Rozhovor s Jitkou Šidlákovou o vzdělávání žáků a formativním hodnocení

16. 4. 2021 Kateřina Lojdová

Rozhovor s Jitkou Šidlákovou o vzdělávání žáků a formativním hodnocení

Co je podle vás ve vzdělávání klíčové? Jak byste popsala své pojetí vzdělávání?

Podle mě je klíčový samotný proces vzdělávání. Celá ta dlouhá cesta k výsledku. To, co má být výsledkem vzdělávání, ale může být předmětem rozmanitých diskusí. Myslím, že kvalitní vzdělávání by mělo pomoci vychovat osobnost, která získá základní znalosti a obstojí s nimi v běžném životě. Bude znát sama sebe a své reálné možnosti. Zvládne navazovat vztahy mezi lidmi, komunikovat a řešit problémy. Pak je ale nutné, aby vzdělávání bylo chápáno v širším pojetí, než je jen souhrn osvojených znalostí. K tomu by určitě napomohla redukce obsahu učiva. Přeji si, aby z osnov zmizely věci, které jsou zbytečné, zastaralé a jejich význam pro život je takřka nulový. Pak bychom se my učitelé mohli ještě více věnovat třeba dobře míněným klíčovým kompetencím a budování dovedností potřebných pro kvalitní život.

 

Můžete charakterizovat školu, na které nyní působíte? Jak tato škola pracuje s hodnocením žáků?

Pracuji dvacet jedna let na plně organizovaném 1. stupni venkovské školy v části Olomouc-Droždín. Škola se profiluje důrazem na bezpečné prostředí a osobnostně sociální výchovu žáků (více na www.zsdrozdin.cz). V průběhu jednoho školního roku se zhruba 1× měsíčně setkává celá škola na některých akcích, slavnostech či projektech zastřešených celoročním tématem. Během projektů a škol v přírodě pracují děti ve smíšených skupinách od 1. do 5. třídy, učí se tak spolupracovat, pomáhat mladším, respektovat se.

Škole položila základ a dala jí osobitý směr bývalá paní ředitelka Hana Vaverková. Inspirovala se např. školou v Ivančicích-Řeznovicích a přijala od nich mimo jiné i Informační knížku (obdobu žákovské knihy, ale s důrazem na formativní způsoby hodnocení).

V naší škole hodnotíme v 1. a 2. třídě pouze slovně. Od 3. ročníku se přidávají známky. Protože nám známky nestačily, zůstaly ve vyšších ročnících v kombinaci se slovním hodnocením a pracuje se s nimi formativním způsobem. Pracovní kolektiv droždínské školy funguje jako tým. Všichni jsme společně tvořili ŠVP naší školy a stanovovali priority, ze kterých škola vychází. Jsme zvyklí spolupracovat, domlouvat se a pomáhat si, být jednotní v přístupu k dětem, a tedy i v přístupu k hodnocení. Slovní hodnocení si navzájem kontrolujeme a připomínkujeme, na jeho tvorbě se společně podílí více pedagogů (podle toho, kdo učí v jaké třídě a jaké předměty). Při tvorbě školních projektů tvoří dvojici „nováček“ a zkušenější pedagog. Samozřejmostí je pro nás vzdělávání v různých oblastech. Většina z nás byla dlouholetými členy PAU (Přátelé angažovaného učení) a absolvovala řadu školení v inovativních směrech vzdělávání. Dále nás ovlivnil kurz Respektovat a být respektován, kurzy matematiky prof. Hejného a v neposlední řadě návštěvy ve spřátelených školách (např. v Chrudimi, škola dr. Malíka). V současné době je většina z nás zapojena do dlouhodobých projektů: ve CVYK (Cestou vývojového kontinua – formativní hodnocení), kurz Čtenářské gramotnosti nebo v Pomáháme školám k úspěchu. Sdílení a předávání zkušeností ze vzdělávání je součástí našich pravidelných porad. Jsme zvyklé na vzájemné hospitace v hodinách a sdílení výukových metod a materiálů. Každý rok se snažíme vyjet spolu alespoň na jeden prázdninový týden společného vzdělávání.

Nedílnou součástí školy jsou naši rodiče. Organizují společně s námi pravidelné akce a slavnosti a zúčastňují se aktivně procesu hodnocení cesty ke vzdělávání u svých dětí.

 Jaká profesní cesta vás vedla na tuto školu?

Rozhodně ne přímá. Vystudovala jsem Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor Vychovatelství, a byla rozhodnutá se později věnovat dětem při volnočasových aktivitách. Po promoci jsem nastoupila na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde jsem studovala sociální pedagogiku. V Praze nás začali připravovat na učení na speciálních školách všeho druhu a to pro mě bylo velmi zajímavé. (Zároveň jsem – jen tak pro radost – byla studentem FF UP v Olomouci a studovala Filmovou a divadelní vědu). Po dvou letech souběžného studia mi moje tchyně (dlouholetá učitelka 2. stupně) vyprávěla o své bývalé kolegyni, která hledá někoho do své „divné“ školy. A že pro ni by to nebylo, ale mně by se to prý mohlo líbit… A tak jsem se ocitla v tehdy ještě malotřídní škole v Olomouci-Droždíně, kam jsem vešla a věděla, že když už tedy učit, tak tady. Učím v ní dodnes. Speciální pedagogiku jsem dokončila a Filmovou a divadelní vědu nakonec opustila. A na závěr jsem si dodělala 1. stupeň na Pedagogické fakultě v Ostravě a konečně jsem se stala učitelkou.

 

O formativním hodnocení se dnes hodně mluví, jak chápete tento přístup k hodnocení vy?

Jsem ráda, že se formativní hodnocení dostalo do povědomí širší veřejnosti. A je to vlastně asi jedna z věcí, za kterou můžeme být vděční paradoxně také covidu-19. Pandemie nás uvrhla do distančního vzdělávání a učitelé více než kdy jindy začali cítit, že samotná známka nestačí a že je třeba hledat jiné cesty, jak při tomto zcela odlišném způsobu vyučování objektivně hodnotit. Také se větší zodpovědnost přenesla do domácího prostředí na žáky a rodiče.

Zároveň ale vnímám, že jsou v republice školy, kde tímto způsobem hodnotí již desítky let a musí jim připadat, že se objevuje něco dávno objevené. Ale čím více bude škol přistupujících k hodnocení formativním způsobem, tím lépe pro naše žáky.

Pokud hodnotím formativně, přistupuji k žákovi komplexně. Hodnotím nejen výsledek, ale i cestu k cíli, tj. samotný proces. Poskytuji mu kvalitní průběžnou zpětnou vazbu, která vede ke zlepšování výsledků, formuje jeho osobnost, aktivizuje ho a vede k přijeté zodpovědnosti za své učení. Je to hodnocení podporující učení a je ideální, probíhá-li ve více úrovních – v žákovské, učitelské i rodičovské, neboť ti jsou společnými účastníky procesu vzdělávání.

 

Jak konkrétně s formativním hodnocením pracujete?

Běžnou součástí naší výuky je aktivní podíl žáků na procesu vzdělávání. Společně tvoříme pravidla našeho soužití, konzultujeme kritéria, podle kterých se vypracovávají úkoly, pojmenováváme si cíl hodiny, který na závěr společně vyhodnocujeme. Děti jsou zvyklé na průběžnou zpětnou vazbu, kterou jim poskytují jak učitelé, tak děti samy sobě, či mezi sebou navzájem. Vedeme je ke spolupráci, k vzájemné pomoci, snažíme se o bezpečné prostředí. Ve škole nesoutěžíme ani žáky nesrovnáváme mezi sebou. Chyby neodsuzujeme, ale vítáme je jako něco, co nás může posunout dál.

Každý žák má svoji tzv. Informační knížku, kam si zaznamenává formou týdenních přehledů své osobní pokroky v osvojování učiva včetně klíčových kompetencí (obrázek 2). Součástí je také čtvrtletní hodnocení (obrázek 3), do kterého se zapojují také rodiče nebo např. dopisy samy sobě či učiteli (obrázek 4). Děti jsou zvyklé na třídní schůzky v podobě žák – rodič – učitel. Čím jsou žáci starší, tím více aktivněji vedou tuto společnou schůzku. Ukázka měsíčního dopisu učitele žákovi je na obrázku 5, ukázka pravidel na obrázku 6.

Můžete uvést příklad, v čem konkrétně je formativní hodnocení přínosné pro některého z vašich žáků?

Mám ve třídě jen velmi málo nadanou žákyni. Pokud bych měla pouze známky, dostávala by většinou jen ty špatné. Pokud s ní pracuji formativním způsobem, vedu ji k tomu, aby zaznamenávala své osobní pokroky vůči sobě samé. Nesrovnávám ji s výbornými žáky, ale oceňuji každý krůček, posun, který urazila. Plánujeme spolu (i s rodiči) učení po částech, stanovujeme si krátkodobé cíle. Plánování se objevuje v Informační knížce nebo je prováděno ústní formou. V současné době online formou, a to tak, že se s rodiči na chvíli spojíme, řekneme si, co jde a kde je třeba přidat. V hodnocení také mohu vyzdvihnout její kamarádské vlastnosti, smysl pro humor či nadání pro rukodělnou činnost. Věci, které ji jednou v životě pomůžou, aby v něm obstála. Ta dívka zároveň přesně ví, jak na tom je, kde jsou její limity a hranice. Přestože je to „školně neúspěšná“ žákyně, může se ve škole cítit bezpečně. Známka o ní jako o člověku neříká vůbec nic.

Žáka D. zase naopak mohu směrovat cestou, kterým se vyvíjí jeho velké matematické nadání. Dávat mu gradované úkoly, vyhodnocovat originalitu jeho řešení, vyzdvihnout způsob přemýšlení, nabízet mu vyšší cíle. Ale stejně jako u slabé žákyně neodpovídá její známka tomu, jaký je člověk, nemohu to stejně tak říct ani o dítěti hodnoceném „výborně“. Žák D., nadaný ve výukové oblasti, má obtíže s navazováním přátelských vztahů, s citlivostí k druhým, s nepřesným vyhodnocováním sociálních situací atd. Zařazováním vhodných aktivit a formativních metod ho mohu podporujícím způsobem vést ke zvládnutí těchto dovedností potřebných pro život. Zařadím např. skupinovou práci, ve které se zaměříme na dovednost naslouchat druhým. Po ukončení aktivity žáci, např. krokováním, posunem na škále hodnotí, jak se jim zadaná činnost podařila. Já vstupuji do činnosti popisnou zpětnou vazbou ke konkrétnímu žákovi. 

S jakými překážkami se setkáváte při práci s formativním hodnocením a jak je překonáváte?

K překážkám určitě patří časová náročnost a potřeba promyšlené přípravy dopředu. Učitel by měl mít vyučování propojené s cílem, neučit náhodně, vědět, kam směřuje, jak bude znalost učiva vyhodnocovat atd. Zároveň však se svou přípravou vstupuje do vyučování, které je živým a neustále se měnícím procesem, takže musí být připraven průběžně vše pozměňovat, přizpůsobovat se žákům a vzniklým okolnostem.

Další překážkou by mohla být i určitá rutina, co do výběru používaných metod formativního hodnocení. Pokud budou metody stále stejné, začnou žáky nudit. Je tedy třeba mít v zásobě škálu pestrých metod.

To, co mi napomáhá překonávat překážky, je smysluplnost a viditelné výsledky. Má zkušenost je, že pokud žákům necháte dostatečný prostor a stanete se jen jakýmsi moderátorem vyučování, jsou aktivní a vedou. Přijmou zodpovědnost za své učení a hodnocení.

 Jak byste reagovala na častou námitku, že formativní hodnocení je příliš časově náročné pro učitele a mnohdy na něj nezbývá čas?

Ano, formativní hodnocení je časově náročnější jak v realizaci, tak v předchozí přípravě. Já sama ale vím, že někdy se nad známkou, kterou mám dát žákovi, trápím déle, než kdybych mu napsala dopis. Každý začátek a nový přístup zpočátku bolí a vyžaduje větší množství času. Třeba i proto, že se potřebuji v této oblasti vzdělat a zjistit, co formativní hodnocení vlastně obnáší. Postupem času se však samotné metody a formy zautomatizují a „dostanou pod kůži“. Velkou pomocí a urychlením může být sdílení s kolegy a vzájemné předávání zkušeností. A na závěr jsem znovu u snížení obsahu učiva. I tímto krokem by se mohly učitelům uvolnit ruce a vznikl by prostor pro smysluplnější věci, jako je formativní hodnocení, než je např. přísudek jmenný se sponou.

Jakou máte zkušenost s reakcemi rodičů na formativní hodnocení? Jak s rodiči v této věci pracujete?

U nás převážně výbornou. Tím, že rodiče jsou od začátku nástupu k nám do školy bráni jako partneři a nezbytná součást procesu vzdělávání, nestává se, že by tento způsob napadali či odmítali. Je pro nás důležitý jejich názor na vzdělávání. Velmi se nám osvědčily třídní schůzky ve formě setkání žák – rodič – učitel, kde se všechny zúčastněné strany společně vyjadřují k procesu vzdělávání. Všichni rodiče těchto schůzek využívají, jsou zvyklí na evaluační dotazníky, hodnocení a pravidelné poskytování zpětné vazby.

 

Jak pracujete s formativním hodnocením v online výuce?

Online výuka a známka mi moc nejdou dohromady. Pokud někdy váhám, zda dávám známku zcela objektivní, v online výuce jsem přesvědčená, že objektivity nelze dosáhnout. Snažím se tedy známce nepřikládat důraz a hodnotit děti převážně formativní cestou. K odevzdaným pracím jim píšu komentář, prosím je o doplnění informací, pracujeme s chybou. Děti si velkou část prací hodnotí samy podle společné kontroly. Zjišťují si, co už mají zvládnuto nebo kde naopak vznikl prostor pro zlepšení. Pokud mají odevzdávat nějakou práci ke kontrole, mají jasně stanovená kritéria, podle kterých bude práce hodnocena. Kritéria jsou dopředu známa a do jejich konečné podoby mohou zasahovat také děti.

Co přinesla práce s formativním hodnocením vám?

Přestože pracuji přes dvacet ve škole, kde používáme slovní hodnocení, sebehodnocení žáků a podporujeme aktivní přístup rodičů, musím konstatovat, že stále je kam jít a co zlepšovat. Formativní hodnocení je cesta, která mě vede a krásně podtrhuje celou filosofii naší školy. Rozšířilo mi obzory a možnosti participace žáků na výchovně vzdělávacím procesu. A věřím, že ještě rozšíří.

Děkuji za velmi příjemný rozhovor.

Mgr. Jitka Šidláková


Pracuje na venkovské škole pro 80–90 dětí v Olomouci-Droždíně jako
učitelka pro 1. stupeň. Přes 20 let je součástí týmu, který vybudoval
školu do její současné podoby. Postupně prošla vzděláním na třech
univerzitách: V Olomouci (Vychovatelství), Praze (Speciální pedagogika)
a v Ostravě (Učitelství pro 1. stupeň). Jsou jí blízké inovativní směry
ve vzdělávání, zabývá se osobnostně sociální výchovou žáků. Má
dlouholeté zkušenosti s učením v malotřídní škole a formativními způsoby
hodnocení. Kromě práce ráda sportuje, cestuje a čte. S manželem
vychovává dva syny, kteří jsou absolventy školy v Droždíně.

sidlakova@zsdrozdin.cz


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info