Kánony
Mozartových souputníků
V tomto roce žijí milovníci hudby oslavami 250. výročí narození W. A. Mozarta. Většina vědeckých publikací a popularizačních prací se zabývá osobností a tvorbou Mozarta, za pozornost však stojí i zmínka o tvorbě jeho současníků. Tato práce se Mozarta dotýká jen letmo: představí kanonickou tvorbu Mozartových současníků – vídeňských klasiků Haydna a Beethovena.
Podoba kánonů v období klasicismu je zajímavá hlavně ze společenského hlediska. Ke kánonu se svou tvorbou, sice nepříliš početnou v porovnání s jinými formami používanými v období klasicismu, přihlásila většina autorů 18. století.
Hudba měla být přímočará, jasná, nekomplikovaná, což splňovala homofonní sazba. Právě proto nebyl kánon v období klasicismu příliš užívanou formou, která se však stala součástí společenského zpěvu. Komponovali ho téměř všichni významní klasicistní skladatelé. Nechybí mezi nimi Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart, Antonio Salieri, Ludwig van Beethoven, Pavel Vranický, Luigi Cherubini, Friedrich Kuhlau, Leopold Koželuh a další. Jejich kánonová tvorba se liší především rozličnými texty. Ve velké většině se kánony provozovaly v soukromí, jejich obsahová náplň není příliš závažná. Z toho lze usuzovat na autorství textů převážně samotnými hudebními tvůrci. Tato práce se pokouší odkrýt zajímavé informace o způsobech zábavy, jejímž nástrojem byl hlavně v období klasicismu kánon.
Jak
se k této problematice staví odborná veřejnost,
je zřejmé z nedostatku kvalitní literatury. Téma
nepředstavuje oblast dostatečně artificiální,
zábavou hudebníků se zabývají
většinou životopisci či popularizátoři,
kteří často informace zkreslují. Cílem
této práce je nalézat „mezi řádky“
textů skladeb skryté významy.
Haydn a kánony
Joseph Haydn kanonicky zpracovává duchovní tematiku, k níž svou inspiraci nalezl při cestách po Anglii. Kromě duchovních kánonů existuje početná skupina kánonů světských.[1] K této skupině je nutné přihlédnout, aby bylo jasné, jak dalece Haydn navázal na tradici formy ve své době a ve svém prostředí. I když se jeví jako obtížné posoudit tento problém na základě studia volby textů a Haydnových literárních zálib, jedno je dobře patrné: prestižní a tehdy již velmi známá firma z Lipska Breitkopf a Härtel vydala pod edičním číslem 1451 v roce 1810 42 Haydnových kánonů pro tři, čtyři a pět hlasů. Jestliže se tak stalo, určitě byla forma dostatečně populární a žádaná, i když primárním důvodem byl i počínající haydnovský kult, který začíná již v 90. letech 18. století. Jisté je, že obliba kánonu byla značná. Haydn však - obdobně jako Mozart, Beethoven, Salieri, Vranický a mnozí další - sahá v textech kánonů buď k intimním náladám a odkazuje tak na svou každodenní existenci, nebo se snaží o jakousi excerpci z četby a literatury. Na tuto okolnost bylo poukázáno v souvislosti s Beethovenem, který jako jeden z prvních inklinoval k opeře literární provenience - to znamená, že se snažil namísto konvenčního a často již několika generacemi skladatelů používaného libreta o operu “z reality“ a tou mu byla především rozsáhlá četba.[2] Věnujme nyní pozornost Haydnovým kánonům.
Anakreontika a antické maximy (např. Hilar an Narziss,
citát z Horatia), okruh přísloví,
z nichž mnohá pocházejí z antiky a byla
pojata ve středověku do cyklů typu Preverbia dicteria
nebo Apte dicta.[3]
Jako zvláštnost se může objevit dobový enfant
terrible G.A.Bürger (Beherzigt doch das Dictum: Cacatum non est
pictum…/16. kánon). Obliba stále módní
italštiny je už podstatně menší - tento převrat
proběhl v prvním desetiletí 19. století
během napoleonských válek. Častým tématem
je “zlá žena“ (u Haydna částečně
aktuální problém). Ezopská bajka je často
redukována na čtyřverší a takto
zužitkována. Epikurejské pocity
přicházejí nejen do kánonu, ale i do
společenské a studentské písně již od
přelomu
Po nastínění Haydnovy kánonové tvorby lze konstatovat, že plul po proudu doby. Jeho společenská kritika v kánonech je bezzubá, konvenční, ve srovnání s Mozartem nemá přímý kontakt s reálnými událostmi a nejde tedy o přenášení vlastních stavů a pocitů do objektivizovanější podoby přísné formy. V samotné tvorbě Haydna působí kánony značně uvolněně a představují zřejmě to nejprivátnější a současně nejvíce obrácené k dobovému společenskému životu a ke kritice jeho forem.
Beethoven
a kánony
Beethoven nijak nevybočuje z dobového trendu používání kánonu. Odlišný pohled na jeho tvorbu vznikl tím, že během 19. století se rozšířil beethovenovský kult a skladatel se stal ztělesněním hudební geniality a titanismu.
Důvod, proč jsou Beethovenovy kánony zařazeny do této práce, je jednoznačný – neodchylují se od dobového trendu, nepřinášejí žádné zcela specifické a individuální polohy a náměty v dosavadní tradici. Avšak zdá se, že všechno, co již bylo vysloveno, zpracováno nebo jakkoliv představeno, dostává u Beethovena ještě subjektivnější podobu. Kánon jako by chvílemi přestával být, byť v úzkém okruhu, pojítkem generačních nebo uměleckých druhů a začal působit mnohem subjektivněji jako odraz vlastních problémů a obtíží.[4]
Beethoven nejčastěji používal rodnou němčinu, ale lze najít také kánon latinský (Ars longa, vita brevis WoO 170, Te solo adoro WoO 186 na Metastasiův text) či text makarónský, tj. německo-italský (Signor Abate! WoO 178). Z Beethovenových čtyřiceti kánonů dominují skladby se společenskými texty či pozdravy (často ironického charakteru - Hol euch der Teufel WoO 173 – namířený proti nakladateli S. A. Steinerovi). V mnoha hádankových kánonech uplatnil Beethoven svou fantazii (Sankt Petrus war ein Fels! WoO 175, Wir irren allesamt WoO 198), jakož i v hříčkách typu WoO 191 Kühl, nicht lau (na jméno skladatele F. Kuhlaua, základem jsou tóny B-A-C-H).
Nejaktuálnějším kánonem své doby je
jistě WoO 162 Ta ta ta - Ta ta ta…lieber Mälzel…čtyřhlasý
kánon oslavující metronom a jeho vynálezce.
Příležitostné kánony k Novému roku
(např. WoO 165 - Glück zum neuen Jahr - z roku 1819)
můžeme pominout, protože jsou zcela běžné a
konvenční. Beethoven zhudebňuje např. přísloví
a morality - WoO 168 - Das Schweigen - Das Reden v duchu
obecně rozšířeného přísloví Mlčeti
zlato, mluviti stříbro. Obdobně vyznívá Ars
longa, vita brevis /WoO 170/. Osobní pocity nebo
momentální sympatie či antipatie se rovněž
promítají především do kánonů jako
do jisté “objektivizace” veskrze subjektivního. Je
zřejmé, že je to způsobeno především
formou a stěsnáním textu do dvoj- a vícehlasého
kánonu. Tak např. kánon Ich küsse Sie… WoO
169 byl napsán 6. ledna 1816 pro představitelku Fidelia Annu Miller-Hauptman. Obdobně vysloveně
privátní přátelský vztah je
v kánonu Ich bitt dich, schreib mir die Es Scala auf - WoO
172, jehož dedikace zní: “Dedicato al signore
illustrissimo Hauschka dal suo servo L.v.B.“ - K. und k. Rechnungsrat
Vincenz Hauschka byl violoncellista a činitel vídeňské
Gesellschaft der Musikfreunde. Mezi dedikacemi se mohou objevit i
některé poněkud devótní vzhledem
k Beethovenově známé přímosti a
otevřenosti - např. Alles gute
WoO 179 “Seiner
kaiserlichen Hoheit” pro Beethovenova žáka
v kompozici arcivévody Rudolfa
(z konce roku 1819). Asi nejzajímavějším
kánonem je WoO 180 Hoffmann, sei ja kein Hoffmann z března 1820. Má to
být reakce na setkání
s E. T. A. Hoffmannem, složitost tohoto
případu je naznačena podrobněji v citovaném
Katalogu Kinsky-Halm. Asi ke společensky
nejkritičtějším patří kánony typu WoO
183 Bester Herr Graf, Sie sind ein Schaf nebo
“nejreálnější” lékařské
kánony, reagující na Beethovenovy neduhy a choroby -
např. WoO 189 Doktor, sperrt
das Tor dem Tod nebo WoO
190 Ich war hier, Doktor, ich war hier.
Mozartovi se Beethoven blíží důslednou snahou zachytit i zcela nejprivátnější okamžiky svého života. Vzhledem k jeho jisté prudérnosti to nepůsobí nijak mimořádně. Společenská zábava a kritika poměrů navazuje na Mozarta. Skoro se zdá, že Beethoven nikdy nejde dál. Každopádně zde platí, že přísnější faktura kánonu často optimálně kontrastuje s banálními nebo jinými polohami textu.
Největší vzestup, rozvoj a uměleckou poutavost kanonické techniky lze zaznamenat v období renesanční vokální polyfonie. V této éře vznikala díla nevídané kvality a výjimečnosti, často pro svou složitost lidskou bytostí neinterpretovatelná. Teprve dnes je možné za pomoci elektroniky převést zápis do reálné zvukové podoby.
Přesto
se tato práce nejvíce zaměřuje na období
vídeňského klasicismu, a to z několika
důvodů. Pokouší se zpřístupnit
zajímavá, leč nepříliš známá
drobnější díla velikánů Vídně
Skladby sloužily k domácímu a privátnímu muzicírování, ironizují společenskou situaci, zesměšňují, ale i zpracovávají hluboké myšlenky. Využívají možnosti a vtip kánonu - hádanky apod. Hudebníci - začátečníci se za jejich pomoci pokoušeli vplout do tajů hudební kompozice.
Nejkrásnější na kánonové tvorbě je její bezprostřednost a lehkost. A na vídeňských klasicích je obdivuhodné, že se přes svou genialitu dokázali těmito maličkostmi zabývat.
Použitá
literatura
Katalog Haydn:
HOBOKEN, A. Joseph Haydn. Vokalmusik
(Hob. XXVII) ed. Schneider, Germany 1991.
Katalog Beethoven: Das Werk Beethovens: thematisch-bibliographisches Verzeichnis seiner
sämtlichen vollendeten Kompositionen von Georg Kinsky. Nach dem Tode des Verfassers abgeschlossen und herausgegeben von
Hans Halm. G. Henle Verlag, München-Duisburg 1955 (Werke ohne Opuszahl).
BLUME, F. Musik in Geschichte und Gegenwart. Sachteil
Kassel : Bärenreiter, 1963.
ČERNUŠÁK,
G. Dějiny evropské hudby. Praha : Panton, 1979.
DEUTSCH, O. E. Haydns Kanons.
HOF, U. Evropa a
osvícenství. Praha : Lidové noviny, 2001.
MACEK, P. Slovník české hudební kultury. Praha : Editio Supraphon, 1997.
MICHELS, U. Encyklopedický atlas hudby. Praha : Lidové noviny, 2000.
PEČMAN, R. Jevištní dílo Ludwiga van Beethovena. Brno : Masarykova univerzita, 1999.
RAAB, A. Mehrstimmige Gesänge. Studie
pro CD Beethoven, Weltliche Vokalwerke. Deutsche Grammophon: Hamburg
1997.
Riemann, h. Musiklexikon L-Z- Personenteil.
SILKE, L. Amadeus e Vienna. Studie pro CD Les Talens Lyriques a Christophe Rousset (árie Haydna, Mozarta, Martina y Soler, Cimarosy, Salieriho, Gazzanigy a Sartiho), The Decca Record Company Limited : London, 1998.
SMOLKA,
J. Dějiny hudby. Toga
agency : Brno, 2001.
www.madaboutbeethoven.com/.../patrons_haydn.jpg
www.jenskleemann.de/.../media/6/6f/beethoven.jpg
Resumé
Canons of Mozart´s contemporaries
The main goal of this thesis is canon taken from the point if view seen in the internal social phenomenon. Although the form of canon was mostly rare in the era of classicism (the main boom came in the era of rennaisance vocal polyphony), this work sets the main theme on connecting and observing the way they react and affect each other. Classicism used canon especially in the branch of musica da camera, here is presented the work of J. Haydn and L. van Beethoven.
Tento článek vznikl jako výsledek řešení výzkumného fakultního projektu financovaného PdF MU - č. 22/06, název projektu „Hudba W. A. Mozarta a jeho současníků“.