Realismus, který se v polovině 19. století dostává na vedoucí pozici v románové tvorbě, definitivně vítězí vydáním Flaubertovy Paní Bovaryová (Mme Bovary, 1857). Na počátku šedesátých let se bratři Jules a Edmond Goncourtovi rozhodují pokračovat v díle započatém Balzakem, který ve svých románech tak věrně zachytil mravy soudobé společnosti. Goncourtovi rovněž chtějí věrně popsat současnost, jejich metoda psaní je však obohacena o flaubertovskou důkladnou dokumentaci a sběr faktů. Romanopisec musí být podle nich vykladačem současnosti, tak jako je historik vykladačem minulosti. Hodlají prozkoumat a popsat společnost na základě studia společenských tříd. Jejich nejznámějším dílem je román Germinie Lacerteuxová (Germinie Lacerteux, 1865) popisující mravní úpadek služky. Druhá polovina 19. století je poznamenána prudkým rozvojem vědy a techniky, které inspirují vznik nových myšlenkových proudů, především positivismu. Emile Zola (1840-1902), se pozitivistickým názorem, že poznání světa je možné na základě pečlivého studia, sběru faktů a ověřováním teorií pomocí následných pokusů, inspiruje ve své literární tvorbě. Koncem šedesátých let přichází s projektem cyklu románů o Rougonech a Macqaurtech (1871-1893), který má být vědeckou studií lidských mravů v období Druhého císařství. Spisovatel je podle Zoly povinen zkoumat lidský druh za pomoci terénního pozorování a vědecké analýzy, stejně jako skutečný přírodovědec - naturalista. Zolův názor, že lidský jedinec je determinován dědičně a prostředím, je představen v jeho nejznámějších románech. Zolovo naturalistické líčení skutečnosti se sice soustředí na popis patogenních případů (alkoholismus, demence) a případů mravního úpadku, dědičné předpoklady jsou ale vždy podmíněny širšími společenskými souvislostmi - člověk je v Zolově podání hračkou v rukou společenských proměn. "Náš hrdina není duchovní substancí, abstraktním člověkem 18. století. Je fyziologickým předmětem současné vědy, bytostí složenou z orgánů a zasazenou do určitého prostředí, jež ji neustále ovlivňuje."
Naturalismus jako umělecký směr vrcholí v osmdesátých letech 19. století. Zola kolem sebe soustředí skupinu mladých spisovatelů, většina z nich však naturalismus jako směr záhy opustí a vydá se vlastní cestou. Nejznámějším členem skupiny je Guy de Maupassant (1850-1893). Maupassant je především znám jako autor mnoha desítek povídek líčících všední život Pařížanů i obyvatel rodné Normandie. Nejslavnější povídkou je bezesporu Kulička (Boule de Suif, 1880), z románů pak Miláček (Bel-Ami, 1885).
Dalším z autorů realistů je Alphonse Daudet (1840-1897), který se proslavil především svou povídkovou knihou Listy z mého mlýna (Lettres de mon moulin, 1869).
Zdroje: