Janusz Korczak a jeho pojetí výchovy

11. 5. 2020 Lenka Hessová

Janusz Korczak (1878–1942)

Polský lékař, spisovatel a pedagog židovského původu zabývající se výchovou opuštěných a zanedbaných dětí. Autor knih pro děti, např. Król Maciuś Pierwszy (Král Matýsek První), 1923 a mnoha publikací zaměřených na otázku výchovy dětí, např. Jak kochać dziecko (Jak milovat dítě), 1919. Celý svůj život věnoval boji za práva dítěte. Ani první a druhá světová válka jej od této dráhy neodvrátily. Se svými svěřenci zemřel v koncentračním táboře Treblinka, ale jeho odkaz patří k stále živým hodnotám současné pedagogiky, pro niž se humanistický vztah k dítěti neomezuje jen na sentimentální dobročinnost, ale je základem celého výchovného systému (Cipro, 1984).

Rok 1978 byl organizací UNESCO vyhlášen rokem Janusze Korczaka, přesto jsem o něm mnoho nevěděla. I během vysokoškolského studia na pedagogické fakultě mě Korczak minul. Teprve po patnácti letech učitelské praxe na různých typech škol jsem se, víceméně omylem, začala zabývat historií pedagogiky, zejména alternativními modely sociální práce s dětmi. Předtím jsem hledala inspiraci pro řešení pedagogických problémů v současnosti a zapomněla jsem na minulost. Momentálně zjišťuji, že více inspirace nalézám v příbězích a zkušenostech těch, které označuji za rebely pedagogiky. Je to patetické, ale také jsem vždy chtěla vědět, jak mohu být užitečná společnosti, proto učím, proto neustále pochybuji, jestli to nebyla špatná volba. A dál učím. Z osobních příběhů lidí jako byl Korczak, čerpám naději, sílu i inspiraci a dozvídám se, že oni také chybovali a pochybovali, že také měli často chuť se vzdát, ale neudělali to. Svět úplně nezměnili, ale udělali ho lepším. Korczak se ve své době rozhodl pro odvážný experiment – chovat se k dětem stejně jako k dospělým. Nebyla mu lhostejná situace sirotků a dětí ulice. Byl velmi vzdělaný, byl smutný, byl charismatický a měl potřebu aktivně měnit společnost. Ve své době nebyl zcela pochopen. Kvůli službě společnosti i zemřel. Pragmaticky se držel svých ideálů. Byl to vizionář. Korczak v Králi Matýskovi Prvním několikrát opakuje myšlenku „že reformátoři obvykle špatně končí a teprve po jejich smrti lidé uznají, že panovali dobře a postaví jim pomníky.“ (Korczak, 1923, s. 223)

Korczak byl jedním z reformátorů v pohledu na výchovu a vzdělávání, vlastně od sebe tyto dvě veličiny nikdy neodděloval, nejspíše se, inspirován Pestalozzim, snažil, aby „vyučování harmonicky vzdělávalo hlavu, ruku a srdce“ (Pestalozzi, 1956, in Cipro, 1984, s. 213). Věřil v sílu příběhu. Vyprávění příběhů bylo prostředkem nenásilného působení na jeho svěřence a vlastně na všechny. Stejně jako Makarenko nenapsal vědeckou publikaci určenou elitám, své myšlenky zbeletrizoval a podal je veřejnosti přístupnou formou. Jeho odkaz stále žije, i když ve světě, kde jsme přesyceni informacemi se začíná pomalu ztrácet. Proto je třeba znovu jeho příběh a myšlenky vytáhnout ze zapadlých zásuvek historie pedagogiky.

Vliv rodinného zázemí

Abychom Korczaka lépe pochopili, bude nutné připomenout si jeho osobní život a okolnosti, za jakých svoji vychovatelskou činnost vykonával. Opravdu si nemohl stěžovat na nedostatek osobních a společenských krizí, které neustále zkoušely jeho vytrvalost a oddanost vytyčenému cíli: pomáhat dětem a vychovávat z nich zodpovědné, svobodně smýšlející občany, kteří si jsou vědomi své vlastní důstojnosti. Věřil, že výchovou mladé generace dokáže změnit svět a udělat ho lepším místem pro všechny, říkal, že „změnit svět znamená změnit pojetí výchovy.“ (Jankowski, 2003, s. 142)

Možná i fakt, že není známo, zda se Henryk Goldszmit narodil 22. července 1878 nebo 1879, přispěl k otevřenosti a toleranci v jeho myšlení, na detailech nelpěl, žid, Polák, lékař, spisovatel nebo učitel. Korczak nebo Goldszmit. Asi si nechtěl vybírat, byl všechno. Nejasné datum vysvětluje ve svém deníku tím, že otec, ač právník, byl v mnoha ohledech bohém a dělal spíše velká gesta než ta praktická. Donést papíry o narození vlastního syna včas na matriku nebylo tak důležité, jako zachraňovat svět. Otec ho vodil do divadla, byl velkorysý, štědrý, ale nezodpovědný. Kupoval mu sladkosti, nadával mu, že je hňup, a přesto, nebo právě proto, ho Korczak miloval. Otec i děd mu byli vzorem, když šlo o nezištné pomáhání druhým. Dědeček byl velmi uznávaným doktorem, který pomáhal sirotkům. Byl také hrdým Polákem, a upřednostňoval vzdělání před dodržováním náboženských tradic a podporoval asimilaci židů v Polsku, současně však ctil židovskou kulturu a historii. Otec byl uznávaným advokátem, který otevřeně propagoval a podporoval tradici judaismu, dokonce spolu se svým bratrem začali vydávat sérii monografií o významných židovských osobnostech devatenáctého století (Chiel, 1975). Zatímco otec a dědeček byli velmi otevření a benevolentní, Korczakova matka, asimilovaná židovka, byla přísná a starostlivá a chtěla, aby z jejího syna vyrostl vzdělaný polský džentlmen. Korczak měl také sestru, tu zmiňuje ve svém deníku pouze jednou v souvislosti s tím, že ji po matčině smrti žádal o společnou sebevraždu a ona odmítla. Otce obdivoval a byl jím silně inspirován, ale z posbíraných informací o jeho životě, po přečtení jeho deníku, pohádky a úryvků z jeho děl si troufám tvrdit, že velkou roli v jeho životě měla i matka, tu miloval a kvůli ní poprvé v roce 1921 vážně uvažoval o sebevraždě. Za otcovu smrt nemohl, za smrt matky se cítil zodpovědný. V rusko-polské válce (1919–1920) během epidemie tyfu nerespektoval hygienické nařízení o mytí rukou a při ošetřování nemocných se sám nakazil. Matka se o něj v nemoci starala, tyfem se během péče o syna také nakazila a zemřela (Lifton in Korczak, 2003).

Korczak jako polský žid si své demokratické ideály vypěstované v dětství mohl dovolit, protože až do svých jedenácti let vyrůstal ve velmi dobře společensky a finančně situované rodině. Měl čas se trápit osudy ostatních a snít o nápravě všech, protože se nemusel starat o to, co a jestli bude jíst a kde bude spát, a jestli ho má někdo rád. V jedenácti letech se mu poprvé opravdu otřásl svět, jeho otec onemocněl a vše se změnilo. Otec se postupně zbláznil. Zemřel, když bylo Korczakovi osmnáct. On se pak celý život bál, že se také zblázní. Lifron vyslovuje domněnku, že se Korczak nikdy neoženil, právě kvůli obavě, že vlohy k mentální chorobě po otci zdědil (Lifton in Korczak, 2003). S otcovou smrtí se vypořádával únikem do literatury, nejprve četbou, pak vlastním psaním. Otec mu dal ideály, matka disciplínu a vytrvalost a cit pro radost všedního dne. Všichni, kteří o Korczakovi píší, popisují jeho rané dětství jako radostné, protože vyrůstal v otevřené atmosféře, kde mu bylo dovoleno věřit, že může dosáhnout čehokoliv (např. Lewin 2001; Bystrzycká 2008). Přesto se už v této době setkal s antisemitismem, a byl šokován, neboť byl „nepřipraven“ díky úspěšné asimilační výchově matky a atmosféře rovnosti doma. Ve svém deníku to popisuje jako moment, kdy prvně otevřeně čelil faktu, že je žid. Chtěl jen pochovat svého kanárka a v dětské naivitě mu dát na hrob křížek. Dozvěděl se, že kanárek není křesťan a on taky ne, takže ani jeden nemůžou do nebe (Korczak, 2003). Možná už tady se rozhodl, že ve své literatuře nebude předkládat dětem nebezpečné happyendy. Člověk musí být připraven, aby mohl porážkám důstojně čelit. Ta potřeba připravit na skutečný život se prolíná celým Korczakovým výchovným úsilím. Už v pěti letech se rozhodl být reformátorem (tamtéž, s. 17).

Korczak lékař, spisovatel i vychovatel

Další doklad toho, že byl antisemitismem vlastně obklopen celý život, je vzpomínka z mládí, kterou později uvedl v jednom časopise. Vybavil si, jak se vracel ze školy a viděl, že někdo hodil kamenem po židovském chlapci a ten tam jen stál a nebránil se, pak házeli kameny i další a on tam pořád jen stál, nebránil se a krvácel. Na této příhodě ukazuje nejen všudypřítomný antisemitismus, ale hlavně pasivitu, s jakou židovské obyvatelstvo tyto útoky přijímalo. Bylo děsivé, jak byla situace pro kamenovaného chlapce známá a samozřejmá (Korczak in Chiel, 1975).

Korczak měl vždy silné sociální cítění, proto se rozhodl vystudovat medicínu, protože věřil, že člověk se musí nejprve uzdravit fyzicky, aby mohla být léčena jeho duše. Dalším důvodem, proč vystudoval medicínu, může být také fakt, že pro svoji životní misi potřeboval celospolečensky respektované povolání. Korczak byl sice idealistou, ale už od raného dětství byl při prosazování svých ideálů velmi pragmatický a konzistentní. Ve svém deníku potvrdil, že nic, co dělal nebo dělá, není náhodné, nepromyšlené nebo zbytečné, vždy je za tím určitý cíl. Jako příklad uvedl trvání na uklízení veškerého nádobí ze stolu po večeři. Ostatní v tom viděli zdlouhavou činnost, nudný rituál, on díky této aktivitě kontroloval celkový stav dění, jak majetkové zázemí, tak psychickou pohodu a mezilidské vztahy ve svém sirotčinci (Korczak, 2003).

Díky vášni pro literaturu a smutku po otci se zrodil z Henryka Goldszmita Janusz Korczak.  Podle Janovského (Janovský, 1986) Henryk Goldszmit použil poprvé tento pseudonym ve dvaceti dvou letech, kdy poslal svoji divadelní hru do literární soutěže. Vzhledem k tomu, jak bylo pro Korczaka slovo důležité, a k faktu, že nic nedělal náhodně, by mě velmi zajímalo, o čem je román Příběh o Janaszu Korczakovi a krásné mečířce, který tehdy Henryka Goldszmita inspiroval k volbě pseudonymu. Podle zaměření původního autora se mohu jen domnívat, že Henryk chtěl navázat na romantické polské vlastenecké tradice, a tímto pseudonymem se k nim hlásil. Nebo za tím bylo trochu vypočítavosti s užitím oblíbeného jména, aby byl také oblíben. Chtěl být autorem pro všechny. Pod vlivem antisemitských nálad je pochopitelné, že zvolil nežidovské jméno. I když se nikdy netajil tím, že je žid, ani to nezdůrazňoval. V té době už ho bohužel společnost mnohokrát přesvědčila, že židům a kanárkům se pomníčky nestavějí a křížky se jim na hroby nedávají. Také bych chápala sobeckou pohnutku, že vzhledem k romantizujícímu obrazu o tom, čeho všeho v životě může dosáhnout, je jméno Korczak vhodnější a zvučnější než Goldszmit. Už ve Zpovědi motýla totiž píše, že před sebou má vznešený celoživotní úkol pomáhat lidem a s touto misí si spojoval i slávu jako prostředek k dosažení cíle při šíření svých myšlenek (Korczak in Silverman, 2017).

Korczak byl hrdinou už od svého mládí, Licinski toto hrdinství dokládá historkou, kterou o Korczakovi vyprávěl jeho kamarád ze studií. Chodili spolu do nejchudších čtvrtí Varšavy, aby poznali skutečný život tamních obyvatel. Kamarád tvrdil, že v Korczakovi bylo něco z Ježíše, že dokázal přirozeně inspirovat každého a pomoci mu v jeho životní situaci, protože mu lidé okamžitě věřili a byli schopni s ním o svých problémech hovořit (Licinski in Lewin, 2001).

K otázce výchovy dětí se poprvé dostal trochu nedobrovolně, vzhledem k otcově onemocnění a touze zůstat na škole. Chtěl přispět matce v tíživé finanční situaci, tak začal doučovat děti bohatých obyvatel Varšavy. To mi připomíná, že automaticky předpokládám, že čtenář ví, že Korczak žil v Polsku ve Varšavě a nezmínila jsem další důležitou informaci. Ano, Korczak žil ve Varšavě a miloval ji stejně jako otce a matku. A teď zpět k výchově. „Doučování jako druh práce s dětmi v něm [Korczakovi] probudilo zájem o vnitřní svět dospívajícího člověka. Začínal promýšlet problémy dětí a jejich výchovy.“ (Janovský, 1986, s. 10) Tamtéž se navíc dočteme, že Korczak se ve volném čase při studiu medicíny věnoval dětem, besedoval s nimi, půjčoval jim knihy, chudé zdarma léčil a kupoval jim léky. Ještě během studií se také účastnil dětských táborů pro sirotky, tam se naučil základní požadavek na povolání vychovatele. Být autentický. Opět ve svém deníku popisoval špatný začátek, kdy děti při jeho prvním pobytu přirozeně odhalily, že přijel za ideály a ne za nimi, a jak ho toto poznání obohatilo. Přestal mluvit k dětem a začal mluvit s dětmi.

V roce 1905 získal lékařský diplom v oboru pediatrie a hned byl poslán do služby v rusko-japonské válce. Během této zkušenosti si vybudoval realistický obraz o Rusku, a nejspíše proto také mnohem později během druhé světové války odmítl nabídku přestěhovat svůj sirotčinec do Ruska (tou dobou ještě věřil, že nic horšího než to, co zažil v Rusku, nikdo lidem udělat nemůže …a opět se mýlil).

Vliv společenských a politických událostí na Korczakovo výchovné pojetí

Polsko v roce 1905 nebylo svobodným státem, bylo pod nadvládu Ruska. Proto Korczak podlehl romantizujícímu vlasteneckému tónu soudobých polských autorů a místní inteligence. Ve svobodném státě Polsko viděl nápravu křivd, které od raného věku pozoroval kolem sebe. Polsko jako svobodný demokratický stát byl pro Korczaka odpovědí na sociální problémy a antisemitismus. Když se pak Polsko stalo samostatným státem a vnímavý Korczak pochopil, že se situace vůbec nezměnila, byla to pro něj po smrti otce další velká rána, která se nikdy nezahojila (Chiel, 1975). Chiel dál popisuje Korczakovu ironickou reakci na otázku, jak zabránit, aby se na dětském táboře pro židovské sirotky děti netopily. Prý odpověděl: „A je to vaše jediná starost? Aby se neutopily? Není to to nejlepší, co se židovskému sirotkovi může stát?“ (tamtéž, s. 322). Korczak měl velmi specifický smysl pro humor, byla to, po konání dobra, jeho druhá obranná strategie proti každodenní realitě. Ve svém deníku popisuje totální zoufalství a beznaděj: jeho absurdnímu humoru se v ghettu prodavačka ani nezasmála a zůstala pasivní jako ten chlapec, co po něm házeli kameny. Korczak v obchodě žertoval, že klobása, kterou si chtěl koupit, je tak levná, že snad musí být z lidského, a ne koňského masa. Věřil, že dokud se lidé dokáží zasmát vtipu, mají naději. V tom obchodě mu došlo, že o naději přišli.

 Korczak je znám zejména ve spojitosti s druhou světovou válkou a s momentem, kdy se rozhodl neopustit své svěřence a jít s nimi na poslední cestu do plynu. Nesmíme však zapomínat, že během svého života zažil tři války, dvě revoluce, několik pogromů a smrt obou rodičů. Takže to není jen volba zemřít spolu s dětmi, co dělá z Korczaka hrdinu.  Vzhledem k popsaným okolnostem v jeho životě je velmi těžké věřit v humanismus a lidské dobro, a navíc šířit humanismus a konat lidské dobro. On to všechno dokázal. Asi to byla jeho obrana proti realitě světa, který ho obklopoval. Ve svém deníku neustále opakoval, že zemřít je snadné, ale žít je těžké. Myšlenky na sebevraždu, dobrovolnou volbu, ho provázely přes polovinu jeho života…ale nikdy to neudělal. Dokázal žít. Dobro šířil pomocí své lékařské profese, tím, že vedl sirotčinec pro židovské děti a polské děti a tím, že psal pro děti, pořádal přednášky a psal knihy pro dospělé o výchově dětí. V roce 1935 mu byl nabídnut pořad pro děti v rozhlase, tady jednoduchou formou vysvětloval své postoje k výchově a radil v různých otázkách s ní spojených. Pořad si velmi oblíbili děti i dospělí. Chiel upozorňuje, že Korczak zde nesměl vystupovat pod svým jménem, protože už byl tou dobou veřejně známou osobností, a tím, že je židovského původu, se netajil. Vzhledem k napjaté situaci ve společnosti byl vedením rozhlasu donucen představovat se pouze jako starý doktor (Chiel, 1975).

Po tomto zjištění bych Korczaka starý doktor nikdy neoznačovala, pan doktor, ano. Tak mu říkaly jeho děti a s tím dobrovolně souhlasil. S pojmenováním starý doktor souhlasit musel. V roce 1936 byl jeho pořad i přes velkou oblibu zrušen. V roce 1936 byl také zbaven funkce ředitele polského sirotčince. To byla další velká rána, která se nezahojila (Chiel, 1975).

V Chielově článku jsem se také dozvěděla, že Korczak měl slabiny, že byl člověkem, nikoli až myticky nadpřirozenou bytostí. Po zmíněných událostech upadl do silné deprese a vážně uvažoval o tom, že Polsko a vše v Polsku opustí, dokonce měl vše zařízené pro nový život v Izraeli, kde pobývalo mnoho jeho bývalých svěřenců. Nakonec neodjel. Neopustil Polsko, neopustil polštinu, neopustil Varšavu a hlavně, neopustil své děti. Neopustil své ideály. Toho si na Korczakovi vážím nejvíce, že celý život žil přesně tak, jak říkal, že by i ostatní žít mohli. Byl autentický.

Otevřený komplexní přístup jako pilíř Korczakova pojetí výchovy

Korczak pocházel z rodiny, ve které vzdělání a náboženství hrály velmi významnou roli. Vzhledem ke společenskému postavení rodiny, v níž vyrůstal, a touze matky vychovat z něj polského gentlemana, měl přístup k myšlenkám a dílům soudobé polské inteligence a také byl obeznámen se zásadními filozofickými směry a soudobými názory na výchovu. Jeho vlastní pojetí výchovy bylo inspirováno mnoha zdroji. Měl přístup k vědění světa, který ho obklopoval. Byl obeznámen s dílem Pestalozziho či Deweyho, byl ovlivněn vlnou pedocentrismu, zajímala ho psychologie dítěte, znal práce Makarenka, Bosca, Rousseaua či Tolstého. V jeho filozofii se mísí etické principy Kanta, egalitarianismus, polský pozitivismus, polský literární romantismus reprezentovaný zejména dílem Mickiewicze, starořecké tyrtaeické verše, literární odkaz Exupéryho, ale zejména obecně platné humanistické ideály křesťanství a judaismu. Už bylo zmíněno, že jako představitel třetí generace asimilovaných polských židů v Polsku byl ovlivněn jak křesťanstvím (vliv matky, školy), tak judaismem (vliv otce, společenské události). Korczak se celý život bránil škatulkovaní a jakýmkoliv extrémům. Nechápal, proč by si měl vybírat jen jednu stranu, například v rozhodování ohledně náboženství nebo trendů v pedagogice. Neustále se vzdělával, samostudium a osobní růst, jak na teoretické, tak na praktické úrovni pro něj měly velký význam. Vedl si deníky a své spolupracovníky i děti nabádal, aby si také vedli deníky. Deníky měly sloužit k hlubšímu poznání sebe sama. Díky učení si mohl klást více otázek. Chtěl, aby všichni poznali kouzlo slova nevím (Korczak in Kaminska, 2003).  Chtěl využít to nejlepší, to pěkné, ze všeho. To byla možná i jeho životní filozofie. Namíchat si názor z nabytých poznatků na místě, na míru pro konkrétní situaci, pro konkrétní kolektiv, pro konkrétní dítě. Bylo mu jedno, z čeho čerpá, hlavně, že to funguje. Aby ostatní naučil přemýšlet podobně, začal psát knihy. Korczak vždy na vše pohlížel komplexně. Řídil se moudrostí z Talmudu, že žádná věc nemá jen jednu tvář (Bystrzycká, 2008). Sám říkal, že věda mu dala rozum a praxe v sirotčincích cit. Ve své výchově používal kombinaci rozumu a citu. Mohl míchat a experimentovat, protože byl poctivý, disciplinovaný a vzdělaný. Občas chyboval a nestyděl se chybu přiznat. Mravní ideály, které si postavil na rodinné výchově a ideální kombinaci křesťanských a judaistických myšlenek, nikdy nezradil. V duchu judaistické tradice se, kromě jiného, řídil tvrzením, že „ten, kdo zachrání jedinou duši, zachrání téměř veškerý svět“ (Bystrzycká, 2008, s. 92) a z křesťanství přijal za své rčení „nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.“ (tamtéž, s. 58) Věřil, že „dobro jednoho jediného člověka může mít větší váhu než nějaké neprůhledné dobro sdíleného kolektivu.“ (tamtéž, s. 59)

Samota, důstojnost, zodpovědnost, odpuštění…

I když byl téměř neustále obklopen lidmi, často měl pocit, že je sám, a svoji samotu si hýčkal. Nabádal ostatní, aby dělali totéž. Zcela logicky tak mezi právy, jež Korczak prosazoval pro děti, bylo – kromě pro něj samozřejmého práva dítěte na úctu – také právo dítěte na samotu. Na Korczakovi oceňuji, že dětem vždy nabízel svá moudra formou srozumitelné metafory a nikdy jim nic nevnucoval. Ponechával na každém, zda je přijme a poučí se, či nikoliv. Volba s sebou nese zodpovědnost a Korczak chtěl vychovávat zodpovědné občany, kteří mají právo volby a možná jednou změní svět k lepšímu. V otázce možnosti volby jde až za hranici konvenčního chápání, když prosazuje právo dítěte na smrt (Oser in Silverman, 2017). Špatná rozhodnutí s sebou nesou někdy fatální následky. Dítě si musí samo zkusit, že některá rozhodnutí následně bolí. Korczak vždy hledal v dětech dobro a konal pro ně dobro, ale jak uvádí Janovský (1986, s. 33): „Korczakův vztah k dítěti byl naprosto střízlivý a realistický bez jakéhokoliv charitativního sentimentu…snažil se probouzet jeho vlastní síly [dítěte] tak, aby bylo samo schopno překonávat negativní vlivy okolního světa,“ a odmítá „shovívavý a rozcitlivělý vztah k dítěti, jehož důsledkem je nutně větší manipulovatelnost dítětem jako doplňkem života dospělých.“ (tamtéž, s. 34) Dítě bylo pro Korczaka „zkondensovaným dospělým člověkem, který si ještě nenasadil masku“ (Bystrzycká, 2008, s. 35) – samostatná plnohodnotná bytost. Každé dítě pro něj bylo záhadným a obdivovaným tajemstvím. Díky výše popsaným názorům se Korczak dopracoval k myšlence dětské samosprávy, dětského kamarádského soudu a dětských časopisů. Děti se podle něj nejlépe naučí demokracii, když se na ní budou aktivně podílet, když ji budou žít. Ve světě jeho sirotčinců panovala naprostá rovnost. On, děti a všichni zaměstnanci, včetně kuchařek a uklízeček, měli stejně silný hlas a možnost se ke všemu vyjádřit. Věřil v sílu komunikace, v sílu dialogu. Nejen v životě, ale i ve svých knihách často přímo komunikoval se čtenářem a bral ho jako rovnocenného partnera. Své chování vysvětloval a nechával ostatní, aby také vysvětlili, jak a proč k jejich činům došlo. Silným motivem Korczakovy výchovné filozofie je odpuštění. Korczak v odpuštění a druhé šanci viděl naději pro lepší společnost. Ve svých zařízeních dokázal vybudovat podmínky pro absolutní demokracii, což ostře kontrastovalo s podmínkami v okolním světě. Korczak děti ve svých knížkách neustále připravoval na neúspěchy, všichni jeho hlavní hrdinové, kteří konali dobro a věřili lidem, špatně skončili. Přesto v tutéž dobu dětem ukazoval, že demokratické principy, alespoň v jeho institucích, fungují, jeho chovanci tak opouštěli sirotčinec na svou dobu nebezpečně dobří a přemýšliví, což je v nechráněném prostředí skutečného světa za zdmi sirotčince mohlo i zabít. Korczakův radikální humanismus tak odsuzovali i někteří jeho spolupracovníci, a i jeho bývalí chovanci. Což potvrzuje i Efron, když popisuje, že někteří zaměstnanci, kteří Korczaka nepochopili, ho označovali za naivního idealistu. Korczak nebyl ani idealistický, ani naivní, bohužel si velmi dobře uvědomoval, co se kolem něj děje (Efron, 2008). Už v Králi Matýskovi Prvním opakoval myšlenku, že měnit společnost je těžké, velmi pravděpodobně neuspějeme, ale je naší občanskou povinností se o to přesto pokoušet (Korczak, 1923).

 

Kdo byl Janusz Korczak

 Silverman (2017) říká, že zdrojem Korczakovy síly byly dvě charakteristiky jeho osobnosti, a to radikální egalitarianismus a radikální konzistence toho, jak žil, a toho, co říkal a psal. Jeho pojetí světa bylo ve své podstatě trans-nacionální, trans-etické a trans-náboženské. Vycházelo z dvojí kulturní identity, polské a židovské, i z otevřené atmosféry v rodině (Silverman, 2017). Jeho zájem o člověka byl všeobjímající a zahrnoval veškeré trpící lidské bytosti, zejména děti, které byly a jsou v ušlechtilých zájmech často přehlíženy. Doslova praktikoval Dostojevského nesobecké pojetí lásky ke konkrétnímu člověku a za všech okolností. Díky zájmu o člověka se stal lékařem. Jeho zaměstnání mu nebránilo být současně dobrým spisovatelem a dobrým vychovatelem/učitelem. Postupy z medicíny, vědeckost, metodičnost a přesnost aplikoval i v pedagogice, pozorování tvořilo důležitou součást výchovy. Fakt, že pedagogiku přímo nevystudoval, mu možná méně svazoval ruce a dovoloval mu větší otevřenost myšlení (Frost in Silverman, 2017). Korczak věřil v pozitivní účinek reformy ve výchově (Korczak in Silverman, 2017). Také pochopil, že děti jsou nejvíce utlačovanou sociální skupinou, a protože byl jejich hlas ve společnosti nejméně slyšet, celý svůj život věnoval tomu, aby byl jejich hlasitým mluvčím. Obhajoval základní práva dítěte, kritizoval ženevskou deklaraci práv dítěte z roku 1924, která neměla právní závaznost, dítě brala pouze jako objekt a v době její existence byly na dětech nadále páchány zločiny (viz události, které předcházely druhé světové válce a sama druhá světová válka).  Jeho dvojí identita (Polák, žid) ho silně ovlivňovala a umožňovala mu větší toleranci a otevřenost různým přístupům (Silverman, 2017).

Je velká škoda, že do češtiny byla přeložena tak malá část jeho díla. Vzhledem k tomu, že Korczak chtěl prvoplánově oslovovat děti, uvítala bych alespoň český překlad pokračování osudů Krále Matýska a překlad dalších Korczakových knih pro děti. Myslím, že i pro dospělé jsou všechny Korczakovy příběhy až mrazivě poučné. Už jeho kniha Král Matýsek První je doslova nabitá užitečnými radami do života. Nebojí se žádného problému – smrti rodičů, rasové nesnášenlivosti, otázky rovnoprávnosti (dětí a dospělých, rovnoprávnosti žen), možnosti využití médií jako politické zbraně či limitů demokracie. Úžasné je, že vše podává srozumitelnou formou. Až se bojím dát Krále Matýska Prvního přečíst svému osmiletému synovi, svému Matějovi. Ale zkusím to, na kombinaci idealismu a pragmatismu je zvyklý od maminky.

 

Literatura

Bystrzycká, A. (2008). Filosofie výchovy Janusze Korczaka. Praha. Disertační práce.

Cipro, M. (1984). Průvodce dějinami výchovy. Praha: Panorama.

Efron, E. S. (2005). Janusz Korczak. Legacy of a practitioner-researcher. Journal of Teacher Education, 56(2), 145–156.

Efron, E. S. (2008). Moral education between hope and hopelessness: The legacy of Janusz Korczak. Curriculum Inquiry, 38(1), 39–62.

Engel, L.H. (2008). Experiments in democratic education: Dewey´s lab school and Korczak´s children´s republic. The Social Studies, 99(3), 117–121.

Chiel, S. (1975). Janusz Korczak: Assimilationist or positive Jew. Judaism; a Journal of Jewish Life & Thought, 24, 319–328.

Jankowski, M.C. (2003). Janusz Korczak: the old doctor and a young society of all good and wise people. Dialogue and Universalism. 13(6), 133–142.

Janovský, J. (1986). Janusz Korczak. Lékař, pedagog a spisovatel. Praha: SPN.

Kaminska, M. (2003). Interpreting Janusz Korczak´s ideas in the Context of the philosophy of Emmanuel Levinas. Dialogue and Universalism, 13(6), 119–122.

Korczak, J. (1987). Král Matýsek První. Praha: Albatros.

Korczak, J. (2003). Ghetto diary. Dostupné z https://archive.org/stream/GhettoDiary-English-JanuszKorczak/ghettodiary_djvu.txt

Lewin, A. (2001). Janusz Korczak is greater than his legend: the saint of all creeds. Dialogue and Universalism, 11(9–10), 75–92.

Silverman, M. (2017). The religion of the child: Korczak´s road to radical humanism. Ethics and Education, 12(1), 84-94.

Wojnowska, B. (2001). Janusz Korczak – a dialogic personality. Dialogue and Universalism, 11(9–10), 129–154.

 

PhDr. Lenka Hessová

je studentkou doktorského studijního programu Pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Zajímá se o historii netradičních modelů převýchovné péče o rizikovou mládež. Zejména studuje modely se silnou vnitřní sociální strukturou, modely založené na dětské samosprávě.

Je také odbornou asistentkou na katedře anglistiky na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, kde vyučuje zejména kurzy praktického jazyka a vede průběžné praxe v oboru anglický jazyk.

Kontakt: hessova@pf.jcu.cz