Radikálová teorie

  • Zakladatelem radikálové teorie se stal J. J. Berzelius, který vycházel z Lavoisierova pojmu složeného radikálu.
  • Berzelius pokládal za radikál určité organické sloučeniny to, co zbývalo po odečtení kyslíku z jejího vzorce – nepokládal totiž za možné, aby kyslík byl součástí radikálu, jelikož by existence kyslíkatých radikálů odporovala jeho dualistické elektrochemické teorii.
  • Tato teorie se pokoušela zevšeobecnit experimentální výsledky v organické chemii. Na základě radikálové teorie bylo možné provést klasifikaci většiny tehdy známých organických látek podle povahy radikálu.
  • Radikálovou teorii podpořili někteří významní chemici – J. L. Gay-Lussac, B. Dumas, F. P. Boullay. Gay-Lussac roku 1815 zjistil, že při celé řadě chemických reakcí přechází skupina několika atomů z jedné molekuly do druhé, podobně jako přecházejí atomy prvků z molekuly do molekuly – to bylo chemikům popudem k pátrání po dalších radikálech v organických sloučeninách.
  • Mimořádný význam pro radikálovou teorii měla práce J. von Liebiga a F. Wöhlera z roku 1832 o radikálu benzoylu – Berzelius byl z této práce tak nadšen, že ustoupil od své původní definice, dle které elektronegativní kyslík nemohl být součástí organického radikálu.
  • Radikálová teorie se dopustila podstatné chyby tvrzením, že radikály jsou absolutně neměnné (díky tomu totiž byla věnována pozornost té části molekuly, která se dle tehdejších názorů neměnila) – již v 30. letech 19. století byla zjištěna mnohá fakta, která odporovala představám o neměnnosti radikálů při chemických reakcích. Díky vyvrácení tvrzení o neproměnlivosti radikálu vznikla díky A. Laurentovi substituční teorie.