Myšlenka zavedení konceptu škol Yamaha do
ZŠ
Magda
Veličková
Podle výsledků šetření
Katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty MU, které bylo zaměřeno na využívání
multimediálních technologií v hudební výchově na základních školách, lze
říci, že většina žáků základních škol nemá přímou zkušenost s hrou na
hudební nástroj a zároveň by o tuto činnost měla zájem. Žáci uvádějí, že jedna
z nejoblíbenějších činností v HV je zpěv, následován hrou na hudební
nástroj.
Je možno tedy konstatovat,
že hra na nástroj zůstává stále jednou z nejatraktivnějších činností
v hudební výchově. Rozvíjí dětskou tvořivost a představivost, napomáhá
koordinaci a ovládání jemné motoriky. Dětem přináší možnost účastnit se procesu
ztvárnění hudebního celku. Jejich činnost je přitom podporována přirozenou
zvídavostí spojenou s objevováním fungování a ovládání nástroje a tvorbou
tónu, případně zvuku. Jelikož z velkého množství dotázaných žáků bylo
opravdu minimum těch, kteří by se hudbě věnovali mimo školu (tedy navštěvovali
základní uměleckou školu nebo kroužek hry na hudební nástroje), lze považovat za
velmi žádoucí učit hře na nástroje i v hudební výchově na základních
školách.
Většině žáků se dostanou do
ruky během docházky na základní škole nástroje Orffova
instrumentáře, na některých školách (především na školách s rozšířenou
výukou hudební výchovy) hrají děti na zobcové flétny. Instrumentální praxe od
nich vyžaduje ovládat alespoň do jisté míry notový zápis, práci na tvorbě tónu a
mnohdy i domácí přípravu. Hra na zobcovou flétnu je obzvláště vhodná, protože
představuje i fyzicky prospěšnou variantu hry na
nástroj.
S cílem zatraktivnit
stávající výuku hudební výchovy na základních školách a rozšířit možnosti
nástrojové hry přicházím s návrhem zavedení výuky hry na elektronické
klávesové nástroje v hudební výchově. Tento nápad vznikl po návštěvě ukázkové
hodiny školy Yamaha a není ojedinělý ani zcela nový. Již v roce 1996
v Hannoveru vznikla první myšlenka tohoto charakteru. U nás se o její
realizaci pokoušeli například učitel ZUŠ v Liberci Jan Prchal nebo profesor
Pedagogické fakulty UK Jaroslav Herden. V roce
2000 byla vypracována metodika hry na keyboardy pro
výuku hudební výchovy, do praxe ovšem nebyla nikdy
uvedena.
Škola Yamaha představuje dle
mého názoru méně náročnou alternativu pro děti, které chtějí hrát na hudební
nástroj, ale nechtějí tak činit na profesionální úrovni. Tendence ke
zjednodušení výuky a učení v pojetí školy Yamaha v mnohém vychází
vstříc požadavkům žáků na podobu současné hudební výchovy a zároveň odpovídá
názorům žáků, které byly zjištěny v šetření (tendence ke zjednodušení výuky
a snížení požadavků).
Škola
Yamaha
Hudební škola Yamaha vznikla
v 50. letech 20. století v Japonsku. Škola nabízí padesátiletou zkušenost
s výukou a v současné době má tři miliony žáků na celém světě. Škola
nabízí propracovaný systém výuky všech věkových skupin (od čtyřměsíčních dětí až
po dospělé a seniory).
Dle ředitele školy pro
Českou republiku Mgr. Zdeňka Simka je základ japonského modelu v předškolní
výchově (ve výuce dětí do 6 let). Na výuku této věkové skupiny je kladen velký
důraz, proto má škola pro toto období tři obory. Výuka začíná od čtyř měsíců,
kdy děti získávají elementární zkušenosti, hudbu vnímají spíše ještě emočně,
protože zatím nerozumí jejímu obsahu. Do tří let se děti naučí rozvíjet vztah
k hudbě, do šesti let se orientují v notové osnově, umějí elementárně
reprodukovat rytmický zápis, intonovat pomocí solmizačních slabik a osvojí si
základy hry na melodické nástroje (s hrou na flétnu začíná škola ve čtyřech
letech, dále je možno hrát na kytaru a elektronické klávesové nástroje). Díky
takto propracovanému postupu a zřejmě také kvůli tomu, že žádná jiná instituce
nenabízí výuku takto malých dětí, jsou ve škole Yamaha nejvíce zastoupeny děti
od 18 měsíců do čtyř let.[1]
Od roku 1994 působí škola
Yamaha v České republice, ve Znojmě je metodické centrum pro všechny
učitele této školy, kteří jsou speciálně školeni, a v každém větším městě
je dnes škola zastoupena. Škola má vlastní výukové materiály, které může
poskytnout pouze svým žákům.
Výuka
hry na keyboardy ve škole Yamaha a výuka hry na klavír
na ZUŠ
Chtít porovnat tyto dvě
školy by znamenalo dle slov Mgr. Simka „srovnávat neporovnatelné“[2], proto se zde omezím pouze na popis výuky a
celkové koncepce těchto vedle sebe stojících typů škol. Zatímco ZUŠ spadají pod
Ministerstvo školství ČR a jsou školami vyžadujícími pravidelnou školní
docházku, postupujícími dle osnov a dávajícími svým absolventům vysvědčení, je
škola Yamaha institucí na Ministerstvu nezávislou, působící spíše jakou kroužek
dávající absolventům osvědčení o absolvování ročníku či kurzu. Do ZUŠ jsou děti
většinou brány poté, co prokáží jistou míru hudebnosti u přijímacích zkoušek.
Hudební školy Yamaha přijmou do svých řad každé dítě, které chce hrát na
nástroj.
Profil absolventa školy
Yamaha je naprosto jiný od absolventa ZUŠ. Ke studiu na škole Yamaha se
zpravidla rozhodnou děti nebo dospělí, kteří nemají vysoké ambice ve hře na
nástroj, dále možná ti, které neosloví většinou klasický repertoár hraný na ZUŠ,
a také ti, kteří se rozhodnou pro hru na nástroj ve vyšším
věku.
Ve školách Yamaha probíhá
výuka formou otevřeného skupinového vyučování (maximálně osm žáků ve skupině),
což přináší své výhody i úskalí. Důraz je kladen především na hravost a
užitečnost hry na hudební nástroj v budoucím životě (žáci mají možnost hrát to,
co je baví a co sami chtějí, poznatky a dovednosti mohou později použít při hře
v kapelách, apod.). Předpokládá se, že skupinová výuka vytváří automatické
základy souhry a že zvukové možnosti nástrojů rozvíjí barevné slyšení. Hudební
teorie se v hodinách hry na nástroj osvojuje „za pochodu“, aby žák nebyl
odrazen nadměrným teoretizováním. Skupinová výuka přináší zdravý prvek
soutěživosti a vyšší motivaci spojenou s touhou zavděčit se učiteli,
předvést se před ostatními. Nabízí se také okamžité srovnání žáků a možnost
poučit se z chyb druhých.
Na druhé straně je řada
nedostatků, na které poukáže především klavírista – profesionál, tedy ten, kdo
studoval hru na klavír a který využívá tento nástroj se všemi zvukovými a
technickými možnosti, které nabízí.
Největším nedostatkem výuky
je nedostatečná nebo zcela chybějící práce s tónem. Nebere se v úvahu
jeho kvalita (od učitele na ukázkové hodině zazněla slova „bouchneme do
kláves“)[3], není kladen důraz na to, aby například melodie
písní byla hrána legato. Děti hrají mnohdy nevhodným prstokladem. V hodině,
na které jsem byla přítomna, nevěnoval učitel pozornost správnému posazení u
nástroje ani postavení ruky na klávesnici. Celkově lze říci, že ve výuce chybí
precizní spolupráce a bližší kontakt mezi
učitelem a žákem, což je vzhledem k počtu žáků na hodině do jisté míry
pochopitelné. Počet žáků se také promítá do efektivity výuky. Děti často
hrají skladbu společně, takže je těžké odlišit jednotlivé rozdíly
v interpretaci a chyby. Nízká efektivita vyplývá i z přístupu rodičů.
Většina z nich nemá žádné hudební vzdělání (čemuž odpovídá i fakt, že
nedali své děti na výuku klavíru) a nemůže tak pomáhat dětem s domácí
přípravou. Rodiče přítomni na hodině, kterou jsem navštívila, připomínali spíše
skupinku známých, kteří se sešli, aby si dobře popovídali. Nikdo z nich
nesledoval výuku ani si nepsal poznámky.
V hodinách skupinové
výuky není snadné věnovat individuální pozornost každému žákovi a současně není
zaručen adekvátní postup pro nadanější děti, na které nejsou kladeny dostatečné
nároky a postup při výuce je tak pro ně značně pomalý.
Učební materiály obsahují
řadu líbivých, chytlavých a jednoduchých melodií, převážně anglických a
amerických. Jako dosti překvapivý a šokující se mi jeví fakt, že v úvodu
učebnice “Fun Key Kids” je uvedeno, že oba nástroje, klavír a keyboard, jsou si po hudební stránce rovnocenné! Přitom
jedním ze zásadních rozdílů viditelných na první pohled (odmyslím-li práci
s tónem a úhoz), je pětioktávový rozsah elektronických nástrojů, na které
se děti učí hrát.
Dle slov Aleny Vlasákové je
reklama školy Yamaha, která doporučuje elektronické klávesové nástroje jako
lepší, nepravdivá. Rodiče, kteří věci do hloubky nerozumějí, vidí jen to, že se
nástroj nemusí ladit, je levnější a menší. Nedovídají se ale už, že tvoření tónu
na klasickém typu klavíru má významný vliv na utváření důležitých předpokladů
v mozkové kůře pro celkový rozvoj dítěte.[4]
V porovnání s výše
uvedeným probíhá výuka hry na klavír na základní umělecké škole na mnohem vyšší
úrovni, je preciznější a vyžaduje po žácích systematickou přípravu. Je tomu tak
alespoň u žáků, kteří se chystají na přijímací zkoušky na konzervatoř nebo i jen
u těch, kteří chtějí hrát odpovídajícím způsobem hudbu různých stylových období
a kteří na to chtějí být dobře technicky vybaveni. Individuální nástrojová výuka
vyžaduje od žáka velkou koncentraci a systematickou práci. Hlavními rysy výuky
jsou individuální přístup a projev s důrazem na kvalitu tónu, správný prstoklad,
správné postavení ruky a technickou vybavenost. Samozřejmostí bývá hra
zpaměti.
Je také nemožné porovnat
výstupy jednotlivých absolventů. Zatímco na ZUŠ se postupuje dle osnov a ty musí
každý žák v odpovídajícím čase plnit, ve škole Yamaha se z důvodu
absence přijímacích zkoušek začínají spolu učit děti různých úrovní. Skupina
dětí je po určitém čase přerozdělena do skupin odpovídajícím jejich hudební
úrovni. Každá skupina postupuje individuálně, dle vlastního tempa, takže není
možné říci, co má umět žák po určitém počtu hodin nebo na konci ročníku. Učí se
z jednotlivých hudebních sešitů, kterým je možné věnovat libovolné množství
času, takže lze popsat výstupy pouze po ukončení jednotlivých
sešitů.
Proč
Yamahu na ZŠ aplikovat
Jak již bylo zmíněno, věřím,
že zavedení hry na elektronické klávesové nástroje by zatraktivnilo výuku a dalo
žákům možnost poznat alespoň v mezích možností těchto nástrojů hru na
klávesový nástroj. Pravdou ale zůstává, že situace ve školství nedovoluje zatím
nákup nástrojů ve větším počtu (dokazuje to i fakt, že metodika z roku 2000
nebyla zatím v praxi použita).
Keyboardy by dobře posoužily při doprovodu písní, při výuce
populární hudby a při improvizaci. V rukou zkušených pedagogů se mohou stát
skvělým pomocníkem v hodinách hudební výchovy. Pomocí prostředí MIDI je lze
propojit s osobním počítačem a vytvářet a upravovat hudební díla, nahrávat
skladby žáků, atp. Metody výuky by však bylo potřeba modifikovat a nepřebírat
systém školy Yamaha se všemi jejími nešvary.
Závěr
Škola Yamaha určitě odpovídá požadavkům široké
veřejnosti a zároveň představám současného
člověka, zůstává ale otázkou, do jaké míry tak činí zodpovědně a do jaké míry
jde spíše o byznys. Ředitel školy Yamaha pro tento rok zakázal učitelům podávat
informace o škole, protože její popularizace ne vždy vyznívá v její
prospěch. Osobně si myslím, že chceme-li dětem dopřát kvalitní výuku, ale také
je naučit konat věci v životě pečlivě, správně a důsledně, zůstává volba
typu hudební školy u alespoň minimálně nadaného dítěte
jasná…
Resumé
The aim of the article is to compare piano education at elementary music schools and at Yamaha Music School. One of the targets is to clarify the aim of each school, outcomes of its pupils after individual years and the profile of the school or course (Yamaha Music Schools) alumni. The article further develops the idea of implementing teaching electronic keyboards in lessons of music education at elementary schools in order to make the education more attractive.
Literatura
[1] CÍSAŘ, J.: Předškolní programy HŠ
Yamaha v pořadu Sama doma [online]. [cit. 16. 9. 2010]. Dostupný z WWW:
<http://www.yamahaskola.cz/cs/predskolni-programy-hs-yamaha-v-poradu-sama-doma>
[2]
Z telefonního rozhovoru
s Mgr. Zdeňkem Simkem 13. 9.
2010
[3]
Ukázková hodina v říjnu 2009 na
ZŠ Jasanová v Brně – Jundrově pod vedením učitele
Petra Dvorníka
[4]
Z osobního rozhovoru
s prof. Alenou Vlasákovou; JAMU, 8. 10.
2010