V sále Studia dramatické výchovy Labyrint, jednoho z pracovišť SVČ Lužánky, je už připravena divadelní scéna i hlediště – praktikábly se židlemi. V prostoru ze tří stran ohraničeném lavičkami, které důvěrně známe ze školních tělocvičen, sedí na malé židličce Filip Teller, jediný herec představení Cikánský boxer.Na místě jsou rekvizity, prázdné i plné lahve, plechový kýbl, stojan s mikrofonem… Za osvětlovacím a zvukařským pultem spolu sedí Gabriela Krečmerová, režisérka představení a v tuto chvíli i zvukařka, a Tomáš Doležal, vedoucí SDV Labyrint, který bude ovládat osvětlovací techniku. Je středa 27. dubna 2016 dopoledne a nás čeká první ze tří naplánovaných představení pro školy. Ještě pár posledních pokynů a po krátké domluvě režisérky a herce mohu konečně vpustit do hlediště diváky, kteří při čekání na chodbě už dávali najevo svou netrpělivost. Žáky 8. a 9. ročníku ze školy v brněnské Křenové ulici po představení ještě čeká divácká dílna, věnovaná reflexi. Druhá třída osmáků přijela ze základní školy ve Slezské Ostravě.[1] Výlet do Brna je pro ně spojený s výhrou v soutěži časopisu Kamarádi a původně plánovanou návštěvu Muzea romské kultury doplní o návštěvu divadelního představení. Diváckou dílnu nestíhají, ale jejich zpětnou vazbu paní učitelka Liana Svobodová poslala v e-mailu. V následujícím textu z ní budu citovat.
Jako první jsou obsazena místa v zadních řadách hlediště, v přítmí a v bezpečné vzdálenosti od jediného herce na scéně. Nakonec se několik odvážlivců posadí i na lavičky v jeho bezprostřední blízkosti. Ocitají se tak prakticky na scéně, nasvíceni ostrým světlem a vystaveni dění na jevišti i pohledům svých vrstevníků v publiku. Nebudou to mít během hodinové inscenace lehké.
Představení mě velmi překvapilo. Když jsme vstoupili do sálu, seděl tam na malé dřevěné židličce chlap, který kouřil, a šel z něho strach. Když představení začalo, všechno zhaslo a pomalu se rozsvěcela ostrá žlutá světla. Někdy to bylo trochu vulgární, jindy vtipné, taky hodně smutné, popisuje začátek představení Sára. Filip Teller se diváky od začátku představení snaží vtáhnout do děje. Herec dokázal vše prožít, všechny nás od začátku zaujal. Hrál tak, že ho všichni poslouchali a sledovali každý jeho krok. Nebál se ani oslovit publikum. Dokonce jednu paní vyzval k tanci, popisuje přesvědčivý a fyzicky namáhavý herecký výkon Míša. Diváci na lavičkách občas utrousí poznámku k herci nebo ke svému sousedovi, přesto představení pozorně sledují až do konce, který je viditelně zasáhl.
Cikánský boxer je příběh Hanse Weisse a jeho kamaráda, romského šampiona v boxu „Rukiho“. Německá dramatička a divadelní režisérka Rike Reinigerová se při jeho psaní inspirovala skutečným osudem boxerské hvězdy předválečného Německa, Johanna Trollmanna, zvaného Rukeli. Mistrovi Německa v polotěžké váze (1933) byl titul kvůli jeho romskému původu odebrán. Ke svému poslednímu zápasu proto Johann Trollmann nastoupil coby karikatura „árijského“ boxera s odbarvenými blond vlasy a napudrovaným obličejem. Krátce po začátku druhé světové války byl Trollmann povolán do armády. Bojoval až do roku 1942, kdy byli všichni Romové a Sintové z Wehrmachtu vyloučeni. V červnu 1942 byl deportován do koncentračního tábora Neuengamme poblíž Hamburku. Zemřel roku 1944 ve Wittenberge, pobočce koncentračního tábora Neuengamme. V roce 2003 bylo boxerskou unií Trollmannovo vítězství na šampionátu z roku 1933 oficiálně uznáno. Dnes je Trollmann v Německu pravděpodobně nejznámějším představitelem Sintů a pro mladé je ztělesněním sportovního ducha a statečného člověka, který se nevzdával. Jeho osud inspiroval několik knih, vznikly o něm divadelní hry i celovečerní film (Gibsy, 2012).
Ve chvíli, kdy jsme se seznámili s textem divadelní hry, jsme nepochybovali o tom, že stojí za to ji představit českému publiku. Téma holokaustu Romů v nacistickém Německu zpracovává sice s autorskou licencí, ale s ohledem na historické skutečnosti. Zatím se v Česku s příběhem Hanse Weisse a Rukiho měli možnost seznámit jen návštěvníci autorských čtení, kdy hru interpretovala samotná autorka spolu s překladatelkou Lucií Ceralovou. Začali jsme s Rike Reinigerovou a s Lucií Ceralovou jednat o uvedení Cikánského boxera pod záštitou našeho muzea 7. března 2016 u příležitosti připomínky transportu Romů do Osvětimi ze shromaždiště na brněnských městských jatkách. Oslovili jsme absolventa JAMU Filipa Tellera, jestli by nechtěl text interpretovat jako scénické čtení. Filip Teller a inscenační tým, který si vybral (režisérka Gabriela Krečmerová a výtvarnice Anna Valešová), byli textem zaujati natolik, že se rozhodli nastudovat plnohodnotnou divadelní inscenaci. Muzeum romské kultury získalo pro uvedení hry v češtině finanční podporu Nadačního fondu obětem holokaustu a Statutárního města Brna. Na produkci divadelní inscenace se podílel Buranteatr a Trinnno, uvedení inscenace pro školy a divácké dílny realizujeme díky spolupráci se Studiem dramatické výchovy Labyrint.
Zážitek z divadelního představení a dramatické dílny na diváka působí esteticky i pedagogicky. Divadlo nám vedle změn v oblasti emocí a postojů může zprostředkovávat i nové poznatky. Je zdrojem poznání o světě kolem nás i o našem vnitřním světě. Jak se ukazuje v průběhu našeho představení a jak by určitě potvrdili všichni, kteří se ocitli na nějakém divadelním představení pro školy, ne vždy se efekt dostaví. Je velký rozdíl hrát pro poučeného diváka, který se vydal za kulturním zážitkem o své vůli a s upřímným zájmem, a pro hromadnou návštěvu třídního kolektivu. Prostředky, které pro převedení příběhu Rukiho a Hanse Weisse na divadelní jeviště zvolili Gabriela Krečmerová s Filipem Tellerem, diváka soudobého divadla nezaskočí. Od tradičně inscenované klasiky nebo pohádkových představení pro školy a školky se ale pojetí Cikánského boxera radikálně odlišuje. Ne vše, co vidíme a slyšíme, je hezké. Umělá krev a opravdový pot. Dým a prach. To, že je herec na scéně sám a neváhá se před diváky odhalit (a to i doslova, do spodního prádla). Diváci jsou konfrontováni s věcmi, které se jim nelíbí, s příběhem a jeho ztvárněním, které se vrývá pod kůži (obrázek 1).
Když představení po hodině končí, ozývá se jen nesmělý potlesk. Jak se ale ukazuje v průběhu divácké dílny, diváci jsou zasaženi. Vanesse se představení „strašně“ líbilo: bylo to moc zajímavé představení, hodně emocí. Podle Adama hra dokázala rozesmát, ale donutila nás se i zamyslet, jak kruté bylo žít v této době. Na konci hry se skvělým hercem jsem byl dojatý, píše Daniel. Byl to smutný příběh, na konci jsem měla slzy na krajíčku, dodává Adéla. Vojtu zaujalo, že všechny postavy hrál jeden herec. Úplně jsem se do toho příběhu vžil. Nejvíc mě dostal konec.
K hereckému výkonu jediného protagonisty směřují první poznámky i v diskusních skupinách, do kterých se rozdělili diváci ze ZŠ Křenová v zázemí klubu. Do debaty, o čem představení bylo a co diváky zaujalo, se spolu se mnou a Tomášem Doležalem (obrázek 2), který dílnu vede, přirozeně zapojují i doprovázející pedagogové (obrázek 3) a Tomášova kolegyně Emilie Machálková. Její maminka je jednou z mála českých a moravských Romů, kteří holokaust za druhé světové války přežili, léta spolupracovala s Muzeem romské kultury jako pamětnice. Byť se v představení hodně pracuje s náznakem, ukazuje se, že historické souvislosti příběhu jsou mladým divákům známé a dobře pochopitelné. Teď mají jednotlivé skupiny za úkol představení charakterizovat jediným živým obrazem, který společně nazkoušejí (obrázek 4). Přihlížející, ke kterým se teď připojili i režisérka s hercem (obrázek 5), popisují, jak obrazu rozumí. Aktéři mají možnost obraz před ostatními nechat na chvíli oživnout, pokoušejí se slovně vyjádřit to, co se jim nepodařilo znázornit tělem.
Vracíme se ještě společně k odehranému představení. Máme vzácnou příležitost navzájem si ukázat a říct, co si diváci z představení odnášejí – pro divadelníky je často jedinou zpětnou vazbou potlesk publika. Gábina s Filipem se pokoušejí zprostředkovat pocity herce během představení, to jak je pro něj náročné soustředit se na svou roli, když se vedle něj diváci polohlasně baví. Pro Filipa Tellera znamenalo dnešní představení obrovské vypětí. Nevěděl, jestli se zvládne dostatečně koncentrovat na svůj výkon v prostředí, které je hlučnější a neukázněnější než kultivovaní návštěvníci večerních divadelních představení. My viděli soustředěný výkon bez jediného zaváhání.
Když se se žáky a jejich pedagogy rozloučíme, ještě se k představení a k dílně vracíme s kolegy. Od okamžiku, kdy jsem do divadelního sálu vpustila diváky, jsme neměli chvilku se zastavit a zážitků z dopoledne máme i my sami spoustu. Vychovávat a vzdělávat divadlem určitě není jednoduché – v hledišti i na jevišti je třeba se pozorně dívat, naslouchat, vnímat svého partnera na druhé straně. Tím se ale divadlo od skutečného života neliší.
Mgr. Eva Dittingerová
Vystudovala estetiku na MU v Brně a dvouletý kurz Kreativní pedagogika – pedagogická kondice na DAMU. Pracovala jako lektorka dramatické výchovy v SVČ Lužánky i v Dětském lesním klubu Šiška. V současné době působí jako pedagožka v Muzeu romské kultury.
evadittingerova@yahoo.com
[1] Základní škola Ostrava – Slezská Ostrava, Bohumínská 1082/72, příspěvková organizace.