Král - kněz Karel IV.

Není pochyb o tom, že doba vlády Lucemburků je jednou  z nejpozoruhodnějších epoch v našich duchovních dějinách.  Především císař Karel IV. zanechal v tomto ohledu jedinečný  odkaz poutající dodnes pozornost četných badatelů. Osobnost  tohoto mimořádného panovníka vtiskla druhé polovině 14. století punc kulturního rozkvětu. Karel IV. pozoruhodným způsobem uvádí do českého prostředí univerzalistické prvky, které  spojují myšlení západní Evropy s Východem. Císař se inspiroval nejen na francouzském královském dvoře, ale podněty hledal i v prostředí italo-byzantského kulturního okruhu. Výsledkem této pozoruhodné syntézy ve specifickém českém prostředí je pak mimo jiné i tzv. krásný sloh v gotickém umění.  V něm jsou spatřovány první záblesky renesance v našich zemích.

 Jedním z nejpozoruhodnějších problémů tohoto období je  vztah Karla IV. ke kultu světců, s nimi spojených svatých  ostatků a relikvií. Ve starší literatuře se hovoří o Karlově  "sběratelské vášni" pro vzácné ostatky svatých mučedníků.  Tímto způsobem interpretoval zájem Karla IV. o svaté ostatky  historik umění Vojtěch Birnbaum. Vedle politických a náboženských pohnutek vidí Birnbaum jako významný motiv i Karlovu zálibu v drahocenných předmětech a umělecky hodnotných  relikviářích. Karlovu "sběratelskou vášeň" pak dává do souvislosti s "kabinety kuriozit" italských humanistů (1). Rovněž historik Josef Šusta hovoří o Karlově "osobní sběratelské vášni" pro svaté ostatky (2).

 I historik Jiří Spěváček se ve své obsáhlé monografii  snaží vysvětlit Karlův zájem o posílení kultu světců  a o svaté ostatky. Hlavním důvodem jejich "hromadného sbírání" měl být finanční zisk z poutí, které se k těmto relikviím konaly. Další motiv byl ideologický - byla jím snaha  o posvěcení císařského majestátu, které mělo vést k upevnění  panovníkovy politické pozice. Císařovu úctu k českým světcům  je pak možno vidět v souvislosti s jeho úsilím o ztotožnění  vládnoucí dynastie s tradicí českých zemí. Sbírání ostatků  mělo tedy mít i politické důvody (3).

 S podobným názorem vystoupil také historik umění Karel  Stejskal. Karel IV. "při pořizování relikviářů vyvinul aktivitu, která nemá v dějinách obdoby" (4). Cílem této mimořádné snahy byl "finanční efekt" plynoucí z veřejného vystavování relikvií a rovněž šíření "slávy panovnické moci". "Ke  zvýšení své panovnické moci byl však Karel ochoten upevňovat  kulty nejen křesťanských, nýbrž i pohanských relikvií ...",  konkrétně lýčených střevíců Přemysla Oráče, které byly uloženy na Vyšehradě (5). Karlova sbírka, která neobsahovala  jen relikvie, ale celou řadu z našeho hlediska velmi kuriózních předmětů (přírodních kuriozit, jako např. "kostru draka"), je podle Stejskala předchůdkyní renesančních kunstkomor (6). Přesto Stejskal přiznává, že byl Karel IV. sběratelem "jiného typu" než Václav IV. nebo Rudolf II., neboť  "část svých sběratelských akvizic postupně předal do opatrování různým církevním institucím ..." (7).

 Jaroslav V. Polc ve své studii o Karlově shromažďování  svatých ostatků klade důraz především na panovníkovu osobní  zbožnost. Jako věřící křesťan byl Karel přesvědčen, že znovuspojení ostatků s duší je jen otázkou času. "Proto ho  i pouhý pohled uváděl v živé spojení s těmi, jimž náležely,  jako by jim samým hleděl tváří v tvář." (8) Rovněž vyvrací  některé mylné názory, např. že Karel za ostatky draze platil  (byly mu darovány dobrovolně), nebo že nekriticky věřil  v jejich pravost.

 Karlova úcta k relikviím a ostatkům byla nepochybně  velká. Dokazují to dobové soupisy vzácných předmětů uložených ve svatovítském chrámovém pokladu v Praze a rovněž soupisy karlštejnského pokladu (9). Soubor ostaků, které Karel  IV. ukládal do vzácných relikviářů, je skutečně mimořádný.

 Mezi světci se těšili zvláštní úctě nejen v době Karla  IV. tzv. čeští zemští patroni. Patří k nim zejména světci  Vít, Vojtěch, Václav, Zikmund, Ludmila, Prokop a dále svatí  Cyril, Metoděj, Anežka, Jeroným a také sv. Pět bratří. Kromě  nich patřila zvláštní císařova úcta i svatým Mikulášovi, Kateřině a Palmácovi, dále vladařům Konstantinovi Velikému,  Karlu Velikému a sv. Ludvíkovi.

 Často se jedná o světce, jejichž jména byla spojována  s vítězstvím, s triumfem či vladařským majestátem. Například  jméno svatého Václava vykládá Karlův kronikář Jan Marignola  jako vincens laudem - "vítěz nad chválou" (10). Sv. Václav  byl světcem, kterého Karel ctil jako svého přemyslovského  předka a zároveň jako hlavního ochránce Českého státu.

 Kult svatého Víta zavedl v Čechách sám kníže Václav,  když dostal od císaře Jindřicha Vítovo rámě (11). Proto je  hlavní pražský chrám zasvěcen sv. Vítu a proto má tento světec výsadní postavení mezi českými patrony. Dokládá to mimo  jiné i ústřední místo, které sv. Vít zaujímá mezi císařem  Karlem a jeho synem Václavem v sousoší umístěném na staroměstské mostecké věži (12). Na deskovém obraze z Theodorikovy dílny z kaple sv. Kříže má sv. Vít královský hermelín,  přestože nepocházel z panovnického rodu. V rukou drží palmu  a žezlo, které tvoří tvar písmene V. Na votivní desce Jana  Očka z Vlašimi, kde jsou kromě Madony, Václava, Karla a Jana  Očka i hlavní zemští patroni včetně sv. Víta, tvoří hlavy  zobrazených osob v horní půli obrazu tvar W, v dolní půli  pak V (13). Původní rámě sv. Víta rozmnožil Karel o další  světcovy ostatky. V listině arcibiskupu Arnoštovi z 22. ledna 1355 ozamuje Karel zisk ostatků sv. Víta z kláštera Santa  Maria v Pavii (14). Po Vítových ostatcích pátral císař neúspěšně rovněž v Sieně (15). V roce 1375 zaslal císaři korveyský opat Bodo další ostatky sv. Víta (16).

 Jméno svatého Zikmunda (Sigismund - Sieges mund) lze  pak přeložit jako Vítězslav, tj. "slavný vítěz" (17). Císař  mu vděčil za zázračné uzdravení z nemoci v polovině června  roku 1371 (18). Ostatky sv. Zikmunda spolu s jinými zaslal  císaři opat Jan z kláštera sv. Mořice v roce 1365 (19).

 Jméno svatého Mikuláše (Nicolaus) pak Karel a jeho současníci zcela jistě chápali jako analogii ke jménu Václav  - obsahuje řecký výraz pro vítěze, nicos, a latinské laus,  chvála. Ke svatému Mikuláši se váže příhoda z roku 1353,  jejíž popis nám zanechal Jan Marignola a ve stručnější  podobě Beneš Krabice z Weitmile. Marignola vypráví, že Karel  chtěl vlastnoručně uříznout ostatek prstu tohoto světce, aby  jej umístil do zdobeného relikviáře. Ve chvíli, kdy císař  prst nařízl, objevila se čerstvá krev. Císař byl zachvácen  zbožným strachem, zanechal uříznutý prst na místě a vzdálil  se. Vrátil se později v doprovodu arcibiskupa Arnošta. Když  přiložili uříznutý prst zpět na světcovu ruku, prst zázračně  opět přirostl (20). Císař nechal pak vymalovat tuto příhodu  ve své ložnici, nebo v přilehlé oratoři na Karlštejně. Tyto  malby se však nedochovaly.

 Svaté Kateřině vděčil Karel podle vlastního životopisu  za vítězství nad Milánskými na den svaté Kateřiny roku 1332.

 Svatého Palmáce - trevírského mučedníka a patrona  - najdeme v kapli sv. Kříže na triptychu Tomáše z Modeny  v sousedství Madony a sv. Václava. Rovněž je mu zasvěcen  kostelík při vjezdu do karlštejnského údolí. Ostatky sv.  Palmáce získal Karel IV. roku 1356 v Trevíru (21), kde Karlův strýc Balduin zastával úřad arcibiskupa. Světcovo jméno  odkazuje na palmu mučedníků - vítězů nad smrtí. Vztahuje se  také k triumfálnímu Kristovu vjezdu do Jeruzaléma, kdy lidé  vítali Spasitele palmovými ratolestmi. V německy hovořících  zemích je dodnes neděle před Velkým pátkem označována jako  Palmsonntag. Svatý Palmác byl rovněž patronem Lombardie  - lombardským králem byl Karel korunován v Miláně 6. ledna  1355. Sv. Palmác pak mohl mít v Karlově pojetí pro lucemburskou dynastii podobný význam, jaký měl sv. Václav pro dynastii přemyslovskou. Tomu by nasvědčovalo i čestné místo, které sv. Palmác zaujímá na již zmiňovaném triptychu.

 Roku 1354 získal Karel v klášteře San Vittore u Feltre  hlavu sv. Viktora (latinské victor značí "vítěz") a rovněž  ruku sv. Corony (corona = "koruna") (22).

 Kromě ostatků svatých shromažďoval Karel IV. i relikvie  upomínající na život a utrpení Ježíše Krista. V pokladu svatovítského chrámu se nachází celá řada pašijových ostatků,  které Karel IV. daroval chrámu. Část těchto ostatků původně  patřila ke karlštejnskému souboru (23). Najdeme zde například konvicový relikviář obsahující část ubrusu ze stolu Poslední večeře. V inventáři z roku 1354 je jako dárce relikvie  uveden král Karel IV. (24). Dále je zde skříňka s nápisem DE  SVDARIO DNI ALLATVM P KAROLVM MAGNVM. Tento útržek látky,  která posloužila Kristu k otření potu, získal Karel roku  1354 v mohučském klášteře sv. Albana (25). Ve dvou rámečcích  ze 14. století najdeme kus látky z roušky, v níž byl Kristus  ukřižován a další útržek látky, kterou byl setřen Kristův  pot. Podle inventáře z roku 1368 jde o dary papežů Urbana V.  a Innocence VI. Karlovi IV. (26). Další gotická schránka obsahuje útržek roucha Páně "v Treviru chovaného", který Karel  IV. získal v roce 1354 "v benediktinském klášteře kemptenském" (27).

 Nejdůležitější součást souboru relikvií však bezpochyby  tvoří relikviářové kříže (staurotéky) - zlatý kříž s kamejemi označovaný jako velký zemský korunovační kříž království  českého a dvojitý pektorální kříž, které obsahují partikule  sv. Kříže (28).

 Tzv. velký zemský korunovační kříž království českého  je zdoben kamejemi, které zobrazují žehnajícího Krista,  Kristovo ukřižování a archanděla Michaela s mečem. Jedna  z kamejí, pocházející pravděpodobně ze 4. století, zpodobňuje v profilu hlavu vladaře, snad Konstantina Velikého, Dionysa nebo Alexandra Velikého (29). Další antická kamej zpodobňuje ženskou hlavu (patrně bohyně Hery). Hlava je zdobena  svatozáří přidělanou nejspíše až ve středověku a na kameji  jsou vyryta gotická písmena S a EA (snad S. Helena). Pod  touto kamejí se nachází další čtvercová středověká kamej,  která znázorňuje dvě korunované postavy stojící vedle sebe.  Postavy drží každá jednou rukou hůl umístěnou uprostřed.  Kříž skrývá ostatky Kristova utrpení - část hřebu, část houby, z níž pil Kristus na kříži, dále dva trny z trnové koruny, část provazu, kterým byl Kristus spoután a také ostatky  sv. Jana Křtitele a sv. Anny. Nejvzácnější relikvií jsou  však dvě části sv. Kříže umístěné uprostřed relikviáře  v křížovém rámci. Kříž se definitivně stal součástí svatovítského pokladu roku 1645, kdy byl spolu s dalšími vzácnostmi přenesen z Karlštejna (30).

 Lze se domnívat, že ostatek sv. Kříže z velkého zlatého  kříže je týž, který Karel získal v Trevíru po smrti svého  strýce Balduina v roce 1354 (31). V listině pražské kapitule  ze 17. února téhož roku informuje Karel o své cestě do Trevíru a především o relikviích, které zde získal. V dopise  Karel jmenuje část roucha Panny Marie, trochu manny, část  hole sv. Petra, kterou sám odřízl, část obuvi sv. Ondřeje,  pečetní prsten svého děda císaře Jindřicha a další relikvie.  Na prvním místě však uvádí "třetí část" (tertiam partem)  dřeva sv. Kříže, kterou tajně odřízl vlastní rukou  ("...quod manu nostra propria praecidimus..."). Karel dále  uvádí, že dřevo sv. Kříže spolu s pláštěm Panny Marie a mannou přinesla do Trevíru sama sv. Helena, matka císaře Konstantina Velikého, která z tohoto města pocházela. Karel píše, že nebýt svízelného postavení nově zvolené trevírské kapituly, ostatky by patrně nezískal. Prosí také členy pražské  kapituly, aby do příjezdu poslů s trevírskými ostatky do  Prahy drželi vše v tajnosti - obává se reakce obyvatel Trevíru, kteří se zatím nesmí dozvědět, že část jejich ostatků  byla odvezena (32).

 Druhý kříž - dvojitý pektorální - je vsazen do barokního stojanového pouzdra ze zlaceného stříbra, rovněž ve tvaru  dvojitého kříže. Vlastní gotický relikviář nese majuskulní  nápis následujícího znění: "DE LIGNO SANCTAE CRVCIS APPORTATVM DE ECCLESIA CONSTANTINOPOLITANA QVOD BEATA HELENA IBIDEM DIMISERAT". Ostatek sv. Kříže je tedy totožný s tím,  který sv. Helena uložila podle legendy v Konstantinopoli. Do  barokního stojanu je vložen pergamen, na němž se cituje Karlův dopis z Norimberka datovaný 23. září 1354. Vyplývá  z něj, že relikvii sv. Kříže získal darem v klášteře "Parys"  v Alsasku a jmenovaný ostatek věnuje svatovítskému chrámu  (33). To odpovídá obsahu jedné z listin uložených v archivu  svatovítské kapituly. Uvádí se v ní, že opat Jan a konvent  kláštera v Pairis věnují Karlovi IV. část dřeva sv. Kříže  (34).

 Vidíme, že oba ostatky sv. Kříže mají zřejmě souvislost  se sv. Helenou a jejím synem, císařem Konstantinem Velikým.  Pověst Nalezení sv. Kříže je obsažena ve středověké sbírce  Legenda aurea napsané patrně koncem 50. let 13. století  dominikánem a pozdějším janovským arcibiskupem Jakubem  z Varaga (řečeným de Voragine). Podle této legendy nalezla  sv. Kříž právě sv. Helena. Část kříže prý odvezla synovi do  Konstantinopole a část ponechala v Jeruzalémě (35). V římském kostele Santa Croce in Gerusalemme, který založila sama  sv. Helena na místě svého paláce, je dodnes chován ostatek  sv. Kříže uložený zde touto světicí. Zlatá legenda byla  v českém prostředí druhé poloviny 14. století dobře známa.  Dokládají to dochované dobové exempláře z českých a moravských knihoven (36). Zdá se tedy pravděpodobné, že Karel IV.  se snažil získat části sv. Kříže rozmístěné v římské říši  sv. Helenou. Podařilo se mu získat jak konstantinopolský,  tak trevírský ostatek a možná i ostatek jeruzalémský, jak  uvidíme dále.

 Další z pozůstatků Kristova kříže patřil k říšskému  korunovačnímu pokladu. Tento poklad vydal Karlovi Ludvík  Braniborský v roce 1350 (37). V listině dané Ludvíkem  v Mnichově 12. března téhož roku se jako první uvádí zlatý  říšský kříž obsahující kopí a hřeb Páně, část sv. Kříže, zub  sv. Jana Křtitele a část ramene sv. Anny. Dále se uvádí dva  meče, z nichž jeden patřil údajně Karlovi Velikému a druhý  sv. Mauritiovi, zlatá koruna Karla Velikého a další památky  (38). Jak patrno, pašijovým relikviím je mezi ostatními částmi říšského pokladu přikládán největší význam.

 Kronikář Beneš Krabice z Weitmile popisuje, jak byly  říšské svátostiny přivezeny s velkou slávou do svatovítského  chrámu. Na Karlovu žádost papež povolil zvláštní den (vždy  první pátek v povelikonočním období po neděli zvané Průvodní), kdy byly říšské relikvie veřejně ukazovány. Papež také  udělil všem účastníkům tohoto ukazování velké odpustky a sám  Karel (!) spolu s teology vypracovali pro toto ukazování  zvláštní obřad. Zájem o slavnost byl prý obrovský, a proto  byl na Novém Městě, kde se relikvie ukazovaly, zaveden při  této příležitosti druhý výroční trh (39). O svátku relikvií  se Beneš Krabice zmiňuje i k roku 1369. Na velkém náměstí na  Novém městě (tj. na dnešním Karlově náměstí) se tehdy shromáždilo dosud nevídané množství lidí z cizích zemí (40).

 V archivu pražské kapituly se dochovaly tři texty, které  uvádějí relikvie představované během slavnosti (41). Z textu  vyplývá, že ukazování bylo rozděleno do čtyř částí - zřejmě  tedy neexistoval nějaký "kratší a delší způsob ukazování",  jak uvádí starší literatura (42). V první části byly ukazovány ostatky světců - Vojtěcha, Zikmunda, Marka Evangelisty  a dalších. Druhá část uváděla svátostiny pojící se k Panně  Marii (šlojíř), dále část ze stolu Páně, potní roušku Páně,  hřeb a dřevo ze sv. Kříže. Během třetí části ukazování se  vedle jiných předváděl i velký kříž obsahující tři části sv.  Kříže, "z nichž jednu daroval král francouzský, druhou král  řecký a třetí bývala svatého Jindřicha císaře" (43). Konečně  ve čtvrté části se ukazovaly vlastní říšské relikvie, na  posledním místě dřevo sv. Kříže a kopí s hřebem.

 Popis relikvií sv. Kříže ve velkém kříži ze třetího  ukazování odpovídá jednomu z možných výkladů tzv. ostatkových scén z kostela Panny Marie na Karlštejně (44). Na první  nástěnné malbě přijímá Karel dřevo sv. Kříže spolu s trny  z koruny Páně od dauphina, budoucího francouzského krále  Karla V. Na druhé scéně přijímá blíže nerozeznatelné ostatky  od panovníka, kterým podle různých výkladů může být vévoda  Loysius Gonzaga, uherský král Ludvík Veliký nebo kyperský  král Petr de Lusignan - tedy "král řecký" a zároveň jeruzalémský. Konečně na třetí scéně vidíme Karla, jak ukládá ostatek sv. Kříže do velkého zlatého relikviářového kříže. Ten  je však naprosto odlišný od tzv. velkého zemského korunovačního kříže, o němž byla řeč výše. Pokud popis relikviářového  kříže a v něm uložených relikvií sv. Kříže ze třetí části  ukazování odpovídá skutečnosti, lze vyslovit hypotézu, že  onou druhou částí sv. Kříže, kterou daroval "král řecký",  byl ostatek zanechaný podle legendy sv. Helenou v Jeruzalémě  (45).

 Klíč k řešení problému vztahu Karla IV. k ostatkům světců  a k ostatkům sv. Kříže lze najít v řečech, které nad panovníkovou rakví pronesli arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a Mistr  Vojtěch Raňkův z Ježova. Jan Očko z Vlašimi mimo jiné pravil: "Tertio ipse fuit in omnibus sanctis negociis diligens  inquisitor: ubicunque enim sciebat sanctuaria et corpora  sanctorum, acquirebat et toto corde diligebat ea, sicut alter Constantinus. Nam eciam sicut alter Constantinus papam  per Romam duxit, videlicet papam Urbanum V, et patrimonium  ecclesie Romane confirmavit" (46). Stejný termín - tedy alter Constantinus, tj. druhý Konstantin - pak užil ve svém  proslovu i Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova: "Hic eciam dominus  caesar, noster velut alter Constantinus christianissimus imperator ..." (47). Z řeči Jana Očka navíc vyplývá, že císař  je jako "druhý Konstantin" označen právě pro svůj neutuchající zájem o shromažďování svatých ostatků (48).

 Ostatně nebyl s císařem Konstantinem srovnáván pouze  Karel IV. V závěru Marignolovy kroniky je k němu přirovnáván  i český král Vratislav (49). Tyto myšlenky nalezneme i ve  dvorském okruhu Karla Velikého, který byl rovněž označován  jako "nový Konstantin" (50).

 Výše jsme viděli, že to byla právě matka císaře Konstantina sv. Helena, která nalezla sv. Kříž. Konstantin povolil  milánským ediktem v říši křesťanství. Na smrtelném loži se  jako první římský panovník dal pokřtít a rovněž byl prvním  imperátorem, který přijal kříž jako vítězonosný symbol. Již  zmiňovaná Zlatá legenda vypravuje, jak se císaři před bitvou  na Milvijském mostě zjevil ve snu symbol ve tvaru kříže  s poselstvím in hoc signo vinces - v tomto znamení zvítězíš.  Byl to tzv. chrismon, znamení tvořené kombinací řeckých písmen chí a ró (XP), kterými začíná slovo Christos (tj. pomazaný). Konstantin tedy použil ornament XP jako tzv. labarum,  císařský vítězonosný symbol nošený před vojskem. V bitvě pak  svého konkurenta Maxentia skutečně porazil (51).

 Ornament XP se dodnes hojně používá v křesťanské  ikonografii. Jeho původ je však velmi starobylý - používal  se jako zkratka řeckého slova chréstos (příznivý) a věřilo  se, že přináší štěstí. Chrismon XP má však i poněkud komplikovanější význam. Kombinací obou písmen vzniká ornament se  šesti paprsky, tvar písmene P představuje Slunce na vrcholu  axis mundi - osy světa, čtyři paprsky písmene X symbolizují  čtyři světové strany nebo také čtyři základní prvky. Máme  tedy před sebou nejen solární symbol, ale i ornament vyjadřující uspořádání kosmu. V křesťanství je oblouček u písmene  P vykládán rovněž jako "ucho jehly" či "úzká brána", která  vede do království nebeského. Celý ornament jako sluneční  symbol upomíná i na titul Sol invictus (neporazitelné Slunce), který náležel pohanským božstvům a později Kristu  (52). Je to jeden z mnoha případů, kdy původně pohanský symbol dostává nový, podobný význam, který je v souladu s křesťanským učením. Z pohanského Sol invictus se stává vítězící  Kristus Král. Na mozaice v bazilice sv. Petra v Římě, založené císařem Konstantinem, čteme nápis: "Protože pod tebou  jako pod Bohem-vůdcem povstal svět triumfálně k novému eónu,  věnoval Ti Konstantin, vítěz, tuto aulu" (53). Císař se zde  tituluje jako Victor (vítěz) - také tento titul býval dříve  vyhrazen pouze pohanským bohům.

 Avšak i světci - mučedníci mají souvislost s císařem  Konstantinem. Každý takový světec byl vlastně ověnčen největším možným triumfem - skrze martyrium se stával vítězem  nad smrtí, neboť získával věčný život v Kristu. Tato křesťanská úcta k vítězným světcům je založena na napodobivé antitezi řecko-římského kultu vítězonosných bohů (54). Řekové  uctívali tzv. nikephoroi theoi (vítězonosné bohy). Z nich je  asi nejznámější okřídlená bohyně vítězství Níké, kterou Římané pojmenovali Victoria Augusta. Dalšími římskými vítěznými bohy byli Hercules Victor a Apollo Victor. Křesťanským  bohem pak byl Christus Victor a sami křesťané se mučednickou  smrtí stávali martyres et victores Christi. Pohanští vládcové titul Victor přijímali pouze zřídka, neboť se obávali  hněvu bohů, jimž tento titul náležel. Křesťané však neměli  k podobným obavám důvod.

 Prvním římským císařem, který se neobával přijmout titul  Victor, byl právě Konstantin (55). Přijetím tohoto titulu  chtěl císař demonstrovat svoji snahu o vítězství víry na  tomto světě. Byl také prvním panovníkem, který shromažďoval  svaté ostatky mučedníků. Získáním ostatku světce - mučedníka  na sebe jeho držitel "převáděl" část světcových zásluh  a zázračné moci, která mu byla připisována. Obdarování ostatkem mělo samozřejmě i značný náboženskopolitický význam,  neboť vlastník celé kostry světce mohl darováním části ostatku zavázat obdarovaného jakýmsi "duchovním vasalstvím".  Jako příklad takového daru lze uvést již zmiňované rameno  sv. Víta, které Jindřich I. věnoval knížeti Václavovi. Ostatek významného světce měl pojistit smlouvu o přátelství mezi  oběma panovníky (56).

 Shromažďováním ostatků a jejich pietním ukládáním do  zdobených relikviářových schránek panovník legitimizoval  svůj nárok na titul Victor, protože se na něj tímto způsobem  přenášel triumfální kult Krista a svatých mučedníků.

 Proto se lze domnívat, že Karel IV. shromažďováním  svatých ostatků a především relikvií sv. Kříže vědomě navazoval na starobylou tradici, na jejímž počátku stojí velký  římský vladař Konstantin. I ten však vycházel ze starších  zvyklostí - vzorem mu byla, jak jsme poznali, antická tradice úcty k vítězonosným božstvům, znamením a předmětům.

 Vidíme tedy, že shromažďování relikvií nelze vykládat  pouze jako snahu o posílení panovníkovy politické prestiže  spojenou s úsilím vydobýt si výhody, které pramenily  z vlastnictví vzácných ostatků.

 Co však vedlo Karla IV. k tomu, že získané relikvie  nechal veřejně vystavovat v rušném prostředí trhu na Novém  Městě? Kdyby byl při jejich získávání veden pouze onou starobylou vladařskou tradicí, třebas i v kombinaci s hlubokou  osobní zbožností, patrně by se omezil na uložení svatých ostatků na nějakém bezpečném a vysoce posvátném místě, jako  byl například pevný hrad Karlštejn či pražský chrám sv. Víta. Karlovo počínání tedy nelze uspokojivě vysvětlit pouze  výše zmíněnými pohnutkami. Je nutno hledat další aspekty jeho vztahu k relikviím.

 Možným řešením tohoto problému může být císařova snaha  zajistit spásu nejen duši své, ale i duším svých poddaných.  Již kronika Kosmova hovoří o tom, že kníže Břetislav měl péči o duši svých poddaných (57). Podle dobového názoru byl  panovník představitelem "řádu světa", jehož přetrvání symbolicky zaručoval. Král byl hlavou "mystického těla království" (corpus mysticum regni) tvořeného všemi jeho obyvateli.  Král a jeho poddaní tak byli mysticky spojeni v jeden celek.  To naprosto odpovídá středověkému chápání vztahu mezi jedincem a celou společností - existence individua měla smysl  pouze tehdy, když byla součástí širšího společenství, když  byla podrobena řádu, který je dán od Boha (58).

 Pak by byl Karel IV. pokračovatelem jiné, ještě starobylejší tradice - královská funkce byla vždy prodchnuta  duchem posvátnosti a toto posvátno se samozřejmě přenášelo  i na osobu panovníka. Král byl vlastně prostředníkem mezi  světem a Bohem, kterého v podstatě na zemi zastupoval - jeho  funkce byla do určité míry podobná kněžské službě. Tak tomu  bylo již v mezopotamských královstvích, kde panovník v sobě  slučoval kněžskou a vladařskou funkci. Ve starém Egyptě byl  král přímo vtělením boha (59).

Nadpřirozený charakter staroorientálních vládců vyjadřoval zvláštní obřad pomazání posvěceným olejem, kterému se podrobovali při nastolení. Na  jedné z tabulek nalezených v Tell-el Amarně čteme dopis jistého syrského vladaře Amenhotepovi IV. Syřan připomíná egyptskému panovníkovi den, kdy "Manahbira, král Egypta, tvůj  děd, učinil králem Tankua, mého děda, vyliv olej na jeho  hlavu" (60). Židovští panovníci byli "pomazanými Božími"  (mašiach), jak praví první kniha Samuelova: "Sám Hospodin tě  pomazává za vévodu nad svým dědictvím" (61). Osoba krále byla proto posvátná a nedotknutelná - "Vždyť kdo vztáhne ruku  na Hospodinova pomazaného a zůstane bez trestu?" (62)  - a jeho vláda zahrnuje celý svět (63). Izraelský panovník  byl králem a zároveň knězem po vzoru šálemského krále a Hospodinova kněze Melkisedeka z knihy Genesis, který požehnal  Abrahámovi a podal mu chléb a víno (64). U Římanů zaujímal  vladař (rex sacrorum - král posvátného) první místo v kněžské hierarchii a i císař zastával současně úřad nejvyššího  kněze (pontifex maximus) (65). Podobné pojetí královské hodnosti existovalo i u germánských kmenů - král byl také nejvyšším knězem, nebo se alespoň podílel na obřadech (66).  Germánský král byl potomkem bohů, nejčastěji Ódina. Božský  původ krále byl též příčinou královského "štěstí" - vládce  koná oběti za hojnou sklizeň či úspěch ve válce. V případě,  že krále opustila přízeň bohů, tj. jím posvěcené konání nepřineslo očekávaný výsledek, mohl být král sesazen nebo dokonce usmrcen (67).

 Císař Konstantin, ke kterému byl Karel přirovnáván,  zasahoval významně do správy křesťanské obce a rovněž do  věroučných sporů. Přestože ještě nebyl pokřtěn, z titulu své  císařské hodnosti - mandátu přímo od Boha, cítil se být biskupem. Biskupem, jehož hlavní starostí je podle Řehoře I.  cura exteriorum et interiorum animarum (péče o blaho těla  i duše) svého lidu. Eusebius z Caesareje nazývá císaře Konstantina novým Mojžíšem a Augustem (68). Císař je pak jediným  pozemským zástupcem nebeského Krále králů, všemohoucího Boha. Navíc bylo pozdní římské císařství proniknuto pohanskými  tradicemi, v nichž byl imperátor, jakožto "dominus et deus"  (pán a bůh), objektem tzv. císařského kultu. Roku 382 se císař Gratián jako první zřekl titulu velekněze (pontifex maximus). Přesto byli císařové až do 5. století označováni při  určitých oficiálních příležitostech jako kněží. Zdá se však,  že středověkým učencům nebyla tato tradice známa a rovněž  nelze nijak prokázat kontinuitu tohoto pojetí vladařského  majestátu v raně středověkých státech (69).

Je však možné,  že se toto pozdně antické povědomí vladařské posvátnosti  uchovalo například mezi řadovými obyvateli říšského území  a tím se mohlo, alespoň částečně, podílet na středověké koncepci vladařské moci (70).

 Teorie, která vidí v panovníkovi jediného představitele  "moci od Boha", je však s pokračující mocenskou emancipací  církve nahrazována naukou "o dvou mečích", které symbolizují  rovnovážné rozdělení moci světské a moci duchovní a jež se  zakládá na slovech evangelia sv. Lukáše: "dva meče stačí"  (71). Nejvyšší představitel katolické církve - papež - je  nakonec prohlášen za jediného zástupce Krále králů, jak uvidíme níže.

 Posvátnost barbarských králů, kteří měli spíše charakter  kmenových vůdců - náčelníků, zůstává zachováno i po přijetí  křesťanství. U křesťanských panovníků proto nalézáme jisté  relikty pohanských představ - věřilo se v uzdravující moc  dotyku krále a někteří králové dokonce "posvěcovali" svým  dotykem novou setbu. Například francouzský král získával  pomazáním jisté "magické schopnosti", stával se "králem  - divotvůrcem", který byl schopen pouhým dotykem léčit nemocné (72). Aby církev zabránila uctívání královských mohyl,  začali být panovníci pohřbíváni v kostelích (73). Křesťanství však vladařskou posvátnost přehodnocuje a dává jí nový  smysl. Král se stává pomazaným Páně (Christus Domini), stejně jako dříve bibličtí králové. Obřady královského pomazání,  které se objevují poprvé v 7. a 8. století, mají za vzor  právě rituály spojené s nastolováním izraelských králů,  o nichž se hovoří ve Starém zákoně (74).

Posvátnost královy  osoby se již neodvozuje od božského původu, ale od přijatého  svěcení. Pierre z Blois vysvětluje divotvornou moc připisovanou Jindřichovi II. těmito slovy: "sanctus enim et christus Domini est" (75) . "Křesťanský král je Kristův vyslanec  uprostřed svého lidu" ... "Skrze královu moudrost se lid  stává šťastný, bohatý a vítězný", píše arcibiskup Wulfston  (zemřel roku 1023) (76). Ještě na konci 15. století humanista J. Balbo, který po určitou dobu působil i v Čechách, napsal o králi tato slova: "...snad s nebe seslán..." a "Bůh  vtělený a tak Bohu podoben jest" (77). Bohuslav Hasištejnský  v jednom ze svých děl poznamenává, že: "lid obecně považuje  vladaře a krále za posvátné" (78).

 Křesťanští panovníci byli tedy pomazáváni posvátným olejem jako izraelští králové - kněží. Tato biblická inspirace  se odráží i v intronizačních obřadech. Například v ceremoniálu pomazání francouzských králů z karlovské doby se říká:  "... a ustanoví tě králem skrze pomazání olejem milosti  Ducha svatého, tímto olejem jímž On pomazával kněze, krále,  proroky a mučedníky" (79). Ve starém anglosaském obřadu jsou  tato slova: "Ó Bože ... ty, který jsi skrze pomazání olejem  vysvětil kněze Arona, tvého služebníka, a který jsi později  užitím stejného balzámu ustavil k vládě nad lidem israelským  kněze a krále a proroky ... prosíme tě, Otče Všemohoucí, rač  posvětit svým požehnáním skrze tento olej ... zde tohoto  tvého otroka ... a dopomož mu ve službě boží horlivě následovat Aronova příkladu" (80).

 Císařské pomazání spolu s korunou poprvé udělil Ludvíkovi Pobožnému papež Štěpán IV. v Remeši roku 816 (81). První korunovační řády byly rovněž velmi podobné biskupskému  svěcení (82). Ottonští císaři druhé poloviny 10. století se  při obřadu stávali římskými kleriky a nesli též odznaky vyšších duchovních - tím byl kněžský charakter panovníka zvláště zdůrazněn. Brzy se prosazuje názor, že panovník získává  svou hodnost pomazáním z rukou biskupa, a proto je světská  moc podřízena duchovní moci. Již v roce 868 píše Hincmar  z Remeše Karlovi Holému: "Svoji královskou důstojnost jste  získal díky pomazání, jež je duchovním činem biskupa, tedy  spíše tímto požehnáním, než skrze vaši pozemskou moc" (83).  Během bojů o investituru doznal císařský korunovační řád  jistých modifikací - obřad měl více zdůraznit odlišnost moci  světské a moci duchovní. Přesto byl císař i nadále pojímán  jako jáhen a papež mu na hlavu vkládal biskupskou mitru. Císař rovněž papeži ministroval při offertoriu jako subdiakon.  Podobným způsobem byly koncipovány i královské korunovační  řády a ani středověká scholastika se vzásadě nestavěla proti  myšlence, že král je víc než pouhý laik (84).

 Někteří církevní představitelé se však přesto vždy snažili zdůrazňovat, že královské svěcení nelze významem přirovnávat ke svěcení kněžskému nebo dokonce biskupskému. Spor  vznikl například i o to, zda král smí být pomazán na hlavě  jako při biskupském svěcení. Podle liturgických předpisů byli kněží pomazáváni jen na rukou, pomazání hlavy příslušelo  jen biskupům. Proto měl být král podle závazných liturgických předpisů pomazáván jen na pažích. I proti vůli papeže  (mj. Innocence III.) a církevních autorit, které přísně  vyžadovaly rituální odlišení královského a biskupského svěcení, byli angličtí i francouzští králové nadále pomazávání  i na hlavě, a to nikoli obyčejným olejem, ale křižmem jako  biskupové (85).

 Zde můžeme na chvíli odbočit a pohlédnout do českého  korunovačního řádu (Ordo ad coronandum regem Bohemorum), za  jehož autora je považován sám Karel IV. (86). Praví se  v něm, že český král má být pomazán nejprve na hlavě znamením kříže a pak na hrudi a pažích (87).

 Sám Tomáš Akvinský ve svém díle "O království ke králi  kyperskému" píše, že se má král starat i o náboženské záležitosti, neboť "v každé monarchii se od počátku provázely  tři věci: uctívání Boha, učená moudrost a světská moc". Bohu  - Stvořiteli mají prokazovat úctu všichni lidé, ale králové  jsou navíc zavázáni svým vznešeným rodem a původem. Dále musí panovník ctít Boha jako původce své moci, neboť "není moci, leč od Boha". Konečně je král pomazán posvěceným olejem  - tímto aktem se potvrzuje spojení Boha a krále. Ten je pak  nadán zvláštní boží milostí, která se projevuje skrze "různá  znamení, zázraky a divy". Tomáš Akvinský uvádí, že: "pak  v řečeném pomazání ... byl představován pravý král a kněz,  podle proroka Daniela: Až přijde Svatý všech svatých, skončí  vaše pomazání. Pokud tedy nesou králové v tomto pomazání  podobu toho, kdo je Král králů a Pán pánů ... kdo je Kristus  náš Pán, jsou zavázáni k tomu, aby Ho následovali, jako je  svázán obraz se zobrazovaným a stín s tělem: a v tom je obsaženo pravé a dokonalé uctívání Boha" (88).

 Zároveň však vrcholný scholastik Akvinský provádí srovnání královské a kněžské vlády. Konstatuje, že vláda v království Kristově není svěřena králům, ale kněžím a především  "náměstku Kristovu, římskému biskupovi, jemuž mají být  všichni křesťanští králové poddáni jako samotnému Pánu Ježíši Kristu" (89).

 Královské pomazání se též dlouho označovalo jako "svátost". Učení o sedmi svátostech je až poměrně pozdní záležitostí 13. století - do té doby byly svátostí všechny úkony,  které "převáděly" člověka či věc do kategorie posvátna. Církev nakonec zařadila mezi svátosti jen kněžské pomazání  (90). To však nezabránilo některým učencům, aby i nadále nepojímali královské pomazání jako svátost, která činí z pomazaného krále "jiného člověka", podle slov, která prorok Samuel pronesl poté, co pomazal Saula za krále: " ... a změníš  se v jiného muže" (mutaberis in virum alienum) (91). Filosof  a teolog 13. století Robert Grosseteste mluví v souvislosti  s královským pomazáním o "sedminásobném daru Ducha svatého"  (92). Krátce řečeno, král se díky pomazání rodí do nového,  mystického života. Snad nejpřesnější vyjádření těchto myšlenek podává karmelitán Jan Golein. Ve svém díle pro francouzského krále Karla V. "Traktát o pomazání" vykládá po jednotlivých krocích symbolický význam tohoto obřadu. Moment, kdy  je král převlékán do královského hávu, komentuje Golein jako  "zproštění světského stavu", které ho "očišťuje od hříchů"  podobně jako křest (93).

 Přestože se církevní autority nakonec nepokoušely úplně  popřít téměř kněžskou povahu královské funkce (slovo "téměř"  je nutno zdůraznit), ani ten nejpyšnější monarcha si nikdy  nedovolil sloužit mši a zpřítomnit tak na oltáři Boha proměnou chleba a vína (94).

 Význam, který Karel přikládal svému královskému  a císařskému svěcení, lze vysledovat z dobových dokumentů.  Podobně jako izraelský král, cítil se i římský císař Karel  být vladařem celého (křesťanského) světa. V listě na Litvu  z roku 1358 použil titul monarcha mundi (95). Básník Petrarka gratuluje Karlovi k nastoupení římské korunovační jízdy  mimo jiné těmito slovy : "Pro mne již nejsi králem Čech, nýbrž světa, jsi již římským císařem, jsi již skutečným césarem" (96). Kronikář Beneš Krabice píše, že Karel byl v Římě  pomazán a korunován za císaře "celého okrsku zemského"  (97). V tomto kontextu musíme rovněž chápat nápis Roma caput  mundi regit orbis frena rotundi, který se nachází pod štítem  s písmeny SPQR v karlštejnském paláci. O Vánocích při bohoslužbě četl Karel, ozdobený císařskými odznaky a s taseným  mečem v ruce, pasáž z Evangelia sv. Lukáše " V těch dnech  vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu" (98). I tato epizoda naznačuje, jak Karel  vnímal svůj císařský majestát.

 Zde můžeme připomenout zvláštní ceremonii, která provázela příchod středověkých panovníků do měst a která zvláštním způsobem vyjadřovala vladařský majestát. Tento obřad byl  odvozen z církevních procesí a navazoval i na tradici antického triumfálního příchodu císařů (adventus Augusti). Nejprve byl císař u městské brány uvítán představiteli města  a církevními hodnostáři. Pak vjel v průvodu do města, doprovázen zástupci cechů, duchovenstvem s relikviemi a obrazy  svatých, konšely a ozbrojenci. Takové slavnostní průvody se  odehrávaly i v Praze, kde císař Karel procházel známou "královskou cestou". Při své návštěvě Francie na přelomu let  1377 a 1378 se Karel IV. musel na přání svého hostitele krále Karla V. zříci veškerých císařských atributů. Francouzský  král nemohl připustit jakýkoli náznak císařovy nadřazenosti.  Při vstupu do Paříže pak dokonce císaři a jeho synu Václavovi záměrně poslal černé koně - na říšském území totiž císař  při svém "adventu" používal výhradně koně bílé barvy (99).  I z této epizody je zřejmé, že vladařské "adventy" neměly za  účel pouze ohromit prosté měšťany. Především byly vyjádřením  vladařské moci a jejích kořenů. Upomínaly nejen na antické  císařské tradice, ale i na triumfální příchod nebeského krále Ježíše Krista do Jeruzaléma.

 Své císařské předchůdce označoval Karel jako "divi  romanorum imperatores et reges". Slovo "božský", "divus",  mohlo být použito ve stejném smyslu jako v antice, spíše  však znamená "z Boží milosti" či "Bohem pověřený" (100). Tomu odpovídá i výklad fresky ve výklenku nad menzou v tzv.  kapli sv. Kateřiny na Karlštejně. Vidíme zde Karla IV. a Annu Svídnickou, kteří klečí po stranách trůnu na němž sedí  Madona s Ježíškem. Scéna byla vykládána jako adorace Matky  Boží. Podle dnes obecně přijímaného výkladu zde však Karel  IV. skládá slib lenní věrnosti - homagium (101). To je vyjádřeno císařovým gestem - panovník na fresce vkládá sepjaté  ruce do rukou Kristových. Tímto způsobem vlastně přijímá císařskou moc přímo od Krále králů (102).

 Kontinuitu vladařského majestátu v lucemburském rodě vyjadřoval rodokmen, který nechal Karel vymalovat v karlštejnském paláci. Rodokmen, který původně zahrnoval 60 - 65 postav, se zachoval pouze v kopiích (103). Na prvním místě byl  praotec Noe, dále Cham, Kúš, Nimrod, Belus, Ninus, Saturnus,  Jupiter, Dardanus, Herictonus, Ilus a Priamus. Rodokmen pak  pokračoval přes Merovejce a Karlovce až ke Karlovi IV. Podobnou ideu vyjadřoval i monumentální cyklus asi stodvaceti  deskových obrazů, které dal Karel umístit ve velkém sále na  Pražském hradě. Obrazy byly zničeny požárem v roce 1541.  Vedle Konstantina Velikého, Heraklia, Lva III., Jindřicha  I., Karla III. Tlustého a dalších křesťanských panovníků zde  byly i obrazy pohanských císařů Oktaviána, Nerona, Diokleciána a Maximiána (104). Skutečnost, že Karel IV. zahrnoval  mezi své předky i pohanské vládce a dokonce i pohanská božstva, je možné vysvětlit jen snahou zdůraznit kontinuitu vladařské důstojnosti. Rovněž je podtržena vznešenost Karlova  rodu, za niž je panovník povinen prokazovat úctu Bohu, jak  praví výše citovaný Tomáš Akvinský.

 Z uvedeného je zřejmé, že Karel si hluboce uvědomoval  posvátnost svého panovnického úřadu. Tato posvátnost se však  přenášela i na jeho osobu - během římské korunovační jízdy  provázela Karla pověst svatého muže (105). V již zmiňovaných  pohřebních řečech označil arcibiskup Jan Očko zemřelého císaře přímo za svatého (106). Karlovu svatost pak dokázal  sedmi důkazy, na prvním místě jeho královským pomazáním. Arcibiskup cituje žalm 89, verš 21 : "Inveni Dauid servum meum, oleo sancto unxi eum" (107) - Nalezl jsem Davida, služebníka svého, olejem svatým pomazal jsem ho. Druhým důvodem  Karlovy svatosti je podle Jana Očka to, že stál v čele Římské říše - do jejího čela může být postaven pouze člověk nadaný svatými ctnostmi a velikostí. Třetím důvodem je císařova úcta ke svatým relikviím a tedy jeho podobnost s Konstantinem Velikým (108). Arcibiskup dále uvádí jako další důkaz  panovníkovy prorocké schopnosti a jeho zázračné činy. Za  šesté uvádí arcibiskup Karlovu horlivou účast na mších a také to, že své modlitby odříkával sicut unus sacerdos - jako  kněz. Posledním důkazem panovníkovy svatosti je, že v sobě  zahrnoval všech sedm svátostí, na prvním místě svěcení:  "Primo ordinem: ipse enim fuit ordinatus accolitus (sic!) et  eciam rex et imperator inunctus" (109). Z řeči Jana Očka se  dovídáme, že Karel IV. byl vysvěcen jako akolyta - to je  nejvyšší z tzv. nižších svěcení.

 Zde je možno připomenout, že Karel IV. osobně sestavoval  liturgické předpisy pro nejrůznější obřady. Je autorem korunovačního řádu českých králů a královen (Ordo ad coronandum  regem Bohemorum, Ordo ad benedicendum reginam) (110) a rovněž výše zmíněného obřadu pro výroční ukazování ostatků na  Novém Městě. V kronice Beneše Krabice čteme také o Karlově  hluboké znalosti Bible - když předčítali Písmo u jeho lůžka,  měl ve zvyku čtoucího sám zpaměti opravovat. Kronikář hovoří  i o obdivu univerzitních mistrů k panovníkovým teologickým  vědomostem (111). V této souvislosti můžeme rovněž vidět  i Karlovo přízvisko "kněžský (popský) král", které pro tehdy  čerstvě zvoleného římského krále použil minorita William Ockham, chráněnec císaře Ludvíka Bavorského. Obsah Occamova  nedochovaného spisu, který byl namířen proti povolnosti krále Karla k požadavkům papeže Klimenta VI. a kde Occam použil  označení "kněžský král", známe z odpovědi sepsané Karlovým  obhájcem Konrádem z Megenbergu. Uvědomíme-li si výše uvedené  skutečnosti, nemusí být označení rex clericorum pouhý epiteton constans použitý Occamem v souvislosti s okolnostmi Karlovy volby (tj. král zvolený přispěním představitelů církve)  (112).

 Karel IV. tedy ve své osobě slučoval jak kněžské, tak  královské a císařské svěcení - byl skutečně vědomým následovníkem biblických králů - kněží. Tento fakt je ovšem nutno  vidět v dobové perspektivě, neboť je popřením papežského  hesla "Quod potestas temporalis subditur spirituali". To  však vůbec neznamená, že by Karel sledoval pouze úzké politické cíle, jako například posílení císařské moci na úkor  papežství. To může tvrdit jen ten, kdo se nesnaží pochopit  univerzalistické myšlení středověkého vzdělance, jímž Karel  IV. nepochybně byl. Rovněž tak nelze tvrdit, že shromažďováním vítězonosných ostatků pokračoval v neosobní, byť starobylé tradici, jak vyvozuje Rudolf Chadraba (113). Naopak je  jisté, že Karla vedla i hluboká osobní zbožnost. Zároveň mu  však ležel na srdci duchovní prospěch "celého světa". Císař  navazuje na tradici panovníků - triumfátorů a zároveň i na  odkaz vítězných světců - mučedníků, kteří byli ochránci vladařského majestátu. Ani tehdy ho však neopouští hluboká  křesťanská pokora. Jak praví ve svém životopise: "Kdož pak  budete kralovat po mě, ozdobeni korunou královskou, pomněte,  že i já jsem kraloval před vámi a že jsem obrácen v prach  a v hlínu červů" (114)...

...Samozřejmě nelze Karla IV. idealizovat, není možné v něm  vidět pouze "svatého otce vlasti" bez chyb. Mnohé z jeho činů byly vedeny chladným, racionálním politickým kalkulem.  Přesto nelze vidět Karla - vypočítavého vládce na jedné  straně a na straně druhé Karla - zbožného služebníka Kristova, který se snažil své hříchy odčinit dary církvi a modlitbami. Je jisté, že vše, co kdy udělal, chápal jako službu  Bohu. Nepochybně byl hluboce věřícím člověkem s takřka mystickými sklony. Byl přesvědčen o tom, že jeho skutky jsou  přímo vedeny světci, členy nebeské hierachie a ochránci vladařského majestátu. Chtěl, aby mu byli doslova fyzicky přítomni. Proto shromažďoval svaté relikvie.

 Jeho osobní spása a duchovní prospěch však souvisely se  spásou a duchovním prospěchem každého obyvatele jeho říše.  Všichni jeho poddaní tvořili corpus mysticum regni, on sám  pak byl jeho hlavou. Můžeme se jen domnívat, že na Karlštejně prováděl duchovní cvičení díky nimž vstupoval do komunikace s nebeskými sférami, jejichž vyobrazeními se obklopoval. Na mozaice posledního soudu nad Zlatou branou pražské  katedrály císař neprosí Krista za sebe. Prosí zde o spásu  celého lidstva, jehož vládcem byl.

 V souladu s atmosférou doby byl zřejmě přesvědčen o blížícím se příchodu Posledního soudu. Zde není od věci připomenout známou příhodu, která se váže k jednomu kázání Jana  Milíče z Kroměříže - tento předhusitský myslitel označil ve  svém kázání přítomného Karla IV. za antikrista. Myšlenky na  příchod antikrista a Soudného dne byly v tomto období zvlášť  silné - můžeme dokonce tvrdit, že očekávání posledních dnů  světa bylo obecnou posedlostí. Nejen sám císař, ale i prostí  obyvatelé Českého království očekávali příchod Apokalypsy.  Zjevení sv. Jana a výklady k tomuto dílu patřily ve středověku k nejhojněji opisovaným a nejčtenějším knihám, motivy  z Apokalypsy jsou častým námětem uměleckých děl tohoto období. Chiliastické zanícení bylo pak jednou z bezprostředních  příčin husitského hnutí. Tato "doba vymknutá z kloubů" mocně  zatřásla samými základy středověkého světa.