Druhy dřevin

Základní druhy dřeva

Jehličnaté dřeviny – např. smrk, jedle, borovice, modřín, douglaska, jalovec, tis

Listnaté dřeviny - např. dub, jasan, akát, jilm, buk, platan, habr, lípa, javor, bříza, topol

 

Jehličnany jsou třídou nahosemenných rostlin. Zvláště v zahradnickém slangu se nazývají konifery. Patří k nim dřeviny, označované laicky jako jehličnaté stromy.

Většina jehličnanů jsou stálezelené neopadavé rostliny. Mají stromovitý i keřovitý vzrůst, jehlicovité nebo šupinovité listy. V listech i kmeni jsou obvykle pryskyřičné kanálky. Tvoří samčí a samičí šištice.

Jehličnaté dřeviny jsou vývojově mnohem starší než listnaté stromy. Rostou především v mírnějším pásmu a jejich rozšíření sahá daleko na sever a vysoko do hor. Většina druhů má pravidelnou a velmi hustou korunu a tmavou barvu.

Listnaté stromy:

Listnaté stromy jsou stromy, které nesou listy. Většina listnatých stromů je opadavých, jakobříza, jasan, buknebo javor, ale některé, jako planika (Arbutus), jsou i vždyzelené. Známé listnaté stromy patří hlavně mezi krytosemenné dvouděložné rostliny, ale některé jsou i jednoděložné.

Tvrdé a měkké dřevo

Dřevo je a bylo pro lidi velmi důležitým materiálem. Každý druh dřeva má svoje zvláštní vlastnosti, což ovlivňuje možnosti jeho využití. Měkké dřevo je takové, které se snáze opracovává, pochází většinou z jehličnatých stromů, zatím co tvrdé dřevo se získává hlavně z listnatých stromů. Krom několika výjimek měkká dřeva podléhají hnilobě snáze než tvrdá. Tento jev však lze omezit pomocí vhodného ošetření dřeva.

 

Význam

Řada druhů se pěstuje jako okrasné soliterní stromy v parcích a zahradách. Měkké dřevo z kmenů má široké použití jako stavební materiál, pro výrobu nábytku a v minulosti bylo používáno v konstrukcích letadel. Dřevní hmota je též surovinou pro výrobu celulózy, zejména pro potřeby papírenského průmyslu. Pryskyřice z těchto stromů dříve sloužila pro výrobu smoly a terpentinu. Dřevo a šištice jsou dobrým palivem.

 

Nejrozšířenější jehličnany u nás:

Smrk:Vždyzelené stromy obvykle dosahují mohutného vzrůstu, s přímou korunou většinou kuželovitého nebo válcovitě kuželovitého tvaru. Kůra je drsná, šupinovitého vzhledu. Větve jsou přeslenovitě uspořádány. Jehlice jsou ploché nebo čtyřhranné s jedním cévním svazkem. Po jejich opadání jsou větvičky velmi drsné, což je jedním z hlavních rozlišovacích identifikačních znaků tohoto druhu od ostatních jehličnanů. Samčí šištice vyrůstají v paždí jehlic na loňských větvičkách, samičí šištice na konci loňských větviček, většinou ve špičce koruny.

Jedle (Abies) je z čeledi borovicovitých. Jde o vždyzelené jehličnaté stromy s rovnými kmeny a větvemi v přeslenu. Jehlice jsou většinou dvouřadé, hřebenitě uspořádané, na vrcholu vykrojené. Šišky na větvích nevisí, ale vyrůstají směrem nahoru, ve stáří se rozpadají. Rod zahrnuje podle různých pojetí 40–55 drůhů, které jsou seskupeny do několika sekcí.

Borovice (Pinus) je z čeledi borovicovité. Jeho zástupci jsou světlomilné vždyzelené stromy, ojediněle keře, nenáročné na půdu a na vláhu. Některé dorůstají až do výšky 100 m, jiné mají habitus vysloveně keřovitý (klečovitý), např. borovice kleč. Kořeny mají většinou hlavní kůlový kořen, který se větví na mnoho postranních kořenů. Stáří borovic bývá různé podle druhů, nejstarší nejen mezi borovicemi, ale i mezi všemi žijícími organizmy je borovice osinatá, jejíž dosud žijící exempláře jsou staré téměř 5.000 let (!).

Borovice rostou od mořské hladiny až do výšky 4000 m n. m. Většinou tvoří rozsáhlé lesy, mnohé vystupují až k horní hranici lesa.

Borovice obecně patří mezi hospodářsky nejdůležitější jehličnaté dřeviny. Především poskytují většinou velmi kvalitní dřevo a velký význam mají i v zahradní architektuře. Dříve sloužily i jako zdroj balzámového oleje (terpentinu), který se získával tzv. smolařením. Z něj se extrahovala např. kalafuna a terpentinové silice, užívané jako rozpouštědla k ředění barev nebo v lékařství (inhalace, léčba TBC apod.).

Příklady listnatých stromů:

Dub -jsou dlouhověké, pomalu rostoucí stromy s tvrdým dřevem. Listy jsou obvykle jednoduché laločnaté, v mírném pásu většinou v zimě opadávají, v subtropech rostou i druhy stále zelené. Květy jsou jednopohlavní.

Na většině území České republiky rostou dub zimní (Quercus petraea) a dub letní (Quercus robur). Tvrdé dubové dřevo se používalo po staletí k výrobě trámů, podlah i nábytku. Sudy, ve kterých zraje víno nebo i další alkoholické nápoje, jsou vyrobeny z dubového dřeva. Korek získávaný z korkového dubu se používá k výrobě zátek.

Lípa:

Lípa (Tilia L.) je rod opadavých stromů. Listy jsou střídavé, srdčité, čepel pilovitá až zubatá.

Literatura:

 

Charakteristiky různých dřevin

Lípa (Tilia)

stříbrná, srdčitá, evropská
Lípa srdčitá se pro svou starobylost a majestátnost stala národním symbolem. Smetanově až žluto či šedobíle zbarvené, poměrně pevné, měkké dřevo je stejnoměrně husté. Všechny druhy mají listy na rubu chlupaté, v úhlech žeber bělochlupaté. Lípa mívá větve vzpřímené, hladké, silnější a starší kmen je podélně rozpuknutý.
Lípa je oblíbeným materiálem pro řezbáře. Po kvalitním vysušení se dřevo nebortí a málo sesychá. Dobře přijímá lepidlo, dobře se tónuje a moří. Lze je čistě řezat dláty, a to i přes vlákna.
Mladší strom je na řezbu měkčí, starý strom je tvrdší. Mladá lípa je bílá, starší kmen je šedý, mrakatý nebo zažloutlý. Starší stromy snesou dobře omlazování - řez silnějších větví. Dřevo lípy není příliš trvanlivé a musí se chránit zejména před červotočem.

Olše (Alnus glutinosa)

šedá, lepkavá
Setkáváme se s ní na březích potoků i řek, poněvadž zde nachází vhodné prostředí, čerstvé až vlhčí půdy. Snáší i několika měsíční zaplavení stojatou vodou. Olše je statný, až 35 metrů vysoký strom. Její listy jsou pilovité, opakvejčité, nahoře rovné, až mírně vykrojené, lesklé, v mládí lepkavé.
Dřevo je žluté, někdy narůžovělé až šedooranžové. Na čerstvých plochách řezu dřevo se přebarvuje okysličením sytě oranžově až červeně, ale potom hnědne. Je stejnoměrné, bez výrazných letokruhů a barevně odlišeného jádra.
V řezbářství je hned po lipovém nejoblíbenější. Je měkké, lehké, málo pružné a snadno se štípe. Dá se řezat dláty i přes vlákna. Dobře přijímá lepidlo, velmi snadno se barví, je používáno k imitaci cizích dřev.
Jeho jedinečnou vlastností je trvanlivost pod vodou, kde po čase zčerná a „zkamení“. V rukodělné řemeslné výrobě se olšové dřevo využívá na nádobí.

Bříza

Dřevo břízy je smetanově bílé, někdy našedlé, nahnědlé i narůžovělé, bez lesku. Je stejnoměrně husté, středně tvrdé, pevné, dobře se ohýbá. Dobře se moří i přijímá lepidlo. Vzrostlé silné kmeny se krájejí i na dýhy. Za syrova se řeže (dláty) mnohem lépe než po vyschnutí. Jako ostatně většina dřev.
Špatně odolává vlivu počasí, podléhá zvláště hnilobě a houbám. Při sušení na vzduchu proschne bez prasknutí na obvodu i v kulatině (do průměru cca 15 cm), proto je odedávna mají v oblibě především soustružníci.

Ořech

black walnut, juglans regia
Ořechové dřevo je velmi ceněné, zvláště o starší, zdravé a silné stromy mají velký zájem dýhárny. Běl má šedobílou, někdy s jasně žlutými skvrnami na okrajích směrem k lýku. Jádro je proměnlivé, ale většinou tmavohnědé. Bývá černě ohraničeno a barva závisí na půdních podmínkách. Je tvrdé a pevné, díky obsahu třísla poměrně trvanlivé. Dobře se obrábí, ohýbá, soustruží i řeže dláty. Odedávna se používalo k dýhování i vykládání (intarzie).

Topol

Topolové dřevo je měkké, řídké, nepříliš pevné, na řezu chlupaté. Je lehké. Dobře se moří a přijímá všechny druhy lepidel, protože hodně saje.
Dobře vyschlý se dá použít jako obklad do suchých saun, neuvolňuje pryskyřici.

Smrk

Dřevo smrku je smetanově bílé až nahnědlé, s výraznými letokruhy. Na všech třech řezech (příčný, podélný, tečný) snadno zaznamenáme zřetelné barevné odlišení jarní a letní přírůstkové vrstvy dřeva. Jádro není barevně odlišeno, a pokud se místy (od oddenku) vyskytuje tmavší zahnědnutí, jedná se o vadu, počátek hniloby. Smrkové dřevo je měkké, hedvábně lesklé, vonící pryskyřicí, poměrně lehké, dlouhovláknité, přitom velmi pružné a pevné, dobře štípatelné. Dobře se řeže, hobluje, frézuje, klíží, moří, natírá a barví. Poměrně málo se bortí a sesychá. V suchu je velmi trvanlivé. Smrkové dřevo je lákavé sousto pro dřevokazný hmyz, zejména červotoče. Hotové výrobky je nejlepší už preventivně chránit.

Borovice

Dřevo borovice je měkké, křehčí než smrkové, bělová část je smetanově bílá až k okru, jádro oranžově hnědé až dorezava. Letokruhy jsou výrazné. Bělové dřevo trpívá charakteristickým zamodráváním došeda, což se považuje za vadu na kráse. Díky odolnosti se borové dřevo používá především na okna a dveře, včetně rámů. Také se dobře uplatní na trámoví, podvaly a „polštáře“ pod podlahy. Mořidla i nátěry přijímá hůře než smrk. Jádrové dřevo se také hůře lepí. Největší nevýhodou při obrábění a broušení je však silné zanášení nástrojů a brusiva pryskyřicí.

Modřín

Modřínové dřevo je polotvrdé, tvrdší než smrkové nebo borové, pevné a trvanlivé. Bělová vrstva je světle žlutohnědá, jádro okrové až červenohnědé. Na vzduchu a po napuštění tmavne. Texturu (kresba letokruhů) má hustší než smrk a vyniká krásou mnoha drobných, většinou dobře zarostlých součků. Dobře se obrábí, nezalepuje tolik nástroje jako borovice a lépe přijímá lepidla i napouštění. Používá se k výrobě šindelů, masivního nábytku, schodů, zábradlí, obložení apod.

Třešeň

Dřevo je tvrdé, pevné, pružné a houževnaté, s poměrně výraznými letokruhy. Bělová část je úzká, smetanově narůžovělá až žlutá, jádro červenohnědé, na vzduchu časem červená a tmavne. Třešně rostoucí v lesních porostech mívají dřevo trochu tmavší. Krájené dýhy, masivní fošny nebo prkna upoutávají výraznou kresbou. Dobře se obrábí, má mírný lesk. Špatně se řeže dláty přes vlákna, ale pro soustružení a truhlářské práce je vhodné. Hodně se bortí a „pracuje“, přířezy je nutno sušit pomalu a důkladně je proložit. Používá se v nábytkářství, v uměleckém truhlářství, pro výrobu židlí, stolků, podstavců, ostění, říms, sloupků zábradlí i leštěných vykládaných kazetových stropů.

Hrušeň

Dřevo je houževnaté, pevné, tvrdé a stejnoměrně husté, bez lesku. Je většinou šedo-hnědo-bílé, u starších stromů se objevuje vyrudlé až cihlově červené nepravidelné jádro. Na tečném řezu mívá jemnou, něžnou kresbu. Po vyschnutí poměrně málo „pracuje“, nebortí se. Používá se proto na výrobu dřevěných závitů, šroubovic a lisů. Výborně se soustruží a brousí. Dobře přijímá lepidla i mořidla, nábytkáři jím často napodobovali eben. Je kvalitní při přípravu lepených pro sochy nebo reliéfy, zvláště když se vyžaduje stejnorodost – jednota materiálu. Vyráběly se z něj i různé geometrické pomůcky.

Švestka

Dřevo je husté, stejnoměrné a velmi tvrdé. Lze využívat jen menší kusy, které se však musí sušit zatížené a pomalu, protože dřevo se silně kroutí a praská. Běl je úzká, žlutá, někdy našedlá, jádro růžovo až červenohnědé. Dobře se soustruží i řeže. Na nábytku může být funkční ozdobou. Patří do dílen šperkařů, restaurátorů či výrobců exkluzivního nábytku. Spolu s višní je nejlepším dřevem na „domácí“ uzení.

Akát

Od úzké hnědobílé běli jde ke dřeni žlutozeleněhnědavá barva, s rozdílnou, mnohdy zajímavou kresbou. Letokruhy jsou dobře viditelné. Dřevo je těžké, velmi tvrdé, značně pružné a houževnaté. Dobře odolává vodě i počasí. Poměrně dost „pracuje“, trhá se a bortí. Při rychlém sušení praská. Ideálně se hodí na silně namáhané násady, topůrka a rukojeti. Naši předkové dřevo akátu používali v kolářství. Čepy a klína z něj jsou pevné a trvanlivé.

Jasan

Běl, u mladých stromů široká, u starých užší, je smetanově bílá, u některých jedinců bělejší než javorová, jindy narůžovělá. Jádro bývá nepravidelně ohraničené, tmavohnědé. Výrazné letokruhy vytvářejí krásnou kresbu, která má na starém nábytku nazlátlý lesk. Šikmo řezané pásky se používaly k vykládání. Dřevěné obklady, prkna či dýhy jsou nejžádanější tam, kde se objevuje kontrast jádra běli, nebo v místech srůstu. Dobře se opracovává, soustruží i leští. Dřevo je pevné, tvrdé, houževnaté a z našich dřevin nejpružnější. Používá se proto na výrobu lyží, saní, topůrek či madel a dodnes se z něho zhotovuje tělocvičné nářadí.

Dub

Dubové dřevo je jedno z nejžádanějších už odedávna. Má poměrně úzkou, světlehnědou běl a široké, stejnoměrně hnědě zbarvené jádro. Na středovém a tečném řezu se objevují výrazná „zrcátka“ (přeříznuté dřeňové paprsky). Díky jim luze bezpečně rozeznat dub od jilmu či jasanu. Základními vlastnostmi dubového dřeva jsou tvrdost, pevnost, houževnatost a trvanlivost. Z našich dřev nejdéle vzdoruje nejen povětrnostním podmínkám, ale i střídání vlhka a sucha. Vyráběly se z něj mlýnská kola, hamry, piloty k mostům a lávky, sudy. Dubové dřevo bylo za všech dob oblíbeno v nábytkářství. V Anglii po něm pojmenovali celý věk – age of oak (1500 – 1600). Využívalo se v masivu i na krájení dýh. S dubem pracovali a pracují řezbáři a sochaři, dá se řezat dláty i napříč vláknům. Dobře se lepí i moří.

Habr

Habr je z našich dřev nejtvrdší a touto vlastností se může srovnávat jen s některým akátem či javorem – babykou. Dřevo je husté, stejnoměrně šedobílé až hnědobílé. Barevné změny lze najít u starších kusů okolo dřeně. Po vyschnutí je stálé. Porušuje však pravidlo o trvanlivosti tvrdých a těžkých dřev: leží-li ve vlhku, venku na zemi, brzy „zpuchří“ a začne se rozkládat. Ale ani stojící nevydrží příliš dlouho odolávat povětrnostním vlivům. Dobře přijímá lepidlo i mořidla, je bez lesku. Napodoboval se jím eben. Dodnes se používá na čepy, palice i šrouby, na klíny, na hoblíky, rukojeti apod. Kvůli stálosti a tvrdosti je velmi důležitý i pro výrobu hudebních nástrojů.

Buk

Bukové dřevo patří z listnáčů k nejznámějším. Je tvrdé, málo pružné, poměrně pevné. Barvu má světle hnědou až narůžovělou, pařením získá tmavší, charakteristickou barvu. Je stejnorodé a husté. Bukové dřevo proslavila mimo jiné firma Thonet známými „thonetkami“, židlemi z ohýbaného dřeva, které se stále vyrábějí. Používá se v nábytkářství, na ohýbaný nábytek i na krájení dýh, převážně pro „levné“ použití, např. na překližky. Trvanlivostí nevyniká, ale velmi dobře se obrábí, moří a lepí. V neposlední řadě je výborné i na topení.

Javor

Javorové dřevo patří k nejsvětlejším z našich dřev, smetanově slonovinově bílé, do krémova. Okolo dřeně či suků se někdy objevují zelené nebo černohnědé pruhy a skvrny. Někdy se tvoří široká, tmavá, nepravidelně ohraničená dřeň. Jádro jinak není barevně odlišeno. Dřevo je tvrdé a lesklé. Dobře se opracovává, soustruží, moří, bez problémů přijímá lepidlo. Často se ještě vyběluje peroxidem a čpavkem. Kvůli kontrastu se používá v nábytkářství v dýhách i v masivu. Pro svou dekorativnost je vzácný tzv. „očkový“ javor. Pro vykládání nábytku se vyhledávala i tzv. kořenovice. Rovněž známé je tzv. vlnkování javoru, jež se dodnes využívá na zadní desky a luby viol, houslí nebo kytar.

 

Zdroj: http://loutky.prodejce.cz/povidky/drevo.htm

 

 

Struktura některých druhů dřevin: