Pozvání do jeskyně pokladů

srpen 2022 Lucie Grůzová, Veronika Rodová

Machková, E. A kol. (2019). Škola dramatickou hrou – dramatická výchova v primární škole. Ostrava: Ostravská univerzita.

Kniha Škola dramatickou hrou – dramatická výchova v primární škole autorů Evy Machkové, Olgy Králové a Františka Oplatka je především určena učitelům prvního stupně ZŠ a nabízí teoreticko-praktický vhled do zkoumané problematiky. Sešli se zde autoři nanejvýš povolaní, kteří mají bohatou zkušenost s využíváním dramatické výchovy ve své výuce. Eva Machková patří k hlavním osobnostem oboru u nás, svými články a knihami se výrazně podílí na formování teoretické roviny oboru. Olga Králová je zástupkyní ředitele na ZŠ Kunratice, zde také dramatickou výchovu, která je na této škole povinným předmětem od prvního až do devátého ročníku, učí. František Oplatek je talentovaným režisérem i zkušeným vedoucím dětských divadelních souborů a současně učitelem na prvním stupni ZŠ v Bechyni, kde dramatickou výchovu hojně využívá. Knihu vydala Pedagogická fakulta Ostravské univerzity a její typografické zpracování připomíná skripta či kvalifikační práci. To však nesmí čtenáře odradit, protože by přišel o velmi zajímavé a podnětné čtení na vysoké odborné úrovni.

Kniha začíná příkladem využití dramatické výchovy v praxi. Čtenář si tak může hned na začátku udělat konkrétní představu, co pod pojmem chápat. Následuje seznámení s teoretickými pojmy a jejich odborné objasnění, nechybí exkurz do historie oboru. Autoři také věnují pozornost příkladům mylného chápání dramatické výchovy, se kterým se můžeme v praxi někdy setkat. Příklad popsaný v úvodu využívají i v dalším textu, vracejí se k němu při výkladu o mezioborovém využití dramatické výchovy a také na něm názorně ukazují, jak pracovat s cíli pro tuto oblast. Taková provázanost umožňuje přirozeně a nenásilně propojovat teoretické souvislosti a zároveň šetří čtenáře, který není zahlcen množstvím příkladů, jež postrádají teoretické ukotvení.

V závěru první kapitoly si její autorky, Eva Machková a Olga Králová, kladou otázku, zda dramatická výchova patří na 1. stupeň základní školy. Odpověď přinášejí v kapitole druhé, kde názorně ukazují, jak pracovat s žákem, aby dospěl k očekávaným výstupům oboru. Kapitola je převážně teoretická, čtenářsky je tedy náročnější, nejsou zde příklady z konkrétních hodin. Autorky upozorňují na skutečnost, že klíčové kompetence, kterých může žák v této disciplíně nabýt, mají široký dosah, zasahují do dalších předmětů, lze říct, že jsou doslova průřezové. Nebo také skryté. Nejde totiž jen o sociální a osobnostní růst, ale také o rozvoj komunikačních dovedností, o zapojování kognitivních činností a prohlubování znalostí, nebo o rozvíjení dovednosti spolupracovat na společném úkolu. Skrze dramatickou výchovu můžete pěstovat svou vůli i tříbit svou pracovní kompetenci. Konec kapitoly je věnován teorii komunikace mezi učitelem a třídou a problematice využití slovního hodnocení v dramatické výchově. Nechybí pojednání o stanovování vzdělávacích a výukových cílů, ať už dramatických, osobnostních, sociálních, nebo poznatkových. Jejich provázanost přímo láká k tandemové výuce či ke spolupráci více učitelů.

Třetí kapitola, kterou napsala Olga Králová, se zaměřuje na školní praxi a ukazuje, jak je pro výuku dramatické výchovy důležitý aprobovaný učitel vybavený profesními dovednostmi i osobnostními předpoklady. Osobnost učitele představuje významný činitel, který ovlivňuje zdárný vývoj psychiky dětí na prvním stupni. To vyžaduje, aby byl učitel připraven nastalé situace kompetentně řešit. Nároky na jeho nezaujatost, otevřenost, tvořivost, citlivost i odbornou erudici jsou vysoké, protože pokud si získá důvěru svých žáků, může někdy zastávat roli školního psychologa, speciálního pedagoga nebo i preventisty. Dále se autorka věnuje tématu práce s prostorem nebo otázkám, kdy pracovat s celou třídou a kdy s menšími skupinami. Předpokladem svobodné tvorby je bezpečné prostředí, žáci by se měli při práci cítit dobře, což je třeba zajistit pro všechny, tedy i pro nesmělé nebo jinak problémové žáky, aby měli prostor v hodinách zazářit. Podnětná je pasáž o přístupu k dramatické výchově v mateřských a základních školách v dánském Odense, což je mimochodem rodiště Hanse Christiana Andersena. Autorka zde svádí boj s mezemi psaného textu, snaží se čtenáři přiblížit vlastní zážitek. Také nabízí náměty, jak zřídit učebnu dramatické výchovy ve škole a věnuje se tématu zařazování dramatické výchovy do výuky v podobě samostatného předmětu případně formou průřezových témat v různých předmětech. Kapitolu končí autentické vyprávění učitele o výsledcích takového způsobu výuky i o způsobech práce s kolektivem učitelů.

Čtvrtá kapitola, jejímž autorem je František Oplatek, přibližuje možnosti práce dramatického a divadelního kroužku, práci na divadelním tvaru, včetně popisu etap inscenačního procesu.

Velkým pokladem je pátá kapitola, kde čtenář nalezne scénáře realizovaných tematických lekcí inspirovaných různými situacemi nebo literárními předlohami od příběhu o ukradeném mobilu přes nelegální odchyt papoušků po artušovskou legendu. Scénáře jsou opatřeny komentářem Evy Machkové a doplněny informacemi, kde byl výukový celek realizován, jak je dlouhý a jaký je jeho cíl.

Šestá kapitola nabízí přehledný seznam her a cvičení, který vychází ze známého a oblíbeného Zásobníku dramatických her a cvičení Evy Machkové. Aktivity jsou rozděleny podle cílů a dokládají možnosti propojení dramatické výchovy s jinými předměty, například s dějepisem, s výtvarnou výchovou nebo s výchovou literární.

Publikace představuje dramatickou výchovu jako obor interdisciplinární, směřující k jedinci ‒ ale také ke skupině ‒ propojující divadlo s pedagogikou a psychologií. Významnou roli hrají sociální vztahy. Názorně a na praktických příkladech popisuje vybrané metody dramatické výchovy, zejména se věnuje podstatě a pedagogickým možnostem hry v roli a improvizace. Čtivé příklady nenechají nikoho tápat v neurčitu. Srozumitelně jsou objasněny didaktické principy oboru a jejich přesahy do jiných disciplín. Pozornost je věnována nárokům na osobnost učitele. Zde je akcentována jeho role režiséra, který řídí – režíruje – pedagogický i umělecký proces aktivního hledání a zkoumání: „Dramatická výchova je aktivita...vyžaduje aktivitu, je zkušeností „na vlastní kůži“, je pro ni nezbytné studovat a zkoumat… pronikat k podstatě“, zdůrazňují autoři. Kniha je určena učitelům, a tak by zde mohla být přesněji vymezena hranice dramatické výchovy a terapeutické intervence. Je plná zajímavých námětů, představuje jakousi jeskyni pokladů, kterou může čtenář navštívit a některé si i odnést do své praxe. V dnešní době, kdy úkolem učitele není jen předávat vědomosti, ale také se zajímat o to, co žáci prožívají, to může být užitečné.