Časopis Komenský

Cílem tohoto článku je upozornit na některá pravidla, která by měla být dodržována v kognitivně náročné výuce na druhém stupni základní školy. Na základě našeho tříletého výzkumu (Šeďová a kol., 2012) se pokoušíme určit základní principy výuky, v níž jsou žáci vedeni k přemýšlení nad kognitivně náročnými otázkami učitele. Jádro takové výuky tvoří učitelské otázky, které jsou považovány za klíčový prvek v procesu učení žáků. Za opakovaně prokázané se považuje to, že pokud učitel užívá kognitivně náročných otázek (otázky zaměřené na aplikaci, analýzu, syntézu či hodnocení), žáci se naučí více, než když učitel užívá otázky ověřující zapamatování faktů. Níže popisovaná pravidla se vztahují jak k prostředí, které by měl učitel žákům vytvořit, tak také ke způsobu vedení a řízení výuky učitelem.

O kognitivně náročné výuce hovoříme tehdy, pokud v rámci výuky převažuje pedagogická komunikace, při níž učitel využívá otázek vyšší kognitivní náročnosti při výkladu látky a při vedení diskuse se žáky s cílem podpořit jejich učení. Otázky vyšší kognitivní náročnosti musí splňovat dvě podmínky: zaprvé se vztahují na otázky zaměřené na aplikaci, analýzu, syntézu a hodnocení (Bloom, 1956), nikoli tedy na doslovné vybavení si faktu, který byl již aspoň jednou v nějaké podobě učitelem prezentován. Zadruhé odpověď na takové otázky nesmí být přímo dostupná z učebnice či jiného materiálu, který mají žáci k dispozici.

Celý text je dostupný v časopise Komenský, roč. 138, č. 1

Závěrečná část čtyřdílného cyklu, který se zabývá mocenskými vztahy mezi učitelem a žáky ve školní třídě.

V předcházejících dílech tohoto seriálu jsme uvedli, že moc coby schopnost ovlivňovat jednání jiné osoby nebo skupiny lidí je nedílnou součástí učitelské profese. Ze zkušenosti víme, že různí učitelé nakládají s mocí odlišně. Díky empirickým datům z výzkumného projektu Komunikace ve školní třídě realizovaného Ústavem pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (viz Šeďová, Švaříček, Šalamounová, 2012) jsme schopni ukázat různé typy mocenských konstelací, které mohou mezi učitelem a žáky vznikat. V tomto díle ukážeme, že ve školní třídě může vzniknout situace, kdy je dominance učitele oslabena a zároveň žáci nesdílejí cíle učitele, a tudíž se chovají vzdorovitě či přímo vyvolávají konflikty s učitelem.

 

Celý text je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 4

Prostor školní třídy je mnohdy chápán jako určité pevně dané schéma s kulisami, mezi nimiž dochází k výuce. Nicméně je to právě prostor školní třídy, který sám o sobě dokáže ovlivnit vyučovací proces. Může se promítat do výukové komunikace, napomáhat nebo naopak konat „psí službu“ disciplíně žáků či dokonce ovlivnit prospěch žáků. Významnou roli v těchto případech sehrává prostorové uspořádání lavic, ale i poziční konstelace žáků, které vznikají v rámci jejich rozmisťování do jednotlivých pozic ve třídě. Existují různé učitelské mýty o tom, kam si určité typy žáků sedají a co je k tomu vede. V rámci výzkumné studie prostorových aspektů školních tříd a jejich vlivu na třídní komunikační procesy jsme se proto rozhodli prozkoumat, jak se samotní žáci rozhodují pro určitá místa ve třídě a které z učitelských mýtů jsou s to vysvětlit edukační realitu.

 

Celý text je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 4

Současná situace ve školství je charakteristická mnohými výzvami i nejasnostmi. Hledají se mimo jiné cesty k posílení pozice či prestiže škol. Jednou z ověřených a fungujících cest je v tomto smyslu koncept komunitních škol. Ty nabízejí „příležitosti k celoživotnímu učení, zapojení komunity do školy a efektivní využívání zdrojů“ (Decker, 2002, s. 448). Komunitní škola je místem, kde lidé žijící v obci (regionu) připravují a organizují různé vzdělávací, kulturní, zájmové, rekreační programy a aktivity nebo třeba také rozmanité sociální služby. Jde tedy o školu, která neslouží pouze dětem, ale i dospělým z blízkého okolí. V tomto článku chceme poukázat na to, že málotřídky, tradičně venkovské školy, se poměrně často chovají právě jako školy komunitní. Na základě dat získaných dotazníkovým šetřením na málotřídních školách popisujeme ty aspekty jejich práce, které vykazují rysy komunitního chování, a následně poukazujeme na to, jaký potenciál koncept komunitních škol nabízí právě školám málotřídním.

Co jsou málotřídní školy?

Málotřídní školy jsou typem základní neúplně organizované školy pouze s prvním stupněm, kdy alespoň v jedné třídě jsou vyučovány děti více než jednoho ročníku1. Málotřídní školy, tzv. málotřídky, jsou typicky venkovské školy, pouze výjimečně najdeme málotřídky i v okrajových částech velkých měst. Překvapující může být, že málotřídky tvoří zhruba 40 % z celkového počtu základních škol v České republice. V žádném případě tedy nejsou okrajovým fenoménem. Většinou se jedná o školy nacházející se v obcích, které mají méně než 1 500 obyvatel. Málotřídky bývají v obcích zpravidla jedinou vzdělávací institucí s dostupnými a vybavenými prostorami pro vzdělávací, případně společenské aktivity. Tyto školy disponují nejen vlastním materiálním zázemím, ale také vzdělanými pracovníky, kteří mohou pracovat nejen s dětmi, ale se všemi lidmi žijícími v obci.

 

1) Trnková, K., Knotová, D., & Chaloupková, L. (2010). Málotřídní školy v České republice. Brno: Paido.

Celý text je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 4