#naši lidé – Eva Trnová

Doc. RNDr. Eva Trnová, PhD., se zabývá přírodovědným vzděláváním, pedagogickou diagnostikou či vzděláváním nadaných žáků a žákyň. Jaká byla její cesta k učitelství a jaké pedagogické přání se jí splnilo? To se dozvíte v rozhovoru!
kkkk

Dobrý den, mohla byste se prosím našim čtenářům představit a říct jim něco o sobě?
Jmenuji se Eva Trnová, mám 2 dospělé syny a 3 (zatím :D) vnoučata.
Miluju zvířata – mám jich doma hodně a všechny rozmazlené –, ráda čtu a chodím do přírody, i když to už se mi kvůli pracovnímu vytížení moc nedaří. Vystudovala jsem Přírodovědeckou fakultu MU – obor učitelství biologie a chemie. Připravovala jsem se tedy na výuku biologie a chemie na střední škole, ale nakonec jsem po mateřské dovolené nastoupila na školu základní. Nelituju toho, byla to dobrá příprava pro další pedagogickou činnost. Naučila jsem se pracovat s heterogenní třídou – jak zaujmout a rozvíjet žáky na různé kognitivní úrovni. I později na gymnáziu jsem těžila ze získaných zkušeností. Učit dobře chemii – a získat pro ni žáky – byla vždy moje priorita. Měla jsem to štěstí, že jsem se zapojila do několika mezinárodních projektů, které se zabývaly problematikou výuky přírodovědných předmětů. Navštívila jsem školy v téměř všech evropských státech, Izraeli, USA, Číně, Gruzii, Iráku, Turecku, Indii… a mohu tedy srovnávat, jak se vyučují přírodovědné předměty ve světě a u nás. Vzhledem k časové náročnosti práce na projektech jsem opustila výuku na gymnáziu a začala pracovat pouze na univerzitě, nejprve na katedře fyziky, chemie a odborného vzdělávání a teď na katedře pedagogiky.

,,Práce učitele je stále jiná – i když učíte to samé.“

Jakou roli na katedře zastáváte a co je náplní Vaší práce?
Vyučuji více předmětů, stejně jako moji kolegové. Úvod do pedagogiky a psychologie učím většinou s kolegou psychologem Janem Krásou, se kterým si velmi rozumíme, a doufám, že studenty na počátku studia vhodně motivujeme pro učitelskou profesi. Dále učím pedagogickou komunikaci, které jsem si během své třicetileté praxe bohatě užila. Dalším předmětem, na jehož výuce se podílím, je pedagogická diagnostika, kde se snažím předávat své zkušenosti z praxe a propojit je s teorií. Předmětem, který „učím srdcem“, je výchova nadaných žáků. Myslím si, že všichni budoucí učitelé by se s problematikou vzdělávání nadaných měli seznámit, protože je podle mne opomíjena.

Co máte na své práci ráda a co je na ní náročné?
Vždy jsem ráda učila a stále mne to baví. Nedokážu odpovědět, CO přesně mám ráda na práci učitele. Asi to, že je stále jiná, i když učíte to samé, a především kontakt s dětmi a s mladými lidmi. Myslím, že žáci ZŠ, SŠ i studenti VŠ velmi brzy vycítí vztah učitele k nim a „oplácí“ jej. Když jsem před mnoha lety začínala učit, měla jsem mnoho ideálů a přání. Jsem ráda, že řada z nich se mi splnila. Jedním ze splněných přání je, že mám pokračovatele – moji žáci učí chemii (a jiné předměty) a „vychovala“ jsem několik uznávaných vědců v oblasti chemie.  A co je na učitelství náročné? Asi to, že se nedá ošidit, nejde jej dělat jen jako zaměstnání.

,,První vzpomínky na to, jak někoho vzdělávám, jsou z první třídy, kdy jsem učila počítat spolužačku, ale nešlo mi to. Dodnes si pamatuju, jak jsem nechápala, že nechápe!“

Kdy a proč jste se rozhodla stát se učitelkou?
Moji rodiče měli rádi přírodu, zvířata – tatínek byl veterinář, a tak jsme doma měli zraněné srnky, zajíce, dokonce jsem se jako dítě starala o liščata. Odtud asi pramení můj vztah k biologii. Láska k chemii přišla až později na škole. A jak jsem se dostala k učitelství? Nikdo z mé rodiny nebyl učitel, takže odtud jsem vztah k učitelství nezískala. Asi to začalo v první třídě. Když jsem začala chodit do školy, už jsem četla a velmi dobře počítala – naučila jsem se to od sourozenců, jsem nejmladší. Moje paní učitelka brzy pochopila, že jsem hodně dopředu, tak mne využívala jako „pomocnou učitelku“ dětí, které měly problémy. A mně už to doučování zůstalo, doučovala jsem celou ZŠ a pokračovala na gymnáziu. Takže výběr učitelství už byl jasným vyústěním.

Jaká je Vaše první vzpomínka na vzdělávání?
Pokud jde o moje vzdělávání, tak si vzpomínám na procházky s paní učitelkou v MŠ, která nás učila kytičky – a vidíte, zase jsme u přírody. První vzpomínky na to, jak někoho vzdělávám já, jsou z první třídy, kdy jsem učila počítat spolužačku, ale nešlo mi to. Dodnes si pamatuju, jak jsem nechápala, že nechápe!

Jaký byl Váš nejoblíbenější předmět na základní škole a proč?
Přemýšlím, jestli jsem měla nějaký nejoblíbenější předmět už na prvním stupni. Myslím, že ne, ale měla jsem ráda matematiku – bavilo mě hledat řešení problému. Na druhém stupni už bylo předmětů více a k matematice se přidaly další oblíbené předměty, a to přírodopis, český jazyk – hlavně literatura, protože jsem byla a dodnes jsem knihomol. V osmé třídě jsem si díky paní učitelce zamilovala chemii a tato láska trvá dodnes.  Matematika, biologie a chemie byly stálice. Jinak se obliba předmětů vázala na učitele, jak uměl zaujmout a získat pro svůj předmět. Asi je to spojeno i s tím, že mi žádný předmět nedělal problémy. Vlastně kreslení bylo mým strašákem – nikdy jsem neuměla kreslit, ale z milosti jsem měla jedničku.

,,Pro vzdělávání je důležitá vzájemná důvěra a mně se zdá, že dnes mnohdy chybí.“

Potkala jste za svoje školní léta učitele, na kterého ráda (nebo nerada) vzpomínáte dodnes?
Měla jsem štěstí na učitele. S některými jsem si rozuměla více, s jinými méně, ale to je normální. Když se dívám zpátky, myslím, že se žádným vyloženě „špatným“ učitelem jsem se během ZŠ a SŠ nepotkala. Možná i to mělo vliv na to, že jsem šla studovat učitelství. Vzpomínám na paní učitelku češtiny ze ZŠ, která nás dokázala nadchnout pro čtení. Paní profesorka na gymnáziu mě svou perfektní výukou chemie jen potvrdila, že chemie je to pravé pro mě! Zejména na třídních srazech vzpomínáme na různé učitele, jak si dokázali poradit s našimi lumpárnami. Byla jsem takové „živé“ dítě a v žádné lumpárně jsem nechyběla!

Co ve školství podle Vás chybí?
Pohoda. Dnes jsou populární termíny jako wellbeing apod., kterým rozumí pouze odborníci, ale myslím, že slovu pohoda rozumíme všichni, a dovedeme si představit, co se za ním skrývá. A právě to podle mne dnes ve školách chybí.

Jaká kniha o vzdělávání Vás inspiruje?
V poslední době mě nejvíce zaujala kniha Miloslava Hubatky „Úspěšní vychovávají své děti jinak“. Jednak je pro mne zajímavá z pohledu učitele, ale také z pohledu rodiče a prarodiče. V mnoha věcech s autorem souhlasím.

Kdybyste mohla ve školství změnit jednu věc, co by to bylo?
Asi vzájemné vztahy mezi učiteli, žáky a hlavně jejich rodiči. Pro vzdělávání je důležitá vzájemná důvěra a mně se zdá, že dnes mnohdy chybí.