Teorie elektrolytické disociace
- K významným fyzikálním chemikům 19. století patří S. A. Arrhenius,
který roku 1887 vyslovil předpoklad, že se elektrolyty v roztoku štěpí
na elektricky nabité částice - ionty, které přenášejí elektrický náboj
roztokem. Arrhenius ve své teorii elektrolytické disociace vysvětlil
i vztah mezi disociací a koncentrací roztoku. I když názor na existenci
iontů v roztoku vyslovili již před Arrheniem jiní, teprve Arrheniova
disertační práce „Výzkum galvanické vodivosti elektrolytů" znamenala
převrat v dosavadních názorech na vlastnosti roztoků. Byla s nadšením
přijata W. Ostwaldem a J. H. van't Hoffem, kteří se podíleli na jejím
rozpracování. Arrheniova teorie umožnila vysvětlit mnohé vlastnosti
roztoků elektrolytů, platila však jen pro slabé elektrolyty a zředěné
roztoky. Nedostatek se podařilo vysvětlit teprve mnohem později především
G. N. Lewisovi a P. J. W. Debyeovi.