(mezi imaginací a vyprávěním)  

 

I. 

 

Tam někde mimo svět lidí jiná jsou nebesa a jiná zem

( Li Po, V horách – Otázka a odpověď)

  

 

První vzpomínka Mimochodníkova z dětství mne vede do hloubi předškolního věku...

 

Tehdy ve věku kolem čtvrtého a pátého roku mne fascinovala čarodějná schopnost dospělých, kteří ovládali zázrak: ze změti pro mne naprosto nepochopitelných klikyháků a stigmat, hemžících se černě na bělostném pozadí stránek knihy nebo rozlehlé plachty novin – luštit a do souvislého vyprávění v mluvené řeči, tlumočit příběhy a události skutečné či neskutečné.

To umění jsem jim tiše upřímně záviděl a obdivoval je takřka jako kouzelníky a mocné mágy.

 

Vskutku nepřeháním, neboť jsem je považoval za velmi mocné, když jsem bezmocně žadonil, aby mi něco přečetli z těch pro mne nepochopitelných notací.

Vyprávěli plynule a živě, vlastně dnes vím, že jen četli, co bylo dáno a psáno, hráli jako obratní virtuózové podle notového záznamu, ale jejich interpretace mne naplňovala němým úžasem a obdivem, byť vyprávění netvořili oni sami, ale jen přednášeli podle záznamu.

Když jsem trpce nahlas litoval, že něco tak nedostupného a zázračného neovládám, usmívali se shovívavě, utěšovali mne a slibovali mi, že za nedlouhý čas se tomuto umění oživovat znaky všemocného písma naučím i já.

Já a můj o dva roky mladší bratr jsme si zatím prohlíželi obrazové ilustrace v pohádkových knížkách.

Trochu bezmocně jsme se je snažili napodobit a interpretovat a mnoho pěkných knih poničili čmáráním do nich.

 

Zamyslím-li se nad tím, co vlastně ta změť čárů márů a kliky háků měla představovat, řekl bych dnes, že cosi mezi sněním a zkušeností reality, přesněji mezi obrázkovým písmem a psanými obrázky. To je však málo, protože to bylo dětské kouzlení: byli jsme současně básníky, spisovateli, malíři, avšak hlavně barbarskými čaroději, šamany mimo svět dospělých a ten svět jsme toužili pochopit a uchopit, což tak trochu znamenalo ničit jej probouráváním se do něj mimo brány institucionalizované výchovy a výuky. Trochu předčasně, ale zato s chutí malých běsnících vandalů...

 

Čárali jsme mocnými vzmachy přes ty nerozluštitelné černé texty, asi tak jako sotva opeřené ptáče cvičí svá zakrnělá křidélka a učí se létat, předtím než opustí rodné hnízdo a vznese se do volného prostoru. Jsem dnes své zesnulé matce vděčen, že nám toto barbarství trpěla, i když si na toto ničení stěžovala. Dík její toleranci jsem si oblíbil kreslení a i přes nevůli mých učitelů - později ve škole - kreslil ve výuce různých předmětů na každý malý kousek papíru, co mi přišel pod ruku, takže jsem často nosil domů v žákovské knížce poznámky druhu – je soustavně nepozorný, čmárá si...

 

Učil jsem se vlastně, jak si teprve dnes plně uvědomuji, pro mne prvotnímu a základnímu umění: nikoliv jak tvořit slova v mateřském či jiném naučeném jazyce, ale jak vtělovat myšlenky a představy jako jakési „hologramy“ do obrazů celostního charakteru, do mentálních plánů zachycujících procházení tajuplným labyrintem imaginace bez Ariadnina vlákna jazyka a řeči.

Byly to vždy němé hry a pokud k nim patřila slova - pak jenom jako vzdálené stíny ztrácející se ve třpytu linií a barevných interpolací...

 

Obrazy pro mne vždy byly prvotní, tak jako pro jiné jsou prvotní slova, i když tomu příliš nevěřím a nemyslím, že intelekt je ovládán bičem rozumu a kavalkádami slov...

 

Slova jsou mi hudbou vyluzovanou smyčcem představivosti na strunách vzpomínek, letmých obrazů a doteků na nich ulpívajících.

Proto se instinktivně a intuitivně přikláním k onomu pro mne vskutku vědeckému tvůrčímu pojetí, které není jen papouškováním naučených sekvencí, ale experimentováním s mentálními konstrukty a skladbami, postupem mnohem bližším poetice hudby nežli suchopýru exaktně se tvářících popisů, hemžících se číslicemi a logickými abstrakty. Přiznávám sice i oněm jejich mohutnou informační hodnotu, nepatřím však k jejich obdivovatelům a uctívačům a nelituji toho. Proč?

Nejsem tvůrčím matematickým géniem, ani hudebním skladatelem, neosvojil jsem si taje univerzální matematické komunikace v její vskutku špičkové kreativní podobě, ale zato se mi již v raném školním věku dostalo jiného poněkud trpkého poučení...

 

 

 

My cherubíny tajemně představujeme – mysteriózně symbolizujeme – a životadárné Trojici třísvatou píseň zpíváme, odložme nyní veškeré světské starosti – dosvědčujme tady uchvátanost světa.

 

Hymnus nad slovem Člověka z ortodoxní liturgie (parafráze)

 

 

V onom zmiňovaném předškolním věku jsem si totiž často prohlížel celostránkové barevné ilustrace od Arthura Scheinera v pohádkových knížkách mých i v mnohem bohatších knihovnách mých přátel ze zámožnějších měšťanských rodin.

Seděl jsem při tom často celé hodiny osaměle na koberci a rozevřené knihy byly rozloženy všude kolem. Písmu jsem sice zhola nerozuměl, zato jsem tehdy vládl jinou schopností.

Byl jsem jako uhranut, zcela uchvácen názorností a přesností těch pohádkových obrázků neskutečných světů. Mnohem později mi bylo sděleno, že jde o iluzivní dvojrozměrná zobrazení, - tehdy však byl pro mou vzrušenou dětskou představivost každý ten obraz branou a klíčem k netušeným světům...

Uměl jsem zcela bez potíží do nich doslova vstupovat, pohybovat se suverénně uvnitř každého zobrazení, obcházet předměty a bytosti v nich malířem znázorněné a neuvěřitelný zázrak – procházet jimi jako trojrozměrnými kulisami po cestách vinoucích se tajuplnými tmavými lesy, přes modravé hory do stinných údolí, ke vzdáleným loukám zalitým slunečním či měsíčním svitem. Putoval jsem kolem potůčků a hlaholících bystřin, řek a jezer k chaloupkám, vesnicím, městům a hradům v nedozírné dáli... a víly, skřítci, hastrmani, ohniváci,obři a čarodějnice, rytíři i andělé, lidé dobří i špatní, démoni i spasitelé - vtančili tam se mnou v nekončícím chorovodu za švitoření a zpěvu tisícerého pestrobarevného ptactva. Rozuměl jsem řeči zvířat a moudře jí s nimi promlouval v tajemných zákoutích pohádek, bájí a mýtů...

To nebyla poetika fantazie, jak bych si rád dnes vysvětlil, ale neuvěřitelná schopnost pohybu v paralelních světech, reálnějších nežli ten, v němž jsem jako dítě za oněch časů byl a žil.

Ocital jsem se totiž nikoliv v trojrozměrných statických iluzích, ale v mnohorozměrných příbězích souběžných světů. Ten náš byl vskutku jen jedním z mnoha jiných.

Záhy po vstupu do školních lavic jsem však seznal čím zaplatím...

 

Tato neuvěřitelná schopnost byla organicky a logicky spojena s tím, že jsem neuměl číst psané texty.

Pohádky mi byly čteny dospělými nebo vyprávěny živou řečí!

Rovněž jsem si v oněch časech zcela vědomě osvojil schopnost řídit své sny. Každičkou noc jsem snil své sny na pokračování, řetězil je v návaznosti..., ovládal je jako kouzelný koberec z pohádek Tisíce a jedné noci, byl Šeherezádou, kalifem i čápem současně.

Tyto magické schopnosti jsem však postupně a potupně ztrácel, pozvolna se vytrácely se školní drezúrou.

Naučil jsem se kostrbatě a pomalu slíbená umění - čtení a psaní -, ba i počítat a spoustu jiných užitečných, ale i zhola neužitečných věcí.

A tak postupně přestaly být kýžené, původně čarodějné moci - zázrakem -, zevšedněly a někdy dokonce byly i břemenem. Imaginaci a jejímu prvotnímu rozletu byla důkladně přistřižena křídla. Rozvoj mysli a intelektu, snad tomu říkají - magickou cestou - ti co již nadobro zapomněli, byl přehrazen, zastaven, sveden jinam. A tak jsem postupně zapomínal snít a s nastupující pubertou směnil ubohé trosky ustupujících „létacích“ snů za erotické fantasmagorie a život dospívajícího jinocha.

 

Záliba v kreslení a malování mi naštěstí zůstala a časem jsem ji vypěstoval k určité dovednosti, avšak onu skutečnou magii dětství jsem již nenalezl a nahradil ji snad jen šedí obvyklé intelektuální komunikace, láskou k ženám i četbou, ba psaním veršů a surrealistických textů v podivuhodné směsici.

Okřídlená nesmrtelná imaginace, magická schopnost manipulovat s obrazy, příběhy snů, s vizuální „realitou“ - přešla pozvolna ve schopnost – dešifrovat znakové notace a obchodovat s významy, neboť to je pravým smyslem ekonomiky jazykové a řečové komunikace. Publikum v určité jazykově spřízněné sociální a kulturní skupině je touto dovedností doslova uhranuto jako myška zahnaná do kouta, zoufale přitištěná ke chladné skalní stěně pod ledovým šlahounem upřeného hadího pohledu bez mrknutí, bez víček – a budiž polknuta jako ta slova nevyřčená milované řeči mateřské a pohřbena v lůně poezie nenapsané...

Srdce lká řečí osamělého mozku, vznášejícího se v pomyslném empyraeu na kluzké houpačce mentálních a intelektuálních konstrukcí, - pravá muka sdílení s dušemi stejně zatracenými v očistci slov.

 

Dnes jsem blízek názoru, ba přesvědčení, že takzvaný předhistorický člověk žil a stále je v nás zpřítomňován skrze naše dětství v „realitě“ mýtu a v její poetice, - dokonce snad mnohem úporněji reálný nežli jeho iluzorně dominující a vzdálený pokřivený stín – uměle jako homunkulus v alchymistově ampuli vypěstovaný – človíček historický, mandragora oživlá v časovém intervalu zhruba deseti tisíc posledních solárních oběhů.

Uměle zkonstruovaný historický člověk je ukován v mřížoví dějin jako démoni z pohádek.

Zbav jej okovů a promění se ve strašidelnou krvavou obludu Revoluce a balsfemických Re-forem. Pořádek světa bude obrácen naruby jako pověstná rukavička...

Křehká konstrukce „zvědečtělých“ dějin, stále opravovaných a přepisovaných jako poetický palimpsest podle proměnlivých požadavků mocných tohoto světa a potřeb i choutek služebných interpretů, stejně jako obratnost manipulace s řečí a jazykem, spojená se znalostí písmového kódu si nás nadobro podmanila a snaží se zcela vyloučit jakékoliv „magické“ schopnosti. Čím je však toto čarování s pamětí, kouzlení s fakty?

Se světem a jeho obrazem je totiž ustavičně bezohledně manipulováno.

Naposled jsou tím vinna média či jiný pomyslný šotek, jenž se pološílené paní Racionalitě, té bohyni dávné francouzské revoluce, vloudil nespatřen pod její bojovnou frygickou čapku. Bláznivá čarodějnice v antické republikánské tóze, snad samotná bohyně Kálí, s falickou čapkou spagyriků uctívaná v chrámu sekty scientistů...

 

Christopher Dawson, historik a filosof evropanství katolicky orientovaný, autor studie Porozumět Evropě, - spatřuje tragickou problematiku rozštěpení ducha Evropy v jeho sekularizaci. Universálnost je obětována rozběsněnému nacionalismu, prýštícímu z barbarských kmenových kořenů jednotlivých etnických komunit, náhradou jednotící spirituální ideje zbožštěním lidského ratia v chrámu Rozumu:

„...Osvícenectví se postupně přeměňovalo v jakýsi druh protináboženství. Duchovní síly, jimž byl upírán jejich tradiční náboženský projev, našly svoje vyústění v novém revolučním kultu, ztělesněném v Deklaraci práv člověka a inspirovaném iracionální vírou v Rozum a bezmeznými nadějemi v pokrok lidstva po osvobození od věkovitého útlaku kněží a králů. Politická demokracie a ekonomický liberalismus byly praktickými výsledky těchto názorů a snaha uskutečnit je drastickým rozchodem s minulostí a zavedením nových racionálních institucí vedla k Francouzské revoluci, k vládě teroru a k císařskému imperialismu Napoleonově...“

 

Můj osobní postoj je přinejmenším v lingvistickém ohledu značně radikálnější.

Idolatrie, uctívání obrazů je střídána uctíváním slovní komunikace, přičemž universální církevní jazyk liturgie je vystřídán překladem do národních jazyků. Posvátný „jazyk“ ikonické celosti beze slov, protože jde o vyjádření universálního tvůrčího božského Slova, jež je po věky na počátku všeho stvořeného, ať již silami božskými nebo jejich obrazem – mohutnostmi lidskými, - je obětován kmenovým nářečím. rozpadá se v Bábel zmateného hašteření...

Ve fázi konečné, což můžeme dnes doložit, je kolektivní podvědomí současných „evropanů“ opět sjednocováno na bázi zjednodušené komunikace, ovládáno diktátem vizuálního principu zcela absurdně odbožštěného a odlidštěného. Bezduchost a až satanická agresivita světa reklamy, kšeftu se sportem, lokálními válečnými konflikty, gladiátorským zápolením politických lídrů jsou stigmaty nové kulturnosti konsumerismu, zvláštního to universálního „náboženství“, jež má být bezuzdným násilím vnuceno lidstvu celé modré planety...

 

„Magické“ je vytěsněno médiem „techné“ – to v prvém sledu a v lineární posloupnosti „historických“ kulturních okruhů.

Poetika mýtu odívá se hávem filozofie, doprovázené svým neoddělitelným psychopompem – absurdně sekularizovaným a institucionalizovaným pseudonáboženstvím, někdy převlečeným za maškaru ideologickou a sociálně-politickou. To pro ty, co manipulují či jsou manipulováni. Societa stává se zbytnělým fetišem, komunikuje jen sama se sebou, dokonce médiem deifikované „svobodné volby“, což je nejpustší klam soudobého kolektivního blouznění..., tato hra na pokračování se předvádí nejširšímu publiku jako karikatura ceremonií dávných monarchií - v masmédiích dnes a denně a je obsáhle komentována a interpretována.

Jiný nežli tento kolektivní sen není uznáván za legitimní.

Z her zapomenutého dětství zůstal ještě preferován cynicky komercionalizovaný sport, vlastně dokonalejší karikatura gladiátorského zápolení a pro vyrovnání skryté touhy, plynoucí z obecně potlačované a regulované brutality - kruté nefalšované válečné hry v přímém přenosu s krvavými oběťmi... .

Tento veřejný teror informací je respektovanou formou obludného kolektivního snu.

 

Tato societa totiž konzumuje, to jest doslova pohlcuje a požírá, - samu sebe jako legendární auroboros a pomalu hyne ve vlastních výkalech, sekundárním to odpadu scestného myšlení. Její potenciál spirituality není již „magický“, nýbrž „skatologický“.

Umění již dávno popřelo svůj vlastní smysl a účel, stalo se ornamentem a němým svědkem tohoto dění: antiuměním.

Fenomén tajemství zaniká, je zcizován nejrůznějšími techno-logickými postupy.

Vytěsněná magie se však mstí - v konstruktu virtuálního elektronického světa, sdíleného těmi šťastnějšími. Ostatní neúspěšní putují na „smetiště dějin“, odkud jsou občas ve vybraných skupinkách a s patřičným halasem demonstrativně zachraňováni rozmanitými a málo efektivními sociálními programy.

 

Živý svět je paradoxně začarován do neprostupné spleti stigmat a silokřivek znaků, metafor, hieroglyfů a symbolonických struktur.

Bezprostřední okouzlení tvořící bytosti je zakódováno do těchto houštin jako šípková Růženka do snu, z něhož se sama nemůže probudit.

Vše živoucí ustrnulo ve statické bezčasovosti jazykových, logických a sémantických figur. Racionalita pohltila samu sebe v bezedné analytické posedlosti. Výklad smyslu stal se tautologickým a pokud směřuje k transcendenci je ovládán dominací sebepopření. Jediná smysluplná informace je pak ryzí a nezkreslená dezinformace, šum na pozadí vyprázdněnosti.

 

 

 

Toť sermon, jejž třeba ukončit, ukoptěná lamentace a proto se ve vzpomínce druhé a protentokrát závěrečné - vrátím k tvůrčímu vzmachu jinocha a mladého muže, chráníc se vzpomínat na zítřek mého zrání a stáří...

 

Druhá vzpomínka směřuje do světů dospívajícího zdání..., pochyb-lásky-víry.