Myšlenka zavedení konceptu škol Yamaha do ZŠ

Magda Veličková

 

Podle výsledků šetření Katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty MU, které bylo zaměřeno na využívání multimediálních technologií v hudební výchově na základních školách, lze říci, že většina žáků základních škol nemá přímou zkušenost s hrou na hudební nástroj a zároveň by o tuto činnost měla zájem. Žáci uvádějí, že jedna z nejoblíbenějších činností v HV je zpěv, následován hrou na hudební nástroj.

Je možno tedy konstatovat, že hra na nástroj zůstává stále jednou z nejatraktivnějších činností v hudební výchově. Rozvíjí dětskou tvořivost a představivost, napomáhá koordinaci a ovládání jemné motoriky. Dětem přináší možnost účastnit se procesu ztvárnění hudebního celku. Jejich činnost je přitom podporována přirozenou zvídavostí spojenou s objevováním fungování a ovládání nástroje a tvorbou tónu, případně zvuku. Jelikož z velkého množství dotázaných žáků bylo opravdu minimum těch, kteří by se hudbě věnovali mimo školu (tedy navštěvovali základní uměleckou školu nebo kroužek hry na hudební nástroje), lze považovat za velmi žádoucí učit hře na nástroje i v hudební výchově na základních školách.

Většině žáků se dostanou do ruky během docházky na základní škole nástroje Orffova instrumentáře, na některých školách (především na školách s rozšířenou výukou hudební výchovy) hrají děti na zobcové flétny. Instrumentální praxe od nich vyžaduje ovládat alespoň do jisté míry notový zápis, práci na tvorbě tónu a mnohdy i domácí přípravu. Hra na zobcovou flétnu je obzvláště vhodná, protože představuje i fyzicky prospěšnou variantu hry na nástroj.

S cílem zatraktivnit stávající výuku hudební výchovy na základních školách a rozšířit možnosti nástrojové hry přicházím s návrhem zavedení výuky hry na elektronické klávesové nástroje v hudební výchově. Tento nápad vznikl po návštěvě ukázkové hodiny školy Yamaha a není ojedinělý ani zcela nový. Již v roce 1996 v Hannoveru vznikla první myšlenka tohoto charakteru. U nás se o její realizaci pokoušeli například učitel ZUŠ v Liberci Jan Prchal nebo profesor Pedagogické fakulty UK Jaroslav Herden. V roce 2000 byla vypracována metodika hry na keyboardy pro výuku hudební výchovy, do praxe ovšem nebyla nikdy uvedena.

Škola Yamaha představuje dle mého názoru méně náročnou alternativu pro děti, které chtějí hrát na hudební nástroj, ale nechtějí tak činit na profesionální úrovni. Tendence ke zjednodušení výuky a učení v pojetí školy Yamaha v mnohém vychází vstříc požadavkům žáků na podobu současné hudební výchovy a zároveň odpovídá názorům žáků, které byly zjištěny v šetření (tendence ke zjednodušení výuky a snížení požadavků).

 

Škola Yamaha

Hudební škola Yamaha vznikla v 50. letech 20. století v Japonsku. Škola nabízí padesátiletou zkušenost s výukou a v současné době má tři miliony žáků na celém světě. Škola nabízí propracovaný systém výuky všech věkových skupin (od čtyřměsíčních dětí až po dospělé a seniory).

Dle ředitele školy pro Českou republiku Mgr. Zdeňka Simka je základ japonského modelu v předškolní výchově (ve výuce dětí do 6 let). Na výuku této věkové skupiny je kladen velký důraz, proto má škola pro toto období tři obory. Výuka začíná od čtyř měsíců, kdy děti získávají elementární zkušenosti, hudbu vnímají spíše ještě emočně, protože zatím nerozumí jejímu obsahu. Do tří let se děti naučí rozvíjet vztah k hudbě, do šesti let se orientují v notové osnově, umějí elementárně reprodukovat rytmický zápis, intonovat pomocí solmizačních slabik a osvojí si základy hry na melodické nástroje (s hrou na flétnu začíná škola ve čtyřech letech, dále je možno hrát na kytaru a elektronické klávesové nástroje). Díky takto propracovanému postupu a zřejmě také kvůli tomu, že žádná jiná instituce nenabízí výuku takto malých dětí, jsou ve škole Yamaha nejvíce zastoupeny děti od 18 měsíců do čtyř let.[1]

Od roku 1994 působí škola Yamaha v České republice, ve Znojmě je metodické centrum pro všechny učitele této školy, kteří jsou speciálně školeni, a v každém větším městě je dnes škola zastoupena. Škola má vlastní výukové materiály, které může poskytnout pouze svým žákům.

 

Výuka hry na keyboardy ve škole Yamaha a výuka hry na klavír na ZUŠ

Chtít porovnat tyto dvě školy by znamenalo dle slov Mgr. Simka „srovnávat neporovnatelné“[2], proto se zde omezím pouze na popis výuky a celkové koncepce těchto vedle sebe stojících typů škol. Zatímco ZUŠ spadají pod Ministerstvo školství ČR a jsou školami vyžadujícími pravidelnou školní docházku, postupujícími dle osnov a dávajícími svým absolventům vysvědčení, je škola Yamaha institucí na Ministerstvu nezávislou, působící spíše jakou kroužek dávající absolventům osvědčení o absolvování ročníku či kurzu. Do ZUŠ jsou děti většinou brány poté, co prokáží jistou míru hudebnosti u přijímacích zkoušek. Hudební školy Yamaha přijmou do svých řad každé dítě, které chce hrát na nástroj.

Profil absolventa školy Yamaha je naprosto jiný od absolventa ZUŠ. Ke studiu na škole Yamaha se zpravidla rozhodnou děti nebo dospělí, kteří nemají vysoké ambice ve hře na nástroj, dále možná ti, které neosloví většinou klasický repertoár hraný na ZUŠ, a také ti, kteří se rozhodnou pro hru na nástroj ve vyšším věku.

Ve školách Yamaha probíhá výuka formou otevřeného skupinového vyučování (maximálně osm žáků ve skupině), což přináší své výhody i úskalí. Důraz je kladen především na hravost a užitečnost hry na hudební nástroj v budoucím životě (žáci mají možnost hrát to, co je baví a co sami chtějí, poznatky a dovednosti mohou později použít při hře v kapelách, apod.). Předpokládá se, že skupinová výuka vytváří automatické základy souhry a že zvukové možnosti nástrojů rozvíjí barevné slyšení. Hudební teorie se v hodinách hry na nástroj osvojuje „za pochodu“, aby žák nebyl odrazen nadměrným teoretizováním. Skupinová výuka přináší zdravý prvek soutěživosti a vyšší motivaci spojenou s touhou zavděčit se učiteli, předvést se před ostatními. Nabízí se také okamžité srovnání žáků a možnost poučit se z chyb druhých.

Na druhé straně je řada nedostatků, na které poukáže především klavírista – profesionál, tedy ten, kdo studoval hru na klavír a který využívá tento nástroj se všemi zvukovými a technickými možnosti, které nabízí.

Největším nedostatkem výuky je nedostatečná nebo zcela chybějící práce s tónem. Nebere se v úvahu jeho kvalita (od učitele na ukázkové hodině zazněla slova „bouchneme do kláves“)[3], není kladen důraz na to, aby například melodie písní byla hrána legato. Děti hrají mnohdy nevhodným prstokladem. V hodině, na které jsem byla přítomna, nevěnoval učitel pozornost správnému posazení u nástroje ani postavení ruky na klávesnici. Celkově lze říci, že ve výuce chybí precizní spolupráce a bližší kontakt mezi učitelem a žákem, což je vzhledem k počtu žáků na hodině do jisté míry pochopitelné. Počet žáků se také promítá do efektivity výuky. Děti často hrají skladbu společně, takže je těžké odlišit jednotlivé rozdíly v interpretaci a chyby. Nízká efektivita vyplývá i z přístupu rodičů. Většina z nich nemá žádné hudební vzdělání (čemuž odpovídá i fakt, že nedali své děti na výuku klavíru) a nemůže tak pomáhat dětem s domácí přípravou. Rodiče přítomni na hodině, kterou jsem navštívila, připomínali spíše skupinku známých, kteří se sešli, aby si dobře popovídali. Nikdo z nich nesledoval výuku ani si nepsal poznámky.

V hodinách skupinové výuky není snadné věnovat individuální pozornost každému žákovi a současně není zaručen adekvátní postup pro nadanější děti, na které nejsou kladeny dostatečné nároky a postup při výuce je tak pro ně značně pomalý.

Učební materiály obsahují řadu líbivých, chytlavých a jednoduchých melodií, převážně anglických a amerických. Jako dosti překvapivý a šokující se mi jeví fakt, že v úvodu učebnice “Fun Key Kids” je uvedeno, že oba nástroje, klavír a keyboard, jsou si po hudební stránce rovnocenné! Přitom jedním ze zásadních rozdílů viditelných na první pohled (odmyslím-li práci s tónem a úhoz), je pětioktávový rozsah elektronických nástrojů, na které se děti učí hrát.

Dle slov Aleny Vlasákové je reklama školy Yamaha, která doporučuje elektronické klávesové nástroje jako lepší, nepravdivá. Rodiče, kteří věci do hloubky nerozumějí, vidí jen to, že se nástroj nemusí ladit, je levnější a menší. Nedovídají se ale už, že tvoření tónu na klasickém typu klavíru má významný vliv na utváření důležitých předpokladů v mozkové kůře pro celkový rozvoj dítěte.[4]

V porovnání s výše uvedeným probíhá výuka hry na klavír na základní umělecké škole na mnohem vyšší úrovni, je preciznější a vyžaduje po žácích systematickou přípravu. Je tomu tak alespoň u žáků, kteří se chystají na přijímací zkoušky na konzervatoř nebo i jen u těch, kteří chtějí hrát odpovídajícím způsobem hudbu různých stylových období a kteří na to chtějí být dobře technicky vybaveni. Individuální nástrojová výuka vyžaduje od žáka velkou koncentraci a systematickou práci. Hlavními rysy výuky jsou individuální přístup a projev s důrazem na kvalitu tónu, správný prstoklad, správné postavení ruky a technickou vybavenost. Samozřejmostí bývá hra zpaměti.

Je také nemožné porovnat výstupy jednotlivých absolventů. Zatímco na ZUŠ se postupuje dle osnov a ty musí každý žák v odpovídajícím čase plnit, ve škole Yamaha se z důvodu absence přijímacích zkoušek začínají spolu učit děti různých úrovní. Skupina dětí je po určitém čase přerozdělena do skupin odpovídajícím jejich hudební úrovni. Každá skupina postupuje individuálně, dle vlastního tempa, takže není možné říci, co má umět žák po určitém počtu hodin nebo na konci ročníku. Učí se z jednotlivých hudebních sešitů, kterým je možné věnovat libovolné množství času, takže lze popsat výstupy pouze po ukončení jednotlivých sešitů.

 

 

Proč Yamahu na ZŠ aplikovat

Jak již bylo zmíněno, věřím, že zavedení hry na elektronické klávesové nástroje by zatraktivnilo výuku a dalo žákům možnost poznat alespoň v mezích možností těchto nástrojů hru na klávesový nástroj. Pravdou ale zůstává, že situace ve školství nedovoluje zatím nákup nástrojů ve větším počtu (dokazuje to i fakt, že metodika z roku 2000 nebyla zatím v praxi použita).

Keyboardy by dobře posoužily při doprovodu písní, při výuce populární hudby a při improvizaci. V rukou zkušených pedagogů se mohou stát skvělým pomocníkem v hodinách hudební výchovy. Pomocí prostředí MIDI je lze propojit s osobním počítačem a vytvářet a upravovat hudební díla, nahrávat skladby žáků, atp. Metody výuky by však bylo potřeba modifikovat a nepřebírat systém školy Yamaha se všemi jejími nešvary.

 

Závěr

Škola Yamaha určitě odpovídá požadavkům široké veřejnosti a zároveň představám současného člověka, zůstává ale otázkou, do jaké míry tak činí zodpovědně a do jaké míry jde spíše o byznys. Ředitel školy Yamaha pro tento rok zakázal učitelům podávat informace o škole, protože její popularizace ne vždy vyznívá v její prospěch. Osobně si myslím, že chceme-li dětem dopřát kvalitní výuku, ale také je naučit konat věci v životě pečlivě, správně a důsledně, zůstává volba typu hudební školy u alespoň minimálně nadaného dítěte jasná…

 

Resumé

            The aim of the article is to compare piano education at elementary music schools and at Yamaha Music School. One of the targets is to clarify the aim of each school, outcomes of its pupils after individual years and the profile of the school or course (Yamaha Music Schools) alumni. The article further develops the idea of implementing teaching electronic keyboards in lessons of music education at elementary schools in order to make the education more attractive.

 

Literatura



[1] CÍSAŘ, J.: Předškolní programy HŠ Yamaha v pořadu Sama doma [online]. [cit. 16. 9. 2010]. Dostupný z WWW: <http://www.yamahaskola.cz/cs/predskolni-programy-hs-yamaha-v-poradu-sama-doma>

[2] Z telefonního rozhovoru s Mgr. Zdeňkem Simkem 13. 9. 2010

[3] Ukázková hodina v říjnu 2009 na ZŠ Jasanová v Brně – Jundrově pod vedením učitele Petra Dvorníka

[4] Z osobního rozhovoru s prof. Alenou Vlasákovou; JAMU, 8. 10. 2010