Vývoj postojů rodičů k postižení dítěte
Ludmila Stodůlková

V současné době zasahuje problém nezaměstnanosti všechny ekonomicky vyspělejší země. Zaměstnávání osob se zdravotním postižením je problémem vždy, za této situace je však mnohem obtížnějším.

Při zaměstnávání handicapovaných je nutno respektovat jejich určitá pracovní a osobnostní specifika a téměř vždy je potřeba vytvořit také zvláštní pracovní podmínky. Se zvyšujícími se potřebami postižených klesá možnost jejich pracovního uplatnění. Je tedy potřeba hledat taková řešení, která povedou k eliminaci specifik zatěžujících zaměstnavatele i zdravotně postižené zaměstnance a pomohou vytvořit organizačně, materiálně, provozně i finančně schůdné možnosti pro zaměstnávání osob s pracovním handicapem.

Vzhledem k složitosti a obtížnosti problému zaměstnávání pracovně znevýhodněných osob a rozdílnému přístupu evropských zemí k řešení této otázky jsou vytvářeny odlišné podmínky a příležitosti pro zaměstnávání osob se zdravotním handicapem. Spolupráce, sdělování a výměna praktických zkušeností, konkrétní poznatky handicapovaných a jejich blízkých a společné hledání východiska jsou aktivity v tomto směru velmi důležité a prospěšné.

Naplnění života a seberealizaci spojují handicapovaní lidé s pracovním uplatněním a osobní užitečností pro druhé v mnohem větší míře, než zdraví. V tomto smyslu považují míru vlastního pracovního uplatnění za velmi důležitou osobnostní kvalitu.

Cestou k dosažení tohoto životního cíle je péče o všestranný rozvoj jedince s postižením, k jejímu zahájení by mělo dojít co nejdříve po zjištění poruchy. Příprava na život by měla být pojata komprehenzívně za spolupráce vzdělávacích institucí, rodiny a odborníků pečujících o dítě s postižením. Rozvoj a podpora zájmové a mimoškolní činnosti, účast na různých sportovních, rekreačních a společenských aktivitách by měla být součástí této péče.

Náročná péče o postiženého bývá spojena se zátěží, která pečující členy rodiny vyčerpává a přináší jim různá omezení. Pokud hledají zaměstnání, jsou vázáni především povinností této péče a možnosti jejich pracovního uplatnění jsou z tohoto důvodu omezeny. Vedle postižených se tak stávají další skupinou znevýhodněnou na trhu práce. Z tohoto důvodu je žádoucí, aby péče o postiženého byla směrována také k rehabilitaci jeho rodiny.

V dnešní době poznáváme, že postoj rodičů k postižení vlastního dítěte se mění. Rodiče tuto tíživou životní realitu již nepřijímají pouze trpně a nečinně jako neměnnou, ale snaží se spolupracovat na péči společně s ostatními, kdo jsou schopni jim pomoci. V tomto náhledu se objevuje naděje a optimismus, který je pro další život rodiny i samotného dítěte velmi důležitý a je základem správného prožívání tohoto životního údělu. Postižení dítěte tak přestává být břemenem, ale stává se životní příležitostí.

Svoje smýšlení a očekávání opírají postižení a jejich blízcí o nové společenské a sociální jistoty. Změny těchto jistot oproti době před rokem 1990 jsou zásadní a znamenají zlepšení kvality žití ve všech ohledech, včetně možností vzdělávání.

Dále dovolím uvést vlastní poznatky a zkušenosti, které jsem získala během posledních deseti let ve vlastní rodině a další činnosti, kterou vyvíjím ve prospěch dětí s postižením a jejich rodin.

V roce 1998 jsem byla požádána občanským sdružením Naděje ve Zlíně, abych se účastnila zpracování projektu speciální mateřské školy, kterou se Naděje rozhodla založit v Otrokovicích. Na základě zkušeností se svým synem s kombinovaným postižením (narozeným v roce 1993) jsem zpracovala projekt a provedla celé řízení. Speciální mateřská škola s kapacitou 20 dětí byla zařazena do sítě škol a zahájila k 1.9.1999 svoji činnost. V počáteční době byla provozována v prostorách zřizovatele ale již v době zřizování byl dokončen stavební projekt nového pavilonu, na jeho zpracování jsem se za Naději podílela. Uvažovalo se s urychlenou výstavbou, aby do nových prostor bylo možno školu přemístit co nejdříve.

Po roce provozu Naděje zjistila, že provozování a povinnost materiálního zajištění školy ji velmi zatěžuje a rozhodla se od tohoto projektu upustit. Ve Speciální mateřské škole v této době již byla provedena kontrola Českou státní inspekcí a výsledky školy byly hodnoceny jako “velmi dobré”. Vedení školy se rozhodlo zachovat provoz školy. V této době ji navštěvovalo 14 dětí, z toho 9 dětí s kombinovaným postižením. Předtím byly tyto děti pouze v péči rodin, v případě zrušení školy by byly odkázány opět pouze na domácí péči.

Bylo založeno občanské sdružení Via Vitae Napajedla a převzalo školu do vlastnictví. Naděje poté zrušila všechny závazky, které ke škole měla, včetně nájemní smlouvy. Škola musela být během 2 měsíců přemístěna do jiného objektu a zde provozuje svou činnost dosud. V současné době provozuje dvě třídy a navštěvuje ji celkem 17 dětí. Pracují v ní speciální pedagogové s odborností psychopedie, somatopedie, logopedie, velmi dobrá spolupráce je navázána ze speciálně pedagogickými centry, odborníky, kteří mají děti v péči, pediatry dětí a dalšími odbornými lékaři. Rodiče mají ke škole a jejím pracovníkům velmi blízký, až osobní vztah a záleží jim na prospěchu dětí i celé školy. Provoz školy je financován z dotací MŠMT ČR a pro další jeho podporu se daří získávat v dostatečném množství další prostředky ve formě darů a příspěvků.

V současné době se škola ocitá opět v existenčních potížích. Majitelka objektu (soukromá osoba), kde škola sídlí se rozhodla pro jiné jeho využití. Škola se s žádostí o pomoc obrátila na Město Otrokovice. Věří, že se podaří najít jiné vhodné prostory pro její provozování a dosáhnout tak konečně provozní stability. Na to se nesmírně těší všichni zaměstnanci a děti Speciální mateřské školy Klubíčko.

Za vším, co je zde uvedeno se skrývá velké množství práce a starostí a odpovědnosti. Práci na projektu Speciální mateřské školy Klubíčko jsem přijala jako osobní povinnost pomoci jiným a měla jsem zato, že půjde o časově ohraničený úkol. Mýlila jsem se. Od počátku vykonávám funkci statutárního orgánu školy, od roku 2000 zastupuji ve funkci statutárního orgánu také zřizovatele. Abych svou práci byla schopna úspěšně vykonávat mi již nestačily osobní zkušenosti, proto jsem se rozhodla doplnit si vzdělání studiem speciální pedagogiky. Získané zkušenosti a poznatky obohacují můj život všestranně. Využívám jich při řízení školy, při výchově a vzdělávání svého syna a pomáhají celé naší rodině v tom, abychom žili vskutku bez omezení a bez bariér všichni i s Tomášem dohromady.

Proto tvrdím, že při tvorbě programů pro osoby s postižením a jejich uvádění do praxe je prospěšné a dobré spolupracovat s postiženými a jejich rodinami.Přesvědčila jsem se o tom, že často dokážou přesně a správně pojmenovat problémy, které je tíží, bývají ochotni k spoluúčasti na hledání řešení, podle možností dále spolupracují a pomáhají, aby připravované projekty co nejlépe vyhovovaly jejich potřebám a potřebám dalších lidí, kterým mají sloužit. Svoji zkušenost, kterou zde uvádím proto nepovažuji za ojedinělou. Naopak, měla jsem možnost setkat se s mnoha vzácnými lidmi, jejich angažovanost ve prospěch druhých mne oslovila. Snažím se pomáhat druhým proto, že to potřebují a že jim mohu pomoci. Kdo si totiž udělá vlastní zkušenost s tím, že více je dávat, než dostávat sice pociťuje, že taková práce hodně vyčerpává, zároveň však dostává sílu dále v ní pokračovat, a proto pokračuje.

back_to_content

Archivovana verze z webu KSpecPed PdF