Knižní svět Pavla Čecha - Analýza témat a motivů v knižní tvorbě Pavla Čecha

2. 8. 2019 Karolína Vitíková

Jméno Pavla Čecha bude těm, kteří se zajímají o výtvarné umění a knižní tvorbu, patrně dobře známé. Vedle uznání odborné kritiky[1] sklízí jeho dílo úspěch i u široké veřejnosti. Dokládá to autorova zatím poslední výstava, která se konala na přelomu roku 2016 a 2017 na Špilberku pod názvem Tajemné příběhy Pavla Čecha a byla hojně navštěvována dospělými i dětmi. Shromáždění obrazů, prostorových instalací, knižních a ilustrátorských děl na jednom místě tak ukázalo, jak je Čechova tvorba tematicky a hodnotově propojená. Následující stať se zabývá nejčastějšími tématy a motivy, z nichž Pavel Čech buduje svůj poetický knižní svět.

Pavel Čech se narodil 5. listopadu 1968 v Brně, kde žije s manželkou a dvěma syny. Jako výtvarník je talentovaný samouk, pracovitost a posedlost výtvarnou tvorbou ho přivedly k tomu, že od roku 2004 je umělcem ve svobodném povolání.

 

Témata tvorby Pavla Čecha

            V Čechově tvorbě si lze povšimnout několika opakujících se motivů a témat. Ať už jde o zarostlé zahrady, hvězdnou oblohu, oprýskané zdi, klíče, různé hrací strojky nebo indiány. Čech v rozhovoru[2] s T. Prokůpkem pro časopis Aargh! říká: „všechna moje témata se ke mně vlastně neustále vracejí, prorůstají navzájem, vynořují se ze zdánlivě nových nápadů, mění se naoko do jiných příběhů, ale vyprávějí o tom samém“ (Prokůpek, 2004, s. 6). Čechův rukopis je patrný nejen charakteristickou výtvarnou stránkou, ale také tím, o čem jeho příběhy pojednávají. Čech byl ve svých začátcích inspirován různorodými zdroji: Foglarovými Rychlými šípy a jejich dobrodružstvími v temných uličkách, Setonovým přístupem k přírodě, Trnkovou Zahradou, Saudkovou černou linkou a dalšími. Nyní vše umně osobitým způsobem zachycuje barvami a básnickým jazykem na stránkách svých knih či na plátnech obrazů.

V rozhovoru pro Českou televizi vzpomíná na své první výtvarné pokusy: „Pořád jsem si jenom prohlížel knížky s těma mejma oblíbencema, těch je strašně moc, Trnka a Burian a Saudek a Fischer a samozřejmě klasičtí malíři, takže tam pak vznikl nějakej ten koktejl, taková míchanice, z čeho vlastně po strašně moc letech vyšel tady ten můj styl, kterej je možná nějak osobitej, […] jednou jsem maloval jak Neprakta, jednou jako Saudek, jednou jako Burian, a pak nějakým zvláštním pochodem se to tak zamíchalo všechno“ (Pilařová, 2011). Právě ti, kteří Čecha v počátcích vlastní tvorby ovlivňovali a které četl jako malý chlapec, dali základy Čechovu tajemnému fantazijnímu světu. Světu se spletitými uličkami, tajemnými zahradami a opuštěnými biografy, které nalezneme v jeho autorských knížkách, ilustracích či olejem malovaných obrazech.

Tímto autorovým světem je pevně dána i volba hrdinů. V žádné z jeho knih, komiksy nevyjímaje, není hlavní postava ženského rodu; stejně je tomu u Jaroslava Foglara. Vezme-li se v potaz jakákoliv knížka, vždy tam vystupuje jako hlavní hrdina chlapec. Ať už jde o Florimóna (O čertovi), Kluka (O klíči, O mráčkovi), Františka (O zahradě), Jindru s Pepou a Toníkem (Tajemství ostrova za prkennou ohradou), Pepíka Střechu (Velké dobrodružství Pepíka Střechy), Čendu (Dobrodružství pavouka Čendy), dědečky (Dědečkové), kocoura Alfréda a myšáka Kvída (Velká knižní záhada) nebo chlapce s číslem 21868 (A). U Dědečků se objevuje výjimka, a to hrdinové jiného věku než dospívajícího. V krátkých příbězích ve Skoro tucet jsou hrdiny chlapci (Mrkev, Dětský koutek), muži (Dopis pro Tebe, Vyznání, Kam?) nebo dědečkové (Vynálezce, Ostrov pokladů, Dárek pro pravnuka). Také čertíka Florimóna lze považovat za chlapce. Stejně jako Pepík Střecha i příběh O čertovi je o dospívání. Proměna Florimóna z pekelníka na kominíka může být jistou alegorií dospívání. Proměna z nevrlého, protivného a zlostného čerta na usměvavého milého kominíka odpovídá proměně chlapce procházejícího pubertou v dospělého vyrovnaného muže.

            Čechova volba hrdinů souvisí s volbou adresáta. Čech knihy píše o tom, co ho bavilo, když mu bylo zhruba třináct let. Proto volí i hrdiny adekvátní tomuto věku, věku dospívání, v jakém byli autorovi oblíbení hrdinové, např. Bořík a jeho kamarádi, Rychlé šípy, Yan a Sam nebo Tom Sawyer. A přestože jsou hrdiny chlapci, neznamená to, že by Čechovy knížky nebyly určené i dívkám. Naopak, pro spoustu dívek je četba jeho knih plných tajemného dobrodružství stejně vzrušující jako pro samotného autora, neboť dívky sice v Čechových příbězích nevystupují jako hlavní hrdinky, ale v některých případech jsou zde vedlejšími, avšak neméně důležitými postavami. Dívky jsou ty, kvůli kterým hlavní hrdina bojuje proti neporazitelnému (Dobrodružství pavouka Čendy), kvůli kterým hlavní hrdina bojuje se svým strachem (Velké dobrodružství Pepíka Střechy), kvůli kterým mění svou podstatu (O čertovi) a které, jak říká výtvarník v jednom rozhovoru, „zásadně mění hrdinům životy“ (Kubíčková, 2015, iDnes.cz). Navíc dnešní doba už striktně nerozlišuje hry pro kluky a pro děvčata, není neobvyklé, aby si dívky vymýšlely hry na indiány, piráty, objevitele či cestovatele časem stejně jako kluci. Dnešní dívčí čtenářky chápou, že se příběh dotýká i jich a že se mohou stát jeho součástí.

Dalším společným znakem Čechových děl je místní i dobová neurčitost s jakýmsi archaickým nádechem. Čechovy uličky starých měst jsou porůznu seskládány z měst skutečných, až na drobné výjimky v nich reálná zákoutí nenajdeme. Ani doba, v níž se Čechovi hrdinové pohybují, není blíže specifikována, ve většině případů zde nenacházíme konkrétní historický kontext. Avšak čtenář pociťuje, že nejde o příběhy ze současnosti; výtvarníkovy postavy nejezdí auty, nesledují televizi, nevolají si mobilními telefony (kromě jednoho telefonátu na pevnou linku, který Čech namaloval do příběhu o Pepíkovi Střechovi). Čech své hrdiny naopak zařazuje do prostředí, ve kterém se neodráží moderní doba, přesto je však aktuální.

Dobrodružné příběhy Čecha a Foglara, dvou autorů, jejichž tvorbu dělí skoro sto let, se odehrávají v obdobném tajemném světě, avšak s nepatrným rozdílem, na nějž Čech poukazuje: „Foglar byl vlastně velice moderní, popisoval záliby, způsoby jednání a problémy tehdejší mládeže. […] Současné mládeži se musí foglarovky opravdu zdát velice odlišné od světa, ve kterém žijí oni“ (Kourová, 2011, s. 112). V Čechovi tyto „záliby a způsoby jednání“ přetrvávají dodnes a ve své tvorbě na ně odkazuje. „Pravda je, že mě vždycky fascinovaly příběhy, které se odehrály kdysi a jsou zapadané prachem a je v nich tajemství“ (Adamovič, 2013, s. 46). Svou něžnou poetikou pak stírá dojem zastaralosti a naopak příběhy činí pro čtenáře skutečnějšími a opravdovějšími.

            Nebyl by to ale Čech, kdyby opět nepřekročil hranice, které pomyslně určují jeho tvorbu. Ačkoliv svou prací nostalgicky reflektuje neurčitou minulost bez historické souvislosti, poslední knížka A je konkrétní narážkou na totalitní režim, konkrétně na stav u nás před rokem 1989 nebo nyní v Severní Koreji.

 Pavel Čech klukem

Čechův kluk se vyskytuje v několika z jeho prvních děl. Dokonce napsal a ilustroval mezi lety 2005 (O mráčkovi) a 2007 (O klíči) knížku O klukovi, která ale nebyla nikdy vydána. Ve všech třech knihách, kde kluk vystupuje, jde o stejného chlapce „trnkovského“ typu. Kudrnaté vlasy, červené krátké kalhoty, hnědé polobotky a bílé nebo modře pruhované tričko. Malý buclatý kluk s obrovskou fantazií. Kluk, jakým nejspíše byl i sám Pavel Čech nebo jakým si myslí, že byl.

Stejného kluka namaloval Čech i na obraz Den, který znamenal pro anděla strážného Pepíka Střechy začátek těžkých časů. A ačkoliv jde o Pepíka Střechu, chlapec vypadá jako kluk z příběhů O klíči nebo O mráčkovi a ne jako Pepík Střecha z knížky Velké dobrodružství Pepíka Střechy (2012). Znovu se zde ukazuje, jak se Čechova malířská a knižní tvorba prolíná. Obraz s Pepíkem Střechou existoval mnohem dříve, než Čech napsal první stránky Velkého dobrodružství Pepíka Střechy. Nejen tedy, že tato kniha vznikla z obrazu, který se nevešel do Dobrodružství pavouka Čendy, ale pro hlavního hrdinu si Čech vypůjčil jméno z obrazu namalovaného mnohem dříve.

Někomu by se mohlo zdát, že mnoho Čechových hrdinů je samotnému autorovi až nápadně podobných, zvláště kluci se svými kudrnatými vlasy. Čech sám říká, že to, co píše, je „koktejl toho, co jsem zažil a co jsem chtěl zažít“ (Pilařová, 2013, pořad České televize Před půlnocí). Je tedy nasnadě, že se inspiruje svým vlastním vzhledem, zároveň však i třeba vzhledem Trnkových kluků ze Zahrady. Čechovi je prý „až trapné“ (Skokan, 2013, pořad České televize Týden v regionech), jak jsou ti kluci všichni do jednoho podobní právě jemu. Vždy si říká, že v dalším příběhu bude muset být hrdina alespoň s pěšinkou. To se mu podařilo až v roce 2016, hrdina z příběhu s neobyčejným názvem A, má právě takovou pěšinku, o které Čech mluvil. Promítnutí sebe sama do postav hlavních hrdinů ve čtenářích vyvolává dvojí pocit, jeden může být touto podobností otráven, druhý v ní však pociťuje cosi důvěrně známého a lidského. Dětský (a vlastně i dospělý) recipient se svým způsobem dostává do kontaktu se samotným autorem. Výtvarníkovy příběhy se stávají rázem pravdivější, jako by skutečně vyprávěly o něčem, co se stalo.

Pavel Čech a zahrada

Čechova zahrada se objevuje snad v každé z jeho autorských knih. A nejen to, dokonce i v jeho malířské práci nalezneme mnoho obrazů s tématem zarostlé zahrady. Jako by O zahradě spolu s Tajemstvím ostrova a Dobrodružstvím Pepíka Střechy tvořily jakýsi triptych, jenž je právě propojen onou zahradou obehnanou rozpadající se zdí, do které se může člověk dostat pouze starou kovanou brankou. Není to však způsobeno cíleně. To, že se propojil svět z O zahradě, z Tajemství ostrova a Velkého dobrodružství Pepíka Střechy, je náhoda zapříčiněná Čechovým mikrosvětem, který má jasně dané obrysy. Město, zahrada či bludiště, Čech svůj svět maluje stále stejný, jen z jiných úhlů a perspektiv.

Propojení těchto tří světů bývá provázáno různými symbolickými předměty, jako jsou staré zlaté hodinky na řetízku nebo klíče. Je možné, že jde stále o tentýž klíč, jehož putování začíná kdesi v Arábii. V knize O zahradě starý František kupuje na tržnici v Arábii starý klíč, protože jej napadne, že by mohl být od rezavé branky bránící vstupu do zahrady. Když zjistí, že do zámku branky nepasuje, pohodí jej na chodník a chopí se kamene, aby zámek rozbil. V knize O klíči malý chlapec cestou do školy nachází klíč pohozený na cestě. Klidně může jít o ten samý klíč, který tam starý František pohodil. Na konci příběhu vypadne klíč chlapci z kapsy a nachází jej chlapec jiný. Ten si mohl chodit hrát ke staré továrně, kde klíč zapomněl a kde ho později našli Jindra, Toník a František.

I hodinky jako tajemný symbol prostupují všemi třemi příběhy. Zlaté hodinky leží kousek od klíče mezi předměty, které si starý František prohlíží na tržnici v Arábii. V Tajemství ostrova slouží hodinky k cestování časem, navíc patřily neznámému cizinci, který továrnu postavil a kterého Pepík Střecha zmiňuje ve Velkém dobrodružství Pepíka Střechy. Zde se hodinky také objevují, pomohou Pepíkovi na poslední chvíli, aby nespadl do Bezedné propasti, a na konci příběhu si je vypůjčí Elzevíra, aby vše dala do pořádku. Takovýchto prolínání si v Čechově tvorbě může čtenář povšimnout více, avšak nebylo cílem autora knihy spojit. Jde spíše o náhodu než úmysl (soukromý rozhovor s autorkou textu, 2016).

Příběh z knihy O zahradě, kde babička vyprávěla historku o malíři, který maloval stále stejnou tvář, až mu jednou z obrazu zmizela a pořád se toulá zahradou, naznačuje, že onou zmizelou dívkou může být Elzevíra z knížky o Pepíkovi Střechovi.  Ten se totiž při její záchraně dívá klíčovou dírkou na obraz, na kterém je ona, ale když později vstoupí do pokoje, najde tam jen prázdné plátno a za dveřmi zarostlou zahradu zalitou zlatavým světlem. Elzevíru nakonec v zahradě najde, je to tedy ona? Ta, o níž se zmiňovala babička malému Františkovi?

Tajemství ostrova za prkennou ohradou a Velké dobrodružství Pepíka Střechy je propojeno temným mlýnským náhonem. V prvně jmenované knize je mlýnské kolo příčinou Toníkova neštěstí, v knize druhé je naopak důvodem začátku Pepíkova dobrodružství.

            Čech zahradu maluje v mnoha variacích, ale vlastně je stále tatáž. Ať už jde o obraz Zahrada nebo Na konci zahrady, kde na rámu cituje Michala Ajvaze, nebo Vzpomínka na rajskou zahradu či Ve vířících se závojích sněhových vloček jsem konečně hleděl na zahradu, kterou jsem tolik roků hledal, všude je zarostlá zahrada obehnaná zdí někde uvnitř tajemného města. Nikdy zahrada není na odlehlém místě. Téměř vždy je součástí tmavého a nepřátelského města s křivolakými uličkami, vyčnívající do zasněžené či šeřící se oblohy jako malý ostrůvek radosti a naděje. Stejná atmosféra je cítit i z Čechových obrazů majáků. Majáky stojící na kopci, obehnané zdí a kolem nich nekonečný oceán nebo nekončící bludiště, jímž se mnohdy může oceán zdát.

            Vedle zahrady má Čech ještě jeden mikrosvět, který začleňuje do uliček města nebo i do samotné zahrady. Tím je labyrint či bludiště. Také jej najdeme nejen na mnoha obrazech, Labyrint pod zelným trhem, Bludiště, Zrcadlo světa nebo Tajný plán města, ale i v mnohé Čechově ilustrátorské tvorbě, např. Knížka pro dva, Velké dobrodružství Pepíka Střechy, Dobrodružství Rychlé Veverky či na Čechových ilustracích knih jiných autorů, jako je Michal Ajvaz či Angie Sageová. V roce 2014 vyšla kniha Václava Cílka, Labyrinty světa aneb o cestách ze zmatků světa do ráje srdce. Jedním z výtvarníků, kteří doplnili text o labyrintech svými ilustracemi, byl i Pavel Čech s obrazem Bludiště pro dva, který je tvořen stejnou technikou jako Knížka pro dva. Vrstvení, lepení a přetírání dlaní, obtisky a vystřihování, se kterým mu pomáhal syn František. Cílek umožnil autorům ilustrací, aby se ke svému obrazu a k labyrintu jako takovému vyjádřili. Čech zde popisuje labyrinty, které jsou součástí jeho fantaskního světa: „kamenné stěny vystavěné z žulových balvanů s vytesanými tajnými znaky porostlé břečťanem. […] Plné nástrah, propadel, slepých chodeb, s kostrami neúspěšných hledačů, kostěné pařáty svírající vyhaslé pochodně“ (Cílek, 2014, s. 58). A nějaké takovéto jsou i obrazy bludišť či labyrintů, které Čech maluje. Bludiště obestírající maják či tajemný labyrint skrytý v podzemí, na jehož konci čeká další dobrodružství.

Pavel Čech a smrt

Téma smrti, a to dokonce téma smrti dětské a vyrovnání se s ní, můžeme najít i v další dětské literatuře, např. v knize Bratři Lví srdce od Astrid Lindgrenové. V příběhu Lindgrenové i v Tajemství ostrova se lze dočíst o smrti a o životě po ní. U Lindgrenové je většina děje o životě po smrti bratra, a to v představách na smrt nemocného Karla. U Čecha se objevuje náznak toho, že takový život po smrti existuje; „Temnota… přichází pomalu, ale nakonec se v ní vše ztrácí. …světlo v dálce… A potom…“ (Čech, 2013, s. 120 ‒ 122). Dospělý bude tyto příběhy číst jinak než dětský čtenář. Stejně jako se dítěti zdá konec Bratrů Lví srdce šťastný – vždyť jsou přece oba bratři spolu v pohádkové zemi i Tajemství ostrova končí pro dětského recipienta dobře. Jindra Toníka zachránil, vrátil se pro něj v čase. A třeba se z Toníka stane onen starý pán ve Velkém dobrodružství Pepíka Střechy, převozník Antonín, který se seznamuje s Pepíkem v úplně jiném příběhu. Pro dospělého je tento Jindrův návrat však pouze metaforický, i když neméně pravdivý. Jindra skočí pro Toníka, třebaže to nemá smysl, je přece mrtvý desítky let, ale zachránit ho musí, aby měl Jindrův život cenu. Správné by totiž bylo, kdyby byl pro něj skočil už tehdy, o něco se pokusil, něco pro něj udělal. Celý život žil s pocitem, že selhal. Proto alespoň jako stařec Toníka „zachránil“. Dospělý se nevrací v čase doslova, pouze ve vzpomínkách.

Se smrtí nebo jejími různými podobami se setkáváme i v dalších Čechových knihách. Několikrát se objevuje v Dědečcích. Smrt, na kterou se čeká v příběhu Knoflík; starý muž brzy opustí svůj domov, jako Žid označen žlutou hvězdou bude odvezen do koncentračního tábora. Smrt, které se jde s pokorou vstříc v příběhu Ještě něco. Ač se zdá, že se stařík smrti bojí a snaží se před ní uprchnout, opak je pravdou. Než s ní smířen odejde, musí osvobodit ptáčka, kterého má v kleci doma. Teprve pak může pokojně vše opustit.

 Smrt jako dobrodružství je v příběhu Dárek pro pravnuka, neboť co jiného čeká na člověka po skoku z okna? Smrt číhá i v Dobrodružství pavouka Čendyv podobě Ňomury, nebo ve Velkém Dobrodružství Pepíka Střechy. Nevyzpytatelná všudypřítomná smrt v knize A. Proti nesmyslné smrti hrdinové bojují, se smrtí spravedlivou a očekávanou je hlavní postava smířena. Smrt Čechovy knihy provází jako součást každodenního života.

 

Pavel Čech indiánem

Pavel Čech, indiánským jménem Machimia, což znamená Dává mnoho, měl již od dětství rád indiány. „Pod vlivem kultovní knihy Dva divoši od Ernesta Thompsona Setona došel výtvarník a autor mnoha knih Pavel Čech k závěru, že nejlepší život vedou indiáni. To mu bylo asi jedenáct“ (Skokan, 2016, pořad České televize Týden v regionech). Kreslil si o indiánech komiksy, hrál si na ně, četl Karla Maye či E. T. Setona. Zapojuje je do své malířské, knižní (Tajemství ostrova za prkennou ohradou) či komiksové tvorby (Dobrodružství Rychlé Veverky) a jako dospělý muž se stal členem Ligy lesní moudrosti[3]. Jako dítě ve třetí čtvrté třídě se chtěl Čech prý důsledně řídit Setonovými pravidly, dnes však s realističtějším pohledem dospělého podotýká: „[…] to nejcennější na woodcraftu pro mě je, že jsou tam lidé, kterých si vážím. Že mě někdy zaplavuje pocit štěstí, jaký člověk mívá málokdy – když namaluju obraz, tak je to úplně jiný pocit, jiný druh štěstí. Tohle je pocit hrdosti, možná až pýchy, že jsem se dokázal stát součástí toho společenství, že i já jsem tam něco platný a něco mu dávám“ (Prokůpek, 2013, s. 85).

Indiáni prostupují Čechovou tvorbou stejně jako Foglarova poetika. Je patrná v nenápadných odkazech, ať už se jedná o přímé zobrazení hry na indiány, stavění týpí, střílení z luku a pomalování si obličeje vodovkami (viz Tajemství ostrova za prkennou ohradou), nebo ve způsobu přirozeného jednání, například když Pepík potřebuje osušit navlhlé sirky, schová si je do vlasů, které vlhkost vstřebají (Velké dobrodružství Pepíka Střechy), či když hlavní hrdina umí rozdělat oheň pouze pomocí dvou kusů dřeva (Dobrodružství Rychlé Veverky). „A setonovský indián pro mě zůstal ideálem duchovně orientovaného, statečného, štědrého a moudrého člověka“ (Prokůpek, 2013, s. 84).

Čech se s přáteli, kteří stejně jako on obdivují způsob života někdejších indiánů, zúčastňuje několikadenních výletů, kdy spí v týpí nebo pod širákem a s sebou nemají nic z vymožeností moderní doby. Jediné, co si povolili, je sůl kvůli dochucení jídla, které si buď uloví (ryby) nebo posbírají (lesní plody, houby). Avšak i pro sůl Čech vyrobil solničku z kosti a vyryl do ní kresbu indiána, aby byl zachován ráz přírodní atmosféry. Někteří si dokonce sami šijí oblečení, stejně tak boty, indiánské mokasíny. Obrazy maluje Čech olejovými barvami, avšak na pláště, týpí a tváře používá přírodní barvy, které si sám připravuje z hlinek z kaolinového lomu v Rudicích. Tam jsou „ložiska žluté a růžové, a když se ta žlutá přepálí, je z ní nádherná červená“ (Skokan, 2016, pořad České televize Týden v regionech). Čech si takto například pokreslil plášť ze zvířecí kůže, kde zobrazil cestu svého života. Použil k tomu dokonce kostěné štětce, které si sám vyrobil.

Myšlenka žít v souladu s přírodou jako indián je Pavlu Čechovi velmi blízká. Seton svojí filosofií určil ty vlastnosti, které je dobré tříbit pro soulad člověka s člověkem a s okolní přírodou. Hra na indiány, které se Čech s velkým zanícením věnoval jako malý chlapec, v něm přetrvala až do dospělého věku. Hodnoty vyznávané indiány jsou rozpoznatelné v jeho obrazech i jeho knihách, snaží se je nenásilně předat v komiksových příbězích o Rychlé Veverce. Tyto etické ideály, které se příliš neliší od těch, jež byly sdělovány Foglarovými příběhy, pak Čech svojí prací předává dál jako pomyslnou štafetu.

 

Shrnutí

Zarostlé zahrady, zšeřelé labyrinty uliček, tajemné ostrovy – to vše jsou prostory pro klukovská dobrodružství a tajemství. Tajemství nezřídka spojené s dospíváním v podobě iniciace, kde jsou dívky v roli zasvětitelek či průvodkyň do světa dospělých. Čechovou tvorbou prostupuje romantická nostalgie, zároveň i nezvratná osudovost, kdy další dění příběhu ovlivní jediný nepatrný moment. Jsou to každodenní okamžiky a lidská rozhodnutí, která mohou změnit celý život. A Čechovy knížky jsou samy o sobě oním magickým objektem, který dokáže dětského čtenáře celoživotně ovlivnit.

 

Literatura

Adamovič, I. (2013). Příběhy zapadané prachem. Bel Mondo, s. 46.

Cílek, V. (2014). Labyrinty světa. Praha: Albatros, s. 58.

Čech, P. (2013). Tajemství ostrova za prkennou ohradou. Havlíčkův Brod: Petrkov, s. 120 – 122.

Julínková, K. (2017). Literární a ilustrátorská tvorba Pavla Čecha (Diplomová práce). Brno: PdF MU.

Kourová, P. (2011). Nejvíc mě ovlivnili Foglar a Seton. Xantypa, s. 112.

Kubíčková, K. (2015). Z hasiče úspěšný výtvarník. Víc času jsem stejně kreslil, než hasil, říká. [on-line, cit 2017-03-10].

Pilařová, P. (2011). Tajemství ilustrace. [on-line, cit 2017-03-10].

Pilařová, P. (2013). Pavel Čech, ilustrátor: Oceněný dětský komiks. [on-line, cit 2017-03-10].

Prokůpek, T. (2004). Prostě maluju. Aargh!, Brno: Analphabet Books, s. 6.

Prokůpek, T. (2013). Zooom 2 – Pavel Čech. Brno: Analphabet Books, s. 84 – 85.

Skokan, Z. (2016). Vzpomínky na léto 1983. [on-line, cit 2017-03-10].

Skokan, Z. (2013). Malované světy Pavla Čecha. [on-line, cit 2017-03-10].

 

Soukromý rozhovorem autorky článku s Pavlem Čechem ze dne 9. 2. 2016.

 

Mgr. Karolína Julínková vystudovala obor Učitelství 1. stupně ZŠ na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzitě v Brně. Tento článek v upravené podobě je součástí její závěrečné diplomové práce Literární a ilustrátorská tvorba Pavla Čecha (2017).

Kontakt: karolinavitikova@seznam.cz

 

[1] Čech získal cenu Muriel za komiks v letech 2010 (Tajemství ostrova za prkennou ohradou), 2011 (Dědečkové), 2013 (Velké dobrodružství Pepíka Střechy); Magnesia litera v roce 2013 (Velké dobrodružství Pepíka Střechy), Zlatá stuha v roce 2013 (Velké dobrodružství Pepíka Střechy), 2014 (Dobrodružství Rychlé Veverky) a 2016 (A)

[2] PROKŮPEK, Tomáš. Prostě maluju.  Aargh!, 2004, č. 5, s. 6.

 

[3] Liga lesní moudrosti je nezávislá samostatná organizace sdružující chlapce a dívky, muže a ženy každého věku se zájmem o woodcraft, což je výchovné hnutí, které vytyčil počátkem 20. století americký spisovatel, malíř, přírodovědec a pedagog Ernest Thompson Seton.