Popularizační knihy o dialektologii a výuka češtiny

17. 8. 2020 Zuzana Hlubinková

Nahlédnutím do nejužívanějších a pokud možno i nejnovějších učebnic českého jazyka pro 6.–9. ročník základní školy, popř. pro víceletá gymnázia, které schválilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, zjistíme, že učivo o českých dialektech v nich představuje jen okrajovou záležitost. Kapitoly o útvarech českého jazyka jsou nejlépe zpracované v učebnicích vydaných Nakladatelstvím Fraus. Jedná se o Český jazyk 6 pro základní školy a víceletá gymnázia autorek Z. Krausové a R. Teršové (2003) a Český jazyk 8 pro základní školy a víceletá gymnázia, který napsala opět Z. Krausová, avšak s M. Paškovou (2005). Oba učební texty obsahují jen kvalitní mapu přinášející základní informaci o rozdělení českých dialektů. U nejnovější řady učebnic vydaných Soukromým pedagogickým nakladatelstvím, a. s., je problematika nářečí a nadnářečních útvarů zařazena pouze do učebního textu Český jazyk 6 pro základní školy autorů E. Hošnové, I. Bozděchové, P. Mareše, V. Styblíka a I. Svobodové (2006)[1]. Je třeba zdůraznit, že příslušné výklady jsou ve všech výše uvedených učebnicích velmi stručné a s výjimkou posledního titulu neobsahují žádná doplňující cvičení. Toho si zřejmě byly vědomy i autorky M. Waclawičová a H. Goláňová a v jednom z posledních čísel časopisu Český jazyk a literatura publikovaly podnětný příspěvek s názvem Nářeční korpus DIALEKT a jeho použití ve výuce češtiny (2018–2019). Tento korpus, jenž vznikl v Ústavu Českého národního korpusu na Filozofické fakultě UK v Praze, představují a doporučují jako „užitečnou a názornou pedagogickou pomůcku“, kterou lze učivo o českých dialektech zajímavě doplnit. Domníváme se, že při školní praxi lze vedle tohoto elektronického zdroje využit také zdroje jiné, a to zdroje tištěné. Na jednom z nich se podílela i výše jmenovaná H. Goláňová. Patřila k jedenáctičlennému autorskému týmu z dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, který stál u zrodu popularizační publikace Život ve slovech, slova v životě s vročením 2018 (Kloferová & Šipková, 2018). Kniha s podtitulem Procházka labyrintem českých nářečí ve 33 textech dokazuje, že přestože tradiční nářečí zanikají, zůstává po nich bohatství slov a slovních obratů[2]. Na jejím přebalu se výstižně píše, že „v sobě nesou odraz dávné historie a vypovídají o tom, jak lidé dříve žili, jak uvažovali, jak pociťovali, jak prožívali a vůbec vnímali svět okolo sebe“. Nářeční materiál pro svá pojednání autoři čerpali z obsáhlého Archivu lidového jazyka[3], uloženého v dialektologickém oddělení. Několik příspěvků zaměřili na pojmenování osob podle nápadné vlastnosti (s. 16–27). Jeden z nich představuje názvy darebáků, uličníků, a to např. babinskej, grázl, chuligán a dacan, které vznikly přenesením jmen lidí z reálného světa. Právě proto, že se stala názvy obecnými, přežila v povědomí dodnes. Naproti tomu vesměs do zapomnění upadla slova označující podomní prodejce, již u nás vykonávali svou profesi ještě v první polovině 20. století. V nejobsáhlejším příspěvku z celé knihy (s. 28–54) se uvádí, že se do dnešních dnů uchovala nejen prostřednictvím lidové frazeologie (např. neska tam drátaři padaj, vostaň radž doma – ,je škaredě‘ z Podkrkonoší), ale i prostřednictvím různých větných spojení doložených z dialektů. Např. věta Bosacy prodavali hřebeňe, zrcatka, gumy, ledyco z Frýdku-Místku zčásti osvětluje, s čím obchodovali někteří jihoslovanští obchodníci původně zejména z oblasti Bosny a Hercegoviny. Mnohem početnější skupinu než pojmenování podle původu představují pojmenování podle druhu obchodovaného zboží. Z nich zaujmou především ta, která „ztratila pro dnešního uživatele srozumitelnost“, jako např. hubkař, koptař, křiváčkář, péřák. Neméně zajímavý je článek, který je sondou do lidového léčitelství (s. 79–84). Zaměřuje se na tuberkulózu, jednu z nejstarších nemocí na světě. Překvapující je vedle nenávratně mizejících původních názvů této choroby (např. souchotě, úbytě, mze; lunzucht, apcerunk, auscerunk) i popis dávných léčitelských postupů, např. na Luhačovicku „pekli proti súchotám koláč z vody, v níž se nemocný umyl. Upečený koláč se zavěsil na strom, aby ho sezobali ptáci“. S problematikou léčitelství souvisí do jisté míry i byliny, jejichž nářeční označení jsou zpracovana na více místech v knize (s. 87–96). Jejich nářeční, často stará pojmenování (např. kuří řiť pro petrklíč, pochcanka pro blatouch), která byla dříve všeobecně známá, zanikla a jsou nahrazena ekvivalentem spisovným. Staré jsou i tradiční pracovní postupy, např. pečení chleba (s. 125–126), a vybraná náčiní, např. řada názvů jako pomazanka nebo vlažáček pro peroutku (s. 104–106). Větší množství pojmenování bylo zaznamenáno také u dětské hry na slepou bábu (s. 159–162). Vybereme z nich pro zajímavost jen tři: čačí baba, čmuchavá baba a bílá baba. Ne všechna lze uspokojivě vysvětlit, tak je tomu v případě posledního spojení užívaného ještě v polovině minulého století na Opavsku. Naopak vyčerpávající vysvětlení najdeme u karpatských salašnických výrazů vztahujících se k mléčným produktům. Pojednává o nich příspěvek nazvaný Brynza, domikát, čír a další salašnické výrazy (s. 142–152).

Publikace Život ve slovech, slova v životě, kterou jsme ve stručnosti představili, kromě této nastíněné nářeční problematiky zpracovává ještě mnoho témat dalších. Některým z nich se mj. věnuje i další kniha s názvem Čeština nově od A do Ž, již vydal autorský kolektiv Ústavu pro jazyk český AV ČR v roce 2016. V této knižní verzi stejnojmenného vzdělávacího kurzu, vycházejícího rok před vydáním v Lidových novinách, se lze v celkem 30 lekcích seznámit s novými, zajímavými a problematickými jevy v českém jazyce s připojenými praktickými cvičeními. Na nich se spolupodíleli i někteří pracovníci z výše uvedeného dialektologického oddělení, a proto jsou součástí publikace rovněž pojednání o nejrůznějších nářečních výrazech. Dozvíme se např., jak se kde říkalo dvojčatům, bramboru, stroužku česneku, čmelákovi, klíštěti či sedmikrásce, kde se místo na flám šlo na fet nebo jak kde řehtá kůň. Nezbytnou součástí každého výkladu vybraného nářečního slova je zjednodušená nářeční mapa, zobrazující stav v 60. až 70. letech minulého století.[4] Spojujícím prvkem každé lekce je vždy jedno písmeno české abecedy a např. pod písmenem E se skrývá výklad nazvaný Kde se tramvaji říkalo elektrika? Příslušná mapa ukazuje názvy pro tramvaj, a to ve vybraných městech. Ve výkladu se uvádí, že základním, na mapě neuvedeným slovem, je tramvaj. V Čechách byla běžná i elektrika, popř. elinka. Na Moravě slovo elektrika užívalo také, ale spíše jako zastaralé. Dále se dočteme, že „výrazem celomoravským je, jak známo, šalina, slovo z brněnského hantecu, které podniklo vítězné tažení na Moravu. Ve slezské oblasti si hájí svou pozici tramvajka“. I o této druhé knize platí, že stručnou a poutavou formou přibližuje řadu dalších zajímavých nářečních výrazů.

Závěrem

Domníváme se, že obě publikace lze s úspěchem využít při výuce češtiny na základních školách, popř. víceletých gymnáziích. Obsahují – jak jsme výše ukázali – v době ústupu našich dialektů řadu nářečních slov, kterými lze zajímavě doplnit příslušné učivo a která, jak zdůrazňují autoři v úvodu prvního představeného díla, „nám zprostředkovávají život našich předků a spojují jejich zaniklý svět se světem naším, současným“. Vzhledem k tomu, že obě popularizační knihy jsou navíc psány srozumitelně a čtivě, najdou své uplatnění nejen ve školách, ale stanou se rovněž vítaným zdrojem poučení pro všechny, kdo se zajímají o české dialekty.

Literatura

Český jazykový atlas 1–6 (1992–2011). Dostupné z http://cja.ujc.cas.cz/e-cja/.

Hlubinková, Z. (2013). Užití nářeční terminologie ve školní praxi. In Klímová, K., Kolářová, I., & Tušková, J. M. (Eds.), Stylistika v kontextu historie a současnosti (s. 223–226). Brno:  Masarykova univerzita.

Hošnová, E., Bozděchová, I., Mareš, P., Styblík, & Svobodová, I. (2006). Český jazyk 6 pro základní školy. Praha: SPN.

Kloferová, S., & Šipková, M. (Eds.). (2018). Život ve slovech, slova v životě. Procházka labyrintem českých nářečí. Praha: NLN.

Krausová, Z., & Teršová, R. (2003). Český jazyk 6 pro základní školy a víceletá gymnázia. Plzeň: Nakladatelství Fraus.

Krausová, Z., & Pašková, M. (2005). Český jazyk 8 pro základní školy a víceletá gymnázia. Plzeň: Nakladatelství Fraus.

Kuchař, J. & Utěšený, S. (Eds). (1972). Čeština všední i nevšední. Praha: Academia.

Pravdová, M. (Ed.). (2016). Čeština nově od A do Ž. Praha: Mafra a Academia.

Slovník nářečí českého jazyka (2011–). Dostupné z http://sncj.ujc.cas.cz.

Waclawičová, M., & Goláňová, H. (2018–2019). Nářeční korpus DIALEKT a jeho použití ve výuce češtiny. Český jazyk a literatura, 69(3), 127–133.

PaedDr. Zuzana Hlubinková, CSc., vystudovala na Pedagogické fakultě MU v Brně obory český jazyk a výtvarná výchova. V letech 1980–2018 pracovala v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., v Brně. Věnuje se výzkumu českých nářečí v rovině slovotvorné a onomastice. Byla členkou autorského kolektivu Českého jazykového atlasu 1–6, Slovníku nářečí českého jazyka a Slovníku pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku.

Kontakt: hlubinz@seznam.cz

[1] Podrobněji se těmito otázkami mj. zabývá článek Užití nářeční terminologie ve školní praxi autorky tohoto příspěvku (Hlubinková, 2013, s. 224–225).

[2] Inspirací se autorům stala část věnovaná zajímavým nářečním výrazům ve velmi kvalitní publikaci Čeština všední i nevšední – čtvrtém výběru jazykových koutků Československého rozhlasu z dialektologie, frazeologie a onomastiky – od jejíhož vydání uplynulo již téměř půl století (Kuchař & Utěšený, 1972, s. 21–314).

[3] Z této rozsáhlé materiálové databáze vychází i Slovník nářečí českého jazyka, který vzniká na tomto pracovišti od roku 2011. Dosud jsou v elektronické podobě uveřejněna hesla začínající písmeny A–Č (2011–).

[4] Při koncipování jednotlivých nářečních pojednání autoři vycházeli z Českého jazykového atlasu 1–6, jehož PDF verzi lze najít na webových stránkách Ústavu pro jazyk český AV ČR. Je to druhé, elektronické, opravené a doplněné vydání, které bylo publikováno v letech 2012–2016.