Teorie elektrolytické disociace

  • K významným fyzikálním chemikům 19. století patří S. A. Arrhenius, který roku 1887 vyslovil předpoklad, že se elektrolyty v roztoku štěpí na elektricky nabité částice - ionty, které přenášejí elektrický náboj roztokem. Arrhenius ve své teorii elektrolytické disociace vysvětlil i vztah mezi disociací a koncentrací roztoku. I když názor na existenci iontů v roztoku vyslovili již před Arrheniem jiní, teprve Arrheniova disertační práce „Výzkum galvanické vodivosti elektrolytů" znamenala převrat v dosavadních názorech na vlastnosti roztoků. Byla s nadšením přijata W. Ostwaldem a J. H. van't Hoffem, kteří se podíleli na jejím rozpracování. Arrheniova teorie umožnila vysvětlit mnohé vlastnosti roztoků elektrolytů, platila však jen pro slabé elektrolyty a zředěné roztoky. Nedostatek se podařilo vysvětlit teprve mnohem později především G. N. Lewisovi a P. J. W. Debyeovi.