Časopis Komenský

 

V současné době roste kritika školy, učitelů i učitelské profese. Jaký je váš názor na postavení školy v dnešním světě?

Patřím k těm, kteří silně věří v důležitost školy a její význam pro rozvoj společnosti i jednotlivce nejen v dnešním světě, ale i v tom budoucím. Zde se odkazuji na futurologické přístupy, zejména metodu vytváření scénářů budoucnosti školství Schooling for tomorow, a vyjadřuji svoji identifikaci se scénářem tzv. rescholarizace, tedy posilování funkcí školy.  Do jaké míry je tento scénář dalšího vývoje realistický a pravděpodobný, by bylo otázkou hlubší analýzy.  

Podle mého názoru je – a zejména v budoucnosti bude – klíčová sociální, socializační funkce školy. Školu považuji za důležitého hráče v podpoře soudržnosti společnosti, a naopak ve snižování exkluze jedinců i celých sociálních skupin. Školy a vzdělávací instituce obecně mohou výrazně ovlivnit v pozitivním i v negativním smyslu tzv. sociální kapitál. Ten je chápán jako rozsah a hloubka sociálních sítí, vzájemná důvěra, normy a hodnoty, které podporují spolupráci uvnitř skupiny i mezi nimi. Ze sociologického hlediska je třeba zdůraznit, že sociální kapitál je v současných pluralistických sociálně a etnicky heterogenních demokraciích považován za významnou hodnotu, o jejíž rozvoj je velmi žádoucí systematicky usilovat. Škola zde má (měla by mít) nezastupitelnou roli. Odstranění selektivity a úsilí o kvalitní vzdělávání pro všechny žáky představuje zásadní výzvu pro české školství.    

Škola má samozřejmě další důležité role a cíle, zejména v oblasti vzdělávání chápaného jako všestranná kultivace osobnosti. Výrazně se proměňující společenský kontext, civilizační a kulturní faktory přinášejí nové požadavky na pojetí a kvalitu vzdělání a nová očekávání směrem ke škole, jejím funkcím, cílům, obsahu a strategiím výuky. Vzdělávací instituce (a jejich aktéři) mohou reflektovat změny sociokulturního prostředí převážně reaktivně dílčími změnami tradičního kulturního modelu, event. rezistencí vůči novým nárokům a setrváváním na dosavadní identitě. Nebo mohou přijmout proměny společnosti (současné i perspektivní) jako kulturní výzvu a podílet se aktivně na konstrukci nového pojetí vzdělávání a modelu školy v intencích snahy o co nejkvalitnější kultivaci budoucích generací, s respektem k potřebám jednotlivců i společnosti.  

Školy zaujímají jedinečné místo v systému primární prevence rizikového chování žáků. Jsou totiž institucí, kterou procházejí téměř všechny děti. Díky tomuto „plošnému pokrytí“ mohou napomoci předcházet vzniku rizikového chování u těch, u kterých se ještě nevyskytlo. Jak ale prevenci realizovat, aby měla efekty a aby dokonce nebyla kontraproduktivní? A jsou i ve 21. století největší hrozbou návykové látky nebo jejich místo již zaujaly nelátkové závislosti (např. hraní počítačových her)? I o tom jsme hovořili s lektorem preventivních programů z organizace Podané ruce Radovanem Voříškem.

Začala bych zcela praktickou otázkou. Co byste doporučil učiteli, který má podezření, že je v jeho třídě přítomen žák pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky?

Patrně by měl podezření na konkrétního žáka. Potom je třeba s žákem téma otevřít, zeptat se jej jak to s ním je, promluvit s ním o tom. Tady už se to začíná větvit podle konkrétní situace. Pojal učitel podezření v průběhu své hodiny? Poznal to o přestávce? Je učitel metodikem prevence? Je třídním učitelem onoho žáka? … Já jsem vždy pro přímý rozhovor mezi čtyřma očima. To znamená zajistit ve třídě dozor, abych se žákovi mohl věnovat naplno, odvést jej např. do kabinetu … A dále se nám to větví na varianty: je vliv užití látky zjevný, a žák to nepopírá nebo popírá, odmítá se dát otestovat nebo neodmítá, chová se agresivně, zmateně, nebezpečně … kolik má žák roků, zapojení jeho rodičů, policie … Vyčerpávající odpověď na tuhle otázku může být předmětem mnoha hodin kurzu.

 V létě 2016 ses stala vedoucí redaktorkou časopisu Komenský. Jak se ti psal první editorial?

První editorial se mi psal dobře. Až mě to samotnou překvapilo. V posledních letech se mi totiž stala zajímavá věc a může za to třeba i to, že jsem měla možnost pracovat v redakci Deníku Dětské scény. Objevila jsem v sobě talent pro psaní. Nebo alespoň nějakou dovednost psát. Já jsem se nikdy předtím nepokoušela psát a nenapadlo mě, že takovou schopnost mám. A v Deníku Dětské scény jsem překvapivě zjistila, že mě psaní baví, že mi samo jde a že jsem s výsledkem nakonec spokojená. Naplňuje mě to. A v této době přišla nabídka být šéfredaktorkou časopisu Komenský. Tak jsem si řekla, že to zkusím.

 

S jakou vizí jsi nastoupila do čela redakce? Co sis stanovila jako své redakční cíle? Kam s časopisem míříš?

Vize se formuluje postupně. Stala jsem se šéfredaktorkou v situaci, kdy má kolegyně Jana Kratochvílová obhájila docenturu a přihlásila se do konkurzu na pozici vedoucího katedry pedagogiky (pozn. red.: katedra pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně) a vyhrála ho. V tu chvíli bylo jasné, že redakci dál nemůže zvládat. Ze všech redaktorů si vybrala mě. Já jsem tím byla překvapená. Ptala jsem se, proč vybrala mě. Já osobně bych vybírala jinak. Ale Jana byla přesvědčená o tom, že to mám být já, protože věděla, jak pracuju. Já jsem nikdy nic nevedla, ale řekla jsem si, že to zkusím. Teď se ale více než šéf cítím být někým, kdo tomu časopisu dělá službu. Snažím se udržet věci, co v tom časopise fungovaly.

V roce 2012 hrozilo, že Komenský zanikne. Vycházel pod Pedagogickou fakultou Masarykovy univerzity a vedení se rozhodovalo, zda bude jeho vydávání dále finančně podporovat. Školy jej odhlašovaly a budoucnost vypadala špatně. Tehdy se šéfredaktorování ujala mladá asistentka Zuzana Šalamounová, která měla zkušenost s prací v redakci periodika Studia Paedagogica (pozn. redakce: odborný časopis vydávaný Ústavem pedagogických věd na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity). Pod Zuzčiným vedením se vytvořila stávající koncepce časopisu Komenský. Vznikly rubriky, které existují doteď, a hlavně časopis dostal novou grafickou podobu, Zuzka mu celkově vlila do žil novou krev. Přesvědčila vedení fakulty, že má cenu pokračovat. Podle mého to byl významný čin, protože časopis představuje určitou historickou hodnotu. Jeho zrušení by možná bylo snadné, ale nenávratně by se ztratila ta historická kontinuita, kterou považuji za určitý zázrak: v roce 1873 časopis založil v Olomouci Jan Havelka. Časopis vydával vlastním nákladem. Některé roky vycházel, někdy ani ne. Řízením osudu se pak dostal na Pedagogickou fakultu. Zuzka mi nabídla, abych se stala členkou redakce a mě nová koncepce časopisu oslovila. Práce v redakci mě moc bavila. A to je ten důvod, proč nemám potřebu koncepci měnit, ale chtěla bych ji rozvíjet a pokračovat.

Zapnete-li Český rozhlas, stanici Vltava, často můžete slyšet pevný, čistý hlas a osobitě jemnou dikci herečky Jany Frankové. Současně se můžete ponořit do hloubky obsahu, poučit se i potěšit novými souvislostmi či pozapomenutými osudy v pořadech, které připravila Jana Franková, redaktorka. Tato práce však tvoří jen část toho, čemu se Jana Franková věnuje. Působí především jako umělecká vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru. O tom, co taková práce obnáší, v čem spočívá její pedagogický význam, ale třeba i o tom, že je možné si do školy objednat edukační program o pohnutém osudu P. Josefa Toufara, jsme si povídaly v následujícím rozhovoru.

Před dvěma lety jste se stala uměleckou vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru. O jaký soubor se jedná a jak jste se dostala k jeho vedení?

Dismanův rozhlasový dětský soubor založil v roce 1935 učitel, rozhlasový režisér a dramaturg Miloslav Disman[1]. „Dismančata“ hrála a hrají v rozhlasových hrách, natáčejí reportáže, hostují v divadlech a věnují se dabingu. Přesto Miloslav Disman nechtěl, aby soubor byl jen líhní a zásobárnou talentů pro rozhlas, televizi nebo film. Jeho hlavním záměrem bylo děti vést k tvořivosti, rozhledu, povědomí o našich kulturních a historických kořenech. Vychovávat v tom nejlepším slova smyslu.

V tomto duchu vedli soubor i Dismanovi následovníci, nejprve režisér Jan Berger, po něm Zdena a Václav Fleglovi. Před třemi roky bylo vyhlášeno výběrové řízení na místo uměleckého vedoucího. Dozvěděla jsem se o tom na poslední chvíli, během několika dní vypracovala všechny požadované materiály a říkala si, že i kdyby to nevyšlo, možnost pracovat dva měsíce s tak talentovanými a zapálenými dětmi je úžasná. Jsem herečka, s rozhlasem jsem spolupracovala jako interpretka i jako autorka, učím na různých školách dvacet let, a říkala jsem si, že v téhle práci by se mohla propojit moje herecká, rozhlasová i pedagogická práce. Teď jsem uprostřed třetí sezóny, ta práce mne hodně těší a velmi si jí vážím.