Rozhovor s Tomášem Janíkem s Janou Strakovou o důvěře ve vzdělávání

10. 11. 2019 Michal Šafařík, Kateřina Lojdová

V tomto čísle zaměřujeme rubriku vzdělávací politiky na inspirativní koncept důvěry. S konkrétní podobou důvěry ve vzdělávacím systému na příkladu Finska nás seznámila reportáž v minulém čísle časopisu Komenský. Otázky k důvěře v kontextu české vzdělávací politiky klademe nejprve prof. Tomáši Janíkovi a poté doc. Janě Strakové.

 

V zahraniční vzdělávací politice, například ve Finsku, je kladen velký důraz na důvěru (trust). Můžete vysvětlit, co je tím míněno?

 

Tomáš Janík: Nevím jak ve Finsku, ale já důvěru chápu jako postoj. Chovám-li důvěru – např. ve školský systém své země – pak tak nějak v klidu počítám s tím, že systém je dobře nastaven, že jeho aktéři vědí, co dělají, a dělají to tak, že to zakládá moji důvěru. Do takového systému s klidným srdcem vysílám své děti a jsem v pohodě, protože vím, že jsou tam s někým, na koho se dá spolehnout, že se tam naučí podstatné věci a posunou se kupředu. Pokud se toto opravdu děje, moje důvěra setrvává, případně se prohlubuje.

Naopak, chovám-li nedůvěru – např. ve školský systém své země – pak v klidu nejsem, neboť se obávám, že systém dobře nastaven není, jako učitelé se v něm vyskytují především ti, kteří by se jinde neuplatnili, a ti zde nezáživným způsobem vyučují věcem zastaralým a pro skutečný život nepoužitelným. Musím-li do takového systému odevzdávat své děti, nadšený z toho nejsem, protože nevěřím, že by to k něčemu bylo, a beru to jako nutné zlo. A pokud se ukazuje, že je to přesně tak, jak jsem se obával, moje nedůvěra se prohlubuje. Ruku v ruce s tím pak narůstá nepohoda, v níž se vynacházím.

A někde mezi důvěrou a nedůvěrou je pochybování – věci přece nejsou ani černé, ani bílé. Tímhle postřehem se uklidňuji, když upadám z pohody do nepohody a zkouším přemýšlet.

Nad čím přemýšlet?

Tomáš Janík: Nad tím, co se u nás během vývoje školského systému přihodilo, že se dodnes potýká s poměrně vysokou mírou nedůvěry. Ten rozhodující moment lze vidět ve vývoji po druhé světové válce. Mezi roky 1945–1948 se hrálo o to, jaké bude celkové směřování školství v naší zemi. Jednou z možností bylo navázat na vcelku respektovanou a progresivní tradici národního školství z doby první republiky. Protinávrhem byla orientace na sovětský model socialistického školství. Tato varianta zvítězila a byla po čtyři desetiletí prosazována způsoby, které mohly stěží ústit v důvěru.

Jak se to konkrétně projevovalo?

Tomáš Janík: Model socialistického školství byl centralistický a směřoval k unifikaci. To znamená, že byly omezeny možnosti rozvíjet školy zespoda a zevnitř úsilím tvořivých učitelů a směřovat k pluralitě a k rozmanitosti, jak bylo typické pro školství (nejen pokusné) v období první Československé republiky. A jak je dodnes typické pro školské systémy zemí, které jsou nám dávány za vzor – začali jsme tento rozhovor odkazem na Finsko. Z pohledu lidí v těchto zemích je školství daleko více i „jejich věc“, což může prohlubovat důvěru ve školství na základě pocitu sounáležitosti. Situace ve školských systémech, které prošly dlouhými obdobími totalitárního centralismu, je v tomto ohledu podstatně odlišná.

 Jaké pozůstatky minulosti mohou dnes hrát roli ve vztahu k důvěře ve školský systém?

 Tomáš Janík: Očekávalo se, že výchova a vzdělávání, školství a škola budou v socialistickém systému naplňovat instrumentální úlohu. Je to patrné z toho, jak byly formulovány cíle těchto aktivit a institucí v oficiálních dokumentech. Vedle cíle vymezeného heslem „všestranně rozvinutá socialistická osobnost“ se v souvislosti s výchovou a vzděláváním objevují další instrumentální cíle, jako např. „příprava na budování socialismu“ nebo „příprava na obranu vlasti“. Jsou-li cíle vymezovány takto a je-li jim fungování škol bez diskusí podřizováno, nedivme se, že se řada lidí stáhne a vzdělávání přestane být „jejich věc“. Jak mít důvěru v takový systém?

 Chápu to správně, že zde předkládáte historický exkurs do socialistického školství, abyste upozornil, že to minulé může mít vliv i dnes?

 Tomáš Janík: Ano, to minulé nikdy zcela nepomíjí, spíše jen jaksi sedimentuje. A na povrch vyplyne, když se vody rozčeří. Myslím si, že vliv socialistického školství je v tom současném přítomný, byť je mnohdy neuvědomovaný, protože je považován za „vyřízený“. Ve skutečnosti však v našich myslích a emocích mnohdy vystupuje jako nezpracovaný. Jeho zpracování si dlužíme a je dobře, že se s ním postupně začíná – zmiňme například aktivity Ústavu pro studium totalitních režimů nebo výzkumy Jiřího Zounka a kolektivu věnované učitelům v době normalizace či analýzy učebnic z oné doby, které realizuje např. tým kolem Blaženy Gracové z Ostravské univerzity.

 Po roce 1989 se ale řada věcí změnila. Co byly ty nejvýraznější změny?

Tomáš Janík: Ano, politické změny po roce 1989 vedly i ke změnám ve školství. Když toto téma probíráme s kolegy a studenty, předestřu hesla socialistické školy na straně jedné a hesla polistopadové školy na straně druhé a řeknu: Posuďte sami. Lepší počasí jsme si snad ani nemohli přát (jak říká klasik).

Jako hesla, resp. charakteristiky socialistické školy zmiňuji: státní školský systém dle sovětského vzoru, centralistické řízení, sepětí vzdělávací politiky s plánováním pracovních sil, kolektivizace a unifikace (jednotná škola socialistického typu), příprava na život v socialistické společnosti a k budování a obraně vlasti, všestranně rozvinutá socialistická osobnost, orientace na svět práce, polytechnická výchova, scientismus, vůdčí úloha učitele, pedagogika akcentující učivo, pedagogika jako technologie.

Naproti tomu jako hesla, resp. charakteristiky polistopadového obratu ve školství uvádím: demokratický (participativní) školský systém s evropskou orientací, vzdělávací politika není podřízena plánování pracovních sil – vzdělávání je právem a hodnotou o sobě, decentralizované řízení, vedení a správa, individualizace a diferenciace (vnitřně diferencovaná jednotná škola), příprava na život – školní vzdělávání jako výchozí etapa k celoživotnímu učení, všestranně rozvinutá osobnost schopná reagovat na výzvy doby (klíčové kompetence), orientace na všeobecné vzdělávání, mezipředmětové vztahy, úloha učitele jako podporovatele a průvodce, pedagogika respektující dítě, pedagogika jako tvořivá aktivita.

 Které konkrétní kroky vzdělávací politiky z posledních let napomohly pozitivním posunům a tomu, že se vzdělávání stává více věcí náš všech?

 Tomáš Janík: Z pohledu na polistopadový vývoj vyplývá, že školství prošlo výraznou liberalizací – rozrůznilo se. Pokud jde o řízení, ve školském systému posílila decentralizace a v důsledku toho dochází k oslabování role státu. Dále dochází k posilování vlivu ruky trhu, a to tím spíše, čím více se ve školském systému zvýrazňuje role testování, centrálních přijímacích zkoušek apod. Více k tomu v rozhovoru s Janou Strakovou, který následuje a stojí za pozornost.

Pokud jde o konkrétní kroky, které napomáhaly demokratizaci našeho školství po roce 1989, pak lze zmínit: inovativní aktivity angažovaných učitelů (např. PAU) a dalších odborníků (např. NEMES) z 90. let 20. století, veřejné debaty ke strategiím rozvoje vzdělávání (Bílá kniha, Strategie 2030, Strategie 2030+), decentralizaci školské správy a dvouúrovňovou tvorbu kurikula, zakládání rad škol, aktivizaci rodičů i širší veřejnosti směrem ke školství a mnohé iniciativy ovlivňující školství zespoda (např. učitelské asociace), ze stran (např. EDUin, Eduzměna) či z pozice expertního nadhledu (např. expertní skupiny ustavované ke strategiím rozvoje vzdělávání či odborníci z fakult připravujících učitele a z dalších institucí).

To vše vede k tomu, že vzdělávání se stává stále více věcí nás všech. Ještě je však třeba pracovat na koordinaci různých aktérů a jejich rozrůzněných aktivit a na budování vzájemné důvěry mezi nimi. Je-li vzdělávání „naše věc“, je otázkou, zda to půjde hůře, nebo lépe.

Zabýváte se otázkou nerovností v českém vzdělávání. Popisujete třeba praxi příplatků rodičů za různá zvýhodnění výuky jejich dětí. Mohla byste nám krátce nastínit formy tohoto zvýhodnění, jejich rozsah a rozšíření, ale třeba i částky, jež rodiče platí?

Jana Straková: V poslední době se hodně hovoří o nárůstu soukromých škol a potřebě jejich regulace. Přestože se počet soukromých škol v posledních letech zdvojnásobil, je v rámci povinného vzdělávání stále nevýznamný: tvoří zhruba 4 % škol, které vzdělávají zhruba 2 % dětí. Mně dělá daleko větší starosti vznik tříd nabízejících, často za úplatu, nadstandardní služby ve veřejných školách. Tento fenomén zůstává stranou pozornosti a máme o něm nedostatek informací, neboť výběrové třídy ve veřejných školách – na rozdíl od soukromých škol – v žádných statistikách nefigurují. 

Taková typická situace, kterou mám na mysli, je třída s rozšířenou výukou angličtiny. Výuku angličtiny zpravidla zajišťuje nějaká soukromá společnost a rodiče si na ni připlácejí. Často jsou spolu s angličtinou nabízeny i jiné „výhody“: respektující přístup, komunikace s rodiči o výsledcích jejich dítěte, osobnostní a sociální výchova, tedy služby, které by měly podle mého názoru být samozřejmou součástí běžné výuky v každé veřejné škole. Je opravdu zvláštní, že školám nepřipadá nedůstojné nabízet v některých třídách respektující přístup a komunikaci s rodiči jako nadstandardní službu, a tím deklarovat, že v ostatních třídách chybí.

Výběrové třídy mají řadu různých podob, liší se výší poplatků i typy nabízených služeb a jejich popularita roste. Již dávno nejsou jen doménou velkých měst.

Prof. Janík mluví o faktoru důvěry ve vzdělávání, který je jakýmsi implicitním indikátorem kvality celého školství. Co vypovídá o důvěře v realitu českého veřejného školství právě možnost a potřeba rodičů připlatit si za „nadstandard“?

Jana Straková: Z našich výzkumů zaměřených na výběr základní školy vyplývá, že rodiče věnují čím dál tím větší péči výběru základní školy pro své děti, to znamená, že čím dál tím méně posílají své děti do spádových škol. Rodiče zároveň deklarují, že nejdůležitějším kritériem při výběru školy je její vstřícnost, tedy ochota školy vyjít vstříc potřebám dítěte a vlídná komunikace s dítětem i rodiči. Z toho vyvozuji, že rodiče neočekávají vstřícné jednání automaticky. Naopak mají pocit, že k tomu, aby se jim dostalo vstřícného zacházení, musí si školu pečlivě vybrat. To považuji za důležitou zprávu pro pedagogy i pro tvůrce veřejných politik o nedůvěře rodičů v kvalitu veřejného školství a v profesionalitu pedagogů.

Ona důvěra je podle Janíka podmíněná také vírou veřejnosti v možnost ovlivnit podobu školství. Třeba možnost zakládání soukromých škol hraje v budování takové víry (a tedy i důvěry) značnou roli. Do jaké míry je liberalizace v rámci soukromých škol prospěšná a do jaké míry škodlivá? Překročily již české školy takovou hranici?

Jana Straková: Domnívám se, že výběrové třídy a soukromé školy představují bohatý a potenciálně velmi užitečný zdroj informací o požadavcích dnešních rodičů, ze kterého by měly vycházet veřejné školy ve svých inovacích.  Například v řadě výběrových tříd a škol, které deklarují kvalitnější a efektivnější vzdělávání, panuje daleko uvolněnější atmosféra, je poskytován daleko větší prostor pro diskusi a iniciativu dětí než ve školách a třídách „klasických“. To podle mého názoru trochu narušuje tradiční představu o tom, co vyhledávají rodiče, kterým na kvalitě vzdělávání jejich dětí záleží.

Nemyslím si, že by se škola měla slepě podřizovat chvilkovým rozmarům rodičů, to vůbec ne. Myslím si však, že informace o tom, co si rodiče přejí, školy, ale zejména tvůrci vzdělávacích politik, nemohou ignorovat. Měli by z nich (promyšleně a poučeně) vycházet při svých rozhodováních. To, že tak obecně nečiní, posiluje podle mého názoru snahu části rodičů zajistit si specifické služby pro své děti ve vybraných institucích, což vede k rostoucí diferenciaci a k tomu, že nedochází k plošnému zlepšování kvality veřejného školství jako celku. Na tomto trendu se podílejí i mnozí zřizovatelé, kteří podporují tvorbu výběrových tříd na vybraných školách, aby uklidnili rodiče, kteří se dožadují kvalitních vzdělávacích služeb, aniž by měli potřebu zajistit tyto služby ve všech školách, které zřizují.

Je takový postup vedení škol, které zřizují „zvýhodněné“ třídy, vůbec legální? A pokud ano, dá se takovým tendencím bránit, třeba právě legislativně? Jaká je zde role občanské společnosti?

Jana Straková: Školy nesmějí vybírat poplatky za vzdělávací služby poskytované v rámci vzdělávacích programů, ale naučily se toto pravidlo obcházet tak, že jsou poplatky koncipovány jako dobrovolný příspěvek do fondu sdružení rodičů nebo jako poplatek za kurzy poskytované nad rámec školní výuky. Řada škol také organizuje přijímací zkoušky do 1. třídy, což je rovněž na pováženou. Porušování, respektive obcházení pravidel je ovšem v české společnosti vnímáno jako norma, takže se nad tím málokdo pozastavuje. Na občanskou společnost v této věci spoléhat nelze, protože současný stav aktivním rodičům umožňuje zajistit si poměrně jednoduše kvalitní vzdělávací služby pro své děti, a jsou s ním tedy spokojeni. Rodiče, jejichž děti na tento stav doplácejí, si to zpravidla neuvědomují a bránit se neumějí.

Trochu zarážející mi připadá přístup pedagogů, kteří si musí být vědomi rozdílů v péči, která je poskytována ve výběrových a nevýběrových třídách. Pravděpodobně ale vycházejí z toho, že rodiče žáků v nevýběrových třídách nadstandardní služby pro své děti nechtějí, a tedy je vše v pořádku, protože si každý může vybrat. Existence výběrových tříd také přináší škole prestiž a oblibu u rodičů s vysokým společenským statusem, což se ve společnosti cení více než pedagogická profesionalita a schopnost poskytnout kvalitní vzdělávání všem dětem bez ohledu na jejich rodinné zázemí.

Já osobně si myslím, že pedagogická alternativa je žádoucí, ale měla by to skutečně být alternativa pedagogická a měla by být dostupná všem rodinám bez ohledu na jejich finanční zázemí. Inspirativní mi v tomto ohledu připadá praxe skandinávských zemí, kde školy nesmějí vybírat poplatky a nesmějí si vybírat žáky. V tomto rámci pak mohou uplatňovat alternativní pedagogiku a diferencovat nabídku. Já bych k tomu ještě ráda přidala povinnost pro všechny školy vybavit všechny žáky nějakým (velmi základním) jádrem povinných výstupních vědomostí a dovedností a vzdělávacích zkušeností.

 Mohla by případná regulace přinést kromě očekávaného rovného přístupu k žákům i nějaké následné problémy, které jsou třeba na první pohled skryté?

Jana Straková: Myslím, že kdyby byla pravidla dostatečně jednoduchá a jejich plnění bylo důsledně vyžadováno, žádné vedlejší efekty by se vyskytovat neměly. Samozřejmým předpokladem je ovšem poskytnout všem školám dostatek finanční i metodické podpory k poskytování kvalitních služeb všem žákům. Domnívám se ovšem, že prosadit v této věci nějakou regulaci nebude jednoduché, protože by ohrožovala výhody těch, kteří o ní budou rozhodovat.  

 

Michal Šafařík a Kateřina Lojdová

  

 

 

prof. PhDr. Tomáš Janík, Ph.D., M. Ed.

působí jako vedoucí Institutu výzkumu školního vzdělávání a jako proděkan pro výzkum a akademické záležitosti na Pedagogické fakultě MU. Pracoval také ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze, kde vedl celonárodní výzkum kurikulární reformy. Byl předsedou pracovní skupiny pro oborové didaktiky akreditační komise a působil v poradních týmech v oblasti vzdělávací politiky. Odborně se zaměřuje na problematiku reforem ve vzdělávání, učitelské profesionalizace, kurikula a vyučování a učení, metodologicky se profiluje v oblasti výzkumu založeného na analýze videozáznamu. Na PdF MU vyučuje metodologii vědecké práce, srovnávací pedagogiku a didaktiku.

Kontakt: tjanik@ped.muni.cz

 

doc. RNDr. Jana Straková, Ph.D. vystudovala magisterské studium fyziky na matematicko-fyzikální fakultě UK a doktorské studium pedagogiky na pedagogické fakultě MU. V současnosti pracuje jako docentka v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání pedagogické fakulty UK, kde se zabývá výzkumem vzdělanostních nerovností v základním a středním vzdělávání a aplikací výzkumných poznatků do vzdělávací politiky. Koordinovala českou realizaci řady mezinárodních výzkumů vědomostí a dovedností v žákovské i dospělé populaci. Spolupracuje s mnoha nevládními organizacemi i s institucemi státní správy v ČR i v zahraničí. Pravidelně publikuje v domácích i zahraničních časopisech, vyučuje na pedagogické fakultě UK.

 

Kontakt: jana.strakova@pedf.cuni.cz

Více článků

Přehled všech článků