JESKYNĚ CHAUVET V ÚDOLÍ PONT D´ARC

(informace o epochálním objevu největší jeskynní galerie prehistorických maleb v jižní Francii) 

Navečer 18. prosince 1994, poprvé po dvaceti tisíciletích vstoupil člověk do jedné z nejskvěleji vyzdobených jeskyní světa, - do jeskyně Chauvet.

Byla objevena v soutěsce řeky Ardéche (fr. Les Gorges de l´Ardéche). V náhorní plošině Dolního Vivaré (fr. Bas Vivarais) vyhloubily vody řeky Ardéche, v délce více nežli třiceti kilometrů, kaňon o hloubce sto až dvě stovky metrů. Vstup do jeskyně Chauvet se nalézá v blízkosti pozoruhodného, přírodou vytvořeného, skalního oblouku, přemosťujícího vody Ardéche - proslulého Pont d´Arc (pozn. překl.: tento přírodní útvar vznikl pravděpodobně zřícením stropu velké jeskyně, podobně jako podstatně menší tzv. Čertův most na stráni Suchého žlebu v Moravském krasu, zajímavé je, že i zde, v pár set metrů vzdálené Kateřinské jeskyni, byla objevena šachta s množstvím kosterních pozůstatků jeskynních medvědů z období paleolitu).

 Ve vápencových skalních labyrintech v okolí nacházeli lidé útočiště od paleolitu až po současnost.

Od konce devatenáctého století bylo v oblasti Gorges de l´Ardéche objeveno 28 člověkem vyzdobených jeskyní. Většina z údobí solutrénu (21.000 - 18.000 př. Kr.).

Jeskyně Chabot, Figuier, Oulen, Tete-du-Lion, Deux-Ouvertures a zejména jeskyně Ebbou, stejně jako dvě místa v jeskyni Colombier byla datována do údobí magdalénienu (15.000 př. Kr.). Takže až do objevu jeskyně Chauvet byl okruh člověkem dekorovaných jeskyní Ardéche, jako minorita, kladen do srovnání s ústředními okruhy jeskyní v Dordogne u Bordeaux (Lascaux a j.) a pyrenejského okolí (tzv. frankokantaberský okruh - v španělském Baskicku známá Altamira a další.

 Všichni tři objevitelé jeskyně Chauvet se speleologickému výzkumu věnují již více než dvě desetiletí (z uvedených 28 jeskyní objevili 12).

Řada nálezů z jeskyní je umístěna v místním prehistorickém muzeu v Orgnacu.

V roce 1993 hlavním objevem Chauveta a jeho druhů, před jeskyní Chauvet, byla jeskyně Teček (fr. la grotte aux Points). V její chodbě, takřka sto metrů dlouhé, nalezli malé body červeného okru, tvořící na stěnách krásné obrazce, především koní. Skvrny o průměru 6-8 cm byly seskupeny do znaků.

V roce 1994 v bývalé ovčárně, - jeskyni Charmasson, nalezli četné zvápenatělé vrypy, čáry se stopami otisků prstů, v jeskyni Planchard byl objeven obrazec ženy v červeném okru a na klenbě jeskyně Cade rytiny.

Žádný z těchto předchozích nálezů však není srovnatelný s jeskyní Chauvet.

Během roku 1994 speleologický výzkum pokračoval každý víkend a ve volných chvílích.

Aven de la Charette (Berrias-Beaulieu): po dlouhých obtížích a námaze jsme dosáhli podzemní řeky v hloubce takřka 114 metrů. Spleť se rozšiřovala po třech stech metrech do chodby s ústřední částí, opravdovou trubicí o průměru jeden a půl metru, oddělenou sifonem.

V jeskyni Charaix jsme po topografickém průzkumu nalezli původní vchod, jímž prehistorický člověk přicházel do velkého sálu třicetimetrovou šachtou.

 Konečně 18. prosince, měli jsme volných pár hodin odpoledne, dostáváme se ke karu Estre, u vstupu do jeskynního systému.

Je chladno, ale slunce jasně ozařuje krajinu. Je tři hodiny odpoledne. Skalní útesy karu Estre uzavírají bývalé řečiště Ardéche, jež je dnes o několik set metrů dále.

Vystupujeme pod zelenými duby nízkým křovinným porostem po stezce a před námi se otevírá nádherná vyhlídka na Pont d´Arc. Dostáváme se do malé prohlubeniny. Dva metry pod úrovní terénu nalézáme malou předsíň pár metrů dlouhou, vyhloubenou vodními přívaly. Strop je nízký, je tu tepleji než venku a vzduch suchý. Při podlaze se klenba zaokrouhluje. Cítíme lehký průvan, někde poblíž se tu otevírá chodba. Suneme se centimetr po centimetru průlinou v zemi do neznáma. Jako hadi se plazíme dopředu: nejdříve hlava, potom ramena.

Elietta osvětluje průlez čelní lampou. Je půl sedmé. Po několika desítkách metrů sestupu do hlubin jsme konečně tu - ve volném prostoru na pokraji šachty. Pro zjištění rozměrů ozvěnou - vykřikneme. Ozvěna se ztrácí v nitru jeskyně.

Nyní se musíme vrátit zpět k úpatí skal, do nákladní dodávky, pro nezbytnou výbavu. Cítíme se tu dole velmi unaveni. Už nadchází noc, vzduch oproti odpoledni ochladl. Rozhodujeme se nakonec vrátit příští víkend o Vánocích a pokračovat.

Chci ještě naposledy před návratem obhlédnout, co je před námi, co nás čeká příště.

Jeden po druhém sestupujeme po rozvinutém žebříku na dno šachty. Jean-Marie se první dotýká chodidlem podlahy.

Čelní lampa osvětluje obrovskou síň. Působí na nás její neobvyklé rozměry. Okolo patnácti metrů výšky a takřka padesát metrů délky.

Mlčíme, jsme nyní naprosto odříznuti od vnějšího světa, ponořeni do kamenného světa minerálního univerza, jež máme tak rádi. Po naší pravici se tyčí monumentální bílé vápencové sloupořadí - některé ve tvaru gigantických medúz, jiné jako pilíře, krystaly jiskří tisícerými odlesky.

Nalevo se zemské hlubiny otevírají do dvou několikametrových kráterů.

Nalézáme tu vstup do druhé síně.

Jsme okouzleni bílým diskem, zářícím jakoby byl z porcelánu, jenž se před námi objevuje. Nový sál, rozsáhlejší než předchozí se nám otevírá a rozšiřuje se desítky a desítky metrů. Vidíme ho jen částečně, naše lampy jej nestačí osvětlit. V nadšení se rozhlížíme horečně do všech stran a prohlížíme podrobnosti. V té chvíli objevujeme četné kosti a čelisti medvědů, kteří se dostali do podzemí a jejichž pozůstatky tu zvápenatěly. Na desítky metrů okolo je jimi podlaha doslova poseta.

Rozeznáváme brloh, kde medvědi přezimovali.

Cizí měsíční krajina.

Nádherné světélkující píšťaly krápníků visí z klenby jako vlasy anděla. Ze dna sálu se zvedá vápencová hráz sněžné bělosti.

Procházíme do chodby napravo.

Éliette nezadržela výkřik, kužel světla z její lampy ozářil dva několikacentimetrové obrysy červeného okru. Naplněni radostí, s bušícími srdci, se otáčíme: nad skalním ostrohem, vystupujícím z klenby, nám vyvstává náhle před očima kresba malého červeného mamuta.

Jsme ohromeni, neboť před námi tu byli pravěcí lidé.

Tato galerie je velmi barevná, vápenec je zbarven do oranžova, myriády krystalů jiskří a z podlahy vyrůstá běloskvoucí „kaktus“. Sloupoví krápníků tvoří velmi čistou přehradu.

 A hle, nalevo uprostřed bílé stěny se před námi vztyčuje do více než jednometrové výšky velký červený medvěd.

Strnuli jsme okamžitým údivem. Opatrně našlapujíce, krok po kroku, pokračujeme dále.

Zastavujeme se ve slepé uličce, na podlaze kosti a lebky medvědů. Prolézáme vidlicovitým větvením do vedlejšího sálu a nyní se ocitáme v hlavní síni.

Krápníky jsou stále více nádhernější, zbarveny mnohobarevnými odstíny. Z klenby visí jemné drapérie závěsů, dno je jasně oranžové. Napravo nacházíme další malby hlinkou: znamení připomínající velkého motýla s rozepjatými křídly. Po chvíli, o něco dále, na bělostné skále červeného nosorožce s působivým zahnutým rohem. Je to skutečné překvapení, protože zatím v jeskyních Ardéche nebylo objeveno žádné zobrazení nosorožce. Níže nalézáme mamuta, poté medvěda a lva (malé body jako kapky krve v kruhu znázorňují jeho hřívu) a dalšího nosorožce.

Napravo od nich vystupují tři lví hlavy,... a  lidské ruce , několik v pozitivu, jedna negativní, naprosto neznámé v tomto regionu (Ardéche).

Následuje velká plocha (fr. panneau), pomalovaná okrem: desítky velkých červených bodů, dále dva negativní obrysy rukou a opět tečky.

V úplnosti - freska dlouhá desítku metrů, před níž zůstáváme vsedě na patách dlouhou chvíli, pohrouženi do rozjímání.

Držíme se v odstupu, jak to činíme stále, dáváme pozor, abychom neporušili otisky stop, které tu mohl zanechat prehistorický člověk, stejně tak jako případné misky na barvu nebo kuličky červené hlinky.

V těchto chvílích se omezujeme jen na výkřiky a zvolání, rozrušení nám nedovoluje pronášet mnoho slov.

Ozářeni kužely světla našich lamp, jsme naplněni pocity cizoty a vzdálenosti. Vše je tak krásné, tak svěží, skoro až příliš.

Čas je odstraněn. Časová propast je překročena, jakoby ty desítky tisíciletí, oddělující nás od tvůrců těchto maleb, neexistovala. Oni přicházeli společně tvořit tato veledíla. Neubráníme se pocitu, že nás samotné tu stále obklopují živoucí duše těchto umělců, jejich dech. Věříme v jejich přítomnost, - my jsme je vyrušili.

Christian a Jean-Marie se ubírají do dolního průchodu, zatímco Éliette zůstává, zcela pohlcena podívanou na červenou fresku.

Nacházíme se v ohromné síni a stále nedosahujeme jejího dna. Síla našich světel kolísá. Neznáme zatím topografii jeskynní soustavy, opatrně pátráme po cestě. Nechceme riskovat, že zabloudíme. Podle našich stop se vracíme do druhého sálu. Podlaha je pokryta nesčetnými krystalky vápence a po naší pravici ,na světlé skalní stěně, se krčí dvě zvláštní zvířata se skvrnitou kožešinou, podobnou hyeně nebo panterovi, doprovázena dalšími kresbami kozorožce a medvěda. Opět dva náměty v jeskyních Ardéche dosud nespatřené.

Zacházíme za krápníky, oddělující dva veliké sály. Jsme blízko šachty, kterou jsme sem sestoupili. V průchodu mezi oběma sály vidíme nad podlahou krásnou hlavu kozorožce, pokrytou vápencem, dobře uchovanou - dva rohy má uraženy, ale čelisti zůstaly nedotčeny, poté spatříme medvědí lebku - z poloviny ponořenou ve vrstvě jílu.

Teprve nyní vidíme, že stěny prvního sálu jsou pokryty četnými obrazci, rozeznatelnými v záři našich lamp. Nalevo blíže stropu četné tečky okru, další ve výšce, pravěcí lidé přitom museli vystupovat na vápencové stupně.

Vzpomínáme na jeskyni Teček (fr. la grotte aux Points), kterou jsme objevili předchozí rok.

Potom vpředu osvětlíme skupinu řazených bodů - je to podoba zvířete, složená ze skvrn stejné velikosti, snad bizon nebo nosorožec. Tato nádherná kompozice je zcela moderní.

Leží tu veliký vápencový sloup, poražený podzemním otřesem. Procházejíce kolem něj, vidíme u podlahy obrázek z teček, znázorňující malého červeného mamuta, zcela ve stylu objeveném v jeskyni Oulen (fr. la grotte d´Oulen).

Naši pozornost přitahují dvě miniaturní osamělé hlavičky koní ve žlutém okru.

Tato první návštěva trvala skoro hodinu, ale byla překvapením mezi našimi objevy.

Naplněni emocemi jsme se posléze vrátili na večeři k Éliette, kde jsme se setkali s její přítelkyní Carole. Když slyšela o našem novém objevu, chtěla si ověřit jeho pravdivost na vlastní oči.

Po čtvrthodině vyjednávání jsme se kolem jedenadvacáté hodiny vrátili zpět. 

Přes únavu jsme sestoupili do hlubin skály a procházeli podruhé chodby a síně, osvětlené tentokráte silnějšími svítilnami, které jsme prozíravě vzali s sebou. V prvním sále nad ostrohem vlevo, zaznamenáváme kompozici bodů, porušených vlhkostí a vápencem, v délce čtyř až pěti metrů. Éliette s Carole zůstávají v obdivu před velkou freskou nosorožce. Christian a Jean-Marie se vydávají do galerie, již opustili před několika hodinami. Je vyzdobena bílými, žlutými a oranžovými krápníky. Nechávají světlo putovat po této výstřední nádheře. Ze žluté podlahy vyčnívají medvědí pozůstatky. Roztříštěné čelisti svědčí o průchodu pravěkých lidí a četné škrábance a drápance o přítomnosti medvědů.

Kdo sem přišel první?

Nejsme si jisti, zda tu nalezneme další malby: těšíme se z nádherné podívané na vápencovou výzdobu.

Vstupujeme nyní do velkého sálu ve středu systému, jenž se prohlubuje do nesmírného kráteru o desetimetrovém průměru.

Držíme se napravo.

Tu je podlaha z hnědé hlíny. Na klenbě nad našimi hlavami spatřujeme první rytiny, bílé ve světlém povrchu skály - kůň a naproti sova, výr ušatý - jedinečné zobrazení tohoto zvířete, dosud neznámé v umění paleolitu, stejně tak cizí tvar jako divoká husa či kachna.

Pokud je třeba svědectví o jeho stáří, visí dnes na převisu, nad propastí koryta pět až šest metrů hlubokého. Nepochybujeme o jeho autentičnosti paleolitického výtvoru.

Na zemi jsou otisky medvědích stop, spatříme i nedotčenou úplnou medvědí kostru. Pokračujeme dále do prostoru sálu, osvětleného svítilnami a nadchází chvíle zkoprnělého úžasu.

Strneme ve vytržení.

Neobyčejná černá freska: báječní koně, praturové s krásnými esovitými rohy, připomínajícími ty z jeskyně Ebbou (fr. la grotte d´Ebbou), nosorožci - dvojice za dvojicí se pronásledují v milostných hrátkách, -... udivující stylizace malého bizona, medvěd... .

Vpravo ve výklenku nad skalním převisem tři koňské hlavy, zasněné v tišině bezvětří, lvi - plní síly a zcela dole obdivuhodný doplněk: oči vystupují pod obočím, tlama lemovaná hřívou a několik okrových skvrn na šíji.

Ale také jeleni, kozorožci, skvělý bizon: zachyceni v pohybu, v běhu.

Objímáme vše jediným pohledem. Na více nežli deseti metrech uhlem, z žárem ohně opáleného dřeva, nakreslené obrysy a obrazce zvířat. Neuvěřitelně harmonická kompozice, využívající tvarů a objemů skalního povrchu, hran a oblin, vyvolává vskutku dojem plastičnosti a perspektivy. Stékající okrové pásy přírodního původu zbarvují skalní orámování.

Koně jsou skvělí, podáni s realismem a smyslem pro detail: obrysy zřítelnic (zorniček), nozder (chřípí), pootevřených tlam - překypují životností.

Estetické mistrovství tvůrců je výjimečné.

Jeskyně je na úrovni veleděl světového paleolitického umění, stejně jako Lascaux nebo Altamira.

 Všichni jásají radostí a po několik minut jsme ve stavu nepopsatelného, až bláznivého nadšení.

Vyjadřujeme však všední, profánní pocity ve svatyni, kde nás pozoruje nesmírnost věků. Po odchodu pravěkých lidí jsme první, kdo pronikli na toto výsostné místo.

Následujeme pohledy zvířat, které směřují nalevo.

Za touto velkou freskou, v prohlubni, nalézáme rytiny kozorožců a mamutů, - ale vše se snažíme prohlížet z odstupu, abychom neporušili možné stopy po pravěkých lidech. Kousek dál jsme dojati dalším nálezem.

 Ve středu sálu na bloku šedého balvanu pravidelného tvaru, jenž se ulomil z klenby jeskyně, - na jeho okraji je položena medvědí lebka. 

Její tesáky (špičáky) visí nad prázdnotou. Na povrchu kamene zůstaly kousky zuhelnatělého dřeva, pozůstatky ohniště.

Všude, vůkol na podlaze, více nežli třicet zbytků medvědích lebek a četné kosti.

Několik metrů odtud nalevo scénu doplňují černé malby a rytiny na klenbě jeskyně: mamuti, sob a pratur. Sledujeme je do chodby s drápanci medvědích tlap, po zemi poseté kostmi.

Všude stalagmity a stalaktity: na žlutém stropě rytina koně, vlevo geometrizované znamení ve tvaru křížících se příček.

Ve třetím sále, na protějším okraji kráteru, naše lampy ozáří pěknou rytou fresku - kůň v pohybu, elegantní s vlající hřívou, jeleni, mamuti, medvěd. Na zvápenatělé podlaze naproti medvědí lebka, nad níž se tyčí stalagmit. Stopy zvířat, lidská ruka - vtlačené do hlíny, zvápenatělé, zázrakem uchovány po nesčetné věky.

Vracíme se rychle ke vstupní šachtě.

Dojmy byly příliš silné, máme opravdu chuť se vrátit. Už jsme tu strávili skoro tři hodiny. Zaznamenáváme ještě četné medvědí kosti, zapadlé do hlíny a jílu podlahy. Kolem půlnoci konečně vystupujeme ven z jeskynního systému.

Přeplněni fantastickými obrazy, potichu sestupujeme svahem do údolí.

Návrat domů, krajina - vše je poznamenáno touto zkušeností, co tu nedaleko probíhalo před nespočetnými věky.

Už víme, že jsme vstoupili do jedné z největších svatyní pravěkého umění, pro archeologii zcela výjimečné hodnoty. Byl to veliký den naší speleologické kariéry.

Prožíváme pocit nesmírné radosti, ale tíží nás i vědomí zodpovědnosti k tomuto nedotčenému místu výjimečného významu. Jsme povinni urychleně informovat odborníky a vědecké autority.

Následující sobotu, 24. prosince, se vracíme do jeskyně.

Pro ochranu podlahy tu hodláme položit pás plastické folie. Umožní průchodovou trasu po vymezené cestě. Vybavili jsme se výkonnými svítilnami, Christian videokamerou a Jean-Marie fotoaparátem. Chceme zvěčnit ty zázraky.

Tentokráte nás doprovází tři skvělí přátelé, - speleologové Daniel André, Michel Chabaud a Jean-Louis Payan.

V devět hodin ráno, necháváme naše auta na parkovišti v údolí Pont d´Arc.  Snažíme se vypadat jako obyčejní výletníci, nechceme aby nás sledoval někdo z nepovolaných či lovců senzací. Na chvíli se zastavujeme u vstupu do Kravské jeskyně (fr. la grotte de la Vacheresse).

Po pikniku, nechceme totiž jíst v jeskyni Chauvet, sestupujeme do podzemí.

Zatímco přátelé se obdivují našim objevům, Jean-Marie pokládá plastikový pás folie o šíři padesáti centimetrů.

V blízkosti velké fresky koní, objevujeme ve stínu megacera, - zvláštní druh velikého jelena. Mezi zvířaty spatřujeme rytiny stylizovaných vulv a rovněž obrysy falosu. To vše v chodbě, již jsme dosud neprozkoumali a poprvé jen zběžně prošli. Hned poté, vidíme vlevo červenou hlavu lva nakreslenou hlinkou, částečně porušenou škrábanci  drápů medvěda, jenž se sem musel dostat již po pravěkých tvůrcích.

Napravo je vyryto znamení ve tvaru střechy obydlí, podobně jako v jeskyni Teček. O pár kroků dále, dokonalý obrys koně, jehož tělo je stínováno černě. Více dole, veliký lev, ze tří různých čar červenou a černou, směřující ke stropu a pod ním rytina překrásného mamuta.

Prožíváme opět vzrušení a s bušícími srdci vstupujeme do ústí síně, po kamenných blocích, tvořících jakési přírodní schodiště. Dva oranžové vápencové sloupy před námi jsou dekorovány červenými body.

 A tu, - svítilna ozáří monumentální černou fresku, odvíjející se desítky metrů doleva.

Zvedá se vlna radostného jásotu - zvířata jsou nespočetná, desítky lvů a lvic (ty jsou bez hřív), nosorožců, bizonů, mamutů, sob směřující k východu..., zvláštní malý mamut upoutává naši pozornost, - vyhlíží jako chiméra. Nádherný bizon, zachycený s rohy z pohledu zepředu, ale s obrysem hlavy v bočním pohledu, je rozryt medvědími drápy.

A napravo, pod klenbou, postava s hlavou bizona a s lidským tělem, kterou Daniel charakterizuje jako kouzelníka, hlídajícího tuto nesmírně rozsáhlou fresku.

Pod černými čarami jsou starší čáry červené, které svědčí o předchozích malbách.

Obdivujeme se rafinovanosti kompozice. Jeden ze lvů je dominantní, jeho hlava je uhlem silně zdůrazněna, se smyslem pro divadelní efekt, kůň je umístěn dole ve výklenku a bizoní hlava jej překrývá jako lovecká trofej. Nosorožec je znázorněn s několikanásobně se opakujícím rohem, vyvolávajícím fázovaný dojem pohybu. Reliéf skalního povrchu je využit s velkým mistrovstvím: hlava malého bizona je nakreslena zepředu, na stěně, ale tělo je zachyceno v pozadí z boku, jakoby se zvíře obracelo, aby se na vás mohlo podívat.

V návalu emocí zapomínáme na opatrnost, a málem pošlapeme zbytky medvědích koster, rozhozených vpravo, na podlaze jeskyně, ... země je tu hustě pokryta otisky zvířecích stop.

Vracíme se k fresce a otevíráme láhev šampaňského, již s sebou Daniel prozíravě vzal a ponořujeme se do zamyšlení nad tímto veledílem.

Jsme rádi, že jsme u tohoto nového objevu s našimi kamarády. Je to jeden z největších obrazů v jeskynním systému.

Potom se vracíme zpět, obdivovat fresku koní. Otisky dvou lidských dlaní na stěně jsou dobře viditelné, otisky prstů jsou zlehka vyznačeny, snad jsou to ruce některého z pravěkých umělců. Vidět tyto křehké otisky, po tolika tisíciletích, je vzrušující.

Směřujeme zpět ke vstupu, tentokráte se vracíme, skoro po sedmi hodinách pobytu zde.

Všichni společně se rozhodujeme, že jeskyni pojmenujeme podle Jeana-Marie, který nás sem všechny přivedl.

Kolem šesté se vracíme domů, strávit vánoční svátky s našimi rodinami. Nyní se budeme věnovat rodinným radovánkám, ale obraz jeskyně v nás zůstává. 

Konečně nastává čas, věnovat se průzkumu morfologie jeskyně Chauvet.

Rozprostírá se v délce pěti set metrů, má nádhernou krápníkovou výzdobu, její čtyři sály mají působivé mohutné rozměry, a jsou naplněny pozoruhodnými malbami a rytinami pravěkého umění. Stejně tak vnitřní chodby a předsíně.

Výška stropu kolísá mezi patnácti až třiceti metry.

Dva první sály jsou pokryty kresbami červeným okrem, třetí rytinami a posléze černými figurami.

Cestou od přístupové šachty, v prvním sále, dominuje bílá krápníková výzdoba, odleva pokrytá červenými body, na více než deseti metrech délky, u dna jeskyně jsou tři obrazy zvířat, složené z teček, společně s dvěma žlutými koňskými hlavami a červeným jelenem. Napravo, za chaoticky nakupenými balvany, je vstup do Předsíně Medvědů.

Když procházíme druhým sálem - medvědím brlohem, o rozměrech takřka sedmdesát metrů na čtyřicet metrů, spatříme vlevo obrazy hyeny a pantera, vpravo červená znamení. Dole napravo je vstup do galerie Kaktusu, více než dvacet metrů dlouhé, kde jsme objevili první čáry červeným okrem. Nalevo se rozprostírá freska nosorožce.

Následuje síň Svící, okolo třiceti metrů dlouhá, s bohatou červenou a oranžovou krápníkovou výzdobou.

V třetím sále, uprostřed, v obrovské prohlubni jsme nalezli rytinu sovy. Vlevo ryté fresky, víc než deset metrů dlouhé a hlouběji černou fresku koní.

Doprava se táhne chodba Velkého Jelena - Megacera a jejím pokračováním je galerie Lvů, v délce kolem padesáti metrů a s desetimetrovým klesáním.

Ve směru obrazů koní je sál Lebky, dvacetimetrové délky, a níže vlevo malá příčná chodba, uzavřená vápencovou stěnou. 

Je to opravdové muzeum s nádhernou krasovou dekorací, ale především s uměleckými veledíly, archeologickými poklady.

Autenticitu nálezů, po 29. prosinci, ověřují archeologové, pověření výzkumem této oblasti památkovou správou: Jean Clottes, Jean-Pierre Daugas a Bernard Gély.

Zejména Jean Clottes je skeptický, ale po pečlivém ohledání maleb a rytin, přestává pochybovat. Vápencový povlak pokrývá četné malby, rytinu sovy,... ne, toto je svědectví nepochybné pravosti artefaktů.

Večer, o Silvestru, pořizujeme četné diapozitivy a natáčíme videofilm.

Po 13. lednu se obracíme s přípisem na prefekturu a zjišťujeme, že vstup do jeskyně se nalézá na soukromém pozemku v obci Vallon - Pont d´Arc.

Od té chvíle střeží jeskyni, ve dne, v noci- četnictvo, usídlí se tu v tom mraze a nainstaluje elektronické poplašné zařízení a hlídací systém videokamer.

Z naší strany, musíme uvážit, že je dobře, že jeskyně nebude navštěvována nezkušenými návštěvníky nebo lidmi bez zábran.

14. ledna, s pomocí Éliettina otce pana Brunela, jsme zhotovili ocelové dveře a v neděli 15. ledna je, po celý den, osazujeme, nezapomínajíce na ventilaci, umožňující původní odvětrávání jeskyně šachtou. Druhé dveře jsou osazeny později. V Paříži, 18. ledna, informujeme na Ministerstvu kultury o našem objevu, zástupce veřejných médií, na tiskové konferenci.

Ministr Jacques Toubon náš objev oficiálně ohlašuje.

Potom celý sál, s nadšením, sleduje naši videoprojekci veleděl pravěkého umění z jeskyně. Nato jsme doslova zaplaveni dotazy novinářů.

Měli jsme štěstí, že jsme jeskyni objevili nedotčenou a nepoškozenou pro lidstvo.

To je jasná věc. 

Objev jeskyně Chauvet se stal před několika měsíci. Opravdové studium ještě nebylo začato. Od doby Lascaux žádný objev nevzbudil takový zájem a obdiv veřejnosti.

Důkladné studium se potáhne léta, kniha publikující objev, vychází bezprostředně.

Každý objev pravěkého umění nás staví před problém jeho věrohodnosti.

Dlouhá studia baskických odborníků, - I. Barandiarána, J.-M. Apellanize a J. Altuny, - četných maleb v jeskyni Zubialde u Vittorie, se zaměřila na zkoušky přírodních materiálů: oxidu železitého pro červeně,dvojkysličníku magnézia pro černě, bestiář a značky známé z jiných jeskyní, využití přirozených tvarů pro zobrazení zvířat.

Na druhé straně,- nejistoty kolem objevů v jeskyni Cosquer u Marseille mátly veřejnost.

Každá spekulace konzervátora, každý výklad je kontroverzní, a podléhá pochybám o pravosti a věrohodnosti objevů.

Bylo tomu tak u Altamiry na konci století devatenáctého, u Lascaux v čtyřicátých létech století dvacátého, u Rouffignacu uprostřed padesátých let a u Cosquer v letech 1991 a 1992. To je třeba mít na paměti i u jeskyně Chauvet.

Zpřístupnění a přiblížení nové jeskyně musí být obezřetné.

Je nezbytné hodnotit vše kritickým duchem.

Poté, co objevitelé oznámili svůj nález, byl jsem vyzván k jeho „ověření“, velmi rychle zajišťovanému na žádost ministerstva kultury.

Po první návštěvě našeho malého odborného týmu, 29. prosince 1994, navštívilo v únoru (27. 2. 1995) jeskyni, půl tuctu francouzských odborníků, a jeden španělský (J. Fortea), aby si prohlédli malby a rytiny. Žádný z nich neprojevil nejmenší pochybnosti, na výše uváděná témata. Je pravdou, že teprve důkladná fyzikální a chemická analýza potvrdí autenticitu. Lidské oko zaznamená jen celek.

Vnitřek rytin je plný mikrokrystalů, po tisíciletích jejich existence v prostředí jeskyně. Rovněž vápencový povlak, jenž se utvořil na jejich povrchu, svědčí o dávné realizaci maleb.

Tato pozorování postačí doložit stáří děl.

Kupříkladu sova a nádherný kůň, byli vytvořeni dospělým jedincem, a nyní se nalézají pět metrů nad úrovní terénu, po propadnutí podlahy a následném vzniku kráteru, o průměru šesti metrů a hloubce tří až čtyř metrů.

Znázornění zvířat, svědčí o jejich kvalitě a naturalizmu, je dokladem vysoké umělecké zručnosti a znalosti paleolitické fauny tehdejší doby.

Konečně, doklady v podlaze jeskyně, - medvědí kosti, jejich lebky se dají počítat na desítky, vše je nedotčeno.

Medvědi zanechali své stopy, otisky drápů na zemi a na stěnách. Díky předvídavosti objevitelů, kteří vše nechali bez doteku, což vidíme na vzdálenosti otisků stop jejich obuvi, můžeme umělecká díla v jeskyni Chauvet, beze stínu pochybností, - označit za pravá a věrohodná. 

V roce 1970, první výzkumníci v jeskyni Niaux (Ariége), pošlapali bezohledně šestnáct ze sedmnácti míst s pravěkými stopami.

Je to vzácné, aby objevitelé jako -L.Wahl, - když objevil jeskyni Fontanet v Ariége, ohlásili bez meškání svůj nález.

Pro srovnání a zjištění souvislostí je dobrá každá dobová stopa, zejména v archeologickém průzkumu, při bádání o lidské činnosti v podzemí. Otisky stop, dovolí vyložit, zda dospělí jedinci byli doprovázeni dětmi, zda jeskyně byla navštěvována vzácně a zřídka, či využívána různými jinými způsoby. Především, jaké věci tu byly ukládány, zbytky rostlinných semen, zda tu byl zakládán oheň atd. To vše jsou důležité indicie k bádání a ke studiu.

V jeskyni Chauvet, naštěstí vše zůstalo uchováno, díky znalostem a inteligenci objevitelů, kteří nepodupali podlahu jeskyně, pohybovali se po pevných místech, dodržovali odstup od nálezů a používali od počátku podkládání, kusy plastické folie, při průchodu problematickými místy.

První ohledání dovoluje konstatovat, že jeskyně nebyla lidmi obývána. Zůstaly by tu odpadní jámy, se zbytky ohnišť a ohlodaných kostí, není tu nic takového.

Pokud tu byl oheň rozděláván, nesloužil k přípravě potravy, ale k osvětlení. To prokázaly rozbory.

Zuhelnatělé zbytky pochází z dřeva borovic, tyto velké a dobře zachovalé kusy mohly spadnout i z pochodní, byly nepochybně užívány pravěkými návštěvníky. 

Jiný lidský zásah nám dává podnět k úvahám: je to lebka medvěda, položená na osamělý kámen, v takzvaném sále Lebky, včetně depotu medvědích lebek v sousedství. Vypovídá to o „kultu medvěda“, v rytinách i v malbách.

Pravda, blok kamene spadl z klenby a zapadl do podloží, leč medvědí lebka se na tento kámen nedostala bez lidského přičinění. Dvě jiné medvědí lebky se nalézají u kamenných bloků, na jiných místech jeskyně. Chybějící, jiné kosterní pozůstatky, dovolují spekulace o „kultu medvěda“.

Jeskynní medvědi jsou v jeskyni Chauvet všudypřítomní (kosterní pozůstatky, rytiny a malby). Jejich kosti tu mohly být ovšem rozmetány i přívaly vody, i medvědy samotnými. Tento bod musí být ověřen a upřesněn budoucími výzkumy.

Medvědi umírali při přezimování, během období zimního spánku, pro to zde svědčí četnost medvědích brlohů a doupat. Ve smrtelné agónii se točili dokolečka a sekali kolem sebe drápy (škrábance na stěnách).

Škrábance medvědích drápů jsou překryty malbami a pravěkými rytinami.

To by dokládalo, že medvědi užívali jeskyni před paleolitickým člověkem. Lze si klást otázku: Následují lidské projevy, až dlouhé věky po medvědích, nebo se tu v pravěku, v této jeskyni, navzájem potkávali?

V případě zobrazení tří lvů, medvědí drápance přerušují obrys hřbetů zvířat. Je potřeba ověřit, kdy se to stalo po vzniku kresby, potvrdit, zda to bylo po příchodu lidí do této jeskyně.

To by umožňovalo, i vysvětlení chybějících otisků lidských stop na podlaze, zatímco medvědí jsou zachovány výborně.

Jiná hypotéza, dovoluje předpokládat, že stopy pravěkých umělců byly smazány vodními přívaly a medvědi, osídlili jeskyni znovu. Výzkum podloží, vysvětlí problém vztahů mezi lidmi a medvědy, - a jejich aktivitami v těchto prostorách, například původ zachovalé, zvápenatělé, ojedinělé lebky kozorožce, několik desítek metrů od vchodu, (jako depotu?). A proč, dvě medvědí kosti jsou zaraženy do podlahy? Zůstává dosti otázek.

  Témata rytin a maleb obsahují, jako obvykle, geometrizované znaky a podoby zvířat.

Poměrně četné nálezy dovolují srovnání znaků v pyrenejských, périgordských a kantaberských jeskyních se znaky, jež se v jeskyni Chauvet, vyskytují hojněji, nežli v jiných nálezech z regionu Ardéche. Typická pro zdejší oblast je absence geometrizovaných znaků, bezprostředně připojených ke znázorněním zvířat, na rozdíl od jeskyní, jako je Niaux a Cosquer.

Mohu uvést čáru na jednom z posledních kozorožců na malbě koní, pět krátkých červených pruhů na šíji nádherného lva, dva body a krátkou červenou čáru na tlamě jednoho z koní, černé čáry přes jednoho z nosorožců, - mohou nebo nemusí být skutečnými znaky.

Budoucí výzkum dovolí možná vysvětlit, - v současnosti ztracené, - významy znaků na těchto zobrazeních. Neobejdou se bez dvojznačností.

Například, právě pod nozdrami nosorožce, vpravo na velkém obraze, v chodbě Lvů, půltuctu červených čar by mohlo být interpretováno jako doplňkový znak, nebo jako funění zvířete, nebo ještě spíše jako krev, prýštící z jeho čumáku. Konečně, velký bizon, hned vpravo ve výklenku velké malby, je označen na hlavě desítkou souběžně zahnutých čar, jakoby ho chtěli těmi škrty smazat či zrušit

Nalevo od této velké fresky, ve skupině nosorožců, se objevuje desítka velkých červených skvrn v půlkruhu, stejně jako desítka malých bodů v přímce, a více jiných červených bodů. Tyto body činí zvířata v nitru jeskyně lépe viditelnými, nežli černá barva. Staví nás před problém časové posloupnosti mezi červenými a černými liniemi.

Velké červené body jsou osamělé. Jiné označují okraje červených obrazců. Jedna z velkých černých maleb nese červenou značku, pod hlavou nosorožce dole. Krátce, - červená znamení jsou četnější a rozmanitější ve vstupním sále.

Charakteristické jsou sdružené okrouhlé skvrny, o průměru šesti až osmi centimetrů, - označují různé skupiny: od malé vertikální skupinky bodů až po pravoúhelníky z pěti až šesti, po plochy, dovolující variace od deseti do sta a více, - a to ve třech hlavních uskupeních. Jedna vyvolává představu zvířecího tvaru, bizona či snad mamuta, jiná tvoří nedefinovatelné množiny na povrchu skály, další u vstupu se rozprostírají na několikametrové rozloze v sousedství znaku ve formě kříže, - podobně jako v jeskyni Pech-Merle (Lot). Některá jsou zcela originální a výjimečná, připomínají motýly či bezhlavé ptáky, s dlouhými širokými křídly. Není jisté, zda snad nejde o znaky či zobrazení - hmyzu, neboť se tu objevují i dvě tykadla.

 Je tu znázorněno na tři stovky zvířecích jedinců: nosorožci dominují (47 x tj. skoro čtvrtina - 22 % vyobrazení), lvi zabírají 17 % (36 x), mamuti 16 % (34 x), koně 12 % (26 x), bizoni 9 % (19 x), medvědi 5, 5 % (12 x)..., různá jiná zvířata (kozorožci, jeleni atd.) jsou méně četná.

Zobrazení jsou provedena v různých technikách - rytím, hlinkami, uhlem.

 Je známo, že zobrazení lidských postav v paleolitickém umění jsou velmi vzácná. Zde nalézáme, - třikrát lidské ruce v negativu a pětkrát v pozitivu, v galerii, s velikým jelenem - megacerem, dva velké stydké trojúhelníky s vyznačenou vulvou, jež je do nich vyryta.

Konečně, již zmiňovaný bizon (hlava) s lidským tělem, s dobře rozeznatelnými stehny: je velice výrazný a je tím prvním, čeho si na malbě v tomto sále všimneme.

Je to zvláštní osobnost a připomíná „čaroděje“ či „šamana“ z jeskyně Trois-Fréres v Ariége a z jeskyně Gabillou v Dordogne.

 Provedení maleb je úžasné, neboť to nejsou stereotypní zobrazení idejí „lva“ či „nosorožce“, ale živoucí, věrně reprodukovaná zvířata, s neuvěřitelným naturalismem, - mistrovsky a se smyslem pro provedení detailů, i pro celkové působení kompozice. Zřetelná je i snaha o perspektivní znázornění, (pozn. překl.: náš badatel prof. Jelínek, přední evropský odborník, naprosto nesouhlasí s výklady o perspektivě v umění pravěku).

Překrývání hlav a těl, dává dojem množství ve stádě, a vyvolává i zdání dynamického pohybu.

Toto zkoumání perspektivy je patrné u půltuctu maleb, - zejména černých, méně již u rytin, a vůbec pak nikoliv v případě kreseb červeným okrem.

Tvůrci tu užili i valérů barev, stínování a reliéfního plastického působení podkladu. Vzácné, a z jiných nalezišť neznámé, je i užití reliéfu a odstínů, pro podání srsti zvířecích těl.

 Pro datování maleb v jeskyni Chauvet bude nutno, ve velkém rozsahu, provést měření radiokarbonovou metodou. Jsou tu patrné značné časové odstupy a rovněž řada různých tvůrčích pojetí.

Na první pohled, - červené kresby, tak odlišné od černých, lze považovat za starší. Rovněž je nutno vést v patrnosti výběr témat: nosorožci, kočkovité šelmy, medvědi jsou vzácní v jeskynních malbách, a zde se objevují tak často. Pokud červené a černé malby odděluje bariéra tisíciletí, musíme dedukovat, že umělci mohli kopírovat nebo se inspirovat díly svých předchůdců. Jiný argument se může vztahovat k dobovému užívání barviv. Někde, tentýž umělec, mohl užívat červenou i černou současně, (červená linie v černém nosorožci, červené rohy, čenich atp.).

Konečně, konvence či obdobný postup mohl vycházet i ze společného konceptu: případ zobrazených nosorožců , - podobná extrémní délka rohů a tvar uší.

Posléze, - kresba těrkou, (roztíráním, iluzívním stínováním), použitá stejně pro černá zvířata jako pro červené nosorožce a medvědy.

Všechny body svědčí pro to, že to nebyli stejní umělci, používající podobného způsobu podání zvířat či technik, že tito tvůrci patřili do odlišných kulturních společenství, vzdálených v čase.

Ovšem, přesnější datování v současnosti postrádáme, abychom mohli srovnávat podle průvodních znaků kulturních okruhů a časové následnosti, přímo zde, - v jeskyni Chauvet.

První, co nám přímo padne do oka, je podobnost velkých červených skvrn s nálezy v jeskyni Pech-Merle (Lot), Podobnost nálezů z období solutrénu, v regionu Ardéche a v oblasti Pech-Merle a Cougnacu, je doložena již delší dobu J. Combierem.

Žlutě, užité v hlavičkách koní v jeskyni Chauvet, jsou blízké malbám z údobí solutrénu a magdalénienu v regionu Quercy a v kantaberském baskickém okruhu. Negativní zachycení lidských rukou, s červenými body, se v Pech-Merle rovněž objevuje. V jeskyni Gargas jsou negativní ruce datovány do périgordienu, k 27. 000 př. Kr.

V Pech-Merle i v Cougnacu je zobrazen jelen - megaceros. Toto srovnání, podle datace v Cosqueru, dovoluje určit dobu vzniku 18. 500 - 19. 200 př. Kr., tj. do druhé fáze, (jeskyně Cosquer je od jeskyně Chauvet vzdálena 150 kilometrů).

Stejně jako v jeskyni Cosquer, i zde v jeskyni Chauvet, jsou bizoni znázorněni systematicky s hlavami zepředu, nebo v tříčtvrtečním profilu, s rohy v čelní perspektivě.

Jiné znaky, (obraz koní), dovolují dataci do solutrénu, spolu s jinými nálezy v různých jeskyních Ardéche, (jeskyně Ebbou, Chabot, Deux-Ouvertures).

Další užití komparativní metody, srovnávání, vyvolává možnost datování do období pre-magdalénienu. Příklad dvou vyrytých vulv v jeskyni Chauvet je obdobný jako v jeskyni Micolón, ve španělské Asturii, (datováno do solutrénu). Naopak, některé detaily dovolují srovnávat s nálezy v Lascaux, (řazena do staršího magdalénienu - 17. 000 př. Kr.), ale mnohé malby mohou být starší.

Všechny důvody výše uváděné, nám umožňují, s nejvyšším stupněm pravděpodobnosti, zvolit rozmezí několika tisíciletí, mezi léty 17. 000 př. Kr. (Lascaux) až 21. 000 př. Kr. (místní solutrén).

Budoucí průzkumy a ověřování mohou ovšem tuto chronologii pozměnit.

 Objev šokoval zejména laickou veřejnost. Je tu především zřejmá neobvyklost užitého bestiáře (nosorožci, lvi, medvědi).

Obecně, - zvířata, znázorňovaná v paleolitických jeskyních jsou ta, co byla lovena pro obživu. Zde jsou to však nebezpečné šelmy, jež se na paleolitickém jídelníčku nevyskytovaly a přitom tu tvoří většinu vyobrazení (60 %). To je vskutku jedinečné.

Poprvé je tu zobrazena sova, panter a možná i hyena, - což je spíše anekdotické, neboť i jiné jeskyně mají své zvláštnosti: zajíc v Gabillou, lasička v Clastres, tučňák v Cosquer.

Užité techniky a jejich pojetí je překvapující, - hlavně nepochybné využívání výzkumu perspektivního zobrazování, - a rafinovaných pohledových zkratek a kompozičních řezů.

Na takovou rafinovanost a kultivovanou zjemnělost podání nejsme odjinud zvyklí.

Estetické kvality jsou ve formě, naplněné životností, účinnosti kompozice a zřejmé originalitě.

 Doložili jsme, že tu současně pracovaly různé „ruce“ několika autorů. Avšak, velký počet černých kreseb svědčí o talentu, skutečně výjimečné tvůrčí mohutnosti, - o Mistrovi, jenž byl snad doprovázen několika pomocníky či spřeženci, (v orig. akolyty), pracujícími v jeho stylu a jeho technikou.

 Lokalizace jeskyně Chauvet v údolí Ardéche, - mění náš názor na malbami zdobené pravěké jeskyně. Hlavní centra byla doposavad v Périgordu - Quercy, v Pyrenejích, na kantaberském pobřeží, s minoritami jako Ardéche, Meseta a jih Španělska, jižní Itálie. Jeskyní Chauvet region Ardéche je povýšen mezi „klasická“ centra paleolitického jeskynního malířství.

 Nový objev protiřečí některým aspektům teorie A. Leroi-Gourhana, platným po tři desetiletí.

Tento autor považoval za nejobvyklejší témata v jeskynním umění, - turovitá zvířata (skot) a koně, kteří se tísnili na hlavních obrazech, zatímco vzácná zvířata - nosorožec, medvěd, kočkovité šelmy, - se ocitali jako marginálie na okraji zájmu. Byl zcela překvapen nálezy kočkovitých šelem na ústředních zobrazeních v jeskyních Bayol a La Baume-Latrone, v ardéchské skupině.

Jeskyně Chauvet ho navedla na hru s představou, že je to místní bestiář a vytyčil otázku jeho role a interpretace.

Bezpochyby zdejší zvířata symbolizují nebezpečí, sílu a moc.

První pravěcí návštěvníci se tu setkali se stopami medvědů. Medvědi tu byli zastoupeni svými škrábanci drápů a brlohy, otisky stop, působivými kosterními pozůstatky, snad i dokonce - zápachem.

Je možné, - nevnímat tu esenci zvířecí síly, - v takovém prostředí?

Spekulace na toto téma si odpusťme... .

Závěrem konstatujeme, že jeskyně Chauvet je jednou z nesmírně velkých svatyní pravěkého umění, srovnatelná s Altamirou, Lascaux, Trois-Fréres a s Niaux, ale bezpochyby starší.

Představuje určující jeskyni, přesněji determinantu mezi nimi, přitom v skvěle zachovaném a nedotčeném prostředí.

Priority byly vytyčeny ministrem kultury J. Toubonem a premiérem E. Balladurem v roce 1995: zachování původního stavu především, - pro seriózní a důkladný průzkum i pro budoucnost.

To znamená, že jeskyně nemá být zpřístupněna veřejnosti.

Výzkum je druhou prioritou. Tato jeskyně je známa zatím jen nedostatečně. Technické zajištění a důkladné analytické ohledání místa se všemi podrobnostmi si vyžádá několik nezbytných roků.

Na třetím místě je zprostředkování informací veřejnosti: aktuálním publikováním zpráv a dokumentace. Realizovat film, publikovat knihy, uskutečnit výstavu, vydat „faksimile“.

 V našich časech vše probíhá rychle, tentokráte však nelitujme utíkající čas. Především, - pokud se čekalo dvacet tisíc let, proč nepřidat několik roků navíc?