Rozhovor s Františkem Žákem o zkušenostech s digitálními technologiemi ve výuce

17. 1. 2022 Tomáš Horčička, Anna Tomková

Mgr. František Žák je prvostupňovým učitelem. Když před 11 lety končil studium obhajobou studentského portfolia, využil tehdy málo známý prezentační program. A když začal spolupracovat jako fakultní učitel se studenty učitelství, začali společně používat nejnovější komunikační kanály a datová úložiště pro sdílení příprav studentů. Bude zajímavé se dozvědět, jak se další rozvoj jeho digitálních kompetencí promítá do jeho výuky nyní, navíc po distanční výuce.

Tento rozhovor bychom rádi směřovali především k tématu digitálních technologií ve vzdělávání, digitálních kompetencí učitelů a žáků a jejich rozvoje. Jaký máte vztah k digitálním technologiím?

Digitální technologie jsou už pro mě běžná součást života. Pomáhají mi dosáhnout cílů, které si dávám. Na druhou stranu mi ale někdy život tak ulehčují, že se snadno nechám ukolébat k jednodušším činnostem, a naopak mě od cíle vzdalují.

Vaše profesní cesta vedla po studiu učitelství pro 1. st. na pedagogické fakultě rovnou do základní školy, ve které působíte dodnes. Co vás do této školy přilákalo a co vás tam drží?

Na praxi jsem u paní učitelky Vlaďky Strculové na vlastní kůži zažil, jak vypadá třída, kde děti nemají strach z učitelky, která dětem skutečně naslouchá a snaží se je pochopit. Také ony se pak snaží pochopit paní učitelku. Tehdy jsem se přesvědčil o tom, že děti jsou taky lidi. Že každé dítě chce zažít úspěch. Na naší škole se hodnotí do druhé třídy slovně a běžná jsou setkání ve třech (učitel, rodič, žák), kde má hlavní slovo dítě. Učitel a rodič jsou spíše v roli průvodců a podporovatelů.

Cítím, že na naší škole je také velmi ceněné kritické myšlení, tvořivost, osobní zodpovědnost, kooperace, láska ke čtení, konstruktivistický přístup k učení a solidarita. Samozřejmě v každé třídě najdeme jiný přístup, protože každý učitel je jiný. V naší škole u nás vnímám spíše touhu se navzájem obohacovat než si šlapat na paty.

Obzvláště se mi na naší škole líbí svoboda. Když například před rokem začala distanční výuka, byli jsme všichni hozeni do neznámé vody. Byl to kouzelný okamžik. V lidech se probudila ohromná tvořivost. Ranní zpívánky s loutkou, tělocvik s dinosaury, talk show z Chlupovky, výstavy na plotě, děti z parlamentu si vytvořily webové stránky s hlasováním a dalšími prvky, individuální bojovky do přírody, do centra města, kreslení tvarů do mapy pomocí běhání se zapnutým GPS trasováním, sportovní výzvy se spolužáky, online setkání v maskách, hudební řádění s vařečkami a dalšími domácími nástroji, tvořivé dílny online, online kavárny, tvoření podcastů, online práce a debaty v týmech, děti si samy vymýšlely, čeho chtějí dosáhnout, co se chtějí naučit, objevovali jsme nové možnosti zpětné vazby dětem i učitelům, nové možnosti hodnocení, nové možnosti online „self-paced” učení a procvičování, ve větší míře jsme mezi sebou sdíleli své zkušenosti a nápady. Cítil jsem, že čím více svobody od vedení školy dostaneme, tím tvořivější jsme a nebojíme se experimentovat a jít za hranice komfortní zóny. I to má však svá úskalí.

Jaká?

Když mají děti sourozence, rádi mezi sebou porovnávají, co kdo dělá, co musí dělat, co naopak nesmí dělat. Vznikají třecí plochy, které pak rodiče řeší tak, že tlačí na školu, aby se učitelé normalizovali nebo standardizovali. A to nás zase táhne k průměru. Já mám rád pluralitu.

Změnil se během distanční formy výuky nějak váš způsob práce? Co se vám spíš osvědčilo a co chcete využívat i po návratu k prezenční výuce?

Zalilo mě tehdy nadšení. Vymyslel jsem si hru Osadníci z Moravy. Děti sbíraly dřevo, jídlo a kámen pro stavbu našeho společného hradiště. Vytvořil jsem si webovou aplikaci, ve které jsem zaznamenával, čeho děti během výuky dosáhly. Posílaly mi zprávy o tom, co se daný den dočetly ve své knize, čímž získávaly jídlo. Každý den jsem pro ně natočil krátké video, ve kterém se naučily novou věc z češtiny nebo matematiky. Když mi pak poslaly řešení úkolu, které jsem ve videu zadal, získaly pro naše hradiště znalosti. Každý týden ode mě dostaly seznam úkolů. V pondělí ráno si rozepsaly úkoly do týdenního plánu a každý den řešily denní dávku úkolů, čímž těžily pro naše hradiště dřevo. (foto 1)

Navíc měly možnost vymýšlet další nápady, jak využít volný čas, který distanční výukou získaly. Někteří vařily pro rodinu oběd, jiní připravily pro rodiče snídani, pomáhaly s opravou přístřešku na chalupě, mlely obilí, jezdily na kole, čistily kamna, pečovaly o mladší sourozence a přicházely z dalšími skvělými nápady. Každým takovým skutkem získávaly kameny pro naše hradiště. Jejich tvořivost mě neskutečně bavila.

Všechny suroviny jsem zaznamenával do aplikace, ke které měly děti své přístupové údaje. Viděly přehledně, které úkoly odevzdaly, kolik toho pro sebe a pro naše hradiště udělaly. Ze surovin jsme pak přidávaly do hradiště různé předměty. Na konci školního roku jsme měli hradiště obehnané dřevěnou hradbou, spoustu kusů dobytka, dřevěných domků a parádní románskou rotundu. Každé dítě pak k vysvědčení dostalo ještě vytištěný barevný přehled toho, co během distanční výuky dokázalo. Některé děti měly papír plný dobrovolných činností.

Jak dlouho vám nadšení vydrželo?

Když začala distanční výuka na podzim znovu, byl cítit tlak ze strany rodičů, že očekávají online výuku od osmi do jedné. Jsem rád, že vedení školy tento tlak ustálo. Potěšilo mě, když jsem v manuálu od MŠMT vyčetl maximální doporučený čas 3×30 minut denně. Naučil jsem se vytvářet online hodiny tak, že se během nich všechny děti musely zapojovat. Aby ani vteřina nepřišla nazmar. Pomohl mi k tomu hlavně nástroj Nearpod. Ale i když jsem se snažil tvořit hodiny zábavně, vnímal jsem, jak zájem dětí postupně opadá, jak kromě výuky mají rozehranou na dalším panelu hru, jak se některé děti ztrácejí ve výuce i v kolektivu, jak se mnou komunikuje čím dál méně dětí. Dlouho jsem vydržel brát tyto problémy jako výzvy, ale postupně pro mě bylo čím dál těžší vidět v placatých pohyblivých obrázcích dětí živé bytosti a probouzela se ve mně jakási digitální skepse.

Odnáším si z této etapy kromě mnoha zkušeností paradoxně také jistotu, že nejefektivnější způsob komunikace mezi lidmi je setkání tváří v tvář.

Jak jste se naučil vytvořit vlastní webovou aplikaci?

Na začátku mi to připadalo jako bláznovství. Když jsem psal první slovní vysvědčení pro prvňáky, málem jsem vyhořel. Padly na něj celé vánoční prázdniny a stejně jsem ho odevzdával s pocitem, že nejde o dobře odvedenou práci. Začal jsem vymýšlet, jak by mi mohly pomoci digitální technologie. Brouzdal jsem po internetu a naučil se využívat Excel tak, že mi pomohl další vysvědčení napsat během víkendu.

Když jsem ve třetí třídě začal dětem práci známkovat, zjistil jsem, že mi známky nevyhovují. Že jdou proti tomu, jak podle mě má škola vypadat. Vnímal jsem, jak děti ztrácí touhu po poznání a roste v nich touha po dobré známce nebo strach ze známky špatné. „A je to na známky?” „Musíme si tohle pamatovat?” „Za kolik chyb je ještě jednička?” Škola se proměnila na soutěž o dobrou známku. Vše ostatní pro děti přestávalo mít hodnotu.

Na fakultě jsem narazil na myšlenku map učebního pokroku. Začal jsem brouzdat internetem, zda nenajdu nástroj, který by mi pomohl. Scio v té době investovalo nemalé peníze do vlastních map. Vkládal jsem do nich velkou naději, protože jejich Scioškoly jsou pro mě velice sympatickým projektem. Když jsem si ale hotové mapy prostudoval, v mé třídě jsem si jejich použití nedokázal představit.

Začal jsem koketovat s myšlenkou, že bych zkusil v naší elektronické žákovské najít možnosti, jak ze známek udělat více formativní hodnocení. Dokonce jsem na nepřehledných stránkách společnosti našel e-mail a odhodlaně jsem jim poslal nápady na vylepšení. Když se neobtěžovali ani mi odpovědět, řekl jsem si, že si teda udělám vlastní žákovskou.

Začal jsem se přes online nástroj Codecademy učit Javascript a PHP. Kamarád mě odkázal na další nástroje, které bych mohl využít. Sledováním videí a pročítáním diskusí mi v ruce začal vznikat prototyp mých vlastních map učebního pokroku.

Naplno jsem je nasadil po třech letech v nové druhé třídě. Děti dostaly přístupové údaje a začaly dobývat ostrovy poznání. Někdo dobýval rychleji, někdo pomaleji. Někdo plul za hranice druhého ročníku, někdo nezvládl ani to, co měl. Na konci roku dostaly děti k vysvědčení přehled toho, co ve druhé třídě dokázaly.

Kódování mě bavilo. Potřeboval jsem vytvořit třeba tlačítko, které pošle dítěti můj komentář, tak jsem si ho udělal. Potřeboval jsem funkci, která mi vypíše všechny nedobyté ostrovy, tak jsem si ji napsal. Ta radost, když tlačítko opravdu udělalo to, k čemu jsem ho vytvořil, mě nakopla do dalšího úkolu. Připadal jsem si jako dítě. Kdyby v tu chvíli někdo přišel a řekl mi, že tuto funkci hodnotí dvojkou, úplně by ve mě to nadšení zničil. Pokud by však přišel člověk, o kterém vím, že tématu rozumí, a byl by ochoten odpovědět na mé otázky, moc rád si ho vyslechnu a budu ho neustále otravovat s prosbou o pomoc.

Kdybychom byli žáky ve vaší třídě, co nás dál čeká, pokud jde o využívání technologií a rozvoj příslušných dovedností? Můžete uvést další konkrétní příklady?

Na digitálních technologiích mě baví, že je v nich spoustu možností. Můžete si vytvořit vlastní mapu České republiky, do které děti vkládají místa, která během prázdnin navštívily a přidávat k nim komentář, obrázek nebo doporučení pro spolužáky.

Můžete si vyrobit únikovou hru pro celou třídu nebo online únikovku pro každého zvlášť. (foto 2) Můžete připravit ve třídě kvíz, ve kterém děti pomocí hlasovacích zařízení anonymně hlasují, tedy nezažívají strach ze špatné odpovědi, a přitom jsou po celou dobu stoprocentně zapojení. Můžete si vytvořit pohyblivý model Sluneční soustavy. (foto 3)

Když za mnou přijde človíček s otázkou, na kterou neznám odpověď, mohu mu místo odpovědi pomoci formulovat klíčová slova, která mu pomohou najít odpověď na internetu skrze třídní počítač.

Kromě běžných procvičování na papíře nebo v sešitě využíváme online hry či kvízy, které dětem dají okamžitou zpětnou vazbu a každý si může pracovat svým tempem.

Když jsme prožívali projekt o době Karla IV., děti doma modelovaly sochu, která by památku tohoto vladaře dostatečně uctila. No a některé děti využily možnost vymodelovat sochu v prostředí hry Minecraft. Jeden nadšenec se dokonce pokusil vymodelovat středověkou podobu Václavského náměstí na Novém městě, natočil o tom krátké video a poslal mi odkaz na YouTube. (foto 4)

Letos máme ve třídě malého robůtka, který nás bude provádět na cestě vesmírem. Pojmenoval jsem ho HAL26. Uvidíme, zda se dětem za ten rok podaří robůtka upgradovat do verze 9000. Budou ho programovat třeba k tomu, aby měřil hluk v kabině nebo teplotu vzduchu a podle toho zapnul větráček nebo spustil zvukový signál o nebezpečí ohluchnutí. Moc se těším, jaké další vylepšení děti vymyslí.

Víte, jak udělat z tabletu nebo mobilu pomocníka ve výuce?

Rád bych dětem zprostředkoval takovou zkušenost s mobilem, že nebudou vnímat mobil jen jako hodně drahou digihru. Některé děti si zvykly na kalkulačce kontrolovat své výpočty, zapisovat si domácí úkoly nebo vyhledat informace na internetu. Časem bych ale rád mobily více používal pro další výukové cíle. Narážím tu však na možnosti školy. I když většina dětí do školy mobil nosí, stálé připojení má jen menšina z nich, a škola na tak velké množství zařízení nemá kapacitu finanční ani personální, protože připojení dalších 800 zařízení znamená nejen další wi-fi spoty, ale i další správu. Proto se zatím tímto směrem moc nevydávám a moc zkušeností nemám.

Zrazuje vás občas technika ve výuce? Jaká spatřujete největší rizika?

Rizikem je, když technika nevede k cíli. Například děti při používání mobilu někdy přepnou pozornost, zapomenou, proč ho zapnuly a zůstanou na něm. Musím je pak vysvobozovat. Četl jsem také pojednání o tom, jak výuka přes digitální technologie není tolik efektivní, protože objekty na obrazovce se mění a prchají, narozdíl od textu nebo obrazu na papíře, tudíž si je mozek nestihne příliš prožít, a tedy zapamatovat. Někdy se počítač zrovna na začátku aktivity rozhodne, že se musí nainstalovat aktualizace. Každé dítě má dále doma jiné zázemí, nemohu tedy stoprocentně počítat s tím, že když zadám úkol s použitím technologie, budou všechny děti schopné úkol splnit.

A navíc stále řeším své pochybnosti, jestli by takto malé děti neměly mnohem více času věnovat kontaktu s různými materiály, tvoření rukama, vyřezávání nožem, práce s pilou, šroubovákem a pilníkem, šití, sportu, pohybu na čerstvém vzduchu nebo hrám s kamarády.

Spolupracujete ve využívání technologií se svými kolegy nebo se spoléháte hlavně na sebe?

Když kolegyním ukazuji něco nového na počítači (například obrázek upravený v GIMP), většinou projeví nadšení, které však často přejde do skepse, že pro ně je tohle moc vzdálené a složité. Naopak mě někdy překvapí, jak se některé kolegyně pouští do akcí, při kterých používají digitální technologie, o kterých jsem třeba nevěděl.

Máme teď třeba ve škole na každém patře přenosnou skříň plnou notebooků, kterou můžeme dětem dovézt do třídy a používat je ve dvojicích. Je na nich nainstalovaný Matemág a další aplikace. Můžeme využívat místnost s robotickými stavebnicemi a Ozoboty. Nicméně vnímám takový všeobecný ostych tyto pomůcky používat. Možná je to nedostatek představivosti. Doufám, že se časem stanou součástí běžného školního života.

Co vám už nyní ve škole dobře funguje?

Řekl bych, že je na naší škole (především na prvním stupni, kde je to jednodušší) už celkem běžné to, o co se nyní snaží revize rámcových vzdělávacích programů. Tedy využívání digitálních technologií jako prostředku pro další oblasti vzdělávání. Myslím, že hodiny ICT už teď probíhají tak, že si děti vyhledávají informace pro svůj projekt z historie, vytvářejí prezentaci o živočichu, kterého pak v rámci přírodovědy představí celé třídě, v rámci slohu v textovém editoru píšou inzerát, do kterého vloží obrázek, vytvářejí nadpis, který zaujme, čímž si zase prohlubují svou mediální gramotnost. Nebo si procvičují každý podle svého tempa matematiku a češtinu ve webové aplikaci umímeto.org.

Hodně nás také posunula distanční výuka, kdy jsme se naučili běžně používat pro výuku Teams, sdílení fotek a dokumentů a rozšířili si repertoár online nástrojů pro výuku.

Jak budete revidovat v této oblasti váš školní vzdělávací program? Jak budete postupovat?

Diskuse už se rozjíždí. Cítím v ní však celkem napětí. Spoustu kolegyň věnovalo tvorbě tehdejšího ŠVP hodně času a úsilí. Byla to pro ně velká událost a pochopil-li jsem to správně, celkem ho tvořili s nadšením, protože si najednou mohly udělat osnovy podle sebe. Já jsem v té době ještě studoval, takže já si toto nadšení prožívám teď. Mnozí zkušení učitelé už teď vlastně učí podle myšlenek nového RVP, a tak papírování vnímají jako zbytečnou úředničinu. Každopádně ze strany vedení školy vnímám přesvědčení, že robotika nebo základy informatiky jsou témata, která tam v době vzniku našeho ŠVP nebyla, ale které je pro vzdělávání 21. století nutné, a je potřeba je nově uchopit.

Při nominaci na Zlatého Ámose o vás vaši žáci prohlásili: „František nám hodně věří, i když jsme teprve ve třetí třídě.“ Je to základní charakteristika vašeho způsobu výuky?

Ta věta mě moc potěšila. Hodně mě v tomto směru ovlivnila kniha Thomase Gordona Škola bez poražených. Podpořila mě v přesvědčení, že má smysl dětem naslouchat. Měl jsem občas pocit, že pokud v některých situacích nezasáhnu z pozice autority, budou mě mít za slabocha a příště neobstojím. Také jsem si některé jejich reakce bral příliš osobně. Všímám si, jak já i lidé okolo mě v takových situacích často používají komunikační zbraně jako křik, vyhrožování, zesměšňování, aroganci nebo bagatelizaci. Často jsem na problémy dětí reagoval, jako by jejich problémy byly moje. Když někdo při hodině nevnímá, je to můj nebo jeho problém? Když se někdo vzteká, když se někdo hihňá, když někdo místo řešení úkolu kouká z okna, je to jeho nebo můj problém? Pokud je to problém jeho, buď ho nemusím řešit, nebo za ním mohu jako učitel přijít a naslouchat mu. Pokud je to problém můj, mohu za ním jít a říct, co potřebuji. Paradoxně jsem zjistil, že když naslouchám potřebám dětí, ony pak naslouchají potřebám mým. Nejen že mi taková komunikace funguje, navíc vnímám, jak mezi námi roste důvěra, děti se učí pojmenovávat své potřeby a někteří používají podobnou komunikaci i mezi sebou. Najednou s hrůzou sleduju, kolik lidí kolem mě, byť dospělých neumí pojmenovat, co vlastně potřebují.

V souvislosti s hlavním tématem našeho rozhovoru – dokončete prosím větu: „Žák je podle mého ve škole spokojený, když…”

Když ví, že co dělá, má smysl.

Děkujeme za rozhovor.

Obrázek 1 Osadníci z Moravy

Obrázek 2 žáci řeší únikovou hru

Mgr. František Žák

vystudoval Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity v Praze v oboru učitelství pro první stupeň ZŠ se specializací anglický jazyk. Skrze program Erasmus prožil semestr ve Velké Británii. Od roku 2011 je učitelem na FZŠ prof. O. Chlupa v Praze. V roce 2019 jej žáci nominovali na cenu Zlatý Ámos. V roce 2021 mu ministr školství udělil medaili MŠMT. Sám o sobě tvrdí, že chce zůstat navždy žákem.

Kontakt: frantiszak@gmail.com