Organická chemie

  • Organická chemie byla v 1. pol. 19. stol. odsouzena projít obdobím chaosu. Dokud jiná odvětví chemie tápala v nejistotách, mohla být organické chemii v její složité cestě k objasnění podstaty organických látek jen velmi chabou oporou.
  • V tomto období byly úspěchy organické chemie především empirického druhu (objevy nových sloučenin a nových chemických reakcí). Vylepšení metod elementární analýzy umožnilo pozvednout výzkum na novou úroveň, avšak pokrok v tomto směru byl bržděn nedostatečně přesně určenými relativními atomovými hmotnostmi látek, což se negativně odrazilo na výsledcích snah o tvorbu chemických vzorců organických látek. K vyjasnění základních problémů organické chemie byla potřebná ještě celá dvě další desetiletí.
  • Přestože v letech 1840-1850 pokračoval chaos předcházejících desetiletí, bylo přece jen dosaženo určitých pokroků, které následně vedly k vyjasnění základních problémů. Tyto pokroky, zejména práce Laurenta a Gerhadrta, se však zpočátku obtížně prosazovaly, protože uvedení vědci se ve svých teoriích částečně mýlili a ostatní jejich myšlenkám jen málokdy rozuměli.
  • Narůstající znalosti o experimentální organické chemii (Wurtz a Hofmann: aminy, Williamson: ethery, Kolbe: produkty elektrolýzy kyselin,...) vedly k rozlišení skupin (typů) sloučenin. Koncept valence (vaznosti) také vznikl z experimentálních základů a vyvrcholil v myšlenkách F. A. Kekulého a Coupera o čtyřvaznosti uhlíku a o schopnosti atomů uhlíku vzájemně se spojovat (řetězit).
  • O posledním nezbytném výzkumném nástroji (metoda stanovení molární hmotnosti) ukázal v 60. letech 19. stol. Cannizzaro, že byla k dispozici již předchozích 50 let jakožto hypotézy Avogadrovy (šlo o stanovení molární hmotnosti z hustoty plynné fáze zkoumané látky nebo jejích sloučenin).
  • Po vyřešení problematiky molekulových vzorců vstoupila organická chemie do velmi plodného období. Strukturální koncepty, které úspěšně započali A. M. Butlerov a F. A. Kekulé, byly dále rozvíjeny a do konce století mohly významně přispět k úspěšnému rozvoji průmyslu syntetických barviv a k pochopení chemie přírodních látek (např. uhlovodíky, terpeny, puriny, proteiny).
  • Období mezi léty 1860 - 1900 bylo také obdobím obrovského rozvoje metod syntézy široké řady organických látek. V důsledku toho bylo možno připravit i značně složité molekuly z jednoduchých a snadno dostupných výchozích materiálů. Úspěchy v této oblasti byly zvláště zřejmé v oblasti práce s organickými látkami pocházejícími z kamenouhleného dehtu.
  • Výsledný nárůst počtu známých sloučenin se stal těžkým břemenem pro ty, kdo se zabývali chemickou literaturou, protože problémem klíčového významu se stalo jednoznačné chemické názvosloví.
  • Během poslední čtvrtiny 19. století byla objasněna struktura různých látek přítomných v přírodních materiálech (např. E. H. Fischer: cukry, puriny, proteiny, O. Wallach: terpeny, A. Baeyer: alizarin, indigo,...).
  • Přírodní látky vyvolaly další hluboké strukturální, analytické i syntetické problémy. Skutečnost, že vědci jako Fischer a Wallach byli schopní dosahovat rychlých pokroků, odráží nejen jejich genialitu, ale i fakt, že chemie se již rozvinula na tu úroveň, že teorie začala být schopná převzít vedení nad experimenty.
  • Podrobnosti zde.