Úvod
Výtvarné tvoření lidí z různých zemí či kontinentů je zřejmě odlišné. V podstatě je to věc, nad kterou se běžně nezamýšlíme, nepřemýšlíme nad tím, jestli děti z Austrálie, Mexica, Číny a České republiky kreslí stejné motivy na svých obrázcích. Pokud to ale uděláme, odpověď bude pravděpodobně ano, jsou odlišné. Z čeho tak usuzujeme? Co všechno ovlivňuje výtvarné tvoření dítěte? Jaké jsou nejsilnější vlivy, které se projevují v jeho výtvarné tvorbě? Jak vlastně vypadají tyto obrázky? To všechno jsou otázky, na které hledá odpověď následující text, který se zároveň popíše typologii výtvarného projevu indických (resp. ladackých) dětí od šesti do jedenácti let.
Ladakh – Malý Tibet v Indii
Ladakh leží v severní Indii, ve státě Jammu a Kashmir. Tato oblast je charakteristická nejen svojí polohou, se zbytkem Indie je spojen pouze vysokohorskými průsmyky, takže v zimě je nemožné se dostat tam, ani odtud, ale také skladbou obyvatel: žije tu velká část tibetských emigrantů, kteří mají možnost zde praktikovat tibetský buddhismus. Ladakh bývá někdy nazýván Malým Tibetem, právě z toho důvodu, že je zde tibetská kultura mnohem více v původním stavu než v samotném Tibetu. A je to právě buddhistické myšlení, které určuje pohled místních na svět kolem. Je to víra ve vyšší moc, ale taky v sám v sebe. Je to divoká příroda, na které závisí téměř vše. Jsou to hory, které jsou všude kolem, jsou majestátné a budí respekt. Jsou to obrovské vzdálenosti mezi jednotlivými horskými vesničkami v kontrastu neuvěřitelné blízkosti a pospolitosti lidí žijících v nich.
Ladakh je charakteristický tím, že se zde střetává buddhismus s islámem, což ale místní vůbec neřeší (v kontrastu toho, jak jsou muslimové vnímáni v Evropě): vedle sebe tak najdete buddhistické chrámy i mešity, slyšíte zvuky modlících se mnichů, do kterého se ozve muezzinův hlas svolávající muslimy k motlitbě. Opět je cítit ve vzduchu tolerance a zvláštní pospolitost, na kterou Evropan není zvyklý.
Toto prostředí utváří člověka, který v něm vyrůstá. V tomto prostředí se nachází i škola v Mulbekhu, ve vesnici ležící uprostřed indického Himaláje.
Škola, výchova a výtvarné tvoření
Škola v Spring Dales Public School v Mulbekhu není na první pohled výjimečná. Je to komplex několika budov (budova pro školku, první stupeň a druhý stupeň a hala pro shromáždění), které tvoří místo, kam se děti i z několika kilometrů vzdálených vesnic chodí každý den vzdělávat. Jde o soukromou základní školu, která se snaží více cílit na individuální přístup k dítěti a vyvážit tak tendence, které dlouhodobě vykazuje indické školství, jenž staví na drilu, kázni a pořádku, což platí i zde. Tento fakt byl patrný i ve vyučovacím předmětu výtvarná výchova, který není zanesen do školních osnov, a to právě z výše nastíněného důvodu. Výtvarná tvorba je tedy pro děti cosi nového. I když vidí umění (obrazy, sochy) kolem sebe, jsou spíše vedeni k jejich nápodobě než k rozvíjení kreativity.
Na druhý pohled poznáte, že škola je víc než výjimečná, ani ne tak škola, či budovy, ale spíše lidé v ní. Je to především ředitel, který se dle buddhistické tradice snaží dětem vštípit zásady slušného chování, hodnoty a postoje, které vedou zejména k rozvoji regionu a posílení místních komunit. Chce pro děti vytvořit místo, kde dostanou dobré vzdělání, aby se za ním nemusely stěhovat jinam. Děti, resp. všichni žáci a žákyně této školy, jsou vychovávaní skrze buddhistické tradice k respektu a toleranci vůči druhým, pokoře k okolnímu světu.
Na rozdíl od českého školství, které vzdělává a priori, zde v této ladacké škole můžeme vidět propojení vzdělávacího procesu s výchovou (ostatně tyto dvě složky by měly jít ruku v ruce, neodděleně – čemuž například napovídá fakt, že angličtina pro oba tyto procesy, resp. dvě česká slova, má jen slovo jedno, tedy education). Děti mají ve svých učitelích i rodičích kladné vzory, které mohou následovat. Výchova a vzdělávání se děje zároveň. Výchova značným způsobem ovlivňuje myšlení a postoje dětí. Pokud je výchova v souladu v rodině i ve škole, dítě vyrůstá v harmonickém prostředí a jeho výtvarné tvoření může být také harmonicky rozvíjeno.
Typologie výtvarného projevu ladackých dětí
V úvodu k samotné výtvarné tvorbě dětí stojí otázka, proč dítě tvoří? Podle některých domněnek je pro dítě kresba obrázkovou řečí, pomocí níž vypráví o dojmech, jimiž je přeplněno. (Uždil, 1974, s. 18) Malé dítě dokáže skrze kresbu, čárání reflektovat své pocity. Dítě se chová podle toho, co vidí kolem sebe. To potom považuje za jakousi normu. Budeme-li vycházet i z předchozí věty, potom se dá říct, že i to, co kolem sebe vidí, potom bezprostředně kreslí (má-li k tomu potřebné nástroje). Může tak vyjádřit výtvarně věci, které ho obklopují, které nechápe. Prostřednictvím kreseb nebo i jakékoli další výtvarné tvorby spontánně zobrazuje sebe a svoje vztahy k okolí. Fantazie mu umožňuje vytvářet si vlastní svět (samozřejmě v případě, je-li podporována). Skrze vztah k člověku se dítě uvědomuje samo sebe, skrze druhé se stává sebou samým… kresba, podobně jako i ostatní chování člověka, zjevuje také osobnost autora a jeho vztahy, podává sdělení o citovém a prožitkovém světě. (Šturma in Davido, 2008, s. 13)
Všechny děti na celém světě tvoří v podstatě podobně, pokud je jim umožněno kreslit či výtvarně se vyjádřit. V podvědomí mají symboly, které použijí, ať jsou z východu, nebo západu. To znamená, že kreslí sebe, svoji rodinu, svoje nejbližší, zvířata, dům, kde bydlí, tak by se dalo pokračovat. Důležité ale je, jakým způsobem danou realitu kolem sebe zachytí, tedy důležitá je i forma. Jde o to, jak nakreslí dům, zvíře či člena rodiny. To je většinou závislé na prostředí, které je okolo něho.
Z hlediska vývoje kresby dítě od 6 do 11 let, můžeme pozorovat různá stadia. Pro dítě je v šesti letech velkým mezníkem nástup do školy. Je to velká událost v jeho životě. Také kresba v tom období prochází změnami. Dítě se začíná dívat na svět reálněji, snaží se zachytit skutečnost, v dalších letech přibývá v jeho kresbě více detailů, a pokud se mu to nedaří je přesně zachytit, může se cítit bezradné, může mít vztek. Chce být dokonalé, ale jeho schopnosti na to ještě nestačí. Také školní prostředí hraje významnou roli, jak píše Davido: Dítě je tvůrčí bytost, ale jeho kreativita je ve škole mnohdy potlačována. (Davido, 2008, s. 18). Těmto faktorům dítě čelí a ve svém výtvarném projevu se s ním musí nějakým způsobem vyrovnat.
Nyní ale konkrétně k obrázkům ladackých dětí. Školu v Mulbekhu v současné době navštěvuje 150 dětí, které jsou rozděleny do dvanácti tříd (školka, první a druhý stupeň). Rozbor prací bude prováděn u první až čtvrté třídy, což je věkově zhruba od šesti do jedenácti let. V popisu se zaměříme hlavně na manuální zručnost dětí, fantazii, kreativitu a motivaci k tématu a samozřejmě témata, která by se dala nazvat jako typická ve tvorbě ladackých dětí. Ta budou popsána na základě 15 kreseb, které byly zvoleny jako typické pro danou věkovou skupinu a také oblast.
Manuální zručnost dětí není všeobecně v tomto období ještě na vysoké úrovni. Cvikem se ale dají zdokonalit jejich kresebné dovednosti a dovést je k jistějšímu vzhledu a charakteru. Děti často používají gumu, když se jim něco nepovede, jsou schopné vygumovat téměř celý obrázek jenom proto, že se jim nelíbí i proto, aby ho „napravily“ celý. Jejich čáry jsou nejisté, hlavně kvůli absenci či možnosti zdokonalování se v této dovednosti. Často neví, co si můžou dovolit, jsou ostýchaví a radši čekají, než se do něčeho vrhnou. To hodně souvisí s fantazií a kreativitou, témata jejich obrázků se opakují. Z velké části hlavně proto, že od sebe „obkreslují“, protože mají naučeno, že jen jedna verze může být správná (to opět souvisí s memorováním a drilem v celém indickém školství). Jejich kreativita je utlumena, ale je zřejmé, že je přítomna. Je jen schovaná, protože ve škole není žádoucí. Děti se v tomto smyslu musí vést k rozvoji těchto dovedností systematicky. Potom i v této oblasti můžeme vidět pokrok. Motivace dětí ke kresebnému zachycení světa je veliká, i z hlediska toho, že možnost rozvíjení k výtvarnému tvoření není podporována. Využívají každou možnost, která jim se jim nabízí a pomalu se učí rozvíjet svoji kreativitu.
Když se podíváme na jednotlivé kresby žáků a žákyň podrobněji, lze však často konstatovat i nedostatek kreativity a fantazie. Děti často nevědí, co mají kreslit, jsou zmatené z nenadálé míry svobody a možnosti volnějšího projevu, proto se snaží napodobit něco, co vidí u svých spolužáků. Nicméně pokud se podíváme podrobněji na obsahovou stránku vizuálního materiálu, můžeme spatřit opakující se motivy, které jsou z hlediska interpretace důležité – jde klasicky o budovy, dále můžeme vidět rodinu (rodiče, prarodiče, sourozence a další příbuzné), dopravní prostředky, zvířata a také přírodu, která je kolem nich dosti hmatatelná. Zkrátka zobrazují to, co jim je blízké a to, co vidí kolem sebe.
Významným prvkem, který se objevuje ve většině kreseb, je dům. Dům je zde symbol pospolitosti, rodiny, společných chvil strávených v kruhu nejbližších. Často je to jediné, co lidé mají. K výzdobě domu z venku patří neodmyslitelně od buddhistických tradic motlitební praporky v pěti základních barvách (bílá, červená, žlutá, modrá a zelená). Okna v domech jsou často umístěna v rozích, hlavní vchod je přístupný po schodech. Další objekt, který se často objevuje, je pumpa, která je pro ně životně důležitá. K ní každý den chodí pro vodu, často i několikrát, je součástí jejich každodenního bytí. Celá scenerie s domem v centru obrazu je zasazena do prostředí Himaláje. Zajímavé je vidět, jak děti vnímají horizont, zubatá linie, zpoza které vykukuje slunce.
Na velkém množství kreseb můžeme vidět nejrůznější dopravní prostředky – auto, džíp či autobus. Veškeré dopravní prostředky zde mají velký význam, jsou symbolem pro pohyb, přemístění se z místa na místo, přičemž často jde o překonání obrovských vzdáleností.
Sakrální stavby jsou také důležité, na obrázcích můžeme vidět „čhorteny“, což jsou buddhistické stavby, které mají nepřehlédnutelný charakter, většinou samostatně stojící bíle natřené stúpy různých velikostí. Spiritualita je silně přítomná pouze v duchovní rovině, není zde konkrétně vizuálně zachycována. Kláštery nebo mnišský život nejsou předmětem dětských kreseb.
Ladacké versus české obrázky dětí
Kdybychom se měli blíže podívat na výtvarnou tvorbu ladackých dětí a konfrontovat ji s tvorbou českých dětí, můžeme vidět některé rozdíly. České děti se více zaměřují na svoje zájmy, většinou kreslí to, co mají rádi, jídlo, svoji oblíbenou hračku, obchody, počítač, počítačové hry, které zrovna hrají, zaměřují se i na sociální sítě a vizuální komunikaci.
Děti v Ladakhu mají zálibu v napodobení západního stylu života, jejich životní styl je ale jiný, jejich záliby se odvíjejí od prostředí, ve kterém žijí. Chtěly by si možná více hrát, ale často mají povinnosti, jež je vracejí zpátky z fantazijního světa do prostředí reálného. Zobrazují věci, které jsou pro ně existenciálně důležité a které jim pomáhají přežít. V tomto momentu je nasnadě zmínit Maslowovu teorii potřeb, která v tomto ohledu napomáhá pomoci pochopit pohnutky pro výtvarné ztvárnění motivů v dětských kresbách ladackých i českých dětí. Pokud jsou uspokojeny ty nejzákladnější, může se dítě projevit mnohem svobodněji, než když je sklíčeno potřebou neuspokojenou. I prostředí v tomto směru hraje roli, pro dítě je motivující to, co vidí kolem sebe, jinou realitu nezná.
Poznámka autorky: Text je doprovázen obrázky (viz níže), které v době jejich vzniku nebyly identifikovány dle konkrétních autorů. Výše uvedený text se vztahuje komplexně k obsahům zobrazovaného.
Seznam literatury:
BABYRÁDOVÁ, H. Symbol v dětském výtvarném projevu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1999. 131 s. ISBN 8021020792.
DAVIDO, R. Kresba jako nástroj poznání dítěte:[dětská kresba z pohledu psychologie]. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 205 s., VI. ISBN 80-7178-449-4.
KULKA, J. Psychologie umění. Praha: Grada, 2. přeprac. vyd. 2008. 435 s. ISBN 9788024723297
UŽDIL, J. Čáry, klikyháky, paňáci a auta: výtvarný projev a psychologický život dítěte. 2.vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. 118 s.