Časopis Komenský

Všeobecný školní řád Marie Terezie a jeho dopady na vývoj českého školství

Doba osvícenství je pro rozvoj vzdělávání na našem území jedním z přelomových období v naší historii. V době vlády Marie Terezie a Josefa II. byly poprvé v zemích Koruny české položeny základy školní docházky a obecně sítě základních škol. Co ovšem těmto reformám předcházelo a jaké dopady měly na vývoj českého školství? Odpovědět na tyto otázky je cílem tohoto textu. Problematikou vzdělávací reformy, zejména vydáním Všeobecného školního řádu, se věnuji v širších souvislostech. Konkrétněji se poté zabývám jedním z cílů této reformy, kterou byla unifikace rakouského státu prostřednictvím jednotného vyučovacího jazyka. Ta totiž značným způsobem ovlivnila i vývoj českého školství.

O nutnosti zavést jasná pravidla do vzdělávání dětí přemýšlel již Jan Amos Komenský ve svém spisu Navržení krátké o obnovení škol v Království českém z roku 1632. V tomto díle píše o potřebě školy obecní, české, která má být zřízena v každém městě, městečku a vsi bez výjimky. V ní pak každý držán bude od léta šestého do léta dvanáctého (Komenský, 1958, s. 32). Úryvek dokládá, že Komenský přemýšlel o systému elementárních škol, které by navštěvovali všichni chlapci i dívky povinně od šesti do dvanácti let. Uvažoval tak v době, kdy oblast vzdělávání byla plně v rukou církve. Stát se o vzdělání a výchovu svých poddaných téměř vůbec nezajímal, systém ve vzdělávání neexistoval.

Jednalo se o dobu po bitvě na Bílé hoře, kdy se školství vlivem nastávající politické situace ocitlo ve středu zájmu rekatolizačních snah. Nekompromisní boj proti nekatolickým ideologiím se promítl i do oblasti školství. To bylo v této době v péči zejména jezuitského řádu, jehož doménou bylo – dnešní terminologií řečeno – především střední a vysoké školství. Nižší vzdělávání v této době náleželo zejména řádu piaristů, františkánů či uršulinek. Tyto řády po svém příchodu na naše území již neměly moc proniknout do lokalit, kde už měli svá sídla jezuité, a tak se dlouhou dobu orientovaly zejména na vzdělávání a výchovu dětí na venkově a v menších městech.

Hodnotit působení těchto řádů na našem území v souvislosti s elementárním školstvím v době před vydáním reforem Marie Terezie není snadné. Někteří autoři uvádějí, že školství a vzdělanost byly v českých zemích v pobělohorském období v úpadku, na venkově školy téměř zanikly a lid utužením nevolnictví ztrácel zájem o vzdělání. Dokladem může být i následující citace.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 04/ červen 2016/ ročník 140)

Srovnání pedagogické komunikace a interakce na standardní a alternativní škole

Příspěvek vychází z výsledků průzkumného šetření realizovaného v r. 2015, jehož cílem bylo zjistit a prokázat vliv rozdílného typu školy na komunikační a interakční děj ve výuce na 1. stupni. Pro získání konkrétních dat bylo využito standardizované pozorování, konkrétně interakční analýza R. F. Balese.

Záměr průzkumu vycházel ze srovnávacích tendencí, které se v současné době objevují v oblasti edukační reality, konkrétně se jedná o srovnání standardní a alternativní školy na poli pedagogické komunikace a interakce. Po revoluci se v České republice objevilo několik typů alternativních škol, ať už se jednalo o klasické reformní školy, církevní školy, nebo moderní alternativní školy. Společným znakem snad všech alternativních proudů je důraz na partnerský přístup k žákům a velký respekt k individuálním potřebám každé žákovy osobnosti. Přirozenou otázkou, která vyvstává z řad veřejnosti v souvislosti s alternativními školami, je právě otázka jejich srovnatelnosti se školami standardními: Jsou alternativní školy lepší než školy standardní? Jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými druhy alternativních škol navzájem? V čem jsou určité školy lepší a za jakých podmínek? Co vůbec znamená, že určitá škola je „lepší” než jiné? Bohužel tyto otázky se často dočkají neadekvátních odpovědí. Většinou se předem předpokládá, že alternativní školy jsou vždy efektivnější, výkonnější, progresivnější než školy standardní. Tomuto předpokladu velmi účinně pomohly po roce 1989 sdělovací prostředky, které ovlivňovaly veřejné mínění v tom smyslu, že školy s klasickou reformní orientací jsou jakýmsi světlým bodem v temnotách, v kterých setrvává tradiční státní školství.

Zmiňovaný průzkum vychází z prostředí školy M. Montessori, která patří mezi tzv. klasické reformní školy. Tato škola si zakládá především na principu výrazného pedocentrismu a důvěry ve spontánní seberozvoj dětí. Specifický je přístup pedagoga, který není v roli „autoritativního vůdce“, ale v roli rovnocenného partnera, poradce. Dítěti nevnucuje nové poznatky, neruší ho při práci a pomoc nabízí pouze v případě, je-li o ni požádán. Snaží se dítě vést k takové samostatnosti, aby bylo schopno pracovat bez jeho pomoci (Rýdl, 1994).

V každém edukačním procesu jakéhokoliv edukačního prostředí dochází k projevům pedagogické interakce a komunikacetransakčního charakteru. Pojem komunikace v pedagogickém kontextu byl konkretizován již mnohokrát. Zajímavější je pojetí interakce z pohledu různých autorů. V pedagogickém slovníku najdeme velice obecnou definici, interakce je zde charakterizována jakoproces umožňující existenci lidské společnosti (Průcha, Walterová, & Mareš, 2009). Podle Mikuláštíka (2010) je interakce obecnější, širší a nadřazenější pojem než komunikace. Může se realizovat v pozitivní podobě např. jako kooperace, koordinace, asimilace a v negativní podobě jako kompetice, rivalita, diskriminace, ostrakismus atd. Tentýž názor zastává Schneiderová (2003), interakci považuje za globálnější proces, v jehož rámci dochází k ovlivnění chování člověka druhými lidmi. Sociální psychologie v rámci interakce apeluje na sociální percepci a kooperaci. Právě tyto dvě složky jsou významné pro objasňování a analýzu interakce a komunikace v edukačním prostředí.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2016/ ročník 140)

Zkušenost rozumově nadaného žáka v roli oběti školní šikany

Výzkumy zabývající se rozumově nadanými žáky jsou v současné době velmi populární a snaží se zmapovat různé vzdělávací oblasti přímo související s touto skupinou žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Koho však lze považovat za rozumově nadaného žáka?

Vlastní diagnostika rozumového nadání probíhá ve školském poradenském zařízení, a to buď v pedagogicko-psychologické poradně, nebo v případě dvojí výjimečnosti (tj. nadaných dětí s handicapem) ve speciálně pedagogickém centru. Do věku 18 let je potřebný souhlas zákonných zástupců. Neexistuje jednotná metodika, jak diagnostikovat rozumově nadaného žáka. Výběr testů je v kompetenci pedagogicko-psychologické poradny a pracovníka, který testování provádí. Nejčastěji pedagogicko-psychologické poradny vychází z psychometrického (tradičního) přístupu, kdy je nadání vnímáno jako měřitelný potenciál jedince. Ziegler a Raul analyzovali metody identifikace rozumově nadaných žáků ve výzkumech zaměřených na nadání (Ziegler & Raul, 2000). Zjistili, že se v praxi nejvíce používají inteligenční testy, např. WISC-III nebo Ravenovy standardní progresivní matice, a testy schopností, např. Comprehensive Test of Basic Skills. Kromě toho se lze v praxi setkat také se Stanford-Binetovým testem, verzí 5. Častými doplňujícími metodami mohou být motivační dotazníky, rozhovory, posuzovací škály chování, testy kreativity a divergentního myšlení, rozbory produktů činností a pozorování. Pro účely výzkumného šetření byli tedy vybráni jedinci, kteří byli diagnostikováni pedagogicko-psychologickou poradnou jako mimořádně rozumově nadaní žáci.

Od roku 2005 podle vyhlášky 73/2005 (změna na základě vyhlášky 62/2007) jsou mimořádně nadaní žáci řazeni do skupiny žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a práce s nimi vyžaduje odlišný přístup v rámci vzdělávání a výchovy na ZŠ. Ten je zmíněn ve školské legislativě i v kurikulárních dokumentech základního školství. Ve vyhlášce č. 73/2005 Sb. lze najít následující vysvětlení pojmu mimořádně nadaný žák: „jedinec, jehož rozložení schopností dosahuje mimořádné úrovně při vysoké tvořivosti v celém okruhu činností nebo v jednotlivých rozumových oblastech, pohybových, uměleckých a sociálních dovednostech“ (Věstník MŠMT, 2006).

Z hlediska osobnostních charakteristik jsou rozumově nadaní žáci velmi rozmanitou skupinou, pro kterou je velmi obtížné stanovit obecnou kategorizaci osobnostních vlastností či kognitivních specifických komponentů. Výzkumný trend osobnostních charakteristik má v zahraničí, a to převážně v USA, dlouholetou tradici. Není tedy divu, že řada českých výzkumníků vychází ze zahraničních autorů, překládá je a aplikuje jejich výzkumné poznatky do českého prostředí.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2016/ ročník 140)

Školní preventivní program na podporu zdravého životního stylu Normální je nekouřit po deseti letech.

V současné době jen málokdo zpochybňuje negativní důsledek rizikových faktorů životního stylu na naše zdraví. Mezi zásadní rizika se řadí zejména nesprávné stravovací návyky, kouření, nedostatek pohybu, nadměrné užívání alkoholu, nedostatek spánku a odpočinku, užívání nelegálních drog, nadměrný stres. V roce 2005 byl v pilotní studii uveden do praxe edukační program pro děti prvního stupně základní školy, zaměřený na faktory životního stylu, především na správnou výživu a prevenci užívání legálních drog (kouření, alkohol). Jeho vznik byl iniciován Ligou proti rakovině Praha s cílem zavedení výchovy k onkologické prevenci u dětí ve škole. Je známým faktem, že kouření jako významný rizikový faktor přispívá svými negativními důsledky k rozvoji a vzniku chronických neinfekčních onemocnění, jako jsou rakovina, kardiovaskulární onemocnění, metabolická onemocnění (obezita, diabetes), respirační nemoci a v neposlední řadě i k drogové závislosti.

RIZIKA KOUŘENÍ A UŽÍVÁNÍ TABÁKU

Nebezpečí kouření prokázal jako první v 50. letech 20. století britský epidemiolog Sir Richard Doll (1912–2005). Prokázal spojitost mezi kouřením a výskytem rakoviny plic. Sám byl do té doby silný kuřák a po svém objevu ihned přestal kouřit. Dožil se vysokého věku 93 let. V jeho práci dnes pokračuje jeho spolupracovník a žák Sir Richard Peto z oddělení statistiky univerzity v Oxfordu. Doll v cílové skupině britských lékařů, kterou sledoval po dobu 50 let (1951–2001), zjistil u dlouhodobě kouřících lékařů-mužů (kouřících více než 30 let) ztrátu 10 let života v porovnání s celoživotními nekuřáky (Králíková, 2013). To jej vedlo k doživotnímu boji s užíváním tabáku. Svými výzkumy prokázal škodlivost kouření a prosadil mimo jiné i zákaz kouření v letecké dopravě. Richard Peto podporuje smysluplnost nekouření a ukončení kouření v jakémkoli věku a stupni závislosti. Ve své studii s výzkumným vzorkem jednoho milionu britských žen prokázal tři hlavní fakta, platící nezávisle na pohlaví: 1) polovina kuřáků je kouřením usmrcena, 2) asi čtvrtina úmrtí zasahuje střední věk (35–69) a lidé tak ztrácejí až 20 let aktivního života, 3) zanechání kouření funguje, prodlužuje život, má smysl v jakémkoli věku (Peto et al., 2006). Boj proti kouření je efektivní tehdy, když zvyšuje znalosti, mění klíčové postoje a mění i chování.Zdůrazňuje sílu a nutnost prevence ve svých přednáškách a článcích jednoznačně prokázaným tvrzením a přesvědčením „Prevention works“ – prevence funguje. (13. světová konference Tabák nebo zdraví, 2006).

Až v r. 1981 bylo prokázáno riziko pasivního kouření. V japonské studii se ukázalo, že partneři silných kuřáků trpěli rakovinou plic. V roce 1992 se dokonce prokázal i vliv pasivního kouření na vznik rakoviny u domácích mazlíčků, psů a koček (Králíková, 2013). Tabákový kouř byl v roce 1986 zařazen mezi prokázané humánní karcinogeny. Zvláště kouření během dospívání může vyvolávat změny, které mohou vést ke karcinogenním následkům, neboť mladé osoby jsou k těmto účinkům vnímavější (Hrubá, 2000). Pasivní kouření, kouř z druhé ruky (second hand smoke, passive smoking, environmental tobacco smoke ETS), prokazatelně způsobuje nemoci a předčasná úmrtí. Je příčinou asi 1 % celosvětové mortality, tj. za rok 600 000 lidí, v ČR 1500–3000 úmrtí. Pojem kouř ze třetí ruky (third hand smoke) je znám od r. 2009. Je to termín používaný pro zbytkový kouř, rezidua tabákového kouře v povrchu místnosti (nábytek, koberce, zdi) a také na oblečení, šatech, kůži, vlasech i v době, kdy se již nekouří. Vznikají tak dlouhodobě silné karcinogeny ovlivňující prostředí. Všechny vnitřní prostory, tj. domovy, auta, restaurace, by proto měly být nekuřácké nejen po dobu určitou, např. v době oběda, ale stále, zvláště tam, kde se pohybují děti.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2016/ ročník 140)