Sociální znevýhodnění a jeho důsledky pro vychovávaného jedince nejen na trhu práce
Vratislava Černíková

V současné době (obzvláště v posledním desetiletí) převážnou částí naší společnosti v ČR je akceptována určitá míra zohlednění a požadavek speciální péče, jedincům s postižením v oblasti intelektové, somatické, motorické, senzorické. Problematikou výše uvedených postižení se zabývá speciální pedagogika ve svých dílčích (hlouběji specializovaných oborech) a to z pohledu speciálních výchovně-vzdělávacích potřeb uvedených jedinců a možnostmi jejich integrace do běžného života společnosti.

Speciální pedagogika v rámci dílčího oboru etopedie se zabývá poruchami chování, moravní narušeností, obtížemi se sociálním přizpůsobením na požadavky společnosti, sociálně patologickými jevy, delikvencí, kriminalitou a též výchovnými korektivními postupy, výchovnými opatřeními, které jsou aplikovány s cílem dosáhnout žádoucích změn chování, které jsou přínosné především pro pozitivní rozvoj jedince. Jde také o stabilizování chování jedince jako společensky akceptovatelné (v očekávané a požadované socializované úrovni).

Kvalita rodinného zázemí významně určuje úroveň socializačního procesu, který se odvíjí od prvních dnů narození dítěte.

Přes veškeré poznatky o proměně současné rodiny, obsahových změnách funkce rodiny, rodinné stability, výchovných stylů, početnosti členů rodiny a její struktury – výchova dítěte v běžně fungující rodině stále představuje optimální způsob výchovy dítěte, který je obtížně nahraditelný.

Naopak se ukazuje, že hodnota socio-kulturního rodinného zázemí, rodinné výchovy, podněcující výchovná péče umožňující rozvoj individuálních možností vychovávaného a tedy i získání bohatého rozvoje lidského potenciálu obzvláště ve složce osobnostních vlastností – uvědomění si své identity, stoupá na významu.
 
Hodnota rodinného zázemí vystupuje jako jeden ze základních diferenciačních faktorů připravenosti dítěte k sociální otevřenosti podnětům ze širšího sociálního prostředí, ovlivňuje schopnost vychovávaného participovat v aktivitách a v neposlední řadě určuje na co všechno je dítě připraveno a co je schopno zúročit pro seberealizaci ať v oblasti zájmové, vzdělávací, profesní přípravy, osobnostního růstu, vymezování životních perspektiv.

V rodinné výchově, kde je ve středu pozornosti blaho dítěte a jeho rozvoj, rodina spolupracuje s dalšími institucemi jako je škola, instituce poradenské – pedagogicko-psychologické poradny, instituce zájmové, zdravotnické a též instituce sociální péče a to se záměrem korigovat problémy které jsou spojeny s výchovou dítěte. Zájem rodičů a jejich schopnost včas reagovat na problém dítěte – vyhledat potřebnou odbornou pomoc a spolupracovat s odborníkyje též významným faktorem, který diferencuje životní dráhy vychovávaných a dosahování rozvoje (seberozvoje) osobnostních potencialit.

Ne všechny děti jsou vychovávány v sociálně příznivých výchovných podmínkách. Sociálně nepříznivé až sociálně znevýhodněné prostředí rodinného zázemí ovlivňuje výchovný způsob vedený v této rodině. Na základě empirických výzkumů vyplývá, že tyto děti jsou díky nepříznivé kvalitě – výchovného prostředí a jejího působení na vývoj dítěte znevýhodněny na ”startovní čáře do společnosti” takovou měrou, že těmito důsledky je významně ovlivněna kvalita jejich dalších možností seberealizace ve společnosti.

Ohrožující rizikové faktory rodinného zázemí pro výchovu dítěte je obtížné včas zachytit, neboť probíhají v hluboké intimitě rodinných vztahů, prosazují se velmi zprostředkovaně v chování u dítěte. Často jsou zjišťovány až v souvislosti s projevem závažných problémů v chování dítěte ve škole, na veřejnosti nebo v podobě partnerských vztahových problémů rodičů.

Faktory, ze kterých lze usuzovat na poruchy socializačního procesu, na nepříznivé podmínky rodinného prostředí u mladistvých se závažnými problémy chování, které vyústily v kriminální kariéru, byly následující:

v rodině
ve škole
Plnění školních povinností je určitým obrazem přijímání obecně platných požadavků na chování, výkon a akceptování určité míry odpovědnosti za plnění úkolů potažmo za svoji přípravu (osobnostně rozvoje tvornou, profesní) na život ve společnosti jako dospělý jedinec, občan.
Problémy ve škole spolu s kvalitou výchovného rodinného zázemí ovlivňují dosahovanou úroveň vzdělání dospívajícího. Významný je postoj rodičů k hodnotě vzdělání, rozhoduje, zda vychovávané děti v rodině budou k dosažení vzdělání vedeny, podněcovány, podporovány nebo ne.
v osobnostní charakteristice
v profesní přípravě
Mezi obtížně umistitelné kategorie nezaměstnaných na trhu práce náleží:
Závažnost dosažené nízké vzdělanostní úrovně vyplývá z životní dráhy, kterou mladistvý má před sebou a dále nabývá na významu vzhledem k narůstajícím nárokům na trhu pracovních sil.

U sledované skupiny mladistvých docházelo k nedostatečnému využití ”psychosociálního moratoria”, k optimálnímu osobnostnímu rozvoji, vyzrávání, k dostatečné přípravě na převzetí generativních úkolů.

Nepříznivé rodinné prostřední zatížené ohrožujícími riziky pro výchovu a vývoj dítěte ovlivňuje plnění jeho vývojových úkolů a to se pak promítá do celé životní dráhy a nejen do oblasti profesní.

Na rodičích prioritně leží povinnosti spojené s výchovou dětí v rodině a odpovědnost za jejich řádnou výchovu. Stát zabezpečuje sociálně právní ochranu v těch případech, kdy mladý člověk – dítě není schopno vlastními silami čelit negativně působícímu prostředí a některým společenským vlivům v jeho bezprostřední blízkosti. Podpora pozitivního vývoje mladé generace je vymezena dále uvedenými úkoly státu a zahrnuje i činnosti, které aktivizují jednotlivé vrstvy a skupiny mládeže k participaci na společenském a politickém životě a předpokládá přiměřený a individuální aktivní podíl dětí a mládeže na realizaci opatření státu. V oblasti podpory mají významný podíl nestátní organizace.
 
Koncepce sociálně právní ochrany dětí – její cíle a úkoly jsou součástí širšího celku, a to vypracované Koncepce státní politiky ve vztahu k mladé generaci v České republice na roky 1999 - 2002. Státní politikou se rozumí (vztahováno k mládeži) aktivity směřující do následujících oblastí:
  • Působení státu prostřednictvím institucí a dalších nástrojů státu zabezpečující podmínky pro vývoj a rozvoj osobnosti dětí a mládeže a jejich participace na společenském a politickém životě včetně legislativních opatření.
  • Vytváření podmínek pro naplňování funkcí rodiny jako základního článku společnosti.
  • Vytváření podmínek pro formování mladých lidí jako plnoprávných a zodpovědných členů společnosti.
  • Preventivní ochrana a opatření chránící děti a mládež před negativními jevy na ně působícími.

V uvedené Koncepci politiky státu ve vztahu k mladé generaci je vymezena zodpovědnost státu za plnění úkolů, které mu v této oblasti přísluší nebo k jejich plnění se v celé řadě mezinárodních úmluv zavázal. Svůj podíl zodpovědnosti má rodina a přiměřeně věku i jednotlivec za sebe sama.

Stát se přihlašuje ke komplexní ochraně a podpoře celé mladé generace. Zvláštní zájem je směřován na případy, kdy selhává funkce rodiny nebo kde jde o jedince zdravotně či jinak postižené. Trvalou dlouhodobou podporu stát poskytuje vybraným skupinám dětí a mládeže, vyžadujícím zvláštní péči. Specifická podpora též řeší aktuální úkoly (v současnosti například důsledky transformace ekonomiky), na které nebyla mládež připravena. Cílem je vytváření podmínek pro zdravý rozvoj osobnosti mladého člověka a jeho uplatnění ve společnosti.

Podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí (ve znění pozdějších úprav) se Ministerstvo práce a sociálních věcí stalo koordinačním orgánem realizace sociálně právní ochrany dětí.

Ochrana dětí, ať právní nebo sociální znamená především oprávnění intervence státu tam, kde je třeba ohroženo nebo narušeno.

Sociálně právní ochranou lze označit soubor koordinačních činností jednotlivých státních orgánů, jejichž prostřednictvím stát za pomoci státních a nestátních subjektů chrání právo dítěte na život, jeho zdravý vývoj, na rodičovskou péči, a život v rodině, na identitu dítěte, svobodu myšlení, náboženství, na vzdělání, zaměstnání. Je zde zahrnuta i ochrana dítěte před tělesným či duševním násilí, týrání, zanedbáváním, zneužíváním a vykořisťováním.

Stát však nenahrazuje povinnosti a odpovědnosti rodičů, nezasahuje do jejich postavení jako nositelů rodičovské zodpovědnosti, není-li ohrožen zájem dítěte.
 
Jakmile jsou však práva nebo vývoj dítěte ohroženy, je právem i povinností státu zasáhnout do poměrů dítěte a jeho rodiny, a to i proti vůli rodičů. Základním principem, na kterém je zákon postaven, je odpovědnost státu za zajištění ochrany a péče, která je nezbytná pro všestranné blaho dítěte. Všestranné blaho dítěte je pojímáno jako harmonický rozvoj osobnosti, jeho schopností. Operacionálnější jeho vymezení je uváděno jako péče o rozvoj lidského potenciálu

Obsahuje:

  • potenciál zdraví
  • potenciál poznatkový a dovedností
  • potenciál hodnotově – orientační
  • potenciál sociálně participační
  • potenciál volní.

Lidským potenciálem rozumíme předpoklady člověka k činnostem, které realizuje ve všech svých základních sociálně-ekonomických funkcích: ve funkci občana, člena rodiny, pracovníka, spotřebitele, vlastníka
 
Filozofie sociální a právní ochrany dítěte prostupuje všechna opatření, kterým stát reaguje na ohrožení vývoje dítěte, na výchovná opatření směřující ke korekci rizikového vývoje dítěte, včetně reakcí společnosti na trestnou činnost mladistvých. Obsah pojetí sociální a právní ochrany dítěte vychází z následujících myšlenek:
  1. Stát nese odpovědnost za depistáž, odstraňování nežádoucích vlivů, které vyvolávají závažné poruchy socializačního procesu dítěte.
  2. Stát má povinnost v případě selhání rodinného zázemí zabezpečit dítěti právo na řádnou výchovu, vzdělávání, sociální a materiální péči, optimální jeho potřebám.
  3. Dítě ohrožené závažnými sociálně deviantními jevy v rodině, v primárním prostředí má nepříznivé, ztížené podmínky k plnění vývojových úkolů a je ohroženo retardací psychosociálního vývoje včetně konfliktu s trestně-právními normami.
  4. Ohrožené dítě se může stát dítětem ohrožujícím, platí to i opačně – ohrožující dítě, pokud tento proces není výchovně a žádoucím způsobem zvládnut, je vystaveno riziku sociálně deviantního individuálního vývoje, … až znehodnocení svého lidského potenciálu.
  5. Dítě se samo bez odborné pomoci a intervencí do primárního sociálního prostředí nemůže z dané životní situace vymanit.
  6. V situacích aplikace trestních sankcí je žádoucí preferovat ty způsoby zacházení s mladistvým pachatelem (a vytvářet pro jejich uplatnění podmínky), které aktivizují kvalitativní posun sociálního vyzrávání, převzetí odpovědnosti za spáchanou trestnou činnost (nejen právní i morální odpovědnost v celém rozsahu) aktivizují, rozvíjejí požadované sociálně vyzrálé formy chování. Nespoléhat na výchovnou působnost trestu, která by měla nastat pouhým jeho uložením. Důležité a ve většině případů je nezbytné resocializační zacházení s pachatelem – proces uschopňování dospívajícího jedince k samostatnosti, sociálně odpovědnému chování.
Hlavní oblasti, na které se působení zákona zaměřuje, jsou:
  • Prevence narušení příznivého vývoje dítěte.
  • Opatření na ochranu dětí v krizových situacích.
  • Zprostředkování osvojení a pěstounské péče.
  • Sledování dětí žijících v náhradní rodinné péči nebo nacházející se v péči ústavních zařízení.
  • Ochrana dětí před sociálně patologickými jevy, a před sociálně nepříznivými podmínkami jejich života.
  • Spolupráce s cizinou ve věcech sociálně-právní ochrany dětí.
  • Vytváření podmínek, za nichž mohou vybrané činnosti sociálně-právní ochrany realizovat i nestátní subjekty.

Literatura :

  1. VÍTKOVÁ, M. a kol. Integrativní speciální pedagogika. Brno : Paido, 1998. ISBN 80-85931-51-6
  2. HELUS, Z. Úvod do sociální psychologie (Aktualizované téma pro studující učitelství). Praha : Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2001. ISBN 80-7290-054-4
  3. PIPEKOVÁ, J. a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno : Paido, 1998 ISBN 80-85931-65-6
  4. ČERNÍKOVÁ, V. Prekriminalita dětí a kriminalita mladistvých, kterým byla uložena ochranná opatření. Praha : Policejní akademie ČR, 2002.
  5. Kovařík, J. K problematice sociálně patologických jevů a jejich příčin u dětí a mládeže. České vězeňství, 1999, č. 6, s. 18 – 31.
  6. SMÉKAL, VL., MACEK, P. Utváření a vývoj osobnosti, (Psychologické, sociální a pedagogické důsledky). Brno: Barrister & Principal – studio, 2002. ISBN 80-85947-83-8
  7. VOŇKOVÁ, J. Právní ochrana dětí a mladistvých v České republice. České vězeňství, 1999, č. 6, s. 26 – 31.
  8. STEJSKAL, F., KNÝ, M., VOTRUBA, J. Sociálně patologické jevy dětí a mládeže v České republice. Praha : Policejní akademie ČR, 1999. ISBN 80-7251-008-8
  9. ZOUBKOVÁ, I., NIKL, J., ČERNÍKOVÁ, V. Kriminalita mládeže. Praha : Policejní akademie ČR, 2001. ISBN 80-7251-070-3
  10. LABÁTH, V. Riziková mládež. Praha : Sociologické nakladatelství, 2001.ISBN 80-85850-66-4
  11. ONDREJKOVIČ, P. Negativní stránky individualizace mládeže. Bratislava : Peda-gogická fakulta Univerzity Komenského, 2000. ISBN 80-88868-60-2
back_to_content
Archivovana verze z webu KSpecPed PdF