komenského rodiny a pečovali o odkaz svého slavného předka. Dva z Komenského vnuků, totiž Samuel Amos Jablonski (*1656) a Daniel Ernst Jablonski (1660–1741), byli kazateli v přežívajících sborech Jednoty bratrské v Německu a Daniel Ernst se dokonce stal duchovním patronem obnovené Jednoty bratrské v Herrnhutu. Také syn Daniela Ernsta, totiž Paul Ernst Jablonski (1693–1757), byl teologem a Daniel Sigfried Jablonski (1734–1800), vnuk Daniela Ernsta, byl od roku 1767 až do své smrti dvorním kazatelem pruských králů. Od Jana Amose až po Daniela Siegfrieda, tedy až do tolerančního patentu a narození Františka Palackého, byli ve všech pěti generacích Komenského rodiny evangeličtí duchovní. A byl to František Palacký, jemuž vděční obrozenci později přiznali titul Otce národa, kdo publikoval roku 1829 první studii o Komenském. Začíná slovy „Jan Amos Komenský náleží mezi nejpamětnější muže všech věků a národů“ a díky tomuto Palackého gestu se Češi teprve na svého rodáka rozpomněli a učinili z něj svého národního hrdinu.

Seznam použitých děl a pramenů

Balbín, B. (1777). Joannes Amos Comenius. In: Bohemia docta. Pragae Veteris: Charactere Joannis Caroli Hraba, s. 217, Dostupné také z: https://books.google.cz/books?vid=NKP:1002292502&printsec=frontcover

Fritsch, A. (2020). Der junge Leibniz würdigt Comenius mit einem Gedicht: Epicedium in obitum Comenii. Zum Tod des Comenius vor 350 Jahren [online]. In Latein und Griechisch in Berlin und Brandenburg. Cit. 15. 11. 2020 Dostupné z URL: http://lgbb.davbb.de/home/archiv/2020/heft-1/der-junge-leibniz-wuerdig-comenius-mit-einem-gedicht

Goedhart, P. J., Henneman, J. C., & Linde, H. van der. (2017). Comenius and Naarden [PDF online]. Angl. verze publikace Comenius en Naarden / Komenský a Naarden: Historische schets van het Comenius Museum en Mausoleum in Naarden / Nástin historie vzniku Komenského Muzea a Mauzolea v Naardenu 126 s. Naarden: Comenius Museum. Cit. 15. 11. 2020. Dostupné z URL: https://www.comeniusmuseum.nl/pdf/comenius-and-naarden-engels-4-6-2017.pdf

Hollandtsche Mercurius. (1671). Het XXI deel (1670) [online]. Haarlem: by Pieter Casteleyn, s. 146. Cit. 18. 11. 2010. Dostupné z URL: https://books.google.cz/books?id=w_AdAQAAMAAJ&dq=Hollandsche%20Mercurius%201671&pg=RA1-PA2#v=onepage&q&f=false

Hora-Hořejš, P. (1995). Toulky českou minulostí. Díl 4. Praha: Baronet. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:fb7aa540-9c28-11e2-9a9f-005056827e51

Klhůfková, H. (2015). J. A. Komenského reflexe nadějeplných let 1631/1632 [online]. Diplomová práce. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Cit. 20. 11. 2020. Dostupné z URL: https://is.muni.cz/th/w1qxf/ZKOMPLETOVANA_DP_pdf.pdf

Kollmann, H. (1894). P. Bonaventura z Kolína, kapucin, reformator města Fulneku. In Sborník historického kroužku, sešit 3. Praha: Družstvo Vlasť, s. 87–105.

Komenský, J. A. (1667). Angelus pacis ad legatos pacis Anglos et Belgas Bredam missus. [Amsterodami: Christoffel Cunradus]. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:ed8c214b-343a-484d-83e1-d444b7760795

Komenský, J. A., Chlup, O., Červenka, J., & Miškovská, V. T. (ed.). (1966). De rerum humanarum emendatione consultatio catholica: editio princeps. Tomus I, Panegersiam, Panaugiam, Pansophiam continens. Pragae: Academia. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:da7eff10-c30b-11e4-9541-005056827e51

Komenský, J. A., Chlup, O., Červenka, J., & Miškovská, V. T. (ed.). (1966). De rerum humanarum emendatione consultatio catholica: editio princeps. Tomus II, Pampaediam, Panglottiam, Panorthosiam, Pannuthesiam necnon Lexicon reale pansophicum continens. Pragae: Academia. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:f26e50d0-c30b-11e4-9541-005056827e51

Komenský, J. A. (1892). Jana Amosa Komenského korrespondence. V Praze, 1892. Rozpravy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:32d4d830-bcc0-11e4-9541-005056827e51

Komenský, J. A. (1920). Kšaft umírající matky Jednoty českobratrské. Letovice: J. Štifter. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:442e3140-cd3b-11e4-8565-005056827e52

Komenský, J. A., Kotter, Ch. Poniatowska, K., & Drabík, M. (1665). Lux e tenebris, novis radiis aucta [online]. [Lugduni Batavorum: s.n.]. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:9e2ed2fd-a8a9-41d2-a367-8ac25b21225a.

Komenský, J. A. (1942). Sto listů Jana Amosa Komenského. Praha: J. Laichter [1945].

Meijers, E. (XXX). Keizersgracht 123, het huis met de hoofden [online]. In: Amsterdamse grachtenhuizen [s.d.]. Cit. 15. 11. 2020 Dostupné z URL: http://www.amsterdamsegrachtenhuizen.info/grachten/kgo/kgo199/kg03123/?tx_sbtab_pi1%5Btab%5D=6

Palacký, F. (1829). Život J. A. Komenského. Časopis Společnosti vlastenského Museum v Čechách, roč. 3 (1829), čís. 3, s. 19-55. Dostupné také z URL: https://kramerius.nm.cz/view/uuid:bd4f73b0-8a15-11dd-a50d-000d606f5dc6?page=uuid:68406040-8a02-11dd-aa7e-000d606f5dc6

Pilz, K. (1967). Die Ausgaben des Orbis sensualium pictus: Johann Amos Comenius. Eine Bibliographie. In Beiträge zur Geschichte und Kultur der Stadt Nürnberg. Nürnberg (sv. 14), s. 78–80.

Pijoan, J. (1981). Rembrandt. In. Dějiny umění, 7. Praha, s. 241-272.

Polišenský, J. (1967). Nové poznatky o Komenského rodišti a rodě. Listy filologické / Folia philologica. Roč. 90 (1967), čís. 4, s. 404-410. Cit. 15. 11. 2020. Dostupné z URL: https://www.jstor.org/stable/23466068

Portrét Daniela Ernsta Figula Jablonského, rytina J. G. Wolffganga z r. 1724. Cit. 16.7.2022, dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/Daniel_Ernst_Jablonsk%C3%BD#/media/Soubor:Jablonski,_Daniel_Ernst_(1660-1741).jpg

Rembrandt van Rijn (1669). Vlastní portrét (Zelfportret). Den Haag, Mauritshuis. Svensson, Margareta. Wikimedia Commons, the free media repository. 2021. Cit. 16. 7. 2022 dostupné z URL:https://commons.wikimedia.org/w/index.php?title=File:Rembrandt_Self-portrait_(Mauritshuis).jpg&oldid=617726712.

Říčan, R. (1957). Dějiny Jednoty bratrské. Praha: Ústřední církevní nakladatelství.

Slavná galerie Uffizi v Toskánsku vystavuje záhadný obraz. Magazín Travel Portal 3. 2. 2015. Cit. 15. 11. 2020. Dostupné z URL: https://magazin.travelportal.cz/2015/02/03/galerie-uffizi-zahadny-obraz/

Turek, A. (2011). První manžel choti Jana Amose Komenského. In: Bratrský sbor ve Fulneku. Fulnek: Comenius Fulnek. o.s; Nový Jičín: Muzeum Novojičínska, p.o.

Toulky českou minulostí [online]. Český rozhlas 2020. Schůzky 444-458. Cit. 18. 11. 2020. Dostupné z URL: https://dvojka.rozhlas.cz/toulky-ceskou-minulosti-7230794

PhDr. Petr Peňáz

Je klasický filolog a bohemista. Jako ředitel Střediska Teiresiás Masarykovy univerzity se od roku 2000 profesně věnuje otázkám univerzálního designu v terciárním vzdělávání a zajišťování služeb pro osoby se specifickými nároky.

Kontakt: penaz@teiresias.muni.cz

[1] V rozporu s někdy tradovanými představami Komenský sám nebyl výtvarník. Rytiny v díle Orbis sensualium pictus, jež vydal poprvé r. 1658 Michael Endter v Norimberku, jsou podle výzkumů Pilzových (PILZ 1967) dílem Endterova rytce Paula Kreuzbergera. Za Komenského života se Orbis pictus nikdy nedočkal české verze, i když německých vydání bylo do r. 1670 šest. Vydání označované za české vyšlo v Levoči až roku 1685 a jeho ilustrátorem byl Jonáš Bubenka (1650–1705). Není vyloučeno, že byl i autorem českého překladu (který je v díle samotném jasně označen za slovenský a obsahuje skutečně výrazné slovenské prvky).

[2] Snímek: SVENSSON, Margareta. Wikimedia Commons, the free media repository. 2021, Cit. 16. 7. 2022 z URL:https://commons.wikimedia.org/w/index.php?title=File:Rembrandt_Self-portrait_(Mauritshuis).jpg&oldid=617726712.

[3] Šlo totiž o jediné dvě sousední země, které nespadaly do habsburské říše, a byly tedy nábožensky tolerantní.

[4] Et vero neutrum regimen per se malum esse exemplis in natura Deus ostendit: apes sub monarchia, formicas sub democratia vivere jubens, prospero utrinque successu, si nemo sit, qui turbet. (Angelus Pacis, 19, český překlad P. Peňáze)

[5] Quicunque altius rem expendunt, non possunt non dubitare: Utrum plus boni an mali Europaeorum istae ad alias orbes navigationes Europae attulerint? Cum manifestum sit nos opibus quidem, raritatibus variis, cupediis etiam factos esse auctiores, sed et teterrimis vitiis deteriores. Nam Africano auro et Americano argento, Asianisque unionibus et gemmis opplevisse Europam quid prodest, dum aucto in immensum metallo aucta simul in immensum sunt rerum pretia, ut nunc auri tonnam possidere non plus fere sit quam avorum aetate aureos aliquot possedisse nummos? Ad quid ergo quantitas major, cujus juxta philosophos nulla est efficacia? Gemmae, margaritae, holoserica, similesque Asianorum deliciae quid nobiş attulerunt? Luxum, fastum, mollitiem, ventosaque crepundia. Verbo ne hilo quidem facti sumus meliores, si non omnimode deteriores. (Angelus Pacis, 29, český překlad P. Peňáze)

[6] Současně vychovával následníka pruského trůnu Fridricha Viléma I. (1688–1740), což byl z pedagogického hlediska krajně nevděčný úkol, protože následník trůnu byl intelektuálně velmi omezený. K paradoxům Komenského života tak patří, že výsledkem pedagogických snah slavného českého pacifisty se stal vnuk, který vychoval absolutistického tvůrce pruského státního militarismu.

[7] In Comenii obitum

Fortunate senex, veri novus incola mundi,

Quem pictum nobis jam tua cura dedit.

Seu res humanas insanaqve jurgia, liber

Despicis, et nostris usqve movere malis;

Sive Apicem Rerum et mundi secreta tuenti,

Interdicta solo, nunc data Pansophie;

Spem ne pone tuam, superant tua carmina mortem,

Sparsaque non vane semina servat humus.

Posteritas non sera metet, jam messis in herba est,

Articulos norunt fata tenere suos.

Paulatim natura patet, felicibus unâ,

Si modò conatûs jungimus, esse licet.

Tempus erit quo te, COMENI, turba bonorum,

Factaqve, spesque tuas, vota qvoqve ipsa, colet.

(český překlad Bohumil Ryba)

[8] Zřízena 22. června 1622 bulou Řehoře XV. Inscrutabili divinae providentiae. Jejím řízením byl pověřen papežův synovec Ludovico Ludovisi (1595-1632). Instituce se stala natolik efektivní, že její jméno dalo vznik internacionálnímu termínu propaganda.

[9] Archiv kongregace, svazek I. Germania ad 1629, č. 330, fol. 206—208. Cit. Podle KOLLMANN 1894, pozn. 20.

[10] Quam plurima edidit, nihil tamen unquam, quod catholicae fidei adversaretur, ac mihi opera ejus legenti semper visus est ita comparatus scripsisse, ut nullam notare aut damnare religionem vellet (BALBÍN 1777, český překlad Petra Peňáze). Balbín má ovšem pravdu jen v tom, že nebylo Komenského úmyslem se katolické konfese dotknout, zato ostře kritizoval mocenskou politiku katolické církve a jejích stoupenců a pochopitelně se s katolíky teologicky neshodoval. Balbín tedy Komenského kritiku katolicismu buď nečetl, anebo měl za vhodné o jeho kritice pomlčet, aby Komenského pro další generace katolických Čechů uhájil.