Elektronická žákovská ve škole bez mobilů?

17. 11. 2019 Helena Durnová

Informační a komunikační technologie se staly nedílnou součástí našich životů: už ani nevnímáme, že pro některé z nás v podstatě přestaly existovat papírové mapy či jízdní řády a chvíli se zdálo, že i knihy, a to včetně krásné literatury, budou zcela nahrazeny elektronickými čtečkami. Příkladů bychom kolem sebe našli řadu.

Tyto technologie nás také stále častěji doprovázejí doma, v zaměstnání, v dopravních prostředcích i na ulici. Patrně nejvíce nás ruší mobilní telefony. I ty, které mají k dispozici děti, dnes standardně obsahují nejen telefon, ale také fotoaparát a miniaturní, avšak výkonný počítač. Při výuce vadí nejen jako nedovolená pomůcka, ale také proto, že odvádějí pozornost dětí od toho, co se děje ve třídě. Po všeobecné shodě, že není vhodné používat mobilní telefony během výuky, přichází ještě přísnější zákaz, neboť učitelé pozorují, že děti a studenti tráví přestávky s mobilem místo se spolužáky. Tzv. Zvyšuje se počet tzv. „bezmobilových škol“, často s plným souhlasem rodičů.

Škola je veřejná instituce, která má svůj vnitřní řád a může si nastavit pravidla. Tak, jako na sjezdovku nesmíme bez lyží či snowboardu, tak, jako do bazénu nesmíme v běžném oblečení, můžeme (dokonce máme) chtít po dětech, aby vnější svět nechaly před dveřmi do školy. Lingvista Vladimír Šmilauer ve svém článku „Etymologická procházka po škole" (Naše řeč, roč. 28, 1944, č. 1, str. 1–8) připomněl slovy starověkého gramatika Sexta Pompeia Festa, že „školy nemají své jméno podle nečinnosti a úplné prázdně, nýbrž proto, že se hochům má dostat prázdně od ostatních věcí, aby se mohli věnovat svobodným studiím“. Zdi školy chrání žáky před vnějším světem, aby se mohli soustředit na výuku.

Na druhou stranu by však rodiče mohli (a snad i měli) vyžadovat stejné chování od školy: dítě, které odchází ze školy, opouští prostor řízeného vzdělávání a smí se věnovat věcem jiným, přičemž se samozřejmě očekává, že do svého programu kromě návštěvy hřiště a kamarádů vpraví také přípravu na vyučování. V poslední době řada škol tuto svobodu nabourává, a to skrze elektronickou žákovskou knížku (zkráceně EŽK), systém, který v sobě zahrnuje zpravidla tři moduly: výpis známek, platformu pro komunikaci učitele s rodiči a platformu pro komunikaci učitele s žáky. Tento poslední modul zavádí něco nového, neboť umožňuje komunikaci učitele s žákem mimo vyučování a mimo budovu školy. Zbývající dva moduly kopírují to, co už existovalo dříve v podobě deníčku od 1. třídy a žákovské knížky později. Proč by mělo vadit, že je máme k dispozici elektronicky, tedy kdykoliv a kdekoliv?

Nesnesitelná všudypřítomnost elektroniky

První změna spočívá v tom, že dítě přestává být prostředníkem v komunikaci mezi rodiči a učitelem. V papírové podobě deníčku či žákovské je to dítě, které se stává poslem zprávy ze školy rodičům a od rodičů škole. To je patrně jediná změna, k níž dochází v modulu komunikace rodiče a učitele: dítě přestává být prostředníkem mezi těmito dvěma dospělými. Dá se říci, že jsou zprávy, které si mohou rodič a učitel vyměnit, aniž by tím zatěžovali dítě. Vezměme si například žádost o příspěvek pro SRPŠ: skutečně potřebuje dítě vědět, co je Sdružení rodičů a přátel školy a proč a kolik na ně rodiče přispívají? Na druhou stranu se dítě nenápadně setká se zkratkou SRPŠ a tak nějak mimochodem pochopí, že souvisí se školou. V modulu „Známky“ má zproštění dítěte role prostředníka podle mě citelnější důsledky.  Dovolte mi proto malé zamyšlení na téma této změny. EŽK se totiž právě tím, že je dostupná kdykoliv a kdekoliv, stává nástrojem kontroly, totiž kontroly známek dětí rodiči, samozřejmě prováděné z nejčistších úmyslů: rodiče přece mají právo dozvědět o známkách svých dětí i v situaci, kdy se ony zdráhají s nimi komunikovat.

Všechny děti by však si asi přály, aby jim rodiče věřily: že mluví pravdu a že dělají vše tak, jak nejlépe umí. Koncept EŽK v modulu „Známky“ je však založen na předpokladu nedůvěry: nedůvěry v to, že si dítě ohlídá své známky a že se rodičům svěří. Prostřednictvím EŽK se rodič může dozvědět známky kdykoliv a kdekoliv. Stává se dokonce, že se rodič o známce dozví dříve než dítě, protože vyučující písemky opraví, výsledky zadá do EŽK, ale žákům je sdělí až na příští hodině. Dítě tak ztrácí možnost rodiče na situaci připravit a sdělit jim poněkud nepříjemnou zprávu jako první. Nádavkem k neúspěchu ve škole tak ztrácí šanci uspět alespoň při sdělení této noviny a procvičit si tak komunikační dovednosti, které jsou dnes ceněné čím dál tím víc. Proto by si rodiče měli rozmyslet, k čemu je dobré nastavit si automatické upozorňování na nové známky dítěte. Opravdu je potřebujeme vědět hned? Vždyť rodič ani nemá srovnání se zbytkem třídy a nemůže tedy posoudit, zda třeba písemka nebyla příliš těžká. Krom toho by se měli rodiče, jejichž děti ze školy nenosí samé jedničky a pochvaly, zamyslet, že nosit špatné známky je asi taková tragédie jako nejezdit na snowboardu jako Ester Ledecká, nehrát hokej jako Jaromír Jágr, nebýt houslovým virtuosem jako Pavel Šporcl. To rodiče svým dětem vyčítají málokdy, ale ve škole by děti podle nich měly mít samé jedničky, i když je dobře známo, že samé jedničky neměl ani Albert Einstein, byť byl – navzdory všeobecně rozšířené představě – velmi dobrým studentem.

Nedorozumění a nepříjemnosti, k nimž při používání EŽK dochází, by mohla mít své řešení v disciplíně samotných učitelů, ale na druhou stranu by většinou představovala zvýšení byrokratické zátěže. Například by bylo možné se dohodnout, že známky do EŽK budou zadávány teprve tehdy, když se děti seznámí s výsledky ve škole. Dovedeno do důsledku by to znamenalo, že by si učitel musel vést evidenci toho, kdo byl ve škole při rozdávání testu či jiné práce, a to není účelné. Jiný problém nastává, pokud učitel používá průběžné bodování a převod bodů na známkovací stupnici 1 až 5 při zápisu do EŽK je tedy pouze orientační. Při bodovacím systému hodnocení si totiž mohou žáci svůj neúspěch při ústním a písemném zkoušení vyrovnat zvýšenou snahou, která ale není vidět v EŽK, protože ta poměrně jednoduše počítá ze známek průměr nebo vážený průměr. Přepočet bodování na známky tak, aby stav odpovídal, by opět vyžadovalo práci navíc. Snadno tedy dojdeme k závěru, že EŽK představuje sama o sobě pro učitele často práci navíc, a tedy po nich nemůžeme chtít, aby vlastní disciplínou napravovali nedokonalost EŽK, připravené zpravidla pro používání klasické stupnice pěti známek. To je samozřejmě další aspekt, který s sebou nese používání EŽK: těžko si lze představit, že by byla EŽK naprogramována tak, aby dopředu myslela na všechny možné varianty hodnocení, s nimiž by mohli učitelé přijít.

Situace však – naštěstí pro rodiče a zejména jejich děti – má poměrně snadné řešení i v případě, že nebudeme po učitelích výše zmíněnou disciplínu požadovat. Rodič má totiž vždy možnost existenci EŽK ignorovat nebo si případně nastavit vlastní pravidla pro kontrolu EŽK. Tak, jako máme svobodnou volbu o víkendu či dovolené nekontrolovat pracovní e-mailovou schránku, máme volbu nekontrolovat elektronickou žákovskou. I rodiče, kteří s výše uvedeným přístupem v zásadě souhlasí, by ale mohli namítnout, že EŽK ředitelé často zavádějí bez dohody s rodiči a jejich kontrolu vyžadují. Někdy je například třeba každých čtrnáct dní stvrdit podpisem v papírové žákovské, že rodiče elektronickou žákovskou zkontrolovali. I v takovém případě si rodič může pomoci docela jednoduše: na známky se bude dívat pouze v přítomnosti dítěte, kterého se to týká. Při takovém postupu zůstane zachován výchovný moment zhruba ve stejném rozsahu jako při kontrole papírové žákovské.

Dítě má právo nebýt rušeno školou

Podívejme se ještě na poslední modul, ten, který EŽK zavádí jako novinku, tedy na zprávy mezi dítětem a učitelem skrze EŽK. Někteří učitelé zadávají přes EŽK dobrovolné domácí úkoly. Měli by to však činit takovým způsobem, aby měly všechny děti šanci reagovat. Chceme přece po dětech, aby trávily čas venku, a ne na počítači – podobně jako ve škole chceme, aby trávily přestávky se spolužáky, nikoliv s mobilem. Proto by mělo být pravidlem, že například domácí úkoly zaslané přes EŽK v pondělí se odevzdávají nejdříve ve středu, ty zadané v úterý na čtvrtek, a tak dále. V opačném případě budeme bonifikovat děti, které tráví celá odpoledne u počítače, a úlohu tak objeví včas, a budeme naopak stresovat děti, které mají snahu dobrovolné úkoly splnit, tím, že budou místo jiné činnosti opakovaně během odpoledne kontrolovat, zda náhodou pan učitel neposlal dobrovolný domácí úkol. Pokud však takové dítě například navštěvuje hodiny hry na hudební nástroj, může sice mít dnes možnost EŽK kontrolovat i během pobytu v ZUŠ, ale i ZUŠ je škola, a jako taková může být také „bezmobilová“. Podobně si lze lehko domyslet, že i trenér florbalového družstva svým svěřencům zakáže mobily během tréninku kontrolovat.

Je samozřejmě možné, že je cílem učitele upřednostňovat žáky, kteří se kromě školy ničemu jinému nevěnují, pravděpodobnější však je, že si tuto skutečnost učitel vůbec neuvědomuje, a děti, které se odpoledne věnují sportovním či uměleckým aktivitám, tak zbytečně diskriminuje a potažmo jim způsobuje zbytečně frustrující situace. Jejich neplnění takových domácích úkolů totiž není známkou lajdáctví, nýbrž zaneprázdněnost jinými kvalitními činnostmi. V neposlední řadě by si učitel, který takto zadává domácí úkoly, měl uvědomit, že i rodič má právo po dítěti doma vyžadovat abstinenci od elektronické komunikace, podobně jako to zpravidla vyžaduje škola. Ne nadarmo se však říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. I v tomto případě má rodič šanci situaci využít pozitivně a poukázat na to, že takto život funguje. Náš čas je omezený a i v dospělosti si budeme muset vybírat, která z daných činností je pro nás přínosnější: zda jednička za dobrovolný domácí úkol či například lekce hry na hudební nástroj.

Závěrem

Na školním hodnocení je zarážející jedna věc: zatímco naše výkony v oblasti umělecké či sportovní jsou pouze chváleny, naše výkony ve škole jsou klasifikovány a jakákoliv jiná známka než jednička je na prvním stupni ZŠ považována za špatnou. Takto ale známkování nefunguje: známkováním si učitel dělá rychlou poznámku o tom, kdo učivo zvládá bez problémů, kdo s obtížemi a kdo to ještě vůbec nepochopil. To rodiče jsou ti, kteří známkám dávají význam, který je pro dítě podstatný. Nyní takřka všudypřítomná EŽK těžko něčemu nepomůže a nápravě náctiletých už vůbec ne.

Krom toho je tu ještě jeden zádrhel elektronických aplikací: zatímco pro nás nahrazují něco, co jsme dříve znali v papírové podobě (deníček, žákovská knížka, ale také stravenky nebo peníze), dnešní děti tuto představu nemají. Uvědomme si například, co dítě vidí při placení bankovkami a mincemi a co naopak při placení platební kartou, jaký je rozdíl mezi čitelnými stravenkami a neprůhledným čipem. Učitelé matematiky si například všimli, že děti v první třídě už nechodí samy nakupovat, a pokud jsou vůbec nákupu přítomny, často jsou svědky tajemného placení kartou. Podobně navigace a mapa nám poskytují jinou průpravu pro prostorovou představivost; to je opět téma na jinou debatu. Elektronické komunikace se asi už nezbavíme, a tak bude smysluplnější přistupovat k ní s rozmyslem a pokorou, při vědomí toho, co se při elektronické komunikaci učitel – rodič ztrácí: totiž osobnost dítěte. Elektronická žákovská knížka za rodiče problém (ne)komunikace s vlastními dětmi nevyřeší. Na individuální řešení problémů se žáky a rodiči existuje řada vhodnějších způsobů, mezi něž patří zejména osobní setkání, například v rámci třídních schůzek nebo konzultačních hodin. Ke kontaktování problematických rodičů pak bude snaha kontaktovat je skrze EŽK sotva úspěšnější než skrze jiná média. Jinými slovy, EŽK uměle zaměstnává učitele, rodiče i děti, přičemž neposkytuje téměř žádné výhody. Snad jen tu, že si známky svého dítěte mohu zkontrolovat dokonce i během pobytu u protinožců.

 

Literatura:

Šmilauer, V. (1944) Etymologická procházka po škole. Naše řeč, 28(1), 1–8.

 

Helena Durnová, Ph.D. po absolvování magisterského studia v oboru  Anglický jazyk a literatura (FF MU) a Učitelství matematiky (PřF M) a doktorského studia v oboru Obecné otázky matematiky a informatiky působila na Ústavu matematiky FEI (později FEKT) VUT v Brně. Od roku 2010 se na Pedagogické fakultě MU v Brně věnuje vzdělávání učitelů matematiky. Publikuje v oboru historie vědy a techniky, zejména v historii matematiky, informatiky a výpočetní techniky.

 

Kontakt: hdurnova@ped.muni.cz

Více článků

Přehled všech článků