Časopis Komenský

„Aňo, zuj se,“ napomíná svoji kamarádku Káťa, sama odhazuje boty a  pečlivě si vybírá místo v malém provizorním hledišti. Je zřejmé, že žáci sedmé třídy Základní školy Mutěnická nejsou v  prostorách střediska volného času Lužánky v  Brně na Lidické poprvé, což záhy sami potvrzují, když se na ně lektor Jonáš obrací s tím, že už se určitě viděli. „Asi šestkrát jsme tu byli,“ odpovídá jeden z  chlapců, zatímco ostatní začínají vzpomínat, co se tu dělo v minulém roce.

 „Minule bylo nejlepší, jak jsme dělali ty scénky s těma vraždama,“ šeptá si skupina dívek vepředu. Nicméně dnes na programu žádné vraždy nejsou. Třídu tentokrát čeká výukový program, který vychází z  principů osobnostní a  sociální výchovy a  jehož podstatou je uvědomit si, jak mohou různí lidé ze svých perspektiv odlišně prožívat tutéž situaci. Žáci se zkrátka mají alespoň na okamžik ocitnout v kůži někoho jiného, podle čehož je pojmenována série výukových programů, k nimž náleží i ten dnešní. Středisko volného času Lužánky je krajským školským zařízením s  téměř pětašedesátiletou existencí, které organizuje výchovnou, vzdělávací i rekreační činnost pro děti a mládež i pro dospělé. V současné době nabízí více než šest set kroužků a  kurzů, mezi nimiž je zařazena také stálá nabídka výukových programů pro školy.

Dnešní výukový program je určený primárně pro žáky sedmých tříd základních škol a jeho cílem je umožnit žákům na chvíli si prožít, jaké to je lišit se od ostatních. „V Lužánkách dřív bylo dost ne úplně koordinovaných programů,“ vysvětluje mi později v první přestávce Jonáš, „ale pak přišla tvůrčí iniciativa Miloše Maxy, díky němuž vznikl ucelený systém. V  současnosti máme jeden program pro každý ročník základní školy, dokonce už od druhé třídy, a máme i programy pro středoškoláky. A všechno to na sebe navazuje.“ Jak Jonáš Konývka tak Miloš Maxa jsou absolventy Ateliéru Divadlo a  výchova Janáčkovy akademie múzických umění v  Brně, a program proto vychází z postupů dramatické výchovy, hraní rolí ve fiktivních situacích a staví na žákovském prožitku.

„S ním se nebav, ten k nám nepatří!“

Lektor Jonáš žáky nenechá dlouho sedět a žádá je, aby společně vytvořili kruh. „Spíš kružnici, ne?“ opravuje ho v žertu jedna z dívek a obrací se na svou učitelku, která žáky ve škole vyučuje matematiku a  dnes je doprovází. Úvodní aktivita je jednoduchá a  přitom dynamická – žáci si mají mezi svými spolužáky náhodně jednoho vybrat a myslet na něj. Vzápětí se od Jonáše povídají, že tento spolužák má symbolizovat jejich strach, a proto se mají pokusit dostat se od něj co nejdál. Žáci se ihned spontánně rozbíhají po prostoru, výraz strachu se střídá se smíchem, dokud se jejich komíhání nezastaví.

Poté co žáci měli možnost se rozpohybovat po prostoru, je Jonáš vyzývá, aby si sedli do kolečka, a vysvětluje jim: „Teď vám přečtu pět vět a chtěl bych, abyste se zamysleli nad tím, kdo je komu říká a v jaké situaci.“ Místností se ozývá: „Za to může určitě on, to je jasné.“ „S ním se nebav, ten k  nám nepatří.“ či „To bys ještě nepochopil.“ Žáci po sobě pokukují, chvíli přemýšlejí a pak začínají zkoušet své nápady: „To říká někdo někomu ze třídy, kdo je novej.“ „Nebo někomu, kdo dolejzá.“ Odpovědi nakonec zobecňuje Páťa, která konstatuje: „To se říká člověku, kterej je jinej než ostatní.“ V kroužku se následně rozvíjí diskuse nad tím, co všechno může být příčinou oné jinakosti. Po ostýchavém začátku žáci přicházejí se stále novými důvody k tomu, proč může být někdo vnímán jako odlišný od ostatních. „Když je někdo nemocnej.“ „Nebo se chová dětinsky.“ „Když je z vesnice.“„Třeba že je někdo cizinec.“ „Nebo může mít vždycky jinej názor než ostatní.“ S  posledním důvodem přichází Vendy, která dodává: „Taky když má někdo bohatší rodinu.“ Výčet je poměrně dlouhý a žáci si zaujetím naslouchají.

Když se ve skupince rozhostí definitivní ticho, rozhodne se lektor Jonáš modelové příklady, na které žáci přišli, převést do konkrétních situací, ve kterých se sami žáci nebo lidé z jejich okolí mohou ocitnout. Sedmáci se rychle rozdělují do čtyř skupinek po třech a vybírají si jeden z lístečků, s nimiž k nim Jonáš natahuje ruku. Větu si ve skupince přečtou a následně se dovídají, že si mají v rychlosti připravit „komiksové okýnko s bublinou“, statické vizuální ztvárnění situace, v níž by mohla zaznít věta, kterou si skupinka vylosovala. Žáci vzrušeně diskutují a gestikulují v  plánování nejlepšího ztvárnění naznačené situace. Času není nazbyt. Už za tři minuty Jonáš zatahuje oponu, která v  sále visí a  za níž mizí první skupinka žáků. Když se za minutu černé závěsy opět roztáhnou, vidí před sebou žáci tři děvčata v  tanečním pohybu – dvě přitom stojí u sebe a šeptají si, zatímco třetí stojí opodál a  působí nemotorně. Žáci začínají hádat, co jejich spolužačky znázorňují. Nejprve řeší, kdo se vymezuje proti komu, a  postupně se dostávají k tomu, co by tak mohlo být v komiksové bublině za větu. Jejich zhodnocení situace je velmi výstižné, neboť od typu, že dvě dívky si šeptají: „Podívej se na ni, jak srandovně tancuje,“ je k původně vylosovanému zadání „S ní nebudu tancovat, je to určitě dřevo,“ opravdu blízko. Následně se na scéně vystřídá obraz žáků dobírajících si spolužačku kvůli tomu, že je z vesnice, nebo scéna zachycující žalujícího jedničkáře, na kterého si ostatní chtějí počkat po škole. Poté se žáci vracejí do svých běžných rolí, protože následuje první přestávka a spolu s ní čas na svačinu.

„Jsme šikulky!“

„Teď budeme hrát takovou hru, která vlastně nemá žádný systém,“ otevírá lektor Jonáš další blok programu, zatímco na zem doprostřed žákovského kruhu umisťuje fixu. Hra zezačátku působí velmi jednoduše. Všichni žáci mají – jeden po druhém, aniž by vyšli dva zaráz – dělat krok kupředu, do centra kruhu. Aby to však nebylo snadné, nesmí se mezi sebou nikterak domlouvat a dávat si znamení, pohledem přitom musí zůstat pouze na fixe. Žáci se proto soustředí na fixu a první dívka udělá krok dopředu. Nervozita je občas přerušená smíchem a ostatní žáci jeden po druhém postupují kupředu, dokud Michal nevykročí zároveň s Káťou. Nezbývá proto než se vrátit na startovní čáru a začít podruhé. Do nastalého úplného ticha se ozve jen občasné zavrzání parket. Když jako poslední postoupí směrem do kruhu i Ondra, ozve se ze třídy úleva a Martina konstatuje: „Jsme šikulky!“

Celá hra se vzápětí ještě jednou opakuje ve variaci, kdy mají žáci navíc zavřené oči. „Zkuste vystihnout moment, kdy nikdo nejde,“ instruuje je Jonáš. Když žáci po necelých dvou minutách na vyzvání otevírají oči a vidí, že všichni jsou o vítězný krok blíž k  fixe, vzrušeně si mezi  sebou povídají, jak se rozhodovali, kdy mají jít. Smějí se na sebe a ukazují si, jak si oddechli, že už to mají za sebou. Narozdíl od předcházejících aktivit založených na diferenciaci žákovské skupiny tato aktivita staví na žákovském nadšení ze společného úspěchu, a vytváří proto specifický vrchol programu.

Hra Abigail, známá také pod názvem Krokodýlí řeka, vychází z  příběhu o  dvou milencích, Abigail a  Gregorym, kteří žijí každý na jiném břehu řeky plné krokodýlů. Když se po prudkých deštích řeka rozvodní a odnese most, který oba břehy spojoval, zůstanou oba milenci každý na jiném břehu. Velká voda však neopadává a  krásné Abigail se začne natolik stýskat, že hledá cestu, jak se za svým milým na druhý břeh dostat. Jedinou možností, která se nabízí, je nechat se na druhý břeh převést převozníkem Tonym, který však Abigail přes nebezpečně rozvodněnou řeku hodlá převést pouze poté, co s  ním stráví noc. Abigail nejprve zděšeně odmítne, ale když se neobjevuje jiné řešení, nakonec na Tonyho nabídku přistoupí, čímž děj zdaleka nekončí.

Úkolem žáků v  tomto případě není příběh společně zahrát, ale uvědomit si motivy jednání všech postav a vyhodnotit, která z nich se chovala morálně přijatelně a  která nikoli. Oproti klasickému vyhodnocení, kdy jsou postavy seřazeny za sebe od té nejmorálnější po tu nejvíce odsouzeníhodnou, zde žáci míru souhlasu či nesouhlasu s jednáním té které postavy vyjadřují tím, kde se postaví na imaginární ose protínající sál. Každý z žáků tak má prostor k vyjádření svého názoru a žáci se smíchem i překvapením pozorují, jak často stojí na úplně opačném pólu osy. Jonáš je svými otázkami navádí k  diskusi a žáci si navzájem vysvětlují, proč si o které postavě myslí to, co si myslí. „Nejhorší je ten Ivan, protože měl říct, co si myslí. Kdyby byl opravdovej kámoš, tak řekne, co si myslí, a  zkusí jí přesvědčit,“ komentuje jedna z  dívek chování Ivana, který v příběhu odmítne Abigail poradit, zda má převozníkovu nabídku přijmout či nikoli. „Mně zas přijde, že ten Ivan byl fér, že jí nic neřekl. On kdyby něco řekl, tak by to pak mohl vyčítat, ty následky,“ brání postavu jeden z chlapců. U Ivana ani u jiné postavy konec diskuse nepřinese správné či špatné odpovědi. To však ostatně tvoří pointu celé aktivity. Poté, co se žáci dostanou k hodnocení poslední z postav, je na některých již znát únava, a Jonáš proto vyhlašuje poslední krátkou přestávku.

Ve světě nejednoznačných příběhů

Závěrečná část programu se skládá z  příběhů, v nichž je stejně jako u postav ve městě, kterým protékala krokodýlí řeka, obtížné jednoznačně obhajovat či odsoudit motivy a jednání zúčastněných postav. Tentokrát se však jedná o  příběhy autorské, které ve skupinkách vymýšlejí sami žáci. Na vytvoření skic příběhů dostávají přibližně dvanáct minut. Ostych spojený na začátku programu s komiksovým okénkem, které žádná ze skupin nechtěla předvádět jako první, je tentam, a žáci se předbíhají v tom, kdo bude moci svůj příběh zrekapitulovat dříve. Na scéně pak žáci vysvětlují ostatním melancholicky laděné zápletky, v nichž nejsou jednoznačné oběti či viníci. Napjatý vztah dvou sester střídá příběh dvou spolužáků z  různých společenských vrstev či konflikt bohatých podnikatelů, z nichž je jeden spojen s  podnikatelským podsvětím. Žákům se povedlo splnit zadání, protože napříč příběhy není snadné rozhodnout, kdo nese hlavní podíl viny na zpravidla tragickém konci.

Když žáci na závěr hlasují o tom, který z příběhů byl nejvíce nejednoznačný, skončí ve shodě s  tematikou celého dopoledne nejednoznačně také samo hlasování – příběhy získávají obdobný počet hlasů. „Je to nejednoznačné, což je příznačné,“ komentuje také Jonáš, a  dodává: „Když si uvědomíme motivy ostatních, je najednou řada situací nejednoznačná. Já jsem vám chtěl dneska hlavně ukázat, že názor druhého má taky svoje opodstatnění.“ Žáci poslouchají, někteří přikývnou a  Jonáš se s  nimi loučí, neboť program je u svého konce. Žáci se přesouvají ke dveřím, a zatímco se snaží dostat do bot, shodují se na tom, že jedna věc je přece jenom jednoznačná: „Dneska měl odpadnout taky tělocvik.