3. UMĚNÍ A EZOTERICKÁ PŘÍTOMNOST.

 

 

Dvacáté století.

 

 

Je nevyhnutelné uvést André Bretona a surrealisty mezi těmi klíčovými osobnostmi, jež zcela cílevědomě ve druhé polovině  století probouzely zájem o ezoterickou tématiku.

Klíčovým dílem samotným je Bretonův  Arkán 17  z roku 1944, v němž básník shrnuje mýty o Isidě a Osiridovi, Meluzíně, o spáse tohoto světa prostřednictvím ženy, astrologický aspekt arkánu 17 s mýty o Satanovi, andělu svobody a všeovládajícím principu lásky.

V přednášce z roku 1942, již Breton měl pro studenty na univerzitě v Yale uvedl jako jeden z cílů surrealismu "praktickou přípravu intervence do mýtického života, jež by měla mít především, a to v co největším měřítku, podobu očisty".

Z řady interpretací díla Marcela Duchampa "Nevěsta, svlékaná svými mládenci, dokonce" (1915 - 1923) je Bretonova nejzajímavější. Zabývá se morfologickým přehledem díla s takovým zaujetím jakoby popisoval uskutečněné perpetuum mobile, konče slovy "Mládenec si mačká svoji čokoládu sám". Tím ovšem naznačuje pouze orientaci v prvním plánu těm, kteří usilují Nevěstě porozumět. Po tomto komentáři by musily následovat jiné jako: filozofický, poetický, romantický, humorný, chymicko-skatologický atd. Erotický komentář však nelze pominout, neboť zdůrazňuje riskantní rovnováhu mezi racionálním a iracionálním momentem. Z našeho pohledu je tu argotickým způsobem komentován hierosgamos, čehož nepominutelným předpokladem byla i Duchampova náruživost hráče šachu. Nevěsta může znamenat i smrt zcela ve villonovském pojetí, přičemž však tarotové arkánum magické oběti znázorňuje adepta, visícího hlavou dolů (Viselec na dvanácté figuře marseilleského tarotu).

Připomeňme si wittgensteinovskou nelogičnost logického, niternou fascinaci racionality prstencem tautologie, jejíž inspirativní sílu pro umění dvacátého století zmiňuje i teoretik současného umění Igor Zhoř (Proměny soudobého výtvarného umění, Praha 1992). Cituje i dopis Sandra Chia Andy Warholovi, obsahující zřejmé ezoterické narážky. Nakolik jsou tyto procesy uvědomovány samotnými tvůrci může být vždy jen ve sféře dohadů. Vzhledem však k mentální atmosféře postmoderní doby je nutno si uvědomit, že ke sklonku dvacátého století jsou tyto impulzy stále silnější a častější.

Šachová knížka v pověstném Duchampově kufru nese název "opozice a sesterská pole jsou smířeny". Jsou to vlastně procházky dvou osamělých králů po prázdné šachovnici ve vztahu k dovoleným a zakázaným polím.

Naši pozornost si zaslouží i eseje a rozhovory Roberta Smithsona, jednoho z nejvýznamnějších představitelů a zakladatelů takzvaného zemního umění (earth-art).Jeho stať Jakoby nekonečnosti a ubývající prostor z roku 1966 se vyrovnává se starým uměním i "modernismem" slovy: Někteří umělci jsou toho názoru, že se vesmír roztahuje; někteří, že se stahuje.

Dále Smithson popisuje cestu labyrintem, teatrální anatomii propasti, vizi vesmíru jako pyramidy a vyjadřuje svůj hluboký zájem o fenomenologii času. Antropomorfizaci prostoru v umění považuje za "patetický blud". V jedné z poznámek uvádí tvrzení Jungovy žačky M.L. von Franz z její studie Čas a synchronnost v analytické psychologii: Fyzikové, kteří studují kybernetiku zpozorovali, že to, co se nazývá vědomí, sestává -jak se zdá- z infrapsychického proudu nebo sledu myšlenek, které plynou paralelně s "šípem času". Zatímco M.S. Watanable přesvědčivě argumentuje, že tento smysl času je factum sui generis, ostatní, jako Grunbaum mají sklon věřit, že entropie je příčinou času v člověku.Z knihy Abstrakce a vcítění W. Worringera si Smithson zaznamenal: Do té míry tedy, v níž ještě smyslový objekt závisí na prostoru, není s to jevit se nám ve své uzavřené materiální individualitě..., prostor je tudíž největším nepřítelem vší snahy po abstrakci.

Řada Smithsonových realizací  i projektů vychází z archetypálních témat spirály a světové osy -axis mundi- reprezentované posvátnou horou nebo místem jako středem světa. Pro umělce je nicméně klíčová jeho představa Ne-místa (Non-Sites), jež se stala výchozí myšlenkou jeho prostorových realizací a konceptů. V článku K vývoji umístění letiště poprvé vystupuje jeho myšlenka o tom, že stavitelství je vlastně postupné ukrývání uměleckých děl. Ve stati Sedimentace ducha: zemní práce cituje Hérakleitův zlomek 124 (Nejkrásnější svět je jako hromada kamínků, naházených ve zmatku) a zdůvodňuje tak nutkání rozervat zemskou kůru.

V témže článku popisuje své zemní dílo Nádrž dehtu a štěrková jáma, kde se neubráníme analogii s "černým Janem":... připamatovávají nám prvotní sliz. Dehet se ochlazuje a zplošťuje na lepkavý rovinný nános. Tento uhlíkový sediment přivádí na mysl teriární svět petroleje, asfaltu, ozokeritu a živičných aglomerátů.Umělec dále hovoří o svém pojetí Ne-místa a resumuje "geologické" pojetí času a umění jako jedné podoby entropie: Dvojice nebo kontejnery mých Ne-míst v sobě shromažďují zlomky, které jsou prožity ve fyzikální propasti surové hmoty. Ne-místo existuje jako jistý druh hluboké trojrozměrné mapy, která ukazuje na specifické místo na zemském povrchu. Pořád jsem pracoval s výsledky organického a krystalického a z toho je vytvořena dialektika místa a ne-místa.

 

 

Duch země.

 

 

V souvislosti s názory Smithsonovými připomeneme koncepci srovnávací antropologie, kterou reprezentuje myšlenkový svět nastíněný Mirceou Eliadem. Podle něj prvotní člověk žil v dokonale harmonickém vztahu s přírodou a bohem, jak o tom hovoří Ovidius. Platon ve svých Zákonech referuje o Hésioodově mýtu Kronova věku, kdy člověk tohoto času putoval a žil pod přímým vedením a dohledem  z e m s k é h o  ducha, což se ukazuje v různých kosmogonických systémech, stejně tak jako v mýtickém zvýznamňování krajiny. René Alleau dokonce hovoří o představě takzvané druhé svaté Země. Podle koncepce Eliadeho mýtický čas byl pojímán cyklicky a byl periodicky prostřednictvím iniciace a rituálu obnovován. Nebyl tudíž chápán historicky a lineárně jako trojhlavé monstrum minulosti, přítomnosti a budoucnosti, neboť to přesněji řečeno, v nejroztodivnějších obměnách představovalo mocnosti chaosu, narušující centrický a vertikálně budovaný řád kosmu, jenž byl kolektivními obřady pravidelně rekonstruován ve své prvotní čistotě. Duch se v takto pojímaném kosmu projevuje jako všudypřítomný a věčný, stvoření či tvoření v posvátném čase je jeho nepřetržitým a kontinuálním obnovováním a znovuzrozováním.

Z každého postavení se roční pouť slunce i měsíce jevila jako skladba různých poloh vůči horizontu, stejné konfigurace zaujímaly hvězdy, obsahujíce tak komplementární dimenzi lidského života, přičemž stále byly hledány a nalézány vztahy mezi energetikou lidského těla a tělem kosmu. Země byla chápána ve smyslu univerzálního božství, nikoliv jako hmotná země, ale jako spirituální virtualita, což je v souladu s učeními nejstarších filozofických systémů. Tělo země stejně jako tělo lidské je porušitelné a subjektem změn, ale duch je neproměnný a stálý. Ve středověkém myšlení tuto představu z prehistorických dob vyjadřuje Basilius Valentinus slovy: Země není mrtvé tělo, ale je obývána duchem, jenž je jejím životem a duší. Všechny stvořené věci, včetně minerálií, berou svou sílu ze zemského ducha. Tento duch je život, živený prostřednictvím hvězd a sloužící za potravu všem živoucím věcem a je jejich lůnem (dělohou). Žlab ducha přivádí z výšin, co zemská minerální líheň přechovává v útrobách, jako matka její nenarozené dítě v děloze.

Nejstarším prvkem v náboženských systémech je uctívání ducha země (duše země) v mnoha jeho aspektech. Zvláště v případě putujících lidí - nomádů, poutníků - je země pro ně matkou a oni jako děti v její ochraně a péči. Z toho vyplývá uctívání sil země na různých místech glóbu v kulturách a náboženských systémech, i když v těch pokročilejších (křesťanství či islám) je překryto morální a etickou dimenzí.

Jsou to posvátné studánky, háje, skály, jeskyně, hory a stromy, jezera, řeky a nejrozmanitější místa, kde se projevuje božská síla přírody léčivými a očistnými účinky. C.G. Jung hory, vztyčené kameny a stromy nepovažuje pouze za falické symboly, ale vyjádření prvotního zdroje plodící kreativní síly vesmíru.

Sumerské zikuraty, stupňovité chrámy Inků, stúpy a pagody raného budhismu, věžovité temply a gópury jihoasijských Hindů, kopce evropských pravěkých mohyl mají vzhled i elevaci připomínající hory. Dávné kosmogonie, jež jim daly vzniknout, představují veškeré bytí složené ze tří sfér či rovin: pozemské, podzemní a nebeské. Pozemská je doménou života, podzemní říší smrti a nebeská královstvím transcendentních nadlidských bytostí - bohů, duchů či demiurgů. Každá z těchto kosmických vrstev byla v nejstarších kosmogoniích myšlena vždy ve své nejjednodušší formě, totiž jako rovná plocha. Tato koncepce byla definována pomocí vertikální osy, jež byla čepem a osou celého systému, spojnicí mezi třemi horizonty nad sebou ležících kosmických úrovní či plánů. Osa podpírala jako pevný pilíř vznášející se nebe. Existují však i komplikovanější představy, jež tuto roli přikládají hraničním kamenům nebo sloupům, umístěným na čtyřech hlavních bodech světové růžice. V mýtickém vyjádření světová osa (axis mundi) dostala podobu mohutného kosmického stromu, jehož kořeny sahaly hluboko do podzemního světa a vrcholek do nebeského okrsku (strom Yggdrasil starogermánské mytologie).

Trojnásobná role, osy, pilíře a spojovacího článku mezi jednotlivými úrovněmi je často přisuzována vyvýšenému místu - hoře, pahorku, mohyle nebo umělému náspu. Právě hory (Egypt, Řecko, Indie) byly pokládány za žebřík mezi pozemskou krajinou lidí a nebeskými sídly bohů.

Dodnes se setkáváme se zbytky těchto názorů ve slovesných rčeních. Takřka každé náboženství má ve své nauce motiv nanebevstoupení. Zpravidla ovšem u nižších systémů, představovaných rozličnými verzemi šamanismu je výstup vyhrazen zasvěceným a kněžím, lidem zvláštními metodami připravovaným. Víra, že kdysi mohli všichni lidští tvorové vystupovat bez rozdílu k nebi a z něj sestupovat zmiňuje se o tom, že pro prvotní chybu, hřích či provinění byla tato možnost ztracena. Most mezi nebem a zemí zrušen, nebeská cesta tabuizována a vyhrazena jen určitým, jedincům.

Přitažlivost nebes však zůstala. Stavební památky, budované v souhlase s teorií kosmické osy, předpokládají, že mohou povznášet věřící - v symbolickém smyslu či magickým přenosem - ke středu kosmu. Odtud bere původ věžovitá a terasovitě či schodovitě stoupající vertikální forma, která má vnuknout pozorovateli styk svého vrcholku s oblohou. Středem kosmu je prostorový bod - místo, které v sobě shrnuje maximum kosmického smyslu, v němž se stýkají všechny kosmické pláně a jímž prochází axis mundi ( světová osa ). Toto místo by mělo být prostoupeno vesmírnými vibracemi, nebeskou silou spojující viditelné a neviditelné. Podle indického tantrismu, jeho zvuk, Sabda, plodí vibrace, jež tvoří, uchovávají a ničí formy.

Nejstarší kultovní stavby byly ztotožňovány s posvátnou osou i prvotní kosmickou horou, Horou Stvoření. Chrámová hora zhmotňovala ideu žebříku nebo kamenného schodiště k nebeské pláni. Proto se skládala z ramp, stupňů směřujících od země k obloze. Nejvyšší místo bylo obvykle volně otevřeno a určeno k nejdůležitějším obřadům a obětování. Žebřík či schodiště bylo proměněno v abstraktní spirituální symbol. Toto zasvěcené místo soustřeďovalo jako ohnisko vesmírnou energii a prostředkovalo zejména duším zesnulých blahodárný, dalšímu duchovnímu životu v říši mrtvých nezbytný příliv základní světelné sluneční, měsíční, planetární a hvězdné síly. Výsada blízkosti posvátnému ohnisku byla vyhrazena ostatkům králů, kněží a aristokracie ve starověkém světě i ve světě středověkých katedrál.

Čínské starověké názory o "dračích žilách" mapují tellurické energetické proudy. Za pomůcku lze vzít analogii mezi siločarami zemského magnetického pole a koncentrickými kružnicemi či spirálovitými útvary. Segmenty těchto prstenců bývají uváděny do souvislosti se znaky a symboly geomancie, objevují se v tetuáži novozélandských Maorů či ryté do povrchu posvátných kamenů megalitické kultury (stěny vnitřní chodby a komory tumulusu na ostrůvku Gavrinis v Morbihanské zátoce v Bretani, obětní kámen před hrobkou New Grange u Dublinu v Irsku a j.). Jsou kaligrafickou topografií nejposvátnějšího místa (současně však i primordiálního ne-místa ve středu matečného "oceánu", neboť tento střed je všude a ve všem) , prvotních Vod, jimiž jako janusovskou branou procházíme zrozením do říše života a umíráním do říše smrti. Tyto Vody očišťují paměť, v jejich hlubině se rodí a obnovuje nejen čas a prostor, ale vše, co podléhá zákonům tvoření.

V prvotních Vodách se rodí i archetypální symbol kosmické celosti - primordiální Vejce, obvykle hadí či dračí. U primitivních národů či z paleolitických nálezů známe ryté, rýhované, ornamentikou pokryté oblázky, oválné pomalované předměty ze dřeva a podobně, které reprezentují kolektivní paměť předků ve vztahu ke konkrétnímu nositeli např. u australských domorodců jsou známy jako "čuringy". Na rýhování prvotního Vejce vibracemi spirituálně-energetického přenosu z prvotní virtuality do následné projekce upomínají i pierres gravées (ryté kameny) megalitické kultury (např. vnitřní chodby tumulusu na Gavrinisu nebo před hrobkou New Grange).

František Šmejkal ve studii Kosmické vejce (časopis Umění 3 / 1975) uvádí, že elementární kosmogonické pramýty, vyprávějící o stvoření světa a počátku života z pravejce, musely existovat už v paleolitu. Dokládá to nejstarší známou památkou, která bývá hypoteticky spojována s kosmickým vejcem: enigmatický reliéf dvojité figury, uzavřené ve vejčité formě, jenž byl nalezen ve známé svatyni plodnosti v Laussel (Dordogne) a pochází patrně ze solutréenské doby tj. zhruba 30 000 let př. Kr. Dvojitá figura bývá interpretována buď jako původní androgyn nebo jako kopulace primordiální dvojice.

Marija Gimbutasová v knize Bohové a bohyně Staré Evropy (The Gods and Goddesses of Old Europe, 7 000 - 3 500 B. C., Thames and Hudson, London 1974) uvádí na základě nejnovějších archeologických vykopávek a zpřesněných metod datování existenci vyspělé pravěké kultury v jihovýchodní části Evropy (7 000 - 3 500 př. Kr.), která byla zničena patriarchální kulturou indoevropských národů, ale jejíž vliv prostřednictvím mínojské Kréty zasáhl celou starověkou Evropu.

Marija Gimbutasová věnuje několik stránek své knihy i symbolice kosmického vejce a přináší pro jeho existenci v daném období početnou řadu přesvědčivých důkazů. Nejstarší jsou vejčité plastiky ze začátku 6. tisíciletí př. Kr. nalezené v hojném počtu v lokalitě Lepenski Vir u dunajské soutěsky Železná vrata na srbsko-rumunských hranicích. Jsou to jen nepatrně opracované, v blízkém Dunaji nalezené pískovcové balvany, reliéfně zdobené do podoby antropomorfizovaných rybích božstev, korespondující s představou, že kosmické vejce vzniklo z primordiálních vod. Na jiném z těchto vejčitých kamenů je vyrytá velká, otevřená vulva, jako odvěký symbol života a plodnosti, uctívanýv rituálech, zajišťujících zachování lidského rodu.

V abstraktnější podobě se objevuje kosmické vejce na ornamentální výzdobě neolitické, zvláště cucuténské keramiky, kde bývá obklopeno vodou, jako primordiálním živlem, a hadem, jako symbolem životní energie. Na cucuténských vázách ze západní Ukrajiny z poloviny 4. tisíciletí př. Kr. nalézáme složité a bohatě diferencované ornamentální pásy, kde se symetrické řady vajec prolínají s dynamickou vlnovkou primordiálního hada. Zdvojená vejce, obklopená vodou a přetnutá vlnovkou hada zdobí četné talíře téže kultury. Většina těchto vajec obsahuje zárodek v podobě tečky, kříže nebo čočky. Některá z nich jsou rozdělena na dvě poloviny, a v této podobě přechází kosmické vejce do mínojské kultury, kde je většinou asociováno s Velkou bohyní - zdrojem života a matkou universa. Z těchto rozličných manifestací kosmického vejce a ve srovnání s pozdějšími, rozvinutými kosmogonickými mýty, zvláště orfickým, vydedukovala Marija Gimbutasová hypotetický model primitivního, neolitického příběhu stvoření světa, který zněl asi takto:

"Nejprve byla jen voda. Z vody se vynořil kosmický had s rohatou hlavou. Had (nebo býk či obr) vytvořili kosmické vejce. To se pak rozdělilo na dvě poloviny".

Jinou variantu tohoto mýtu, jehož počátek je rovněž možné klást do paleolitu, představuje kosmické vejce, snesené posvátným vodním ptákem. V neolitických kulturách Staré Evropy dokládají jeho existenci četné vázy a nádoby, tvarované do podoby vodních ptáků, jejichž dutý trup má výrazně vejčitou formu. Tato symbolika přechází mnohem později i do kykladského, mínojského a heladského umění, kde se na některých vázách objevují ptáci, stojící na obrovském vejci nebo nesoucí velké vejce ve svém transparentním trupu.

Dalším dokladem tohoto ptačího mýtu jsou některé neolitické Venuše s přehnaně vyvinutými hýžděmi, jež byly mylně označovány, jako steatopygické. M. Gimbutasová některé z nich (s úzkým trupem a ptačí hlavou) identifikuje s Ptačími bohyněmi, jež byly nositelkami kosmického vejce. Jejich nadměrné hýždě mají totiž nejen vejčitý tvar, ale někdy bývají i duté, eventuálně obtočené kosmickým hadem. Tuto hypotézu potvrzují i některé malované antropomorfní vázy, spojené pravděpodobně s kultem Velké bohyně, jež mají vzadu namalovaná dvě velká vejce, která nepředstavují lidský zárodek, ale univerzální zdroj života.

Rytmus jejich kontinuální vibrace je i rytmem nekonečného reliéfního vlnění na křesťanských a antických  sarkofázích, opakuje se v lineárních meandrovitých ornamentech na tělech řeckých váz, v provázanosti solárního symbolu svastiky a jejího opakování na pohřebních rituálních vozech z mohyl doby bronzové. A s jistotou bychom mohli v našem profánním a jednosměrně letícím čase obracet jeho tok v mělčinách kolektivní historické paměti dál a dál proti směru jeho neodvratného plynutí. Naléhavě se nám tu ozývá připomínka védantického prvotního dělení ducha Pradžapátiho, jenž se dal v oběť bohům, kteří z něj vzešli. Poté, jat v kritickém momentu děsem ze smrti, musil být znovu a znovu jejich prostřednictvím rekonstruován a obnovován, aby bylo zajištěno trvání kosmického řádu a nenastal nezvratný skok do prvotního stadia nerozlišenosti a jednoty chaosu svatých Vod.

Ve staré japonské spirituální tradici existuje představa nazvaná tama, "duchovní podstata" sídlící v člověku, duších zemřelých a ve "svatých lidech", jež se začne zejména v období přechodu zimy k jaru hýbat a pokouší se opustit tělo. V tomto období ve většině kultur byly také vykonávány nejdůležitější obřady spjaté s obnovou posvátného roku a zajištěním správného plynutí sakrálního času.

 

 

Mágové a kněží dávné minulosti se trefovali hrotem posvátného kopí do oka dračí hlavy, aby přesně určili body pro vytyčení půdorysu posvátného místa, kde mělo být koncentrované zemské energii umožněno blahodárně vyvěrat na věřící, uctívající božstvo. To, co je nazýváno uroborickou zemskou silou, polem dračích žil a uzlů čínské geomantiky, lung-mei, tělem zemského Hada či Draka, není ničím jiným nežli morfickou rezonancí určitého posvátného topu. Ovládána kaligrafickým principem je virtualita planety projevením prýštění vnitřní hlubinné mariánské energie.Tato země je utkána ze snů našich, snů našich předků i těch,  jež v lineárním profánním čase jen zdánlivě přicházejí po nás.Podoben -čchi-, proudící drahami subtilního lidského těla, je ornament hmotné země zpomaleným vlněním oceánické tvůrčí potence Gaie, vyřčenou alfou a zamlčenou omegou Svaté Země, projektem katedrály živoucí evoluce.Mircea Eliade v eseji Mýtus o věčném návratu cituje zajímavý příklad:V Indii "než se vůbec začne stavět..., astrolog označí místo, kde má být položen základní kámen, pod kterým leží had podpírající svět. Zednický mistr uřízne z khádirového stromu kůl a zarazí ho pomocí kokosového ořechu do země přesně na označeném místě tak, aby napíchl hadovu hlavu". Základní kámen (padmašíla) je položen na kůl. Je umístěn přesně ve "středu světa". Položením základního kamene se pokaždé opakuje zároveň kosmogonický akt, poněvadž tím, že se "upevní", zarazí kůl do hadí hlavy, napodobuje se prvotní úkon Somy (Rgvéd II, 12, 1) nebo Indry, který "Hada udeřil v jeho doupěti" (Rgvéd VI, 17, 19), "když mu svým bleskem uťal hlavu" (Rgvéd I, 52, 10). Had symbolizuje chaos, beztvaré a nezjevné. Indra potkává Vrtru (Rgvéd IV, 19, 3) nerozděleného (aparvan), neprobuzeného (abudhjam), spícího (abudhjamánam), ponořeného do nejhlubšího spánku (sušupánem), roztaženého (ašajánam). Vrhnout blesk a utnout hlavu je úkon, který se rovná aktu stvoření, znamená přechod od nezjevného k zjevnému, od beztvarého k ztvárněnému. Vrtra se zmocnil Vod a střežil je v prohlubni hor. Může to znamenat: 1. buď že byl Vrtra absolutním vládcem celého Chaosu před Stvořením, jako jím byla Tiámat nebo jakékoli hadí božstvo; 2. nebo že si Velký had střežil Vody pro sebe a nechal celý svět zpustošit suchem. Ale ať už zabavil Vody před Stvořením, nebo po něm, smysl zůstává týž: Vrtra "zabraňuje" vzniku nebo trvání světa. Vrtra, symbol nezjevného, latentního a amorfního, představuje Chaos před Stvořením.

Stvoření světa je v indické mytologii vázáno na neustálý koloběh bytí a nebytí, řádu a chaosu, tvoření a destrukce. Dnešní svět je jen jeden z mnoha světů, existujících před námi a po nás. Každý svět zaniká ve velkém kataklysmatu (Mahapralaya) po němž následuje chaos. Periodická obnova světa začíná vodami, jež jej pokrývají. Společnými tvořiteli je vše pronikající dech a vše v sobě skrývající voda, z nichž vznikne hiranjagarbha (zlaté vejce, zlaté embryo či zlaté lůno), které je totožné s Pradžápatim. Pánem tvorstva, universa, jehož totožnost se mění podle převládajících náboženských představ.

Podle jedné z védských verzí kosmogonického mýtu plulo zlaté či kosmické vejce na vodách po dobu tisíce let. Pak prasklo a zjevilo Pána universa, který na sebe vzal podobu prvního či věčného člověka, jehož duše je totožná s Universálním duchem. Ten se pak rozdělil v mužskou a ženskou polovinu, jež se spojily a z nichž vzešlo lidstvo.

Podle jiné, zlomkovité dochované verze, zrodil Ananda, had věčnosti, nejprve Višnu, otce všech bohů, a pak oplodnil kosmické vejce, z něhož vznikl svět. V novějších mýtech přejímá funkci stvořitele Brahma, jenž se vyvinul z čistě filozofického pojmu brahman, duch světa. Tento se zrodil z kosmického vejce, které plulo po vodách jeden velký kosmický rok. Pak puklo, zrodilo Brahmu a z jeho horní půlky vzniklo zlatě zářící nebe a z dolní stříbrně se chvějící země. Brahma bývá symbolizován lotosem, vyrůstajícím z vejce, jenž má i funkci kosmického stromu, osy světa (axis mundi).

Podle mladší varianty mýtu po velkém kataklysmu zplodil had s několika hlavami Višnu a nesl ho na primodiálních vodách. Višnu je ponořen do kosmického spánku a z jeho pupku vyrůstá lotos, z něhož se zrodilBrahma, aby znovu stvořil svět. Někdy i had nesoucí Višnu je stočen do podoby kosmického vejce, aby byla uchována souvislost se starší tradicí. Jednoduchá personifikace přírodních sil, vyjádřená představou kosmického vejce obtočeného hadem, se s postupným rozvojem mytologie stává stále komplikovanější, antropomorfnější, až se její původní význam úplně vytrácí.

Ve staré indické mytologii se nám zachovaly v upanišádách ještě jiné verze stvoření světa z kosmického vejce. Bráhmanská koncepce o stvoření světa z Pradžapátiho podle Rgvédu jej líčí současně jako hiranjagarbhu, sebeoplodňující kosmické vejce. Je sám vejcem i tím kdo jej vyseděl, aby se z něho opět zrodil a svým dechem stvořil bohy, démony, lidi i svět. Tento kosmogonický akt je i paralelou lidských psychických procesů, zde introverze, ponoření do sebe sama, jež je analogií s pohlcením sebe sama. Autoinkubace je oplodňující introverzí, vyjádřením mystické smrti a zrození.

Podobné myšlení je vlastní i tantrismu, jenž vzniká na přelomu našeho letopočtu jako ezoterický synkretismus různých náboženských forem. Slučuje hinduistické představy s jógou, protoindickými i neindickými prvky. Vychází z ideje kreativní kosmické síly, zdroje všeho bytí v lidské bytosti i oklnímvesmíru. Tato je emanací Šakti, vesmírné síly Matky universa. Jógická cvičení tantrismu mají probudit tuto energii, skrytou v lidském nitru. Objevují se tu některé dávné aspekty pravěkých mýtických systémů. Kosmické vejce označované jako hiranjagarbha, embryonální neprojevený stav tvořivé šakti, jehož první manifestace je současně zrodem kosmu.

Podobou kosmického vejce je tu i Brahmanda či Lingam, hladce opracovaný kámen vejčitého tvaru. Lingam, o němž se říká že zplodil sám sebe, je symbolem prvotní jednoty univerza. Je to Šivův falický symbol -mužský princip- a jeho barevné žilkování představuje ženskou tvořivou energii - Šaklti, která je s ním nerozlučitelně spojena. Zároveň je Lingam symbolickým zobrazením prostoru, který v sobě zahrnuje celé universum i jeho proces cyklického vývoje (koloběh vzniku, bytí a zániku). Je tedy současně kosmickým vejcem, jež se podle učení tantrismu rozdělilo ve dví a stvořilo 21 oblastí kosmu. V posvátné knize Prapancasara Tantra se dočteme, že primordiální hmota Prakriti, ve své kvalitě zvuku, nasycuje a oplodňuje Brahmandu či Lingam. Tento zvuk, Sabda, plodí vibrace, které vytvářejí, zachovávají a ničí formy. Zde nalézáme překvapivou souvislost se zmíněným kosmogonickým mýtem malijských Bambarů, podle nějž kosmické vejce vzniklo ze zvukových vibrací, aby se pak rozpadlo na 22 základních elementů, které budou řídit 22 kategorií stvoření.

V tantrismu nalézáme i archaickou představu kosmického vejce obtočeného hadem, která je zde však interiorizována, je zároveň symbolem zrození kosmu, ale především probuzení lidské psychiky. Je to pohyb Šakti centry skryté psychické síly v lidském těle, které se nazývají čakrami. Čaker je sedm. Nejvyšší představuje Šivu, kosmické vědomí, nejnižší Šakti, kosmickou energii, zvanou Kundalini. Smysl tantrismu spočívá v tom, probudit Kundalini jógou, rituální souloží nebo opakováním posvátných manter (slabik) a nechat ji projít všemi čakrami, aby se v nejvyšší spojila s Šivou v původní jednotu mužského a ženského principu. Nejnižší čakra bývá zobrazována pomocí složité mandaly s celou řadou symbolických obrazců, v jejichž centru je lingam (Šiva) obtočený hadem, představujícím spící Kundalini. Někdy bývá tento ústřední motiv osamostatněn v plastice vejce se svinutým hadem. To je opět symbol jednoty, potencované totality, jejímž probuzením začíná proces tvoření, analogický kosmickému stvoření - tedy opět kosmické vejce, symbolizující návrat k původní jednotě člověka a kosmu.

Vejce je výchozí i konečnou formou složitého psychického procesu změny vědomí.. Indický znalec tantrismu Ajit Mookerjee o tom píše: "Psychosexuální síla osvobozená asanou (tzn. právě popsaným procesem) vyvolává pozoruhodné fenomény, jako je aura, oválná mlhovina, která obklopuje tělo do vzdálenosti 30 až 60 centimetrů. Tato ovoidní forma odkazuje k archetypální představě opakované v celém univerzu, od embrya až k Brahmanda - kosmickému vejci".

Tyto názory jsou v současnosti potvrzovány výzkumem biologické plazmy, vyzařující z živých organismů.

Jinou kulturou je egyptská, v jejíž mytologii se představa vejce vyskytuje v různých souvislostech. Kosmogonický mýtus Egypťanů, doložený už od 3. tisíciletí př. Kr. lze shrnout takto: "Praoceán představuje chaotický prvotní stav. Je ztělesněn hadem, symbolizujícím připoutanost k zemi, a žábou, o níž se věřilo, že vznikla z vody. Z pravody se vyzvedne prahora, na ní najde své místo pravejce vytvořené hadem a žábou a z něho se vylíhne prapták". Tomuto schématu přibližně odpovídá nákres, kde je had Toum, vládce hlubin země, vyobrazen jako Ouroboros, univerzální symbol věčnosti bez počátku a konce. Protože se Ouroboros sám oplodňuje a sám sebe požírá, živí se svou vlastní smrtí, je zároveň symbolem cyklického znovuzrození, věčného návratu. Vejce staří Egypťané ostatně na památku stvoření světa zavěšovali na stropy svých chrámů, jak dokládá Dorothea Forstnerová  (Die Welt der Symbole, Wien 1967).

Křesťanství má k Hadovi negativní vztah, avšak k archetypu Vejce příznivý. V dramatu boje Synů světla se Syny temnot archandělé Michael a Gabriel vyzbrojeni hroty světelného, planoucího meče a kopí srážejí do kosmické hlubiny dračí démony zla. Apokalyptická Panna Marie s božským dítětem hrdě vzpřímená na triumfálních sloupech nad měsíčním srpkem a oděná ovoidem sluneční aury, chodidlem tisknoucí hlavu a svíjející se tělo pokořeného hada-draka k zemské kouli, symbolizuje rovněž přemožení sil smrti, věčného spánku a nemocí. Podobně i Kristus s knihou života a smrti, trůnící ve vejcovitých mandorlách tympanonů románských chrámů jako triumfující soudce Posledního dne.

Účastníci periodických obřadů kalifornských indiánských  kmenů Yurok a Hupa považují za jeden z nejdůležitějších obřad  nazývaný "kladením sloupů pod svět". Má kosmogonický charakter obnovení světa i nápravy a jeho konání se časově shoduje s poslední bezměsíčnou nocí a vyjitím nového měsíce, což zahrnuje znovustvoření světa. Rytířský svatý Jiří zosobňuje též toto   zpřítomnění "svatého grálu" v našem "hadím" světě.

 

Mnohé z těchto archetypálních idejí se promítá do pozdějších představ o ideálně uspořádané společnosti a státě, z nichž je nejznámější utopická vize Platonovy Atlantidy.

Dokonale byly tyto představy vyjádřeny právě ve staré Číně. Síť kanalů a cest měla přetínat a koncentrovat hadovité kličky zemských silových proudů a směrovat je k hlavnímu sídlu císaře v Pekingu. Tyto kanály a cesty byly císařskými dračími stezkami (lung mei) Číny. Byly značeny obelisky, ceremoniálními mosty a chrámy s drahami lemovanými kameny, sloupy a podobně. Kolem těchto cest se měly sbírat jednotlivé praménky spirituální energie země, vytvářené zejména prostřednictvím horských chrámů a klášterů, pokud byly v blízkosti některé z císařských dračích stezek. Tato symbolicko-magická funkce okruhů cest měla přimknout i vzdálené periferní části země jako území čínského starověkého státu k jeho mocenskému císařskému ohnisku a středu.

V profánní poloze obdobný manipulačně-magický postoj k absolutizované politické moci reprezentuje i Adolf Hitler, když pod vlivem fixní představy obnovení římského impéria árijskými Germány chtěl svou Třetí říši spoutat sítí obdobných drah - autostrád a železnic - směřujících do mocenského centra s nově vytvořenými kultovními a obřadními středisky, jež podle jeho pokynů projektoval architekt Albert Speer na dobytých a pokořených územích.

Ideu ústředního slunečního města s paprsčitými cestami reprezentují i královské Versailles, vybudované pro krále Slunce, Ludvíka XIV.

Svatý král, fungující v sociálním systému jako slunce mezi planetami, předával sluneční sílu svému lidu a byl univerzální institucí, a to na nejrůznějších místech zemského glóbu.

 

 

Katedrála jako obraz nebeského Jeruzaléma byla ve středověku chápána jako sídlo nebeského vládce a jeho Syna, sídlo Ducha Svatého, Bohorodičky a armády svatých, tudíž jako místo reprezentující ideu druhé Svaté Země.Labyrinty ve středověkých katedrálách (chemins a Jérusalem) představují náhradu za putování do Svaté země.

Věřící je v modlitbě procházeli po kolenou. Labyrint na podlaze katedrály  v Chartres má průměr dvanáct metrů a cesta jím je dlouhá asi dvěsta metrů. Později v epoše manýrismu a baroka se labyrinty změnily na zahrady s bludišti ze stříhaných živých plotů, aby sloužily k rozptýlení návštěvníků. Podobné ideji však sloužila svatá schodiště barokních chrámů, na nichž se po kolenou vystupovalo na "svatou Horu" k jeskyni Spasitelova hrobu.

Z psychologického hlediska je labyrint vyjádřením "hledání středu" a porovnává se s nehotovou formou mandaly. S labyrintem souvisí i významový okruh spirály a šroubovnice.

Velmi známé je staré indiánské zemní dílo (earthwork) v Ohiu, znázorňující hada a vejce, univerzální symboly známé i z evropské alchymie, které můžeme spatřit na leteckých snímcích Hadího kopce poblíže Locust Grove v USA.

Podobnou úctu k tvůrčím silám přírody vyjadřují skalní kresby domorodců ze západní Austrálie, znázorňující rostliny a stylizovaná zvířata. Pokrývají kameny a skály na posvátných místech, kde se lze spojovat s dušemi a mýtickým bezčasím, v nměž přebývají předci (čukurapa). Jejich účel je iniciační.

Vyjádření víry v to, že zemský duch je obvzláště silně akumulován v podzemních jeskyních, vhodných k jeho vzývání a uctívání, představuje jeskyně poblíž Chichén Itzá, užívaná k rituálům stimulujícím ducha přinášejícího déšť. Jsou v ní zachovány četné obětní nádoby Mayů a nalézá se na mexickém Yucatánu.Porfyriova Jeskyně nymf, komentář k Homérovi a dílo žáka Plotinova, rozvíjí Platónovu metaforu světa a lidského poznání. Právě ona ovlivnila koncepci zahradních jeskyní známých z evropského manýrismu a baroka. Zároveň však ve staré teologii byla jeskyně symbolem neporušeného úplného světa a místem, kde mrtvé duše putovaly do podzemního Tartaru, cestou k božstvu hlubiny.

Mnoho posvátných jeskyní se vyskytovalo v krétsko-mykénských mytologických představách. Nejznámnější vchod do podzemního jeskynního světa je Očistec svatého Patrika na jednom ostrově v Loch Dergu. V minulosti se tam, nechávali zavírat poutníci, aby pocítili muka purgatoria (očistce). Podle lidové víry toho, kdo tam usnul, ďábel odnesl do pekla.

V architektonické symbolice nika často nahrazuje jeskyni včleněnou do vesmírných souvislostí. Stejně to platí i pro modlitební niku islámské mešity (mihrab) jako pro apsidu křesťanského chrámu. Skrytá uzavřenost v kultovním prostoru se tím posiluje. Ve snové symbolice hlubinné psychologie se cesta, plná nebezpečenství temnými jeskyněmi, vysvětluje především jako hledání smyslu života v hloubkách podvědomých vrstev, zděděných od matky. Jindy symbolizuje jeskyně regresi (ústup) do vytoužené, ukrývající temnoty života před narozením (transperzonální psychologie).

 

 

Jak jsme již dostatečně naznačili, v naší současné civilizaci, bezostyšně rabující energetické zdroje planety, je to právě naprostá absence posvátné dimenze kultury, jež je četnými umělci a jejich dílem neustále uvědomována a signalizována.

Nejenže chybí vědomá síť poutající spirituální energetiku společnosti, ale v průběhu dvacátého století jsme bezmocnými svědky obludných pokusů vytvořit ji prostředky ideologické a mocenské manipulace (stalinismus, hitlerismus, maoismus). Její ubohá náhražka v podobě deifikace peněžně - zbožních vztahů prokazatelně nedostačuje. Rovněž povýšení těchto vztahů do sféry čisté virtuální informace a realizace celosvětové informační počítačové sítě jen posílí touhu po posvátném, jež je nedílnou součástí lidské přirozenosti. Je totiž výrazem základní dimenze  p ř i r o z e n é  komunikace. Nejde o žádné blouznění o nadpřirozeném světě, jak se často v naší vyprázdněnosti sebevědomě klameme, nýbrž o doplňkovou složku Jungova Selbst (Self, Ipse), hrající dominantní roli v energetice přenosu, jak podrobně vysvětluje a dokazuje ve svém celoživotním díle.

Projevy umění často dosvědčují blízkost propasti, kde má být svět i člověk s neodvolatelnou platností vytržen z trosek a ubohých stínů posvátného, nadobro oddělen od oné zmiňované druhé Svaté Země.

Cum grano salis sebeironicky i toto sdělení lze považovat z hlediska zdravého rozumu za bludný informační šum, charakterizující všepohlcující entropii. Vize líčící samovývoj a směřování tvaru k řádu, vyrovnávající entropickou tencenci fyzikálního pole, naděje v obecný konsensus či pokusy o úspěšnou dekonstrukci posledního mýtu mohou zůstávat jen v oblasti vzdušných zámků a zbožných přání.

 

Archivovana verze z webu KVV PdF