Když se žáci učí v pátek odpoledne

10. 11. 2019 Eva Nováková, Veronika Rodová

Tuto reportáž jsme pořídily na přelomu března a dubna letošního roku v 5. Szkole Podstawowej v Krakově, kde jsme byly na výukovém pobytu v rámci programu Erasmus+. Naše kolegyně z pedagogické fakulty, dr. Joanna Żądło-Treder, nás vzala na náslechy studentů v rámci praktické přípravy budoucích učitelů 1. stupně. Náslechy začínaly v pátek v jedenáct hodin dopoledne a očekávaly jsme, že půjde o běžné seznámení s chodem školy: možná nahlédneme do nějaké třídy, případně prohodíme několik slov s učiteli. V českých školách v tento čas už všichni myslí na blížící se víkend a jsou už jednou nohou ze školy venku. V Polsku tomu ale bylo úplně jinak. Šlo o třídu se sportovním zaměřením, kde je dopolední čas věnován intenzivnímu tréninku ‒ škola se specializuje na plavání a sportovní gymnastiku. Výuka začíná teprve  ve zmiňovaných 11 hodin. Byly jsme v první třídě, kde s paní učitelkou Ywonou Żochowskou pracovalo čtrnáct dětí ve věku šest až sedm let.

 

První hodina výuky

Paní učitelka na začátku dětem napínavým hlasem sdělila, že dnes jim neprozradí téma práce, že na něho musí přijít samy podle věcí, které má v tašce. A tak se všichni sesedli vzadu za lavicemi, aby si mohli prohlédnout to, co paní učitelka z papírového sáčku vysypala: dentální nit, tuhé mýdlo, dva hřebeny, gumičku do vlasů, kartáček na zuby, pastu, tekuté mýdlo, žínku v podobě rukavice…  

Během krátké chvíle bylo jasné, že nejde o prázdný efekt na začátek. Učitelka Ywona vedla diskusi promyšleně a přitom přirozeně, pozorně dětem naslouchala a zároveň dokázala didakticky důsledně pracovat s obsahem. Bylo zřejmé, že před sebou máme mistra. Způsob kladení otázek, volba slov i vyjadřovacích prostředků dovoloval dětem, aby zůstaly autentické, aby odpovědi promýšlely a aby je opíraly o své zkušenosti. Ywona se dětí zeptala, co mají věci společného a jestli by někdo dokázal pojmenovat celou skupinu věcí jedním či dvěma slovy, zda by vymyslely slovo, které by všechny věci obsáhlo. Návrhy s dětmi kriticky prověřovala. Neúnavně kladla otázky, které podporovaly společné uvažování a výraz její tváře vyjadřoval nehraný zájem o to, co žáci vymýšlejí, jak přemýšlejí, jak odpovídají. Nechala děti popisovat jednotlivé vlastnosti předmětů a nakonec položila otázku, která je navedla správným směrem: „K čemu se věci využívají?“

Mohly jsme pozorovat, že třída, ač šlo o prvňáčky, má jasně nastavená pravidla společné komunikace, které děti dokáží přirozeně používat. Neskákaly si do řeči a když s nějakým výrokem souhlasily, tleskly. Třepáním rukou vyjadřovaly nesouhlas. Tlesknutí bylo výrazné, jasné a děti se většinou shodovaly v rytmu, vlastně odráželo jejich vnitřní přesvědčení, souhlas v jejich hlavě. Umožňovalo vést debatu na více rovinách, přemýšlet o podstatě myšlenek a nezdržovat se maličkostmi. Udržovalo diskusi v chodu a patřičném rytmu, pomáhalo váhavým a nejistým. 

Po chvíli učitelka Ywona vybrala rozpočítadlem tři děti. Každému dala malou barevnou obruč a požádala je, aby se pokusily věci, které před nimi ležely, roztřídit a umístit do těchto tří kruhů. Ostatní spolužáci je při práci sledovali. Následovala diskuse o způsobu rozdělení ‒ kritériích třídění ‒ předmětů i o tom, k čemu jednotlivé předměty slouží a jak se používají. Děti se shodly, že všechny slouží k tomu, abychom dbali o své tělo. Jsou rozděleny podle části těla, o kterou pečují, takže v jednom kruhu leží věci, které se týkaly péče o vlasy, ve druhém byly věci, které se týkaly péče o tělo a třetí kruh obsahoval předměty pečující o zuby. Učitelka dál kladla otázky, na které děti zaujatě a s chutí odpovídaly. Diskuse se týkala toho, proč je třeba dbát o jednotlivé části těla, jak často a ve kterou denní dobu pečují o své zuby:

„Kdo si myje zoubky jednou denně?“

„Já.“

„Aha. A kdy si je myješ?“

„Večer.“

„Kdo si myje zuby jinak často?“ Děti se hlásí.

„A kdo by mi dokázal vysvětlit, co znamená slovo nejméně?“

Následovala diskuse o příslovcích časové frekvence. Poté učitelka vrátila pozornost dětí zpět k tématu zubní hygieny, zajímalo ji, co dalšího k mytí zubů používáme. Odpověď totiž ležela dětem přímo před očima, ve třetím kruhu byla zubní nit. Jedno z dětí si vzpomnělo, jak ve škole probíhala tzv. fluorizace. Tak se dostaly k detailům čištění zubů:

„Kolik pasty si dáváte na kartáček?“

„Já si dávám pastu po celé ploše.“

„Kdo si dává pastu po celé ploše jako Michal?“ Děti se hlásí.

„A kdo méně?“

Učitelka dětem vysvětlila, že existují různé druhy kartáčků, podle tvaru a velikosti hlavice. Podle toho je třeba odměřovat objem pasty, množství si odměřovaly podle velikosti posledního článku malíčku.

„Děti, a kdy si vyměňujeme kartáček?“

Poučila je, že ideální čas je každé tři měsíce nebo když je už kartáček roztřepený. Přitom se ptala, jak děti rozumí slovu nejméně a významu spojky nebo, kterou zde chápaly ve smyslu disjunkce nikoli však ostré disjunkce.

„Víte, jak se jmenuje doktor, který se stará o zoubky?“

Děti věděly, že zubař. Učitelka však použila jiné, cizí slovo: „Stomatolog.“

„Teď vám přečtu básničku o jedné holčičce, která si nechtěla čistit zoubky.“ Učitelka Ywona vybrala básničku Jana Brzechwy o holčičce Natálce.

„Co s takovou holčičkou, co si nechce mýt zuby?“ ptá se učitelka vážným tónem, kterým však mimoděk naznačuje, že děti jsou v tu chvíli jejími spojenci a že se jich nechuť k mytí zubů netýká. Načež děti vyzvala, aby se vrátily na svá místa do lavic. Současně požádala jednu dívku jménem Růženka, aby uklidila věci, se kterými pracovali, zpět do papírové tašky. Další holčička jde Růžence sama od sebe pomoci. Mezitím učitelka zapnula interaktivní tabuli.

„Teď vám pustím film o návštěvě stomatologa. Ale nejdříve mě zajímá, kdo nerad chodí k zubaři? Já se totiž zubaře moc bojím.“ Celá se schoulila a trochu se i třásla. „Kdo z vás nerad chodí k zubaři? Kdo se bojí? A kdo z vás se nebojí? Proč se nebojíš? Kdo se nebojíte, mohli byste nám říct, co udělat, abychom se také nebáli?“

Nebojácní ostatním svěřují důvody, proč se nebojí chodit k zubaři:

„Mně nic nedělali.“

„Já jsem dostal od pana doktora dárek.“

„Já se nebojím, protože ten zubař, co k němu chodím je můj strýček.“

Učitelka poznamenala: „To je dobré, mít v rodině stomatologa.“

Během debaty vyšlo najevo, že někteří k zubaři pravidelně nechodí. Nakonec se všichni shodli, že je lepší chodit k zubaři pravidelně, protože když se děti budou o své zuby dobře starat, je velká naděje, že návštěva bude krátká a je malá pravděpodobnost, že by jim zubař dělal něco moc nepříjemného. Paní učitelka věc shrnula: „Raději to tu chvíli vydržím, aby to jinak nebylo horší.“ Pak prošla třídou a s těmi, co chodí k zubaři, si vítězně plácla do dlaně.

Po zhlédnutí filmu Zdravé zoubky, který ukazoval, jak probíhá zubařská prohlídka a jaké nástroje stomatolog používá, se učitelka Ywona dětí zeptala, zda to u jejich zubaře probíhá podobně. Chvíli si povídaly, co je stejné a co zažily jinak, většina žáků přispěla nějakým zážitkem či osobním postřehem. V tu chvíli jeden chlapec spadl ze židle, protože se houpal. Ywonu to nevyvedlo z míry, jen věcně poznamenala: „Tak tohle byla reakce na to, cos Jašku viděl na videu.“ Jednalo se totiž právě o toho žáka, který dosud nebyl u zubaře. Pak se zatvářila vážně a řekla: „Jašku, musíš být na sebe opatrný. Nehoupej se na židli, protože to je nebezpečné. Udělal sis něco?“ Chlapec vrtí hlavou, že ne. Po chvíli se však ukázalo, že mu teče krev, a tak mu Ywona dala kapesník a vyhlásila přestávku. Všichni společně odcházejí na oběd.

 

Druhá hodina výuky

Asi po dvaceti minutách se děti společně s učitelkou vrátily do třídy a sedly si do lavic. Učitelka zahájila výuku diskusí o jídle, které právě všichni snědli a zmínila, že po jídle zůstávají zbytky jídla mezi zuby, a proto je dobré si po jídle zuby čistit. A k tomu právě dobře slouží zubní nit. Požádala děti, aby si sesedly do skupin, ve kterých pracovaly v první hodině. Každá skupina dostala maketu zubů, které představovaly plata na vajíčka. V prohlubních byla přilepená barevná plastelína jako zubní nečistoty a zbytky jídla. Na oběd byly těstoviny, takže se shodli, že světlá plastelína je jako těstoviny, červená je jako rajčata, žlutá a černá jsou jiné nečistoty. Každý žák ve skupině dostal kousek provázku jako zubní nit. Ywona všem ukázala, jak provázek namotat na prsty a jak s ním manipulovat, abychom nalepené nečistoty odstranili. Děti to pak zkoušely ve skupinách na svém modelu znečištěných zubů. Nakonec každý obdržel kousek skutečné zubní niti, aby si mohl udělat představu, jak se liší od obyčejného provázku. Děti zjistily, že je tenčí a hůře se s ní manipuluje. Učitelka dětem řekla, že pokud chtějí, mohou požádat rodiče, aby jim zubní nit koupili. Někdo poznamenal, že je drahá. Paní učitelka odpověděla, že zase tak drahá není, protože v krabičce je hodně, moc a moc metrů.

Poté učitelka stočila diskusi k myšlence, kterou otevřela po návratu z oběda, tj. jak je možné ošetřit si zuby po jídle, když nemáme zubní kartáček. Děti napadlo, že si můžeme vypláchnout pusu vodou. Ywona je tedy vzala za slovo a společně si šli na záchod vypláchnout ústa. Když se seřadili u dveří třídy,  ještě si všichni „na sucho“ ukázali, co budou s vodou v ústech dělat. Jeden chlapec napodoboval kloktání a Ywona ho upozornila, že takhle by si zuby nevyčistil. Děti se do třídy vrátily osvěžené a v dobré náladě. Učitelka je rozdělila do nových skupin. Nyní dostaly text, který pro ně vytvořila. Upozornila je, že jim možná přijde legrační, protože se jí moc nepovedl. Až si věty přečtou, mohou se mu nejdříve zasmát, ale pak by jí zajímalo, co je ve větách špatně a jak by to šlo napravit.

 

Čistím si zuby vlasy alespoň dvakrát za rok denně.

Každý den si čistím krk zuby dentální nití.

Pravidelně plavu chodím k zubaři veterináři.

Omezuji hraní konzumaci zeleniny a sladkých nápojů.

 

Když si děti text přečetly, otázala se, zda mají nějaké návrhy, co by bylo třeba s textem udělat, jak ho napravit.

„Ano? Tak do práce!“

Připomněla pravidlo, že když bude skupina hotová, postaví se. Po chvíli soustředěné práce každá skupina přednesla, k čemu společně dospěli. Všichni poznali, že jsou v textu přebývající slova, která nedávají smysl, a tak je bude třeba změnit nebo odstranit. Následovalo společné upravování vět a škrtání slov. Návrhy žáci probírali postupně, každá skupina jednu větu. Ostatní tlesknutím vyjadřovali, zda s větou tak, jak ji vytvořila daná skupina, souhlasí. Děti se ve čtení střídaly napříč skupinami. Jedna skupina vytvořila větu: Pravidelně chodí do obchodu. Děti se shodly, že je to pravdivá informace, ale k jejich tématu se lépe hodí věta o zubaři. Jedna skupina se nezapojovala. Učitelka reagovala:

„Škoda, že jsme neslyšeli ani Bašu, ani Malgorzatu, ani Michala. Malgorzato, přečti, co jste vymysleli.“

„Děti, co to znamená, když se řekne poněkud málo? A co to znamená pravidelně? A kdo by mi dokázal vysvětlit význam slova často?  Děti hledaly odpovědi a vymýšlely možnosti.

„Co byste odpověděli na otázku jak často?“

„Dvakrát do roka.“

„Jednou za rok.“

„Jednou za měsíc.“

„Kdo z vás by přečetl všechny věty ve správné podobě?“ Jeden žák čte. Souhlasíte? Třída tlesknutím vyjadřovala souhlas. Pak se žáci vrátili na svá místa do lavic.

„Nyní víme, z kolika vět se text skládá. Podle čeho se pozná začátek a konec věty?“

Jeden žák navrhnul, že se věta pozná podle tečky na konci. Jiný dodal, že ve větě je velké písmeno. Paní učitelka chtěla vědět:

„Kde ve větě?“

„Vždy na začátku.“ odpověděl chlapec.

„Může být i uprostřed?“

„Ne.“ nechal se chytit chlapec. Jiného napadlo: „Ve větě může být jméno! To pak je velké písmeno i jinde než na začátku.

Učitelka nyní otočila tabuli, a na ní měla napsané tři věty z textu na papíře. V každé větě bylo jedno ze slov zakryto papírem.

„Nejprve si text přečtěte potichu, jen očima, a zjistěte, která slova jsou zakryta.“

Když měli všichni přečteno, vyvolávala děti a ty měly vždy přečíst celou větu, včetně zakrytého slova. Pokaždé se znovu ptala, které slovo bylo pod papírem. Nechala slovo dětmi vyhláskovat, určit počet hlásek a nadiktovat po písmenkách. Hlásky, co jí žáci diktovali, psala na tabuli. Pak znovu určovali počet písmen a slabik, což graficky zaznamenávala, dělala obloučky pod jednotlivými slabikami a kroužkovala hlásky, které jsou v polštině vyjádřeny dvěma písmeny. Znovu se vrátili k celým větám. Učitelka plynulým pohybem jela rukou po větě a děti ji měly zastavit slovem stop, když ruka došla na konec věty. Přitom děti trochu zkoušela. Záměrně měnila rychlost pohybu. Někdy, když výrazně zpomalila, některé děti křikly: „Stop!“ uprostřed věty. Vzápětí si chybu uvědomily a opravily se.

Načež křídlo tabule s napsanými slovy zakryla a děti měly za úkol přepsat všechny tři věty do sešitu i se slovy, která byla ukryta pod papírem. Zde nastal první projev únavy, některým žákům se nechtělo psát, což vyjadřovali hlasitým protestem. Nakonec se ale všichni do psaní ponořili. Kdo byl hotov, donesl sešit paní učitelce, která úkol zkontrolovala. Pokud měli v textu nějakou chybu, šli si text opravit. Kdo byl s prací hotov, dostal papír s šifrovacím úkolem. V soustavě souřadnic byla na jedné ose písmena a na druhé číslice. Příslušná pole šachovnicového grafu bylo třeba vybarvit zadanou barvou podle uvedených souřadnic. Děti učitelku upozornily, že způsob umístění číslic a písmen není přesný, čísla i písmena se nacházela na úrovni čar a nikoli na úrovni pole, které čáry vytvářely. Ywona řekla, že úkol dokončí doma. Je třeba dát pozor, protože kódy označující pole nejsou označeny přesně, ale že věří, že si s tím všichni poradí.

 

Třetí hodina výuky

Nyní paní učitelka přinesla ošatku s ovocem. Děti nejdříve vnímaly vůni plodů a popisovaly, co cítí. Poté se zeptala, jaké ovoce je v ošatce. Vyzvala jedno z děvčat, aby šlo spočítat, kolik je tam jablek. Dospěla k číslu devět. Kontrolu prováděly všechny děti. Přišly k ošatce a každý si jablka spočítal. Někdo jablka počítal pouze pohledem, někdo si na ně ukazoval, jiný se jich dotýkal. Stejným způsobem zjistily, že v ošatce jsou čtyři hrušky. Teď se rozdělily do skupin a měly vymýšlet otázky, které by se k obsahu košíku hodily.

„Kolik je všeho ovoce dohromady?“

„Jakou barvu mají jablka?“

„Kolik je v košíku jablek?“

„Jakou barvu mají hrušky?“

Když byly nápady vyčerpány, Ywona se zeptala, které z otázek se týkají matematiky. Děti odpověděly, že to byla první a třetí otázka. Teď učitelka začala jakoby přemýšlet nahlas: „Která z otázek ukrývá matematický problém, který musíme vyřešit, co myslíte?“

Někdo navrhnul, že to je otázka, kolik máme jablek. Učitelka oponovala, že to už přece víme, je jejich devět.

„Kolik kusů ovoce je v koši?“, navrhnul jiný žák.

„Ano, to musíme zjistit,“ řekla Ywona.

„Jak by mělo vypadat zadání takové úlohy?“

Padaly různé návrhy: „Ella měla devět jablek a koupila si ještě čtyři hrušky.“ „EIla měla devět jablek a Jašek donesl čtyři hrušky. Kolik měli dohromady ovoce?“

Dál pokračovali v zadní části třídy. Jablka byla v jednom košíku a hrušky ve druhém. Paní učitelka sesypala hrušky a jablka dohromady. Děti měly teď vymýšlet otázky tak, aby se vztahovaly k tomu, co vidí v košíku. Jeden vymyslel otázku: „Kolik je ovoce dohromady?“ Učitelka se zeptala: „Kde?“ Dítě doplnilo: „V košíku. Kolik je v košíku dohromady ovoce.“ Načež děti zjišťovaly celkový počet kusů ovoce v košíku počítáním po jedné. Pak učitelka situaci změnila. Do košíku dala devět jablek a zeptala se dětí, kolik musí dodat hrušek, aby tam měla deset kusů ovoce.

„Jednu!“

„Takže teď máme v jednom košíku deset kusů ovoce a tři kusy ve druhém. Kolik máme ovoce v obou košících?“

„Třináct!“

V tuto chvíli bylo jasné, že vyvození sčítání v číselném oboru do dvaceti s přechodem přes základ deset nebude v této třídě zavedeno formálně. Situaci dále proměňovala, děti ji modelovaly pro devět jablek a tři hrušky, osm jablek a čtyři hrušky. Když bylo jasné, že děti situaci pochopily a už všichni odpovídali správně, šli si sednout do lavic a zapsat to, co viděli. 

Bohužel v tuto chvíli jsme musely školu opustit a vyrazit na autobus do Brna. Doufáme, že se nám podařilo zachytit jedinečnou atmosféru výuky: partnerské zaujetí, s jakým učitelka Ywona k dětem přistupovala i důslednou smysluplnost, se kterou je naváděla do dalších a dalších úrovních a souvislostí jejich uvažování. Zároveň měla výuka přirozený rytmus a spád, až jsme chvílemi měly pocit, že sledujeme dobré divadelní představení, že jsme více diváky dobře provedené divadelní hry než nečekanými návštěvníky odpolední páteční výuky.

 

 

Mgr. Veronika Rodová, Ph.D. absolventka oboru historie – archivnictví a dramatické výchovy na Filozofické fakultě UJEP v Brně. Pracovala jako učitelka dějepisu, pedagog ve Středisku volného času Lužánky a odborný asistent v Ateliéru Divadlo a výchova na Divadelní fakultě JAMU Brno. V současné době působí na Katedře primární pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Je členem redakční rady časopisu Tvořivá dramatika a vedoucí redaktorkou časopisu Komenský. Je autorkou knihy Dramatická výchova ve službách dějepisu (Masarykova univerzita 2014) a spoluautorkou publikace Dramatická výchova v kurikulu současné školy (Portál 2008). 

 

Kontakt: rodova@ped.muni.cz

 

Mgr. Eva Nováková, Ph.D. je absolventka oboru Učitelství pro 1. stupeň základní školy a oboru Učitelství matematiky pro 2. stupeň základní školy na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Na Univerzitě Palackého absolvovala v roce 2005 doktorské studium v oboru Pedagogika. Učila pět let na základních školách v Přerově a v Brně. Je odbornou asistentkou katedry matematiky Pedagogické fakulty MU v Brně. Její odborné zaměření je orientováno na problematiku matematické pregramotnosti v mateřské škole a matematického vzdělávání v primární škole. Je autorkou řady publikací a příspěvků na odborných konferencích.

 

Kontakt: novakova@ped.muni.cz

 

Více článků

Přehled všech článků