Jaká je spokojenost a zdraví učitelů v různých částech Evropy? Jak se liší okolnosti jejich zaměstnání, uspokojení z práce a jejich potřeby?
Na začátku ledna se na okraji Budapešti sešli zástupci čtyř různých organizací z Anglie, Polska, Maďarska a České republiky, aby v následujících pěti dnech společně zpracovávali téma well-beingu učitelů a hledali způsoby, jak metodami dramatické výchovy a divadla ve výchově zkoumat samotné postavení učitelů a učitelek v dnešní společnosti, co všechno je ovlivňuje a jak je možné je podpořit, aby oni sami mohli být oporou pro své žáky nejen v procesu učení, ale i jako vzory, spokojené a zdravé osobnosti.
Seminář byl určen pracovníkům a spolupracovníkům organizací zapojených do mezinárodního projektu To be or not to be well - drama and theatre in education (obrázek 1). Cílem projektu strategického partnerství v rámci programu Erasmus+ je společně s učiteli zkoumat, jak drama může zlepšit jejich spokojenost v profesním i v osobním životě, a tím ovlivnit i spokojenost jejich žáků v procesu učení a následně celkové školní klima. Součásti společné dvouleté práce bude i vytvoření metodik pro další využití nabytých zkušeností přímo ve školách a vědecký výzkum zaměřený na otázku, jak sami učitelé vnímají svoji spokojenost (well-being) a možné přínosy dramatické výchovy.
Každá v projektu zapojená organizace má jiné zkušenosti i východisko práce. Big Brum působí od roku 1982 v Birminghamu a ročně se do jejich programů divadla ve výchově zapojí na 80 škol, více než 5000 dětí a mladých lidí. Cílem Big Brum je prostřednictvím umělecké výpovědi, síly divadelních obrazů a dramatické akce inspirovat a provokovat diváky k originálnímu myšlení. Jejich výchovná a vzdělávací filozofie vychází z aktivního učení a řešení problémů. Ročně připravují dvě divadelní produkce a po odehrané sezóně se k nastudovaným představením už nevracejí. Maďarští Nyitott Kör se věnují různým podobám dramatické výchovy a divadla ve výchově, školám nabízí několik interaktivních programů, zaměřeným především na prevenci sociálně-patologických jevů. Vedle programů pro třídní kolektivy pracují s mládeží v rámci volnočasových aktivit a věnují se vzdělávání učitelů. Stowarzyszenie Praktyków Dramy STOP-KLATKA sdružuje praktiky nejrůznějších profesí, od učitelů a psychologů přes sociální pracovníky, lidskoprávní experty, kouče a mediátory, po divadelní profesionály a studenty, a věnuje se především aplikovanému dramatu a divadlu forum. Českým zástupcem v projektu je Labyrint, pracoviště Střediska volného času Lužánky, jehož pedagogové, učitelé dramatické výchovy, do Budapešti pozvali i své kolegy z Asociace dramacenter České republiky a z Masarykovy univerzity. Jednalo se o první spolupráci těchto organizací, a tak padl už na předcházejícím setkání jejich zástupců návrh, aby se program semináře tvořil částečně přímo na místě, tedy aby organicky vyrůstal ze společné práce a rozvíjel témata a otázky, které se během tvorby budou objevovat. Tak by bylo možné využít potenciál a synergii celé skupiny, kde je navíc dostatek velice zkušených pedagogů a facilitátorů. Zodpovědnost za programovou náplň tréninku převzala pracovní skupina, v níž měla každá z organizací svého zástupce.
Více než dvacítka účastníků se tak 3. ledna – při zahájení semináře – dozvěděla, že po vzájemném představení přijde na řadu úvod do tématu a další program má zatím jen přibližný rámec.
„Náplň jednotlivých dní bude vznikat postupně,” ujal se slova a nastínění kontextu umělecký vedoucí Big Brumu, Richard Holmes[1] (obrázek 2). „V rámci semináře budeme zkoumat několik témat a otázek, přičemž vycházíme z přesvědčení, že na mnoho z těchto otázek neexistují jednoduché odpovědi. Pouze prostřednictvím zkušenosti, tím, že tyto otázky budeme žít, budeme je mít na paměti v situacích, které si vypůjčíme z každodenního života a budeme zkoumat prostřednictvím dramatu, se můžeme odpovědi přiblížit. Pracovní skupina, která seminář připravila, nechce odpovědi předjímat, chce nabídnout možné způsoby, jak poznávat naše téma i sebe navzájem, včetně způsobu, jak pracujeme a jak o práci přemýšlíme. Cílem je pracovat holisticky, dramaticky, a ne pouze intelektuálně, své místo v naší práce budou mít i naše pocity. Nehledáme dobré nebo špatné odpovědi, ale chceme vytvořit prostor, kde budeme sami sebou a kde nám bude dobře (well).”
Jako jednu z možných perspektiv, jak nahlédnout na téma well-beingu (nejen) učitelů, nabídl Richard následující otázku: jaký je podle vás rozdíl mezi žitím a přežíváním? Po krátké debatě ve dvojicích zaznívaly následující odpovědi: Žít znamená mít možnost být sám sebou, naplno být člověkem, čas zastavit se a pozorovat, kontrola nad vlastním životem, klid, mír, tvoření, život s nadějí...
Přežíváme, nejsou-li naplněny naše základní potřeby a nemáme možnost být sami sebou, stále v pohybu, překonávání překážek, život bez naděje, bez možnosti kontroly nad sebou samým, bez autority a autonomie, bez možnosti volby, zápas.
Okamžiky, kdy učitel žije, a jiné, kdy přežívá. Ty se měly objevit následující den v sérii živých obrazů z průběhu dne v životě učitele, které skupiny z jednotlivých zemí zpracovávaly jako podnět od polských kolegů. Následující hodiny jsme trávili přehráváním živých obrazů a zkoumali významy, které nesou.
Reflexe měla dvě fáze. Nejdříve jsme ve skupinách formulovali odpověd na otázku, co jsme dozvěděli o učitelích na základě živých obrazů, které jsme dnes viděli?
Často jsou to právě okamžiky během výkonu povolání, kdy se učitelé cítí spokojení, naživu. A viděli jsme i mnoho situací, kdy je právě jejich povolání a okolnosti s tím spojené příčinou, že přežívají (obrázek 3). Zdá se, že je mnohem jednodušší upozadnit svůj soukromý život kvůli pracovním povinnostem než naopak (obrázek 4).
I když jsme viděli příběhy z různých zemí, mnoho zobrazených situací mělo společného jmenovatele. Nedostatečně oddělený rodinný a soukromý život od toho pracovního. Překračování jejich hranic. Všechny vztahy jsou důležité a navzájem se ovlivňují. Školy jsou místy postavenými na autoritě, kterou je snadné zneužít. Je možné zachovat si v tak uzavřeném a hierarchickém systému lidskost, svobodu, důstojnost a autenticitu?
Druhým krokem byla tvorba mentálních map – co všechno spadá pod pojem well-being učitele, jaký je vztah mezi jednotlivými oblastmi? Pracovali jsme ve skupinách napříč národnostmi a zhlédnuté živé obrazy a diskuze, které se nad nimi vedly, nám umožnily vztahovat se ke společné zkušenosti. Ve výstupech se objevovala témata potřeby volného času a prostředků na rekreaci i další vzdělávání a rozvoj vlastních kompetencí, zdravého prostředí a vztahů ve školách, autonomie v rámci vlastního pedagogického působení, ale i potřeba bezpečnosti, transparentního rámce práce učitele, důvěryhodných a důvěřujících institucí, pro které učitelé pracují (nejen samotné školy, ale i jejich zřizovatelé, vládní úřady a jejich politiky).
Na nedělní dopoledne se náš pracovní prostor proměnil v galerii umění, prázdné stojany a stoly doplňovaly materiály, které na semináři zatím vznikly. Měli jsme příležitost projít si postupně otázky, které se v průběhu uplynulých dní nashromáždily, i prostudovat mentální mapy z předchozího večera (obrázek 5). Práci následujících dní měl zarámovat záměr vytvoření galerie o učitelích a pro učitele bez domova. V pracovním jazyce projektu, v angličtině, používáme expresivnější termín displaced teacher – učitel vysídlený, vyhnaný, vystěhovaný. A pro lepší pochopitelnost vznikla i pracovní teze, že takový učitel není a necítí se být doma ve světě, doma ve svém vlastním domově, ve své škole, ve svém těle. První exponáty/náměty na instalace jsme si přivezli ještě z domova. Předměty každodenní potřeby, vypovídající něco podstatného o naší kultuře. Po prohlídce těchto instalací jsme zamířili hledat inspiraci v expozici Národní galerie i v budapešťských ulicích. Naším úkolem bylo přinést dvě fotografie – jednu zobrazující umělecké dílo, které bychom chtěli umístit do naší galerie, a druhou fotografii vztahující se k tématu výstavy, pořízenou v ulicích města.
Fotografie byly výchozím materiálem pro tvůrčí práci dalšího dne – měli jsme možnost o nich společně mluvit, celá kolekce potom byla inspirací pro práci ve skupinách, jejímž zadáním byla re-akce na tento soubor (nikoliv tedy jen jednotlivá díla, ale výběr jako celek). Instalace a happeningy byly umístěny a prezentovány v galerii, kde v neděli umístěná díla na čas uvolnila prostor a zůstaly po nich jen stopy v podobě značek na zemi (obrázek 6). Konečnou podobu naší instalace jsme hledali v úterý a večer byla výstava i s probíhajícími „uměleckými akcemi” krátce zpřístupněna veřejnosti (obrázek 7).
Účastníky semináře ještě čekala práce s konceptem osobního wellness a reflexe celého průběhu semináře. Měli jsme možnost posoudit vlastní úroveň zdraví a pohody prostřednictvím dotazníků wellness inventury autorů Reginy Sary Ryan a Johna W. Travise[2], který sleduje 12 oblastí života: dýchání, smysly, výživu, pohyb, pocity, myšlení, hru a práci, komunikaci, intimitu, hledání smyslu, transcendenci, vlastní zodpovědnost a lásku. Vedle osobní reflexe našich individuálních výsledků jsme tento koncept a jeho 12 dimenzí aplikovali na oblasti well-beingu učitelů, zaznamenané na našich myšlenkových mapách. Vyvstala tak otázka, kde leží sféra vlivu samotného učitele (nebo kohokoliv z nás), jak na naše zdraví a spokojenost působí vlivy mimo naši bezprostřední kontrolu. A kde naopak můžeme své prostředí ovlivňovat (a podpořit vedle svého well-beingu i dobré podmínky pro své kolegy a žáky) nebo co můžeme udělat sami pro sebe.
Záměr naplnit pět dní společnou tvůrčí prací, aniž bychom se dopředu svazovali pevně daným plánem, jsme od začátku v programové skupině vnímali jako smělý a ambiciózní. Na druhou stranu jsme si byli vědomi toho, že máme jednu z mála příležitostí skutečně experimentovat a naslouchat si navzájem. Bylo nám také od začátku jasné, že při zkoumání tématu well-being učitelů se můžeme vydat mnohými cestami. A že rozhodně nebudeme mít možnost společně prostudovat a prozkoumat všechny teoretické koncepty nebo dosavadní výzkumy, které se nabízejí. Důležité pro nás bylo pracovat kreativně a s otevřeností nejen vůči tomu, co práce přinese, ale především vůči hlasům, příběhům a potřebám všech účastníků semináře. Téma samotné nebylo jednoduché i pro osobní rovinu, která je s ním pro většinu z nás spojená. Dramatický způsob práce nám umožnil se té hloubky dotknout. A také nám dal možnost pojmenovat paradoxy v tématu obsažené, včetně otázky jak najít rovnováhu mezi individualismem a společenským rozměrem osobnosti, co by znamenalo starat se jen o vlastní zdraví a pohodu a nakolik je naše vlastní well-being odvislé od well-beingu druhých.
Povzbuzením pro další práci je zpětná vazba od účastníků . Seminář jim dal příležitost přemýšlet nad tématy, kterým ve svém každodenním životě nevěnují pozornost, dal jim prostor věnovat se sobě samým i navázat vztah s novými lidmi v bezpečném, otevřeném a přijímajícím prostředí, trávit s druhými čas společnou kreativní prací a objevováním. V tomto smyslu jsme se měli a učili dobře (well).
Mgr. Eva Dittingerová
vystudovala estetiku na MU v Brně a dvouletý kurz Kreativní pedagogika – pedagogická kondice na DAMU. Pracovala jako lektorka dramatické výchovy v SVČ Lužánky a pedagožka v Muzeu romské kultury. Věnuje se vzdělávání dospělých a facilitaci.
[1] Více o Big Brum na jejich webu https://www.bigbrum.org.uk/.
[2] Travis, J. W. & Ryan, R. S. (2004). Wellness Workbook: How to Achieve Enduring Health and Vitality. Celestial Arts.
Ve Slavonicích se mezi 15. a 18. srpnem konal již druhý ročník Letní školy kritické pedagogiky, která vychází z projektu Futuropolis, na kterém se podílí organizace NaZemi a Institut úzkosti. Cílem projektu je, jak stojí na jeho webových stránkách, „zkoumat, jak lze dělat transformativní vzdělávání, tedy takové, které vede k proměně jednotlivce, kolektivů i společnosti.
(Vyšlo v časopise Komenský 148/1)
Je středa a blíží se šestnáctá hodina. V jedné brněnské škole se začínají scházet děti, které navštěvují volnočasový kroužek Prímák. Skupina je to poměrně různorodá, většinu tvoří děti mladšího školního věku, ale jsou tu i dva předškoláci. Nic neobvyklého, dalo by se říci, avšak „prímáci“ neobvyklí jsou. Jde totiž o děti, které se ve svém volném čase cíleně učí zvládat svou hyperaktivitu, korigovat psychický i tělesný neklid a pracovat s vlastními emočními výkyvy, které mohou být velmi vyčerpávající pro ně i pro jejich okolí.
(Vyšlo v časopise Komenský 147/4)