Drama evoluce
(Nad novou knihou Josefa Šmajse)
S novou knihou brněnského filosofa J. Šmajse se čtenářům dostává do rukou další rozvinutí evolučně ontologických úvah, které nastínily již předcházející autorovy texty. Šmajs svým příspěvkem do diskuse o filosofické reflexi vztahu mezi přírodou a kulturou reaguje na “společenskou objednávku,” vznášenou v kontextech globální ekologické krize stále naléhavěji i na adresu filosofie. Text však psal - jak sám v úvodu uvádí - i jako studijní pomůcku a v neposlední řadě také jako výraz osobního stanoviska, odmítajícího lhostejnost i moralizování nad závažným tématem dneška.
Tyto tři impulsy se promítly do kvality textu, který poskytuje hodnotnou možnost více rovin čtení (od teoretické úrovně ontologické až např. po pozoruhodné intence dějin filosofie, které ocení studenti).
Východiskem a leitmotivem celé práce se stalo uvažování o naplňování smyslu filosofie v soudobých souvislostech, které již nedovolují filosofii žít pouze z vlastní tradice a hledět do minulosti.
Konkrétně to znamená i požadavek nového promýšlení vztahu filosofie k přírodním vědám. Touto cestou se snad může podařit překonávat statičnost onoho obrazu světa, který nám představují jednotlivé teorie i neadekvátnost mimoteoretického vnímání skutečnosti. Jinak řečeno - příroda není taková, jaká se nám jeví, ani taková, jakou bychom ji chtěli mít. Přesto nepostrádá hodnotnost, neboť v pozemských podmínkách dala vzniknout životu, který je ve svých strukturách (od jednotlivého organismu až po diverzitu makroekosystému biosféry) i svéráznou pamětí světa.
Uznání “posvátnosti” života tak může být smysluplným krokem i v argumentačním modu, odmítajícím finální interpretaci evoluce. Život je chápán jako nejhodnotnější ontická vrstva vesmírné skutečnosti, jako plynoucí a vyvíjející se součást řádu bytí.
Jinak je tomu ovšem s kulturou, kterou Šmajs na základě vývojové analýzy z onoho původního řádu světa vyčleňuje. Zároveň ovšem upozorňuje, že kultura není sama o sobě ještě řádem vyšším a hodnotnějším, jak tvrdila tradiční kulturologie.
Řád kultury není ani pokračováním, ani završením přirozené evoluce. Řád kultury je protikladem přirozeného řádu a je i jeho ohrožením, neboť není efektem chování vůči přirozenému světu neutrálního. Kultura je založena na své vlastní specifické informaci a na zcela specifickém způsobu jejího čtení i zpředmětňování. Součástí tohoto čtení je i jistá dezinterpretace a zkreslování skutečnosti; zpředmětňování pak postrádá korigující zpětnou vazbu vůči prostředí.
Kultura je tak již svým založením fenomenem vůči přírodě a tedy i životu konkurenčním. Na základě své informační jinakosti je kultura podle Šmajse samostatným ontickým řádem, stojícím v opozici vůči řádu přirozenému. Je tedy potenciálním i veskrze aktuálním zdrojem krizí.
I z tohoto krátkého exkurzu je zřejmé, jak Šmajsovy původní výchozí úvahy o protipřírodnosti kultury postupně získaly na ontologickém založení. Evoluční ontologii v této podobě “filosofie řádu skutečnosti” tak můžeme považovat i za soudobé pokračování výrazné tradiční linie českého filosofického myšlení.
Ontologie se ovšem má i v tomto pojetí stát cíleným (nikoliv tedy neutrálním) interpretačním modem - jejím úkolem je zkoumat možnosti pokračování existence života (lidského i mimolidského). Tato intence směřuje ke hledání budoucí trajektorie kultury v kontextu zachování nejvyšší hodnoty - života. Cílem je biofilní transformace kultury jako prostředku lidské vřazenosti do světa, cestou pak překonávání tradičního - “předekologického” - přístupu ke světu, poznamenaného antropocentrismem.
Tato varianta ontologie nechce zůstat na spekulativní úrovni teoretické konstrukce, ale bude permanentně testována vědou i životní praxí. Při jejím budování může být inspirující i nové promýšlení starších filosofických zdrojů.
Čtenář jistě ocení v těchto souvislostech pozoruhodný úhel pohledu na tyto prameny, které pro něj J. Šmajs objevuje v nových kontextech a intencích. Za všechny tu uveďme takovéto nové “čtení” N. Hartmanna, jehož ontologie opustila východisko subjektu a upřednostnila časovou dimenzi a tedy i dění před stacionárním bytím. Podobné aspekty obsahuje ostatně i filosofie Bergsonova či uvažování Schelerovo.
Šmajs s pomocí těchto zdrojů (zejm. jejich pojmů a terminologie) hledá cestu ke smysluplnému rozvinutí dnešní filosofie v kontextu existenčně vyhroceného vztahu mezi kulturou a přírodou. Mimo to tyto starší inspirace (např. již zmíněný Hartmann) mohou sloužit i jako nástroje kritiky vědeckého a ovšem i filosofického redukcionismu, který obětoval složitost skutečnosti eleganci teoretické konstrukce.
Evoluční ontologie tedy chce být korekcí redukcionistických iluzí (teorií i “bon sens”) včetně odmítnutí tradičních stacionárních variant ontologie. Je pokusem o důsledné uplatnění evoluční perspektivy při interpretacích reality; chce tedy být zdrojem nového obrazu světa i člověka, nové kosmologie.
V této interpretaci je člověk zdrojem, strůjcem a tvůrcem kultury jako specifického řádu. Současně však zůstává i obyvatelem a součástí původního světa, kterému ovšem po svém rozumí a který po svém i mění. Tato aktivita je expanzí a ofenzivou, postrádající zpětnovazebný korekční mechanismus. Je založena na specificky lidském “čtení” světa a symbolické reinterpretaci, na vkládání významů jako antropických vstupů i výstupů informační báze kultury.
Ekologická krize jako postupné vyhrocování konfliktu oněch dvou řádů skutečnosti vyžaduje proto adekvátní směřování hledaného řešení. V oblasti lidské biologické přirozenosti a její proměny zřejmě toto řešení netkví. Zdá se, že cestu je nutno hledat ve změně orientace kultury; jejím klíčem je působení (zcela vědomé, záměrné, cílené) na proměnu oné její informační základny.
Právě otázce informace a její role v procesu tvoření a vznikání nového proto věnuje Šmajsova práce značnou pozornost. Rozsáhlá analýza přirozené a kulturní informace nepostrádá ani velmi cenné komparace mezi fungováním genomu, lidské epigenní (paměťové) informační struktury a informace sociokulturní.
Zdá se, že právě zaměření k problému informace bude zřejmě představovat vděčnou oblast dalšího hlubšího zkoumání. Stávající formulace totiž nepostrádá i jistou rozpornost. Totiž: jestliže kultura není v koncepci evoluční ontologie považována za pokračování (natož za vyvrcholení) evoluce přírody, jak se vyrovnat s tezí, že kulturní informace “...mohla vzniknout pouze modifikací evolučně starší informace přirozené?”
Bez ohledu na tento problém ovšem Šmajsovo rozvinutí úvah o bazální roli informace nabízí velmi podnětný materiál, směřující ke klíčové otázce ekologické krize a jejího překonávání.
Logika Šmajsových argumentů je přibližně taková: ona požadovaná změna orientace kultury směrem k biofilní existenci může být založena jedině na změně vnitřní konstitutivní informace kultury. Tato možnost není nepředstavitelnou utopií. Onou informační bází je totiž duchovní kultura.
Šmajsovi jde o hledání způsobu, jak efektivně propojit obě stránky kultury do jednoho celku, jehož původní protipřírodnost by takto mohla být zcela cíleně korigována nebo přinejmenším udržena v přijatelných a udržitelných mezích - pokud se podaří promítnout do duchovní kultury změnu lidského hodnotového vztahu ke světu.
Tradiční způsob anti-antropocentické argumentace (bytí samo je hodnotou bez závislosti na člověku) je Šmajsem domýšlen dále a hlouběji. Právě ona jinakost lidského kulturního řádu je totiž nejen zdrojem konfliktu, ale i jeho potenciálním řešením ve smyslu nastolení dlouhodobě udržitelné koexistence. Zdá se totiž, že právě ona informační báze kultury může být (díky svému lidskému původu) záměrně a cíleně modifikována a odkloněna žádoucím směrem. V důsledku této proměny samotného založení ontického řádu kultury by pak další vývoj mohl přinést i onu biofilní modifikaci uspořádání a fungování antropogenních struktur.
V oné změně informační báze kultury zřejmě sehraje svoji klíčovou roli především oblast teorie jako zdroj vědění. Šmajs ovšem nezůstává u tohoto osvícensky racionalistického optimismu. Upozorňuje, že realizace oné přeměny celkové zaměřenosti kultury (a tedy i civilizace) nezávisí jen na kognitivní kvalitě oné teoreticky zpracované kulturní informace. Politická rovina realizace totiž vyžaduje především všeobecnou přijatelnost formulovaných tezí. Závisí tedy mj. i na argumentační vytříbenosti a celkové srozumitelnosti (což je jedna z rolí filosofie) a v neposlední řadě i na vnějších parametrech - na míře vyhrocení krize.
* * *
Náš stručný pokus o charakteristiku Šmajsova textu můžeme uzavřít poznámkou, že z hlediska vývoje evoluční ontologie představuje tato práce výrazný posun. Zejména analyzování fenomenů evoluce a informace představuje ve srovnání se staršími Šmajsovými pracemi nejvýraznější argumentační inovaci. Celá odvážně budovaná koncepce tak získala na systémové promyšlenosti, byť autor sám svůj text v podtitulu skromně označil za pouhý fragment evoluční ontologie.
Vývojový posun od “ohrožené kultury” k “dramatu evoluce” můžeme chápat i jako cenný impuls soudobého environmentalistického diskursu. V něm totiž zřejmě již nevystačíme s původní dichotomií (antropocentrismus vs. biocentrismus), která se stále více jeví jako interpretační redukcionismus. Šmajsův vklad tak otevírá nejen cestu pokusu o dynamické rozvíjení ontologického myšlení, ale nabízí novým promýšlením problému antropocentrismu i konkrétní podněty axiologii a etice.
Šmajsovu nejnovější práci proto můžeme považovat za významný a inspirativní filosofický čin. Jeho originalita a odvaha k fundamentálnímu promýšlení problémů výrazně přesahuje obligátní úroveň obdobně zaměřené literární produkce.
Šmajs nenabízí morální apel ani útěšnou filosofii, které jsou v dramatu evoluce jen zdánlivou katarzí. Jeho ontologie spíše chce být novým nástrojem přeměny konfliktu v koexistenci.