Radikálová teorie
- Zakladatelem radikálové teorie se stal J. J. Berzelius,
který vycházel z Lavoisierova pojmu složeného radikálu.
- Berzelius pokládal za radikál určité organické sloučeniny to, co zbývalo po
odečtení kyslíku z jejího vzorce – nepokládal totiž za možné, aby kyslík byl
součástí radikálu, jelikož by existence kyslíkatých radikálů odporovala jeho dualistické elektrochemické teorii.
- Tato teorie se pokoušela zevšeobecnit experimentální výsledky v organické chemii.
Na základě radikálové teorie bylo možné provést klasifikaci většiny
tehdy známých organických látek podle povahy radikálu.
- Radikálovou teorii podpořili někteří významní chemici – J. L. Gay-Lussac,
B. Dumas, F. P. Boullay. Gay-Lussac roku 1815 zjistil, že při celé řadě
chemických reakcí přechází skupina několika atomů z jedné molekuly do druhé,
podobně jako přecházejí atomy prvků z molekuly do molekuly – to bylo chemikům
popudem k pátrání po dalších radikálech v organických sloučeninách.
- Mimořádný význam pro radikálovou teorii měla práce J. von Liebiga
a F. Wöhlera z roku 1832 o radikálu benzoylu – Berzelius byl
z této práce tak nadšen, že ustoupil od své původní definice, dle které
elektronegativní kyslík nemohl být součástí organického radikálu.
- Radikálová teorie se dopustila podstatné chyby tvrzením, že radikály jsou
absolutně neměnné (díky tomu totiž byla věnována pozornost té části molekuly,
která se dle tehdejších názorů neměnila) – již v 30. letech 19. století byla
zjištěna mnohá fakta, která odporovala představám o neměnnosti radikálů při
chemických reakcích. Díky vyvrácení tvrzení o neproměnlivosti radikálu vznikla
díky A. Laurentovi substituční teorie.