Plášť experta ve výuce cizího jazyka

16. 11. 2020 Zuzana Kučerová

Ve škole právě zazvonilo na přestávku a většina dětí vyběhla ze třídy na chodbu. Přestože byl ve třídě koberec, a tím pádem zákaz konzumace jídla, nenápadně jsem si v koutku třídy vytáhla jablko, otočila se směrem ke stěně a zakousla se. Z této činnosti mě vytrhl hlas žákyně stojící za mnou. Usmívala se: „Paní učitelko, tady jíst můžete, tady jste přece v kuchyni.“ Rozhlédla jsem se kolem a uvědomila si, že stěny, které byly většinou pouze bílé, oplývají lepicími lístečky s názvy předmětů, které se nachází právě v kuchyni. Usmála jsem se. Zafungovalo to, pomyslela jsem si. Přestože žákyně měla přestávku, zůstala v dramatickém nastavení, na kterém jsme začali pracovat předchozí hodinu. Zřízení vlastní kanceláře pomocí lepicích lístečků vtáhlo do děje většinu žáků. Tímto momentem se z nich stali profesionální fotografové divočiny, které brzy čekala zakázka, jaká se neodmítá.

Žáci vědomě přijali roli, která jim umožnila být součástí týmu. K tomu, aby projekt následoval dramatický přístup Plášť experta (Mantle of the Expert), jsme ještě potřebovali klienta a zakázku, kteří na sebe nenechali dlouho čekat.

 

Expertův plášť

Přístupem Mantle of the Expert jsem se inspirovala během studijního pobytu v Anglii, kde je také nejvíce rozšířen. Některé školy zde dokonce tímto přístupem vyučují celé kurikulum. Přístup V plášti experta mne zaujal a já se rozhodla naplánovat a uskutečnit v České republice projekt, který by odpovídal hlavním myšlenkám tohoto postupu.

S touto technikou přišla poprvé akademička a učitelka dramatu Dorothy Heathcote v 70. letech 20. století. Mantle of the Expert je v češtině užíván jako V kabátě experta (Valenta, 2008, s. 55), častěji se užívá Plášť experta. Principem tohoto dramatického přístupu ve výuce je to, že žáci skrz vědomou roli na pozici členů expertního týmu nachází smysl ve věcech, které se učí.

Základem Pláště experta je tedy žák v roli odborníka pracujícího v týmu. Týmový duch však nepotlačuje individualitu žáka, každý je důležitý, každý má svůj smysluplný úkol. Žáci se učí spolupracovat, naslouchat jeden druhému, přispívat, myslet kriticky a rozumět tomu, co to znamená být odpovědný.

 

Tým, klient a jeho zakázka

Plášť experta bych definovala jako dramatický přístup ve výuce s prvky kooperace a orientací na úkoly (TBLT[1]), který poskytuje mezipředmětové porozumění a zaměření se na význam a praktické zapojení. Hlavními prvky jsou tým odborníků, klient a zakázka.

Žáci v rolích odborníků operují s určitou mocí a zodpovědností. Ve svém poslání pak nachází smysl a účel.

Role klienta pomáhá žákům vnímat úkoly jako autentické a skutečné, čímž rozvíjí klíčové dovednosti související se světem mimo třídu, zvyšuje jejich motivaci a pozitivní přístup k učení. Role učitele je zdánlivě přesunuta do pozadí na roli kolegy, zatímco klient je ten, jenž zadává úkol a hodnotí. Klient může být zosobněn učitelem samotným, kolegou, asistentem či fiktivně, např. přes e-mailovou korespondenci.

Zakázka, s níž přichází klient, je vyhotovena skrz práci na dílčích úkolech a aktivitách prolínajících kurikulum napříč širokou škálou předmětů. Žákům je poskytnuta příležitost pracovat jako tým a aplikovat své rozvojové dovednosti a znalosti pro praktický a užitečný účel. Cílem je vytvořit zakázku, která umožní žákovi nalézt ve svém učení smysl a význam mimo rámec školy.

 

Plánování projektu

Projekt proběhl na podzim 2018 na brněnské základní škole. Vybrala jsem si sedmou třídu, která mi byla doporučena díky výbornému kolektivu a pozitivnímu přístupu k anglickému jazyku. Roli beduína Mehediho se uvolil sehrát učitel třídy, Ondřej Krahulec.[2] Těchto 22 žáků přicházelo do kontaktu s anglickým jazykem jako prvním cizím jazykem již od prvního ročníku základní školy.

Dle učebních plánů měli žáci v době projektu v zeměpise začínat s Afrikou a v biologii s plazy. Rozhodla jsem se tedy, že se jako tým fotografů divočiny vydáme do Afriky na Saharu, kde budeme fotit zvířata žijící v těchto podmínkách.

Projekt, který probíhal výhradně v anglickém jazyce, trval šest vyučovacích hodin. Žáci se dozvěděli o přírodních podmínkách na Sahaře (poloha, klima, fauna, flora), o charakteristice plazů a dalších zvířat žijících na poušti a o kulturně významných beduínech. Vedle těchto znalostí se rozvíjely dovednosti, jako je schopnost porovnávání důkazů, výběr důležitého, rozhodování, kritické myšlení, perspektiva a úsudek, psaní poznámek, prezentace před publikem a vyplnění zprávy. Co se týče sociálních aspektů, jednotlivé aktivity a úkoly umožňovaly rozvíjení spolupráce v malých i větších skupinách, sdílení nápadů, zkoumání různých hledisek, hodnocení vlastní práce a práce druhých, komunikaci, řešení problémů, respektování odlišných názorů, reflektování a rozvoj vlastní fantazie.

 

Úvod do kontextu

K aktivizaci vědomostí a představivosti jsem žákům na úvod pustila krátké video o lachtanech od National Geographic, o čemž jsme dále vedli diskusi. Viděli jste už někdy podobné video? Jaká další zvířata National Geographic točí? Jaké to asi je být filmařem divokých zvířat? Několika dalšími otázkami jsem stimulovala žáky k tomu, aby se zamysleli, jaké to je být takovým filmařem/fotografem a co všechno by jako filmaři potřebovali. S podporou online slovníků žáci ve skupinách tvořili myšlenkové mapy.

 

Vznik týmu

„Když bychom byli fotografové divočiny, asi by náš tým měl nějakou kancelář, kde by pracoval. Jak by měla vypadat?“ Žákům jsem zadala prostor, ve kterém můžeme mít kancelář, druhá půlka třídy totiž později reprezentovala Saharu. Žáci se hlasováním rozhodli ohledně umístění kanceláře i rozmístění věcí v ní. Dostali lepicí lístečky, na které psali názvy předmětů, které by chtěli ve své kanceláři / na svém místě mít a lepili je na konkrétní místo. Ve chvíli učebna zářila všemi barvami. Byly zde rodinné fotografie, notebooky, káva, oblíbené jídlo, zásuvky, knihy, květiny, propisky, kalendáře, hodiny, koberec, odpadkový koš, dokonce byla v kanceláři zřízena i toaleta a kuchyňka s vybavením.

Po utvoření nové kanceláře jsem žáky požádala, aby se zamysleli nad pocity, které měli první den v této práci. Každý žák napsal své pocity na papír, pak si každý vybral jednu reprezentující větu a řekl ji nahlas: „Měla jsem pocit, že je to ta nejlepší práce!“ nebo „Celkem jsem se toho bál.“

V tu chvíli nadešel čas vytvořit logo společnosti a ID karty, které dopomohly k pocitu sounáležitosti. Každý žák nakreslil vlastní návrh loga a poté se hlasováním rozhodlo o vítězném návrhu, který se pak ocitl na identifikační kartě každého člena týmu.

 

Klient pan Adams

Jakmile byla firma se všemi náležitostmi založena, vstoupil na scénu klient – pan Adams z BBC Natural Unit – s tím, že má pro firmu zakázku. Klient byl symbolizován kravatou, kterou jsem si vždy přehodila dopředu, a také upravenou slovní zásobou a tónem. Pan Adams týmu předložil novou zakázku – život na Sahaře. Seznámil tým s tím, co jej čeká, jaký je život na Sahaře a na co si dát pozor. Žáci si během klientova výkladu dělali poznámky a mohli se doptávat.

Aby byl tým dobře připraven na svou expedici, bylo třeba zjistit si více informací o životě na Sahaře a o možných nebezpečenstvích. Žáci ve skupinkách vyhledávali údaje o zvířatech, které během své výpravy mohou potkat, a následně své poznatky prezentovali ostatním skupinám.

 

Imaginární kontext

Učitel přijal další roli – roli vypravěče, což mu pomohlo vtáhnout žáky do imaginárního kontextu příběhu. Když už jsme si zjistili všechny informace, bylo potřeba připravit se na cestu. Žáci seděli v kruhu a přemýšleli, co vše si sbalí na tuto expedici. Začala jsem: „Já si nabalím pas.“ A gestem jsem jej vložila do svého imaginárního kufru. Pak jeden žák za druhým jmenoval, co si balí, a naznačil balení gestem. Do kufrů bylo dáno jídlo, deky, oblečení, stan, nůž, sada první pomoci, batoh, boty, peněženka, voda, kamera, kniha nebo třeba brýle na ochranu proti písku.

Jakmile bylo nabaleno, promítla jsem na tabuli prezentaci připravenou na Google 3Earth, kde byla zadána trasa z oné konkrétní školy v Brně do Luxoru včetně všech přestupů. Vypravěčským tónem jsem cestu komentovala. Po příjezdu do Luxoru tým na letišti vyzvedl beduín Mehedi. Žáci se přesunuli do druhé části třídy, která symbolizovala Saharu, a tam je již čekal můj kolega v převleku beduína.

 

Mehedi a Sahara

„Jmenuji se Mehedi a žiji zde se svým kmenem,“ představil se učitel v kostýmu lámanou angličtinou. Tým se dozvěděl o Mehedim, jeho kmenu, oblékání, zvycích a o tradicích muslimů. Žáci si zkusili vytvořit své jméno dle toho, jaký způsobem se u beduínů jméno tvoří, a pozdravit se tak, jak se zdraví beduíni. „Více vám o své rodině a zvycích mohu povědět později, ale teď vám řeknu něco o poušti a radím vám, abyste mě pozorně poslouchali, neboť se můžete ocitnout v situaci, kdy vám má rada zachrání život,“ tajuplně a výstražně řekl Mehedi. Tým se dozvěděl něco více o zvířatech, které na Sahaře žijí, podíval se na videa, ve kterých pouštní zvířata útočí na svou oběť, a na závěr dostal několik rad, jak se chovat na poušti.

Tým byl zavezen na poušť, kde točil a fotil zvířata. V tento moment žáci obdrželi papíry a pastelky a jejich úkolem bylo nakreslit obrázky, které by reprezentovaly zvířata z fotografií.

Jakmile bylo pořízeno dostatečné množství fotografií, učitel v roli vypravěče varoval žáky, že se k nim blíží písečná bouře a že mají pouhých pět sekund na to, aby sbalili všechno své vybavení, fotografie a schovali se do bezpečí, tedy do džípů, kterými přijeli. Těchto pět velmi důležitých sekund probíhalo jako zpomalený film, který se po každé sekundě zastavil. V tu chvíli se zastavili i žáci a vypravěč popsal, co vše se během té sekundy stalo. Někteří si zlomili nohu, některé fotografie a část vybavení vzala bouře s sebou, ale naštěstí všichni přežili.

Po utichnutí bouře jsem se zeptala žáků, co v tu chvíli chtějí dělat. Žáci se shodli, že by rádi jeli domů, že se bojí, aby nepřišla další bouře. V ten moment byla žákům dána plná možnost rozhodování a já měla připraveno více variant, jak se bude příběh dále odehrávat.

 

Odevzdání zakázky

Žáci se tedy vrátili domů, kde na ně už čekal pan Adams nadšený z toho, kolik natočeného a nafoceného materiálu přivezli. Avšak nezahálel a tým dostal ihned na vyplnění reporty o tom, co zažil na Sahaře. Ke své zprávě pak každý žák přiložil pořízené fotografie. Po odeslání vyplněných reportů se vrátil pan Adams s nadšením z výborné práce a skvěle splněné zakázky. Tým dostal vysoké finanční ocenění, které převyšovalo náklady na cestu, a zbylo tak i něco na oslavu.

Přestože na závěr byly naplánovány ještě další kroky, z časových důvodů bylo třeba příběh zakončit tímto způsobem.

 

Závěrem

Jedním z mých cílů bylo zjistit, jak na tuto metodiku budou reagovat žáci z běžné české základní školy. Zjistila jsem, že pro ně byla výuka formou Pláště experta velmi přirozená, rychle se zapojili do příběhu a z jejich zpětné vazby bylo jasné, že si nejvíce pamatují z částí, které v sobě nesly nejvíce dramatických prvků a emocí, tedy ze setkání se s Mehedim a utíkání před písečnou bouří. Tento projekt nebyl dokonalý, některé části bych zpětně zkrátila či poupravila, avšak žákům přinesl úspěch a zároveň byly naplněny cíle týkající se sociálních dovedností a vědomostí. Z oblasti biologie se žáci dozvěděli o zvířatech žijících na Sahaře od klienta, Mehediho a z vlastního výzkumu; z odvětví zeměpisu se žáci dozvěděli o pouštích a podmínkách na Sahaře; ve sféře informačních technologií žáci vyhledávali údaje na internetu; do občanské výchovy by mohly spadat informace o beduínech a muslimském náboženství; co se týče anglického jazyka, procvičovány byly všechny dovednosti. Žáci si také dokázali obhájit, proč který krok dělají, a v navazujících aktivitách viděli smysl a účel.

Ráda bych tímto motivovala všechny, které láká vyzkoušet si výuku touto metodou. Zpočátku bohatě stačí jedna vyučovací hodina. Je to něco nového, něco zajímavého a žáky to bude bavit. Na závěr bych chtěla poděkovat doc. Mgr. Světlaně Hanušové, Ph.D., která mě jako vedoucí mé diplomové práce při plánování projektu podporovala.

 

Literatura:

Morganová, N., & Saxtonová, J. (2001). Vyučování dramatu. Hlava plná nápadů. Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku.

Valenta, J. (2008). Metody a techniky dramatické výchovy. Praha: Grada.

 

Mgr. Zuzana Kučerová vystudovala obor učitelství anglického a německého jazyka a literatury pro základní školy na Masarykově univerzitě v Brně. V současnosti působí na Základní škole Husova v Brně, kde učí anglický a německý jazyk žáky na druhém stupni. Učení jazyků hravou a pestrou formou ji velmi baví, proto se aktivně zajímá o různé přístupy ve výuce a možnosti, jak žákům přiblížit vztah k jazyku a učení všeobecně.

Kontakt: zuzana.kucerova@zshusovabrno.cz

 

[1] Task-based language teaching.

[2] Postupem Učitel v roli se podrobněji zabývají např. Juliana Saxtonová a Norah Morganová ve své knize Vyučování dramatu. Hlava plná nápadů (2001, s. 53‒78) nebo Josef Valenta v knize Metody a techniky dramatické výchovy (2008, s. 310‒320) (pozn. redakce).