World Wide Web

      Teprve nedávno dospěla technologie do stadia, kdy bylo možné realizovat představy o celosvětovém informačním systému, který by obsahoval širokou paletu dat a byl přitom přístupný i laikovi. Vznikl tak World Wide Web (zkráceně označovaný jako WWW nebo W3), který pokrývá většinu služeb mezinárodní počítačové sítě Internet. Na rozdíl od Gopheru omezeného jen na textové informace umožňují servery WWW práci s textem, grafikou, zvukem a dokonce i videem. Spojením technik síťového přístupu k informacím tak vznikl jednoduchý a uživatelsky velmi příjemný multimediální informační systém.
      Původně byl Web vyvinut jako nástroj pro sdílení informací mezi mezinárodně působícími tými odborníků. U jeho zrodu stál Tim Berners Lee, který v roce 1989 vytvořil hypertextovou aplikaci pro jaderné fyziky ve švýcarském CERN. Původně zaměřen pro společnost vědců, Web postupně pronikl do ostatních oblastí, získal popularitu a od roku 1993 zaznamenal obrovský rozmach nejen na akademické půdě, ale i v komerční síti. Kromě škol a komerčních organizací zřizují v poslední době Web servery i vládní instituce, a to jak ve světě, tak i u nás.
      Web je systém pro práci s hypertextovými dokumenty, ve kterých jsou odkazy na internetovské zdroje uváděny pomocí URL. Pro psaní webovských dokumentů se používá Hypertext Markup Language (HTML) a někdy se proto zkráceně mluví o HTML dokumentech. Hypertext se dnes běžně používá v mnoha systémech, můžeme se s ním například setkat, když si pod MS Windows otevřeme okno pro help. Základní myšlenka hypertextu spočívá v tom, že daný dokument obsahuje kromě vlastního textu i odkazy na jiné související dokumenty (links). Tyto odkazy jsou pak vhodným způsobem označeny (jinou barvou nebo vyšším jasem) a odkazovaný dokument lze snadno vyvolat, například pomocí myši. HTML dokumenty tak představují nesrovnatelně robustnější metodu pro vytváření informačních systémů.
      Pro práci s webovským dokumentem potřebujeme program typu klient (browser), který spolupracuje s WWW serverem podle protokolu HTTP (Hypertext Transfer Protokol). V současnosti jsou nejpopulárnějšími grafickými klienty Netscape a Internet Explorer.
      Standardní funkcí browseru je návrat na předchozí dokument a možnost vybrat si některý z dříve otevřených dokumentů. Současné browsery si navíc umí uložit do speciální složky obsah jednou otevřených stránek a při další návštěvě si jejich obsah načtou z této složky. Po síti pak k vašemu počítači putují jen případné aktualizace těchto stránek, což v konečném důsledku šetří čas váš i ostatních účastníků v síti. Kromě toho, že browser vždy zobrazuje URL běžného dokumentu, zobrazí nám i URL každého odkazu, pokud na něj myší nastavíme kurzor. Obdobně jako v případě gopheru, máme možnost si kdykoliv uložit URL právě otevřeného dokumentu mezi své záložky (bookmarks).
      Kromě již uvedených předností webu je jeho výhodou také to, že si beze zbytku dokáže poradit s gopherským menu, což obráceně neplatí.
      Přestože komunikace s počítačem v grafickém režimu se již stává běžným standardem, existují a stále se ještě používají i textově orientované browsery, z nichž nejznámější je pravděpodobně Lynx. Ten umožňuje označování odkazů v hypertextu pouhým číslováním (čísla jsou uváděna v hranatých závorkách). Grafické informace se v něm nepřenášejí, a proto pracuje rychleji.


Vyhledávání ve WWW Obsah