*Německá básnická tvorba jako inspirace pro výtvarné a hudební ztvárnění*
Studentky výtvarné výchovy si zvolily pro svůj projekt spojující prvky výtvarné a hudební produkce verše německého básníka tvořícího na přelomu
devatenáctého a dvacátého století Christiana Morgensterna.
Christian Morgenstern / 1871 -- 1914 / pocházel z umělecké rodiny, jeho otec byl malíř a působil jako profesor dějin umění v Mnichově. Spolu s
rodiči poznal Morgenstern také další oblasti Německa, Norska, Švýcarska a severní Itálie. Brzy začal churavět podobně jako jeho matka a
tuberkolozu si léčil v Meranu v Jižním Tyrolsku. Nemoc mu ovšem nezabránila v činnosti novináře a nepřerušila jeho literární činnost,
spíše podnítila jeho hloubavost a myšlenky o smyslu života a lidského bytí. Zpočátku podléhal silnému vlivu německého filozofa Friedricha
Nietscheho, stejně jako celá generace umělecky a intelektuálně založených osobností německého veřejného života. Žádný jiný filosof
neovlivnil literaturu dvacátého století tak silně jako Nietsche. Stopy jeho myšlení a formy nacházíme u jednotlivých protagonistů literárních
směrů od impresionismu a symbolismu přes novoromantiku až po expresionismus. Nebylo to pouhé přejímání jeho myšlenek a estetických
principů, často se naopak jednalo o velice produktivní konfrontaci s jeho filozofií a kritický odklon a distanci od jeho filozofických
názorů. Jeho básnické dílo "Also sprach Zarathustra" našlo odezvu především v dílech německého expresionismu, který je v rámci zmíněného
období ceněn nejvíce.
Morgenstern byl poté ovlivněn setkáním s básníkem Rudolfem Steinerem, který mu pomohl otevřít nový pohled na svět a pojetí života. Steiner
zdůrazňoval schopnost člověka zdokonalovat se duševně i morálně studiem klasické literatury a křesťanského i staroindického náboženství. Jeho
učení se nazývá antroposofie a jedná se o fantastické spojení křesťanského a staroindického učení. Člověk je pojímán jako božská
bytost, která se ovšem může aktivně podílet na spoluutváření svého pozemského života.
Básník Christian Morgenstern byl však ve svém rozletu značně omezen svou nebezpečnou chorobou a nelibě pociťoval svou opuštěnost a tušil svůj
blížící se konec. Své vnitřní pocity formuloval ve svém deníku "Tagebuch eines Mystikers". Mystikem byl Morgenstern v převážné části svého
básnického díla: "Na mnoha cestách" 1897, "Já a svět" 1898, "Melancholie" 1906, "Já a ty" 1911. Jeho básně jsou plné mystických
symbolů, vše směřuje k Bohu a jeho vliv je patrný ve všech výtvorech přírody.
Touha najít ztracený smysl života se projevila ještě naprosto jiným způsobem: Morgenstern psal parodie na některé básně velkého římského
klasika Horacia pod názvem "Horatius travestitus". Tyto burleskní verše přenesl do prostředí a jazykového úzu tehdejšího Berlína. Největší ohlas
našly u publika jeho následující sbírky: "Galgenlieder"1905 / Šibeniční písně /, "Palmström" 1910, a "Palma Kunkel" 1916. V těchto sbírkách
ironizuje básník tehdejší poezii a umění velmi jemným a oduševnělým a zároveň vtipným způsobem. Od vtipu a ironie lehce přechází k vážnému
tónu, od nesmyslných rýmů k duchaplné poezii. Jeho umění spočívá v tom, že různé symboly a jazykové hříčky interpretuje doslova, pohrává si s
jazykovými obrazy a vtipně spojuje smysluplné představy s nesmyslnými jazykovými obraty.
Do linie veršovaných taškařic -- tzv. nonsensů - patří například dvě básně přeložené naším známým překladatelem Erikem Saudkem:
Pan Ježek a sličná Ježena
Pan Ježek na kameni stál
a na bodlinu vyhrával:
Dydudlydý! Dydudlydá!
Tu přišla k němu Ježena
a byla k němu něžena
a on jen hrál a hrál.
Ježena, něžena,
dydly, dudly, dá!
To zvíře přišlo o rubáš...
"Ach, jak to ježku vypadáš?"
Dydudlydý! Dydudlydá!
Ježena k sousedovi šla.
Však Ježka voda odnesla
až do rybníka až.
Odešla, odnesla,
dydly, dudly, dá!
Dy, dá!
Koleno
Jde světem charé koleno,
jen koleno, nic víc!
To není strom! Ni poleno!
Jen koleno, nic víc!
Byl kdysi v boji jeden pán
skrz naskrz zastřelen!
Jen kolen zůstal zachován,
jak byl by posváten.
Jde světem charé koleno,
jen koleno, nic víc!
To není strom! Ni poleno!
jen koleno, nic víc...
Pro zajímavost je možno srovnat podobu téže básně v překladu Josefa Hiršala:
Koleno
Koleno samo světem jde.
Jen koleno, víc nic.
Není to strom! Stan taky ne!
Jen koleno, víc nic.
Ve válce byl kdys jeden muž
prostřílen sem a tam.
Jen koleno, jak svatostan,
nechytlo ani šrám.
Od těch dob samo světem jde.
Jen koleno, víc nic.
Není to strom, stan taky ne.
Jen koleno, víc nic.
Když v roce 1905 vyšly v Německu jako sedmá sbírka Christiana Morgensterna "Šibeniční písně", dočkaly se rozporuplného přijetí. Jedni
je pokládali za pivní žert, druzí za satiru a další za podivnou kuriozitu, uvádějící čtenáře do bláznivého zmatku. Pár kritiků provázelo
drobnou knížku naprostým nepochopením, ba zatracením. Ale zazněly i jiné hlasy. Pochvalných kritik o veselí bez negace, o laskavé ironii bez
potměšilosti přibývalo, vždyť šibenice není u Morgensterna symbolem sociální či mravní bídy, ani místem hrůzy.
Čím je však víc než stoletý básník přitažlivý i dnes, kdy je nám přístupná světová kultura v celé své šíři a rozmanitosti? Snad
neobvyklou mírou tvůrčí fantazie, originálním jazykovým vtipem a dokonalostí formy. Jeho básně pomáhají člověku, aby se odreagoval od
uspěchaného světa, depresí a všeho, co svírá jeho neklidné nitro. Vždyť i sám básník se těmito verši snažil oprostit od svých fyzických strastí.
Morgensternovy grotesky jsou precizní i náladové, úděsné i komické. Jsou výrazně muzikální, melodické i vědomě disharmonické, osobité i nechtěně
parodické. Vyrůstají z nejhlubší podstaty básníkova mateřského jazyka, i když paradoxně zpochybňují sám jazyk a jeho logicko-gramatické principy.
Vycházeje z rýmu, hry se slovy a jejich deformacemi, oživuje autor neživotné, vydává části za celek, boří časové souvislosti a rozbíjí
všední skutečnost, aby nastolil poetické království absurdní smyšlenky.
Studentky výtvarné výchovy doprovodily při svém uměleckém výstupu originální německé verše hudebním a výtvarným projevem. Je třeba ocenit,
že si básníka Christiana Morgensterna vybraly zcela samostatně a na jejich performanci bylo zřejmé, že je jeho poezie doslova fascinuje a
inspiruje. To, co působilo na scéně jako hra, mělo zcela vážný podtext a hluboký význam i pro dnešní dobu. "Šibeniční písně" jsou dodnes
zhudebňovány, ilustrovány i dramatizovány na mnoha scénách německé jazykové oblasti. Studentky naší fakulty tak úspěšně přispěly k
představení tohoto básníka a jeho díla svým kolegům a učitelům.
Olga Geislerová
Katedra německého jazyka a literatury
Pedagogická fakulta MU Brno
|