K očekávaným výstupům Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (MŠMT, 2021, s. 76–78) patří znalost významných zástupců jednotlivých skupin organismů. Jedná se o obtížné učivo, které se žáci většinou snaží naučit nazpaměť. Když se žáci seznámí se základními principy jeho tvoření a jeho vývojem, názvosloví organismů si snáz osvojí. Cílem tohoto článku je poskytnout učitelům námět, jak toto téma pojmout.
Některé názvy rostlin, živočichů a hub jsou velmi staré, mají praevropský, praslovanský nebo staročeský původ. Praevropské názvy bývají slova izolovaná, u nichž není zřejmé spojení s jiným slovem, například olše (Vážný, 1954, s. 262). Praslovanské názvy se vyskytují téměř ve všech slovanských jazycích, jde například o pýr (Vážný, 1954, s. 265). Staročeské názvy pocházejí z vrcholného středověku, příkladem je krtičník (Dostál, 1963, s. 152).
Základy uceleného českého národního názvosloví položil v první polovině 19. století Jan Svatopluk Presl[1], který se zabýval především rostlinami a savci. Názvy ve velkém přejímal z ruštiny a polštiny, některé názvy ponechával v původní podobě, jiné doslovně překládal, další počešťoval (Filipec, 1982, s. 38–39). Vytvořil také hodně zcela nových názvů, leckdy jazykově nezdařilých, jako například mydlokor (Dostál, 1963, s. 151), stálezelený strom, rostoucí v Jižní Americe. Preslovi následovníci i kritici později do oficiálního názvosloví začlenili více staročeských a lidových názvů (Šmilauer, 1940).
Obecně se dá říci, že staré názvy mívají organismy léčivé či hospodářsky významné. Běžné zdejší druhy mají často název lidového původu, například hraboš (Šmilauer, 1940, s. 130), druhy cizokrajné mívají název umělý, například plejtvák (Šmilauer, 1940, s. 130). Umělé názvy převažují i u mikroorganismů, které dříve stály mimo dosah lidí. České druhové názvy rostlin bývají často překladem latinského názvu. V zoologii se překlady latinského názvu neužívají tak hojně, mnohdy latinské rodové jméno postrádá jedinečný český ekvivalent, například u tesaříků (Šmilauer, 1956, s. 88).
Tento článek obsahuje návrhy úloh, které se dají využít ve výuce k přiblížení etymologie biologického názvosloví. Jsou zaměřeny na rodové názvy rostlin a živočichů. Navržené úlohy mají blízko k tzv. strukturovanému bádání. Jedná se o typ badatelské výuky, při němž je úkol i postup práce stanoven učitelem a žáci přicházejí s vlastními vysvětleními daného jevu a argumenty v jejich prospěch (Banchi & Bell, 2008, s. 26). Po zadání úlohy následuje autorské řešení a doprovodný komentář spojený se zobecněním, k němuž by měli žáci s pomocí dané úlohy dospět.
Úlohy se hodí pro skupinovou práci, aby žáci mohli své dílčí závěry prodiskutovat. Výstupem může být souhrnné poučení o názvosloví, které sepíše každá pracovní skupina. Samozřejmě je možné použít ve výuce jen několik vybraných úloh pro ilustraci této problematiky nebo si úlohy podle potřeby zkrátit a spokojit se s dílčími závěry. Po odborné (etymologické) stránce se úlohy opírají o přírodovědné pasáže knihy Tajemství slov (Styblík, 2006, s. 7–93).
Rodové názvy organismů mnohdy vycházejí z jejich vlastností vnímatelných našimi smysly (barva, tvar, dotek, chuť, vyluzovaný zvuk či pach), z typické aktivity (pohybu, způsobu výživy), místa či doby výskytu, vztahu ke člověku (využití hospodářské, léčebné či magické) nebo jsou pojmenované podle osob (bájných či skutečných). Organismy mohou být také pojmenované podle podobnosti s jinými organismy, a to bez ohledu na jejich nepříbuznost.
Zadání: U následujících dvojic názvů odvoďte, podle jakého kritéria byly tyto organismy pojmenované. Doplňte ke každé dvojici další příklad stejného typu.
vodomil, hnojník; lýkožrout, hadilov; cvrček, chřestýš; hořčice, osladič; dobromysl, plicník; prvosenka, večernice; ostřice, jehlice; červenka, perlička; mýval, bruslařka
Řešení: vodomil, hnojník (životní prostředí, bahník); lýkožrout, hadilov (způsob výživy, bodalka); cvrček, chřestýš (zvuk, kukačka); hořčice, osladič (chuť, masák); dobromysl, plicník (účinek či užitek, kýchavice); prvosenka, večernice (doba, listopadka); ostřice, jehlice (hmat, netýkavka); červenka, perlička (barva či kresba, straka); mýval, bruslařka (aktivita, hraboš)
Komentář: Pokud uvedená kritéria předem vyjmenujeme, žákům úlohu zjednodušíme. Pro pokročilejší žáky můžeme naopak přidat jako kritérium geografický název (příklady amur či sardinka).
Odvozeným názvům je možné přiřadit odpovídající základová slova. Často se jedná o podstatná jména či slovesa, ale může jít i o jiné slovní druhy. Kořen názvu a základového slova je podobný.
Zadání: Vysvětlete původ následujících názvů organismů: chobotnice, svinka, perutýn, vrána, pižmoň a skořicovník. Doplňte k nim související základová slova, od nichž jsou odvozena.
Řešení: chobotnice – chobot (podle ramen), svinka – svinout se (podle svinutí se do klubíčka), perutýn – peruť (podle podobnosti ploutví s pery), vrána – vraný (podle barvy), pižmoň – pižmo (podle zápachu), skořicovník – kůra (podle části rostliny, která je zdrojem koření)
Komentář: Uvedené příklady byly zvoleny tak, aby byly jednoznačné. Nicméně někdy může být první dojem zavádějící. Pro příklad uveďme volavku, jejíž název není odvozen od volání, nýbrž od volete.
Kromě odvozování je častým způsobem tvorby nových názvů skládání. Složené slovo můžeme rozčlenit na dva kořeny. V češtině jsou hojnější názvy tvořené odvozováním, složené názvy jsou typické především pro němčinu.
Zadání: Rozčleňte následující názvy na dva kořeny a vysvětlete motivaci příslušného názvu: dřevomorka, medojed, muchomůrka a mravkolev. Pokuste se vymyslet další příklady složených názvů.
Řešení: dřevomorka – dřevo a mořit (kazí dřevo), medojed – med a jíst (živí se medem), muchomůrka – moucha a mořit (může otrávit hmyz), mravkolev – mravenec a lev (podle bojovnosti při lovu mravenců)
Dalšími složenými názvy jsou například hlavonožec, orlosup nebo lomikámen.
Komentář: Složený charakter může mít i lidové pojmenování, jak je tomu u škvora. Tomu se kvůli známé pověře říká regionálně ucholez.
Z bázně před některými tvory nechtěli lidé vyslovovat jejich jména. Obávali se, aby je tím nepřivolali, proto raději užívali jiná pojmenování. Slova, která se nesměla vyslovit, se označují jako tabu. Slova, která je nahrazují, nazýváme noa.
Zadání: U některých zvířat se setkáme s názvy, které opisem nahrazují skutečné jméno daného tvora, které se nesmělo vyslovit. Známým příkladem je medvěd, tj. ten, který ví, kde je med. Jeho původní (nevyslovované) jméno neznáme. Dalším příkladem je zmije, související se slovem země a nesoucí význam „tvor, který se plazí po zemi“. Vyjdeme-li z uvedených příkladů, co spojuje živočichy, jejichž pravá jména se nesměla vyslovovat?
Řešení: Jedná se o živočichy pro člověka nebezpečné. Proto nebylo radno je přímo pojmenovávat, aby je lidé nepřivolali.
Komentář: Žákům můžeme tuto problematiku zjednodušeně přiblížit na pohádkových bytostech (sousloví „vy víte kdo“ používané Harry Potterem místo jména Voldemort).
Některé názvy organismů vznikly jako zdrobněliny, jiné jsou naopak ze zdrobnělin odvozené.
Zadání: Vytvořte z níže uvedených základových slov zdrobnělinu, případně ze zdrobněliny utvořte základové slovo. Rozhodněte (případně vyhledejte), zda existuje organismus s takovým názvem.
mlok, stonožka, krtek, ježek, ledňáček
Řešení: mlok – mločík (existuje), stonožka – stonoha (existuje), krtek – krt (neexistuje), ježek – jež (neexistuje), ledňáček – ledňák (existuje)
Komentář: V dřívějších dobách se užívalo i slov krt a jež, nicméně v současné češtině se zachovaly jen příslušné zdrobněliny. Při volbě příkladů je třeba být obezřetný, protože zdrobnělinou nemusí být každé slovo, které laikovi jako zdrobnělina připadá. Zatímco rejsek je zdrobnělinou od slova rys, křeček zdrobnělinou není.
V názvosloví organismů se uplatňují rozmanité předpony a přípony, přičemž některé mohou do názvu vnášet specifický význam. Příkladem je předpona pa-. Jejími nositeli bývají exotičtí živočichové podobní jiným (dříve pojmenovaným).
Zadání: Jaký jazykový prvek spojuje uvedené názvy a jak se promítá do jejich významu?
paryba, pakobra, pakůň, pakobylka
Řešení: Společná je předpona pa-. Ta signalizuje, že je organismus podobný jinému, je však jaksi nedokonalý (oproti svému vzoru) či podivný.
Komentář: Uvedené příklady se týkají živočichů. U rostlin se v obdobném významu setkáme s označením psí, eventuálně vlčí (psí víno, vlčí bob aj.). Tato přízviska signalizují méněcennost či neužitečnost organismu oproti jinému druhu rostliny.
České názvosloví přejalo řadu názvů z němčiny, polštiny, ruštiny a latiny. Jsou to jednak slovanské jazyky, které měly v první polovině 19. století názvosloví oproti češtině rozvinutější (polština a ruština), jednak jazyky dominující do té doby vědeckému a kulturnímu životu (latina a němčina).
Zadání: Do češtiny bylo nejvíc názvů přejato z polštiny (čolek), ruštiny (babočka), němčiny (mlok) a latiny (andulka). Vysvětlete, proč právě tyto jazyky nejvíce přispěly k utváření českého botanického a zoologického názvosloví.
Řešení: U polštiny můžeme vysvětlení hledat v tom, že jde o zeměpisně i jazykově velmi blízký jazyk. Zájem o ruštinu souvisí mj. s myšlenkou panslavismu a obrozenci zvažovaným příklonem menších slovanských národů k mocnému ruskému carství. Německy mluvící obyvatelstvo mělo v českých zemích od středověku významné početní zastoupení a společenský vliv. Latina sloužila od středověku až do novověku jako řeč vzdělanců.
Komentář: Vedle výše uvedených dominantních jazyků čerpalo české názvosloví pochopitelně i z jiných jazyků. Příkladem jsou názvy odvozené z řečtiny (harpyje), francouzštiny (kreveta), španělštiny (plameňák), italštiny (muflon), holandštiny (krab) nebo angličtiny (buldok).
Počeštěné názvy organismů mají kořen slova nápadně podobný svému cizímu protějšku. Z původních názvů zůstaly v kořeni slova zachovány především stejné souhlásky, více se liší koncovky.
Zadání: Bez pomoci slovníku doplňte k následujícím latinským, řeckým či německým názvům jejich české ekvivalenty: delfis (řec.), fennecus (lat.), chamaileon (řec.), Spinat (něm.), Makrelle (něm.).
Řešení: delfis – delfín, fennecus – fenek, chamaileon – chameleon, Spinat – špenát, Makrelle – makrela
Komentář: Vedle němčiny a latiny byla jazykem vzdělanců také řečtina.
Původní snaha obrozenců vyhýbat se cizím názvům a dokazovat tak vyspělost a tvůrčí možnosti češtiny, postupně ustoupila a čeština přejala v lehce upravené podobě řadu domorodých názvů exotických organismů.
Zadání: Zapište k uvedeným názvům organismů jejich počeštěnou podobu. Uvažte, kde žijí, a podle toho rozhodněte, ze kterého jazyka (či skupiny jazyků) jsme je nejspíš přejali: jagoara, waran, kivi a llama.
Řešení: Jaguáři a lamy žijí v Jižní Americe, varani mj. na Blízkém východě a kivi na Novém Zélandu. Jaguár (jagoara) – indiánské (brazilské) jazyky, varan (waran) – arabština, kivi (kivi) – maorština, lama (llama) – španělština.
Komentář: Zdrojovým jazykem je řeč, která se v dané oblasti používá, může jí tedy být i řeč kolonistů (například u lamy). V některých případech může koloniální jazyk posloužit jako prostředník mezi domorodými názvy a češtinou (například u názvu tukan, který z indiánských jazyků přešel do češtiny přes španělské tucán).
České názvy některých organismů jsou nápadně podobné názvům v jiných příbuzných (slovanských) jazycích. Jedná se o staré názvy, neboť pochází z dob, kdy si tyto jazyky byly podobnější než dnes.
Zadání: Na základě níže uvedeného seznamu cizích variant rozhodněte, které tvrzení o názvech ještěrka, slavík a kráva je pravdivé.
Řešení: Správně je tvrzení číslo 2.
Komentář: Polština (pol.) a slovenština (sloven.) patří mezi jazyky západoslovanské, ruština (rus.) a ukrajinština (ukr.) mezi východoslovanské a srbština (srb.), chorvatština (chor.) a slovinština (slov.) mezi jihoslovanské. Podobnost slovních základů v této úloze tedy vypovídá o příbuznosti uvedených slovanských jazyků.
Organismy, s nimiž se lidé dřív často setkávali, mívají staré názvy. Řada dnes běžně užívaných názvů vznikla až v 19. století, a to především zásluhou J. S. Presla. Presl některé názvy přejímal v upravené podobě například z polštiny (žralok), jiné vytvářel podle vzoru latinského jména (korýš) a poměrně hodně názvů vytvářel zcela nově (klokan, lachtan či plejtvák).
Zadání: Jak si vysvětlíte, že čeština do 19. století neměla žádné označení pro korýše, žraloka, klokana ani plejtváka?
Řešení: Jedná se o organismy exotické (žralok, klokan, plejtvák), s nimiž se lidé běžně nesetkávali, a tudíž nebylo nutné mít jejich přesné české pojmenování. Starší názvy chybí také u těch organismů, které stály mimo zájem lidí (korýši).
Komentář: Z domácích korýšů měl význam pouze rak, jehož název je hodně starý (praslovanský). Velmi bohaté a staré je názvosloví domácích a hospodářsky zajímavých zvířat. Jako příklad poslouží četné názvy pro koně, odrážející jeho vlastnosti (valach, hřebec, kobyla, šiml aj.).
Dnes patří čeština mezi jazyky s rozvinutým odborným názvoslovím organismů. Nebylo tomu tak ale vždy, řada druhů si na své pojmenování musela počkat až do 19. století, některé i déle. Názvosloví rostlin, živočichů a dalších organismů dnes odráží nejen, čeho si na těchto tvorech člověk všímal a jak o nich smýšlel, ale také v jaké době se o nich dozvěděl. Jazyková pestrost biologických názvů milovníka češtiny potěší. Mohla by však zaskočit žáky, kteří si názvosloví osvojují. Učitel tomu může předejít třeba i s pomocí úloh z tohoto článku.
Banchi, H., & Bell, R. (2008). The Many Levels of Inquiry. Science and Children, 46(2), 26–29.
Dostál, J. (1963). České botanické jmenosloví. Preslia, 35, 146–160.
Filipec, J. (1982). Kniha zahraničního bohemisty z dějin české botanické terminologie. Naše řeč, 65(1), 35–40.
MŠMT (2021). Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: MŠMT. Získáno z https://www.edu.cz/rvp-ramcove-vzdelavaci-programy/ramcovy-vzdelavacici-program-pro-zakladni-vzdelavani-rvp-zv/.
Styblík, V. (2006). Tajemství slov. Praha: SPN.
Šmilauer, V. (1956). Nové české názvosloví zoologické. Naše řeč, 39(3-4), 84–92.
Šmilauer, V. (1940). Jak se vyvíjelo české názvosloví. Naše řeč, 24(5-6), 129–138.
Vážný, V. (1954). Na okraj Machkovy práce o českých a slovenských jménech rostlin. Naše řeč, 37(9-10), 262–275.
Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, magisterský obor učitelství biologie a zeměpis. Během následujícího doktorského studia na téže fakultě se na Katedře filozofie a dějin přírodních věd věnovala dějinám genetiky. Od roku 2006 vyučuje biologii a zeměpis na Gymnáziu Botičská v Praze, od roku 2016 působí též jako odborný asistent na Katedře učitelství a didaktiky biologie PřF UK. Věnuje se didaktice přírodovědných témat se společenskovědním přesahem (dějinám přírodních věd, jazykovědným aspektům přírodovědné terminologie či bioetice).
Kontakt: jana.poupova@natur.cuni.cz
[1] Jan Svatopluk Presl (1791–1849) byl český přírodovědec, který je spolu s bratrem Karlem Bořivojem autorem díla Flora čechica (1819), kde systematicky popsali českou květenu. Kromě názvosloví organismů věnoval pozornost i názvosloví chemickému a mineralogickému. Založil a vedl vědecký časopis Krok (1821–1840). Od revoluce v roce 1848 byl také politicky činný.
Zvládání chování žáků se z mezinárodních výzkumů dlouhodobě ukazuje jako jedna z nejnáročnějších činností v rámci výuky jak pro studenty učitelství, tak pro začínající i pokročilé učitele (Paramita, Anderson & Sharma, 2020; OECD, 2019). Výzkum v České republice potvrdil, že přes 50 % začínajících učitelů považuje zvládání chování žáků za oblast, kde by potřebovali největší podporu (Juhaňák a kol., 2018).
(Vyšlo v časopise Komenský 148/1)
Článek pojednává o iniciativě, kterou zaměřujeme na podporu absolventů Pedagogické fakulty UK v jejich adaptační fázi pedagogické kariéry.
(Vyšlo v časopise Komenský 148/1)