Pád Cromwellovy vlády a znovunastolení monarchie v roce 1660 udaly nový tón anglické kultuře. Brány divadel se opět otevřely, avšak dramatická tvorba nenavázala na tvorbu Shakespeara a jiných renesančních autorů, ale prosazovala dvorskou kulturu. Populárním žánrem je restaurační komedie, která později splývá s tzv. komedií mravů, salónní komedií plnou intrik a elegantní konverzace. Poezie se řídí klasicistními zásadami, předepisujícími vytříbený jazyk, přiměřenost, přesnost a čistotu formy. Žánrovou novinkou je tzv. směšnohrdinský epos (např. The Rape of the Lock Alexandra Popea, přeložený jako Uloupení kadeře).
Do této doby ovšem také spadají počátky anglického románu, spojené se jménem Daniela Defoa. K dalším významným autorům tohoto rychle se rozvíjejícího žánru patří Samuel Richardson, Henry Fielding a satirik Jonathan Swift. Ke konci 18. století nastává odklon od rozumu, logiky a faktů a čtenáři, hladovějící po emocích, se masově vrhají do četby a předčítání románů, které reagují na poptávku po citovém vzrušení. Samuel Richardson, zakladatel sentimentalismu (slovo sentiment původně označovalo cit, bez hanlivého zabarvení), ve svých románech poprvé porušuje rovnováhu mezi postavou a dějem ve prospěch psychologie hrdiny či hrdinky. Velké oblíbenosti se těší tzv. gotický román v čele s Horacem Walpolem. K tzv. sentimentalismu se hlásí i tzv. hřbitovní básnická škola.
Mezi romanopisci se také objevují první ženy, které se věnují buď románu gotickému, nebo tzv. románu domácímu, jenž o něco později proslavila Jane Austenová. Tato autorka, ač publikovala v době romantismu, se svou tvorbou hlásí k některým osvícenským hodnotám.