K prevenci sexuálního násilí může přispět každý z nás

10. 11. 2019 Dagmar Krišová

Téma sexuálního násilí a obtěžování se u nás i po celém světě více otevřelo v roce 2017 díky hnutí #MeToo. Hnutí ukázalo, jak rozšířený fenomén sexuální násilí představuje, a pomohlo některým obětem promluvit o jejich zkušenosti. Veřejná debata v České republice se však bohužel často nesla v duchu zlehčování problému a zpochybňování výpovědí lidí (převážně žen) se zkušeností se sexuálním obtěžováním[1] a násilím. Sexuální násilí a jeho lehčí formy jsou přítomny i v českých školách. Příspěvek nabízí vyučujícím vhled do problematiky a představuje několik praktických kroků, díky nimž mohou přispět k bezpečnějšímu školnímu prostředí, aniž by museli téma explicitně zařazovat do učebního obsahu.

Výzkum Agentury Evropské unie pro základní práva (2014) ukázal, že násilí na ženách, do něhož spadá i sexuální násilí, je závažný a častý problém v celé Evropské unii i v České republice. Z výsledků vyplývá, že nějakou formu sexuálního násilí zažila každá desátá žena starší 15 let a se sexuálním obtěžováním ve formě nepříjemného dotýkání, objímání nebo líbání se setkala každá pátá žena starší 15 let. Průzkum Amnesty International (2015) zabývající se znásilněním v ČR dále ukázal, že lidé mají mylnou představu o výskytu znásilnění – jeho počet značně podhodnocují. Podle odborných odhadů se ročně v České republice stane 7500–20 000 znásilnění, z nichž pouze 3–8 % je nahlášeno. Mylná je také představa o pachatelích. Typický obrázek sexuálně deviantního pachatele, který znásilní svou oběť v odlehlém parku, neodpovídá realitě. Většinu znásilnění spáchá osoba, kterou oběť zná (kolega, spolužák, příbuzný, velice často partner). Lidé mají také tendenci přisuzovat spoluvinu za znásilnění oběti, v případě, že se chovala koketně, byla opilá, vyzývavě oblečená, neřekla jasné ne, procházela opuštěným místem nebo měla mnoho partnerů.

Zejména vysoká míra přisuzování viny oběti je alarmujícím zjištěním. Právě obviňování oběti je často důvodem, proč ta čin nenahlásí nebo se s ním nikomu nesvěří. Obviňování oběti spoluvytváří tak zvanou kulturu znásilnění – tedy společenské klima, které bagatelizací, zpochybňováním a vytvářením stereotypních představ o ženách a mužích usnadňuje pachatelům jejich konání.

Genderově motivované a sexuální obtěžování na českých školách

Prevalence sexuálního obtěžování a násilí na českých základních školách není dostatečně výzkumně zdokumentována. Tematická zpráva České školní inspekce (2016) věnovaná prevenci řešení šikany a rizikového chování na školách sice mapuje výskyt sexuálního rizikového chování a to, jak školy toto téma v rámci prevence pokrývají, avšak neuvádí, jaké projevy do kategorie sexuální rizikové chování řadí. Výzkumná pozornost byla doposud věnována genderově motivovanému a sexuálnímu obtěžování na českých vysokých a středních školách, jednalo se však o výzkum míry obtěžování studujících ze strany vyučujících[2] (Smetáčková, & Pavlík, 2011 & 2012, Vohlídalová, 2009). Obtěžování ze strany vyučujících je závažným problémem, zvláště proto, že se při něm jedná o porušení profesionálního vztahu a zneužití moci a autority. Tento typ obtěžování a násilí však není primárně předmětem tohoto příspěvku, který se věnuje především projevům sexuálního násilí mezi vrstevníky a tomu, jak jim jako vyučující můžeme předcházet. Nedostatek dat z prostředí základních škol není důvodem k tomu se domnívat, že se jsou základní školy problému sexuálního násilí ušetřeny – naopak.

Sexuální obtěžování a násilí se odehrává i na základních školách a to, jak se k němu postavíme, dává žákům a žákyním jasný signál o tom, co je a co není přípustné i v jejich budoucím životě. Fenomén sexuálního obtěžování na českých školách přibližuje ve svém článku Jen tak si sáhnout Silvie Lauder (2016). Její reportáž představuje příběh několika dívek, které se na základní škole setkaly se sexuálním obtěžováním ze strany svých spolužáků (od vulgárního pokřikování, osahávání až po fyzické napadání) a bohužel i s nevhodnou reakcí vyučujících. Učitelky z článku reagovaly tak, že kromě pachatelů potrestaly i oběti, protože podle nich měly být dívky ty rozumnější a chlapcům se vyhýbat nebo proto, že byly podle názoru učitelky dívky nevhodně oblečeny a chlapce provokovaly. Podobné reakce však mohou mít nedozírné důsledky[3], neboť degradují osobní hranice a zkušenost obětí a pachatelům ukazují, že je možné hranice druhých překračovat. Jak uvádí Smetáčková a Pavlík (2011, s. 368–369):

Pokud chování, které se pohybuje na hranici sociálně akceptovatelného chování (např. zesměšňování) nebo dokonce za ní, není penalizováno, stává se sociální normou, a následně se posouvá hranice mezi vhodným a nevhodným chováním. Gradace chování přitom není nutně vztažena k jednotlivým osobám …, nýbrž k sociálnímu klimatu.

Problematika sexuálního obtěžování a násilí by měla být součástí sexuální výchovy. Sexuální výchova v českých školách však často představuje oblast, v níž se řada vyučujících cítí nejistě. Důvodem může být nedostatek kvalitních materiálů, z nichž by mohli při výuce čerpat, nebo pouhý fakt, že mluvit o sexu je stále pro mnoho dospělých obtížné – natož pak mluvení o sexu s dětmi a mladistvými, jejichž sexualitu si mnozí odmítají připustit (Allen, 2007, s. 222). Sexuální výchova na českých školách tak často představuje především biologickou a reprodukční funkci sexu, případně prevenci předčasného otěhotnění a pohlavně přenosných chorob.

Souhlas jako základ

Na výše zmíněné výzkumy a na fakt, že téma sexuálního násilí bývá ve školách nedostatečně pokryto, reaguje spolek Konsent[4], který svými osvětovými kampaněmi boří mýty o sexuálním násilí a snaží se toto téma vnášet do veřejného diskurzu. Od roku 2018 také realizuje workshopy na základních a středních školách.

Z více než dvaceti doposud realizovaných workshopů a zpětné vazby zhruba pěti set žáků a žákyň, kteří workshop absolvovali, je zřejmé, že studující oceňují, že se během společných setkání ze sexu stává téma jako každé jiné – tedy takové, o němž je možné otevřeně a bez studu diskutovat. Studující se na modelových případech učí, že v (sexuálním) vztahu je jde především o komunikaci, že každý z nás má své vlastní hranice – ať už v tom, kdy se sexuálním životem začít, nebo v tom, jaké praktiky jsou mu/jí příjemné – a že tyto hranice musí být druhou osobou vždy respektovány. Každý má právo na to kdykoliv odmítnout sexuální aktivitu a jeho/její odmítnutí (ať už vyjádřené verbálně nebo neverbálně) je určující, respektive pouze souhlas opravňuje druhého/druhou k pokračování v sexuální aktivitě. Dále se děti a mladiství během workshopu mimo jiné učí jak reagovat, když se jim někdo svěří se svou zkušeností se sexuálním násilím nebo znásilněním.

Co můžeme dělat?

Je pochopitelné, že ne každý vyučující je schopný s dětmi o sexu otevřeně mluvit, stejně jako to, že pro samotné žáky a žákyně může být jednodušší o citlivých tématech diskutovat s externími lektorujícími, kteří mohou navodit neformální atmosféru a které po skončení workshopu pravděpodobně již neuvidí. Nicméně k prevenci sexuálního násilí může přispět každá/ý vyučující, aniž by museli nutně učit sexuální výchovu. Je důležité umět reagovat v případě, že se se sexuálním obtěžováním nebo násilím ve škole setkáme. Pokud chceme sexuálnímu násilí předcházet a učit žáky a žákyně vzájemnému respektu, je třeba řídit se několika zásadami:

  • Nereprodukovat stereotypní představy o ženách a mužích[5] – reflektovat vlastní užívání jazyka a metafor a nevytvářet představu chlapců a mužů, kteří musí za každou cenu dosáhnout toho, co chtějí, musí dívky dobývat a být neústupní ve svých rozhodnutích. Nevytvářet představu dívek, které musí být především „slušné“ a (zdánlivě) ostýchavé. Nezužovat ženskou sexualitu pouze na mateřskou funkci. Nekomentovat vzhled vyzývavě oblečených žákyň, nevytvářet představu, že jejich oblečení je pozvánkou k sexualizovanému chování.
  • Rozeznávat projevy sexuálního obtěžování – i zdánlivě nevinné projevy mohou mít formu sexuálního obtěžování. V případě, že jsme svědky „škádlení“, je dobré se ujistit, že se v situaci cítí všichni komfortně. Smích může často zakrývat rozpaky, nelibost, stud a neschopnost explicitně vyjádřit odmítnutí, případně strach, že odmítnutí bude znamenat ztrátu určitého statutu.
  • Brát projevy sexuálního obtěžování a násilí vážně a ukázat dětem jasné hranice – reakce typu „co se škádlívá, to se rádo mívá“, „takoví jsou kluci“, nebo „jenom s nimi mlátí puberta“ představují nebezpečné zlehčování situace, které pachatelům naznačuje, že jejich chování je v pořádku a mohou v něm pokračovat (i v budoucím životě). Je potřeba se vymezit i proti verbálním projevům, v nichž je někdo zesměšňován, ať už se jedná o ženy nebo LGBT+ [6]
  • Důvěřovat oběti – v případě, že se některá žákyně nebo některý žák svěří se sexuálním obtěžováním nebo násilím, je důležité v prvé řadě vyjádřit důvěru v jeho/její výpověď. Je možné doptat se dotčené/ho na podrobnosti, ale stylem, který nebude zpochybňovat to, co se stalo. Je vhodné se oběti zeptat, jaké by si přála řešení situace – tedy jaký zásah ze strany vyučující/ho by uvítala.

Závěr

Na děti působí řada vlivů, které není v silách vyučujících ošetřit. Různé formy sexuálního obtěžování a násilí vidí ve filmech, reklamách, časopisech a literatuře, na internetu, někteří i přímo v rodině. Většina mladistvých má přístup k pornu a řada z nich ho považuje za reálný obraz sexuálního života, což může deformovat jejich budoucí reálné vztahy i vlastní sebevědomí. Jako vyučující však máme možnost být dětem vzorem a pomoci jim kriticky nahlédnout na informace, které se k nim dostávají z jiných zdrojů. Je přirozené, že děti v období puberty testují hranice vlastní i těch druhých a že se zajímají o sexualitu a vztahy. Nemá smysl dětem o sexu zakazovat mluvit nebo jej démonizovat, je však důležité dbát na to, aby jejich debaty a chování nikoho nezesměšňovaly a neponižovaly. Sexuální násilí je vážným problémem, k jehož řešení může přispět každý z nás vytvářením bezpečného školního prostředí, v němž je kladen důraz na respektování hranic druhého a na umění si vlastní hranice stanovit. Školního prostředí, v němž žáci a žákyně vědí, že se jim v případě problému, dostane od vyučujících pochopení a přijetí.

 

Literatura

Agentura Evropské unie pro základní práva. (2014). Násilí na ženách: průzkum napříč EU. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie. Dostupné z: https://fra.europa.eu/sites/default/files/fra-2014-vaw-survey-at-a-glance-oct14_cs.pdf.

Allen, L. (2007). Denying the sexual subject: schools' regulation of student sexuality. British Education Research Journal, 33(2), 221–234.

Amnesty International. (2015). Nosí minisukně? O znásilnění si koledovala, myslí si třetina Čechů. Dostupné z: https://www.amnesty.cz/news/1418/nosi-minisukne-o-znasilneni-si-koledovala-mysli-si-tretina-cechu.

Anna Halman. [online]. [cit. 2019-07-11]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Halman.

Česká školní inspekce. (2016). Tematická zpráva – Prevence a řešení šikany a dalších projevů rizikového chování ve školách. Praha.

Když to nechce. [online]. [cit. 2019-07-11]. Dostupné z: https://www.konsent.cz/kdyztonechce.

Když to nechce, tak to nechce. [online]. [cit. 2019-07-11]. Dostupné z: https://www.facebook.com/kdyztonechce/.

Lauder, S. (2016). Jen tak si sáhnout. České školy objevují fenomén, o kterém se dosud nemluvilo: sexuální obtěžování mezi žáky. Respekt, 12. Dostupné z: https://www.respekt.cz/tydenik/2016/12/jen-tak-si-sahnout?issueId=100073.

O workshopech. [online]. [cit. 2019-07-11]. Dostupné z: https://www.konsent.cz/proskoly.

Smetáčková, I., & Pavlík, P. (2011). Sexuální obtěžování na vysokých školách: Teoretické vymezení, metodologický přístup, výzkumné výsledky. Sociologický časopis, 47(2), 361–386

Smetáčková, I., & Pavlík, P. (2012). Genderově motivované a sexuální obtěžování na středních školách: hranice vhodného chování. Sociální studia 9(3), 11–30.

Vohlídalová, M. (2009). Sexuální obtěžování na vysoké škole. V ČR neexistující problém?. Gender, rovné příležitosti, výzkum, 10(2), 20–29.

 

Mgr. Dagmar Krišová vystudovala obor Sociální pedagogika a volný čas na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, kde aktuálně působí jako doktorandka. Věnuje se feministické pedagogice a genderově citlivému vzdělávání a spolupracuje se spolkem Konsent, který se boří mýty o sexuálním násilí a znásilnění a realizuje workshopy na toto téma na základních a středních školách.

Kontakt: krisova@ped.muni.cz

 

[1] Sexuální obtěžování je nevyžádané a nechtěné chování, jež má sexuální povahu nebo souvisí s tím, že daná osoba je ženou nebo mužem. Definice vychází z anglického pojmu „sexual harassment“, kde výraz „sexual“ neodkazuje pouze k sexuálně laděnému chování a sexuálním aktivitám, ale i k pojmu pohlaví (anglicky sex) a pohlavní/genderové příslušnosti. Sexuální obtěžování tedy zahrnuje také genderově motivované, resp. na základě příslušnosti k určitému pohlaví motivované, obtěžování. (Smetáčková, & Pavlík, 2011, s. 367).

[2] Výzkum ukázal, že se studující s obtěžováním ze strany vyučujících setkávají relativně často, avšak řada z nich část svých zkušeností, které podle odborné literatury spadají pod sexuální obtěžování, jako sexuální obtěžování nedefinují. Nejčastěji se studující (41 % SŠ, 62 % VŠ) setkávají s genderovými stereotypy, které zahrnují vážně míněné komentáře, urážlivé a zesměšňující komentáře a humor. Se sexuální pozorností ve smyslu nadměrného zaměřování pozornosti k sexuálním tématům nebo projevování zájmu, jež má erotický podtext, se setkalo 15 % studujících SŠ a 22 % VŠ. S explicitním sexuálním nátlakem uvedlo zkušenost 2 % studujících SŠ a 6 % VŠ. (Smetáčková, & Pavlík, 2012, s. 21).

[3] Kromě případů z českých základních škol, popisuje článek i tragický případ Anny Halman z Polska, kde sexuální násilí spolužáků a fakt, že si své chování a svou oběť nahrávali na mobil a následně zveřejnili na sociálních sítích, vedlo až k sebevraždě obtěžované studentky. Případ Anny Halman, jenž se odehrál v roce 2006, otřásl nejen polskou společností a je kvalitně zpracován na Wikipedii https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Halman. Osud Anny ukazuje extrémní důsledek neřešeného a dlouhotrvajícího obtěžování, které bylo ignorováno jak ze strany vyučujících, tak ze strany spolužáků a spolužaček, kteří neměli potřebu se Anny zastat.  

[4] Spolek Konsent vznikl v roce 2015 v Praze. Založila jej skupina lidí nespokojených s tím, jak česká společnost přistupuje k sexuálnímu násilí. Do širšího povědomí se spolek dostal díky online kampani Když to nechce, tak to nechce: https://www.facebook.com/kdyztonechce/. Více informací o workshopech pro školy lze nalézt na stránkách https://www.konsent.cz/proskoly.

[5] Vyučující, kteří se více zajímají o téma genderových stereotypů ve vzdělávání, mohou kontaktovat Genderové informační centrum NORA nebo Nesehnutí, studenti a studentky PdF MU si mohou zapsat kurz Genderová citlivost v pedagogické praxi nebo kurz Genderově citlivé vzdělávání.

[6] Zkratka LGBT se skládá z počátečních písmen slov lesba, gay, bisexuál, transgender. „Plus“ zahrnuje další skupiny jako jsou asexuálové, intersexuálové a queer osoby. Zkratka se někdy rozepisuje jako LGBTQIA.

Více článků

Přehled všech článků