#našilidé – Jana Obrovská

Mgr. Jana Obrovská, Ph.D., je odbornou asistentkou na KPed PdF MU a dle svých slov ,,výzkumnicí tělem i duší”. Zabývá se diverzitou ve vzdělávání, rolí etnicity a sociálního znevýhodnění ve vzdělávacím procesu nebo školní etnografií.
Proč se rozhodla stát se učitelkou? A co podle ní ve vzdělávání chybí? Přečtěte si rozhovor.

Dobrý den, mohla byste se prosím našim čtenářům představit a říct jim něco o sobě?
Jmenuji se Jana Obrovská, působím na Katedře pedagogiky, ačkoliv momentálně na zkrácený úvazek, neboť se starám o jednu starší pětiletou Aničku a druhou mladší roční dcerku Amálku. Jsem vystudovaná socioložka, dlouhodobě se zajímám výzkumně i prakticky o témata, jakými jsou diverzita ve vzdělávání, inkluzivní vzdělávání, role etnicity a sociálního znevýhodnění ve vzdělávacím procesu, školní etnografie apod.

Jakou roli na katedře zastáváte a co je náplní Vaší práce?
Na katedře působím jako odborná asistentka, věnuji se výuce kurzů, jakými jsou např. Výzkum v pedagogické praxi či Pedagogicko-psychologická diagnostika v práci učitele, a výzkumné činnosti. Aktuálně se s ohledem na rodičovskou dovolenou aktivně věnuji jen vedení výzkumného projektu Etnografie diverzity v pregraduální učitelské přípravě. Nicméně se těším na svůj podzimní návrat k výuce po dvouleté pauze.

,,Vzdělávání považuji za velmi důležité, a proto jsem moc ráda, že se jím můžu zabývat z různých stránek, tj. teoreticky, empiricky i prakticky.”

Co máte na své práci ráda a co je na ní náročné?
Vnímám se jako výzkumnice tělem i duší, tudíž jsem ráda, že působím v akademickém prostředí, kde mohu své výzkumné zájmy realizovat. Zároveň mě ale naplňuje představa, že s poznatky z (nejen svých vlastních) výzkumů mohu přímo pracovat a vytěžovat je ve výuce na fakultě. Vzdělávání považuji za velmi důležité, a proto jsem moc ráda, že se jím můžu zabývat z různých stránek, tj. teoreticky, empiricky i prakticky.

Kdy a proč jste se rozhodla stát se učitelkou?
Ve svých školních letech jsem patřila ke „šprtkám“, vždy jsem se všechno učila a měla samé jedničky. Zároveň mě ale bavilo vysvětlovat to, co jsem se naučila, ostatním spolužákům a kamarádům, kterým učení tolik nešlo nebo je moc nebavilo. Na střední škole jsem začala doučovat i další děti, nejen své spolužačky a spolužáky, a na vysoké jsem jako dobrovolnice doučovala romské děti. Výuce ve vysokoškolském prostředí jsem se začala aktivněji věnovat během svých doktorských studií, kde to vlastně ani nebylo povinné, ale mě vedení různých seminářů a asistování zkušenějším vyučujícím ve výuce hodně bavilo a dávalo mi smysl.

Jaká je Vaše první vzpomínka na vzdělávání?
No, ta je vcelku úsměvná – pamatuji si, že ve druhé třídě jsem s jedním spolužákem byla pověřena zorganizováním divadelního představení a že jsem na tuto svou roli byla hodně pyšná. A taky že jsme ve třetí třídě psali školní časopis, který jsem nedávno objevila po letech u svých rodičů v bedně na půdě a četla jsem své vlastní dceři, jaké příběhy jsme se spolužáky jako tehdejší třeťáčci vymýšleli. Já jsem (opět asi poněkud přemotivovaně) sepsala tři příběhy o prázdninách, místo zadaných dvou. Byly tam ale i příběhy od spolužáků, kteří např. opisovali něco z Bible – dnes to vidím jako velmi zajímavý analytický materiál, ale ta otázka mířila trošku jinam.

Jaký byl Váš nejoblíbenější předmět na základní škole a proč?
Nejoblíbenější předmět z prvního stupně ZŠ si upřímně řečeno nepamatuji, naopak si pamatuji ten nejmíň oblíbený – tělocvik – neboť jsme často hráli vybíjenou a kluci nás sestřelovali tvrdým balónem – to bych zakázala! Co se týče druhého stupně, tak tam mě začal hodně bavit dějepis. Doma jsme měli encyklopedie typu Panovníci českých zemí (pamětníci si je možná vybaví) a ty jsem hrozně hltala a taky jsem se dobrovolně hlásila k různým referátům na historická témata.

Potkala jste za svoje školní léta učitele, na kterého ráda (nebo nerada) vzpomínáte dodnes?
Určitě, bylo jich víc a převažovali naštěstí ti, na které vzpomínám ráda. Většinou to byli vyučující z víceletého gymplu, kam jsem chodila. Imponovali mně buď zápalem pro věc a odborností (češtinářka, dějepisář), nebo osobnostním nastavením (výtvarkářka). Mnozí z nich mě dokázali zaujmout i v předmětech, které mě z podstaty moc nebavily (tak se pozná dobrý učitel/ka, ne?).

,,Pokud bych něco mohla změnit, tak aby žáci ze sociálně znevýhodňujícího prostředí netrpěli za to, kam se narodili.”

Co ve školství podle Vás chybí?
Na obecné rovině vnímám jako problém to, že se české děti ve srovnání s jinými zeměmi příliš netěší do školy. Myslím, že to souvisí s tím, že se nepracuje s jejich vnitřní motivací k učení, klade se příliš velký důraz na výstupy, sumativní hodnocení a nikoliv na „wellbeing“ dětí ve škole. Pokud bych to tedy měla formulovat v reakci na vaši otázku, tak ve vzdělávání chybí aktivnější zájem o práci s motivací, smysluplností učiva pro život dětí a jejich aktivnějším zapojením do procesu učení. Jsou to různé aspekty výuky/učení, ale podle mě spolu souvisí a jejich absence způsobuje, že se děti do školy netěší nebo že se v ní převážně nudí.

Jaká kniha o vzdělávání Vás inspiruje?
Musím přiznat, že v poslední době čtu hlavně odbornou literaturu, kterou potřebuji pro řešení výzkumu, na kterém se podílím. Rovnice rodičovská „dovolená“ + COVIDová opatření = velmi málo času na čtení knih. V uplynulém roce jsem se zájmem četla dva metodologické handbooky o etnografii (“Ethnographies of Higher Education” a “The Wiley Handbook of Ethnography of Education”) a úplně nejčerstvěji jsem si s upřímným zájmem přečetla článek od S. Q. Jensena “Othering, identity formation and agency”, v němž se zabýval identitními mechanismy soc. znevýhodněných mladých migrantů v Dánsku. Jde o podobné téma, jakému jsem se intenzivněji věnovala ve svém dizertačním výzkumu, ale které mě stále neopuští.

Kdybyste mohla ve školství změnit jednu věc, co by to bylo?
Výzkumy ukazují, že české školství je silně sociálně selektivní – sociálně slabší děti navštěvují (zjednodušeně řečeno) „horší“ školy a dosahují slabších výsledků než děti z lépe situovaných rodin. Chybí mi aktivnější prosazování sociální spravedlnosti a rovného přístupu ke vzdělávání – ne že by takové snahy neexistovaly (např. v rámci prosazování inkluze k nim dochází), ale kříží se s jinými, často opačnými trendy, které prosazování rovného přístupu komplikují. Pokud bych tedy něco mohla změnit, tak aby žáci ze sociálně znevýhodňujícího prostředí netrpěli za to, kam se narodili. Ono se to ale lehce řekne, ale daleko komplikovaněji mění….