homepage

 galerie...

Esej k hermeneutice artefaktu se čtyřmi klíči od Jiřího Havlíčka

Jiří Havlíček: Vyznání aneb letmé vzpomínky k vlastní tvorbě

THE LOST BOOK OF MY LIFE

THE DISCOURSE [3D video and music by Havlicek]

What kind of poetry do you like...[video and sound by Havlicek]

SAATCHI ONLINE - JIRI HAVLICEK PAGE

MY EYES [3D video and music by Havlicek]

SEE BOOK ABOUT JIŘÍ HAVLÍČEK

Jiří Havlíček's artwork

Catalogue published by The Moorland Press

Copyright © Kenneth G. Hay and the authors.

ISBN:0-9552977-0-2

978-0-9552977-0-0

2006


Jiří Havlíček: Úryvky z vlastních textů…

 

„Cože, Trimégiste, ty říkáš, že Bůh má obě pohlaví?“

„Ano, Asclépie, a nejen Bůh, ale všichni živí tvorové a rostliny...“

(Corpus Hermeticum II, 20, 21)

 

Lidská mentalita, zejména v západních kulturních okruzích Eurasie a Severní Ameriky, je výrazně modulována zjednodušenými binárními vzorci myšlení.

Většinou uvažujeme v syzigických soustavách navzájem separovaných protikladů. Až s fundamentalistickou zaujatostí dbáme na přesná vymezení, pokládajíce je za racionální a dokonce i exaktní formulace. Taková je naše věda zakládající se na logických a filozofických skladbách osudově poplatných tomuto redukcionismu.

Přesto v podprahové poetice mysli, plynoucí jako složité emocionální elixíry v snové realitě polobdění rozumové sféry, jsme si plně vědomi zodpovědnosti za každé naše rozhodnutí svět vnitřní i vnější – zjednodušovat.

Myslíme, prožíváme, sníme a reflektujeme celost bytí v neoddělitelných spojitostech komplikované tkáně protikladů.

V tradici logického uvažování pojem tautologie až do doby Ludwiga von Wittgenstein

znamenal neodpustitelnou chybu kruhového tvrzení i důkazu. Teprve odkrytí „tautologického kruhu“ v jádru „řečových her“, jimiž živě komunikujeme v různých jazykových strukturách a konstruktech, předurčilo jisté omezené možnosti vykročení z prvoplánového tautologického binarismu do jiným dimenzí nekonečného dobrodružství vývoje mysli a lidského vědomí.

Samotná logika, stejně jako poezie je ve svém jádru umělým výtvorem lidské mysli, shlížejícím se v bezedném zrcadle racionality a emocionality, vzájemně se amalgamujících v neurčitosti a nerozlišitelnosti fascinujících vzorců perského koberce náboženských systémů, vědeckých i uměleckých paradigmat.

Jeho mentální neviditelné i vizualizované jsoucno je jen okamžitou geometricky hrou barevných „fraktálních“ kompozic v proměnách šerosvitu, a pokud neporozumí jazyku „ornamentů“, podnikajíc pouhá obdivná estetická cvičení, klouže oklamaná pozorovatelova mysl po kluzkém hadím plášti povrchové textury bez naděje proniknout do nitra struktur koberec utvářejících.

Rozum omezený na komplikovaný interpretační symbolizmus ochotně nabídne abstrakta, vzdalující lidskou bytost od takzvaného přirozeného světa do světů umělých, často velmi reálných pokud jsou sdíleny lidskými komunitami jako „kulturní vzorce“.

Pravdou je, že přirozený i umělý svět splývají navzájem v obtížné rozlišitelnosti. Přitom genetické predispozice, vývojové mutace a krátkodobé kulturace lidských bytostí nejsou ostře a nezvratně limitovány. Pluralitní heterokosmické vize, blouznící o paralelních soustavách i homogenní ritualizované dogma uniformního světa všední skutečnosti jsou zcela legitimní a nelze příkře odmítnout či ironizovat žádnou z byť i sebe absurdnějších variant.

Skutečným Kamenem úrazu a kritickým omezením svobody našeho myšlení v takzvaném bdělém stavu je domněnka, že existence a prokazatelnost primárních a hierarchicky vyšších stavů a forem vědomí je doménou animálního organického jsoucna, vymezenou vyspělostí centrální nervové soustavy s míchou a mozkovým ústrojím.

Zkušenost skláníme pod jho druhového omezení darwinistické teologie. Každé sebelepší vědecké paradigma se posléze stává dogmatem pokud je institucionalizováno a nekriticky a fundamentalisticky respektováno.

V sociálních vědách jsme dospěli až k bizarnímu konstruktu snoubícímu různé varianty modernistického kastovně-třídního marxismu s feministickými teoriemi.

V kauze – muž a žena – je o maskulinní či femininní diferenciaci Darwinovou evolucí dobře postaráno. Autoidentifikace podléhá diktátu druhově a pohlavně fyziologické předurčenosti, jejíž osnovou jsou genové dispozice naší tělesnosti, které nám darovali rodiče a předci předků.

Kulturní vzorce, v nichž se po narození vyvíjíme, jsou pak rámcem velmi obtížně překonatelným.

Nutno podotknout, že to zda jsme vybaveni výhradně ženskými či mužskými pohlavními orgány nemusí být ještě předurčením nezvratným - například nejen pro chování v dětství, ale i k pozdější heterogenní orientaci k opačnému pohlaví. Přiznejme si, že se zde ocitáme na poli iracionálního diskurzu, jehož fazety ještě nebyly vybroušeny, orientovat se v „nevybroušeném Kameni“ je obtížné, zvláště postrádá-li neměnnosti a fixace obvyklé v minerální říši, taví se právě nyní v kotli protikladů, protimluvů, metafor, symbolů a emblematických figur. Jde o Kámen anebo o Elixír?

Starobylá a svatá poetiko chymiků, odpusť zneužití...

Žijeme v nešťastné době.

Hinduismus právem náš věk považuje za čas úpadku.

Kalijuga – věk současnosti se dle indické mytologie vyznačuje naprostou devalvací ducha, mysli i morálky...

Kdesi v hlubinách prostoru a času Brusič démantů otáčí nově objeveným surovým Kamenem před září zraku a v jasu hvězd posuzuje nepravidelný tvar. Pod nejrůznějšími úhly v geometrické imaginaci pátrá po budoucí dokonalosti, k níž v poetice vlastní mysli hodlá vést výbrus, který nelze vrátit zpět v čase, nezadržitelně jako řeka plynoucím z mateřských hor do náručí oceánu.

Přesto čas věčných návratů nepominul.

Voda a iluze jsou spojité nádoby snové představivosti.

Již řecký filozof Hérakleitos vysvětloval teorii neustálých proměn všech věcí na příkladu říčních vod, které nezvratně a vytrvale plynou, takže není možné dvakrát vstoupit do stejné řeky.

I totožnost pisatele těchto řádků podléhá tajemnému mystériu věčné proměny, vlastní integritu vnímá pouze v době bdění a to ještě se značnými výhradami. V paměti stále uchovává vzpomínky na jednotu, kterou tvořil jako dítě i jinoch se svou milovanou matkou. Nezapomíná však ani na svého milovaného otce. I když mezi oběma došlo k dramatické roztržce a rozchodu, i tuto dynamickou proměnu vnímá jako poselství a milost poznání, kterého se mu dostalo již v raném dětství. Láska muže a ženy totiž byla naplněna v jeho stvoření, skrze milující se rodiče byl oděn tělem a ocitl se na tomto světě. V mystériu konjunkce vzájemně se doplňujících a slučujících se protikladů stvořen, ve světě stvoření a tvoření posléze oddělen, rozdělen, rozsápán a ztracen, aby se opět setkal a nalezl a tento cyklus několikrát během krátkého života opakoval.

Neboť co jest paměť dlouhá pouhých šedesát dva solárních oběhů, ledaže se s pocitem mírné závrati nakláníš nad temný otvor studnice paměti prenatální, která vede - kdo z nás může tušit - kam vlastně?

Májá znamená „iluzi“, „klam“ či „přelud“ a hinduističtí učenci tímto slovem označují ono, co běžně považujeme za obraz skutečnosti v naší mysli, získaný prostřednictvím smyslového vnímání. Vpravdě tvrdí, že se jedná o sen, vidiny boha Brahmy, jenž jako Stvořitel a velký mág dal vesmíru vzniknout ve své mysli. O další chod této iluze pečuje Višnu Udržovatel pomocí máji spřádající tkáň reality. Pluralita věcí a dějů, chaos fenoménů jsou pouze proteovské převleky jediného a téhož.

Tyto názory jsou blíže Hérakleitovi nežli Platónovi uvažujícímu o realitě rozdílných idejí – archetypů. O učení Aristotelově již vůbec nemluvě.

Můžeme se setkat s míněním, že západní myšlení je smrtelně protknuto ostnem vágního materialismu a filosofické myšlení zdejších myslitelů je napadeno ustavičným pochybovačstvím o hodnotě transcendentního obratu k uznávání vnitřního poznání jako primárního pramene zkušenosti.

Empirie má být ověřována v laboratoři mysli i přírody.

Esoterická a evropské alchymii, jež někdy může ve své spirituální podobě být považována za matný a zkreslený odlesk tantrické jógy, poplatná vize inteligibilní makrostruktury kosmu je do jisté míry kontrapunktem k indické představě šalebné hry máji, přeludu reality prostředkované k vnějšku obrácenými smysly. Šiva-Šakti tu svůj tanec nepředvádí jako muž-žena v převlecích jing-jangové binární polarity, nýbrž je tu předváděno pravé teatrum mundi.

Mnohost a rozmanitost fenoménů, ukazovaných na jevišti světa není představována Platónovým megaanthroposem či panteonem atributů univerzálního božského principu, hraných davem jednotlivých herců v maskách zdánlivě oddělených božských atributů jako samostatně existující kreativní a destruktivní posvátné mužské, ženské či zvířecí entity.

 

 

 

Celé vířivé dění světa je dnes v západní tradici posvěceno Vědou, jež víceméně nahradila náboženskou mystickou zkušenost příliš subjektivní, velice nejistou.

Vidění rytířského dramatu věčného souboje nesčetných protikladů v antropomorfizované „chymické laboratoři a oratoři“ rosikruciánské svatební síně a ložnice bylo nahrazeno scénou univerzitní auly s tabulí Mendělejevovy soustavy prvků na průčelní stěně.

Rozčepýřeného chymika v bláznivé čapce mága vystřídal učený profesor, byť dnes někdy maskován i einsteinovskou vizáží, která má širšímu laickému publiku přiblížit jeho sympatickou roztržitou potrhlost.

Děravé ponožky a tetování nahradily kněžské mešní roucho.

Nicméně obliba řádového oděvu alespoň v některých klášterních ústavech a léčebnách přetrvává v podobě bílých plášťů.

Ty neznamenají jenom čistotu, ale především odlišnost jejich nositelů od komunity různobarevných laiků. Uniformou jednotlivých kongregací pak je neviditelné paradigma, vyznání víry ve smysl jejich oborové specializace, nahrazující pověstné a slavné Credo Církve.

...

 

A místo alchymistického androgyna, kompozitní netopýřím křídlem opatřené „dračí“ obludy – stojí před námi ve vrcholné fázi představení odborník-popularizátor Všeho.

Šarmantní sympatický televizní komentátor či komentátorka s barnumskou reklamou nabízejí dramata gendrově tónovaná v – erotice, politice či obrazech katastrof a válek vedle inscenací umělých rájů. Na své si nakonec přijde jak masochista či masochistka, tak i sadista či sadistka. Znechuceně se odvracíme od obrazovek jednosměrného toku mediální manipulace a ještě na chvíli před spásonosným blouzněním spánku surfujeme v nočních hodinách na interaktivním internetu. Tak vklouzneme do říše snů ve sladkém zapomínání na vlastní smrtelná těla a starosti všedního dne. Stres je možná na chvíli zažehnán.

Plaveme v nestabilním limbu rozněcujícím naše pohasínající smysly, rozpouštíme vlastní esenci a pochybnou integritu paměti v nespočetná kvanta antiinteligibilního mlna, elektrizovaného bičujícími výboji rozbředlých „informací“.

Necháme si mocným webovým upírem odsávat osobní energii ve fluidním roztoku virtuální elektronické „reality“. Co všichni oddaně sdílíme, musí být přece reálné a racionální, byť jsme tomu obětovali vlastní sebeuskutečnění.

Jsme miasmatickými přeludy sebe samých, oči nám sice již dávno vypadly z důlků, ale my víme, že již nepotřebujeme jiné masáže otupělé senzibility nežli více a více planých slibů o tom, že vložením patřičných informací o naší pozemské existenci a bezvýznamných počinech do internetu si zajistíme nejen pochybnou publicitu, ale i jistou dávku relativní nesmrtelnosti nežli „pavouk sežere sám sebe“...

Někteří z nás blázní v síti sevřeni lepem nekonečných elektronických formulářů a nakonec sami vymýšlejí další a další interaktivní „rubriky“. Tak se svět máji zbavuje iluzorní existence a vrůstá do nás a to je – dobrá zvěst o tom, že permanentní apokalyptické sesouvání světa v epoše kalijugy zase pokročilo mílovými kroky kupředu. Již žádné výplazy pomalými pozemskými sentinely do blízkého vesmíru, ale virtuální realita pravých „černých děr“ monitorů a displejů.

Ostatně co byste chtěli stihnout za těch pár solárních oběhů, jež vám zbývají do exitu..., vždyť smrt nás všechny může překvapit každým příštím okamžikem.

Nuže vraťme se k počátku.

Fenomén těla a osobní zkušenosti jsou prvotními a základními predestinacemi a limity, jež nelze odmítnout a pominout.

Zejména ženy, nositelky života, tak často připomínají důležitost těla, což je zcela logické a chvályhodné. Není však jednoduché posuzovat ženskou zkušenost z úhlu mysli, sídlící v mužském těle a tělesnosti. Ba ani ve smyslu spirituálním to není snadnější.

Vzpomeňme například duchovních zkušeností španělské mystičky Terezie z Ávily, spolu s jejím žákem Janem z Kříže - zakladatelky karmelitánského řádu - a její extatické zkušenosti s Božskou Láskou. Ovšem důkladná metodika mystické cesty, kterou sděluje prostřednictvím svých spisů následovnicím a následovníkům v symbolických obrazech procházení komnatami Hradu nitra je summou perfectionis, hodnou napodobení...

Mytologie, náboženství, mystika a teologie však u mnoha současníků probouzejí nedůvěru. V postmoderním světě stávají se módním vychýlením k pozoruhodnému synkretismu, signalizujícímu vyprahlost ducha doby. Mnoho z nás žízní po jistotě jednoduchých pravd, po tajemném, jež nám ustavičně uniká...

Žít v šednoucím stmívajícím se světě bez víry v něco transcendentního, co překračuje meze našich těl a osobní zkušenosti je bolestné.

Hledači pátrají po ztraceném ráji v nesmírných dálavách cizích kultur a civilizací, objevují bizarní kulty a rituály, často sledují a obdivují pouze jejich třpytivý luzný povrch, nastal čas honby za exotickými zážitky a zkušenostmi nejen z hlediska konzumní turistiky.

Rozmanité ašrámy otevírají svoji pohostinnou náruč, samozřejmě jak a kde a za jakou cenu je již otázkou pro ty z nás, kteří se rozhodli obětovat dobrodružství ducha vlastní zápecnickou pohodlnou identitu uctívačů hybridní modly konzumerismu. Ostatně i ten má své přitažlivé a fascinující svatostánky,chrámy, chrámky a kapličky: burzu, banky, supermarkety..., místo svatých obrázků a škapulířů každá venkovská selka a mládenec třímá mobilní telefon.

Místo u oltářů dřepíme před nenasytnými propastmi počítačových monitorů a displejů, hledajíce v síti informací jakási zjevení a poselství, jež stále nepřicházejí…

 

 

 

(vybráno z různých volných textů)