Čest výjimkám?

listopad 2022 Adam Veřmiřovský

O výjimkách toho bylo napsáno mnoho. Jelínek argumentuje výčitkou (Dokulil/Jelínek 1967, s. 626n.), Sgall přejímkou (2014, s. 150). Ať ta slova žáci a vyučující píší jakkoli, zásadní nakonec je, které z nich používají jako komunikační strategie.

Pokud by se výčitka odvozovala od nedokonavého slovesa vyčítat, máme hotovo, ovšem sám Jelínek (1967, s. 628) zmiňuje, že výčitka je odvozena od dokonavého vyčíst (nikoli „vyčíst něco někomu z výrazu tváře“, ale „vyčíst někomu něco, tj. vmést jim to do tváře“).

Všimněme si formy, tj. posunu v délce samohlásek ypsilon a jota. Samohláska v předponě se prodlužuje u podstatných jmen odvozených od dokonavých sloves (napsat — nápis). V opačných případech lze doložit odvození od slovesa nedokonavého: dobírka (dobírat), ale také případy sporné: nabídka (nabídnout?). Klíčový je zde tedy obvykle vid motivujícího slovesa. U výčitky je vid dokonavý (vyčíst), u výjimky je nedokonavý (vyjímat), podobně jako přejímka (od přejímat). Zasněme se spolu s profesorem Sgallem a představme si, že výjimka by vůbec nemusela být výjimkou, nýbrž pravidlem (*vyjímkou).

Z komunikačního hlediska výčitky je zásadní záměrnost mluvčího a příjemce. Mluvčí může záměrně něco příjemci vyčíst (Pořád si zapomínáš přezůvky!), ten si toho přitom nemusí všimnout, anebo výčitku ignorovat. Naopak v situaci, kdy se o záměrnou výčitku nejedná, si promluvu může příjemce jako výčitku interpretovat mylně (ty na porady nechodíš). Odlišit konstatování faktu a výčitku nemusí být snadné. Jedná se o intonaci mluvčího či rozpoložení posluchače (pocit viny?). Někdy může být na pováženou, zda si příjemce (e-mailu) výčitku do textu nepromítá sám, odpovídá-li: Budete-li se mnou komunikovat takovýmto tónem, pak nebudu odpovídat. Ale to už jsme u škály upozornění, varování, výhrůžka (či vyhrůžka). Či výhružka? A o tom zase příště.

Zdroje

Jelínek, M. (1967). Jména dějová In: F. Daneš, M. Dokulil, & J. Kuchař (Eds.), Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen. Praha: Academia.

Sgall, P., & Panevová, J. (2014). Jak psát a jak nepsat česky. Praha: Karolinum.

Mgr. Adam Veřmiřovský, Ph.D.,

Katedra českého jazyka a literatury

Pedagogická fakulta MU