Jaroslav Jaroš – významná postava brněnské opery

Mgr. Zuzana Vaculová

 

22. září 2007 uplyne přesně 105 let od narození operního pěvce Jaroslava Jaroše, který významně ovlivnil mezi- a poválečné dění v českých a moravských operních domech. V roce jeho stých nedožitých narozenin připomněl tenoristovo interpretační mistrovství Český rozhlas Brno. Jeho profesní dráhu ovlivnila řada náhod a shod mnohdy ne právě šťastných okolností a možná právě proto J. Jaroš  zůstává, jak se domníváme neprávem, poněkud stranou pozornosti odborných pěveckých kruhů.

Profesionální dráha Jaroslava Jaroš, narozeného 22. 9. 1902 v Moravských Budějovicích, je spojena s téměř všemi velkými českými divadly, ovšem největší část svého soukromého i profesního života strávil právě v Brně a na brněnské operní scéně.

Přestože ekonomické poměry v rodině Jarošových nebyly právě příznivé, zájmem a péčí o rozvoj svých dětí je vyvažovali jednak rodiče (zvláště matka, která s dětmi často zpívala) a vedle toho škola a učitelé v ní. Díky tomu byl Jarošův pěvecký talent odhalen a dále rozvíjen již od školních let.

Jaroslav Jaroš se do Brna dostal poprvé v rámci základní vojenské služby v roce 1922 a Brno si jej okamžitě získalo. Možnost navštěvovat ve zdejším divadle různá operní představení s předními pěvci brněnské scény jen podpořila touhu a odhodlání stát se profesionálním umělcem.

Po skončení základní vojenské služby J. Jaroš prošel krátkým obdobím účinkování v ochotnickém divadle v rodném městě, ale velmi záhy, na doporučení místních hudebních znalců, vyhledal v Brně Ferdinanda Poura (barytona brněnské opery), který se ujal odborného školení hlasu tohoto svého nového žáka.

Následovalo čtyřleté soukromé studium sólového zpěvu u vynikajícího pedagoga Theodora Černíka, který se zanedlouho stal profesorem brněnské konzervatoře. Již v průběhu těchto studií v letech 1924 - 1928 vystupoval J. Jaroš jako host v opeře tehdejšího Národního divadla v Brně, např. v roli Jeníka v Prodané nevěstě. Role Jeníka ostatně provázela J. Jaroše po celou jeho pěveckou kariéru a vytvořil v ní jednu ze svých nejlepších postav.


 

Ihned po absolvování studií u profesora Černíka byl J. Jaroš angažován jako první tenor Východočeského divadla v Pardubicích (1928/29). Již v prvním roce tamního působení na sebe upoutal pozornost a hned od příští sezóny nastoupil do angažmá v olomouckém divadle. V Olomouci J. Jaroš setrval v sezónách 1929/30 - 1934/35, toto angažmá přerušil ročním působením v německém divadle v Opavě (1930/31). Opavské divadlo mělo být na doporučení autorit jakýmsi odrazovým můstkem pro pěveckou kariéru u zahraničních divadel. Začínala zde i slavná Marie Jeritzová a spolu s J. Jarošem do Opavy přišel také mladý Hans Hotter, pozdější sólista Státní opery ve Vídni, vynikající wagnerovský interpret v Metropolitní opeře v New Yorku a v milánské La Scale. Také J . Jaroš dostal hned po svém prvním úspěšném vystoupení v Mozartově Kouzelné flétně, ve které nastudoval roli Tamina, lákavé nabídky ze zahraničí. Zajímala se o něj švýcarská divadla v Curychu, Luzernu a Bernu, polské divadlo ve Vratislavi, a také velké německé scény v Mnichově a Norimberku. Za J. Jarošem se ovšem do Opavy vypravila olomoucká divadelní delegace, která jej přesvědčila, aby zůstal věrný českému divadlu. J. Jaroš se tedy vrátil do angažmá v Olomouci a během čtyř sezón zde ztvárnil velké množství postav. Z těch nejvýraznějších jsou to např. Parcifal za stejnojmenné Wagnerovy opery, LenskijČajkovského Evžena Oněgina, Šťáhlav v opeře Libuše B. Smetany nebo Ctirad ve Fibichově opeře Šárka.

Z olomoucké scény byl po celou dobu zván k hostování v Národním divadle v Praze např. v rolích Trobadoura ve stejnojmenné Verdiho opeře, Jeníka v Prodané nevěstě, Pinkertona v Madame Butterfly, Lukáše v Hubičce, Vítka v Tajemství, CavaradossihoTosce. V roce 1935 na základě úspěšných hostování, jak bylo v té době běžné, dostal od Národního divadla nabídku stálého angažmá. Shodou nešťastných náhod (náhlé úmrtí šéfa opery Otakara Odstrčila a následná změna uměleckém vedení) k angažování nedošlo, přestože smlouva již byla vyhotovena.

Olomoucký divadelní ředitel Anton Drašar mezitím přešel ke Slovenskému národnímu divadlu v Bratislavě a přiměl J. Jaroše, aby odešel do Bratislavy spolu s ním. Na Slovensku J. Jaroš působil až do roku 1939, kdy došlo ke zřízení tzv. Slovenského státu. Tyto události donutily J. Jaroše k návratu do českých zemí, ačkoli na něj bylo ze strany slovenských oficiálních činitelů působeno, aby v Bratislavě setrval. Sám ředitel Drašar odešel tehdy z Bratislavy k Národnímu divadlu v Praze (prozatím jako poradce) a J. Jaroše jistil, že i on angažmá u tohoto divadla získá.

J. Jaroš se tedy přestěhoval do Prahy, ale nepřízeň osudu mu již podruhé zabránila v tom, aby do pražského angažmá opravdu nastoupil. Ředitel Drašar totiž krátce nato zemřel a jeho plán se již neuskutečnil.

Přechodnou dobu asi čtyř měsíců spolupracoval J. Jaroš s Čs. rozhlasem a s Gramofonovými závody v Praze. Tato spolupráce trvala i mnoho následujících let a vzešlo z ní více než šedesát gramofonových desek Ultraphon, se snímky árií z českých a světových oper ale také např. klasických operet. Za zmínku stojí žalářní duet ze Smetanovy opery Dalibor, který J. Jaroš nazpíval s národní umělkyní Marií Podvalovou jako Miladou.

V roce 1940 získal J. Jaroš angažmá u Městského divadla v Plzni, kde působil po celou dobu druhé světové války.

Po osvobození v roce 1945 byl pozván tehdejším šéfem opery Státního divadla v Brně Antonínem Balatkou k brněnské opeře, kde kromě řady operních úloh nastudoval také několik operet. Byl oblíbeným interpretem velkých rolí např. v Cikánském baronovi a Netopýrovi Johanna Strausse nebo v operetě Země úsměvů Franze Lehára.

Z českých pěvců byli na jevišti jeho partnery např. Marie Podvalová, Libuše Domanínská, Cecílie Strádalová, Marie Řezníčková, Emílie Zachardová, Rudolf Asmus a další.

Repertoár, v němž J. Jaroš vystupoval zpravidla v hlavní tenorové roli, dosáhl za jeho umělecké činnosti pozoruhodného počtu rolí - celkem přes 130. V mnohých z nich vystoupil i více než padesátkrát, právě v roli Jeníka v Prodané nevěstě to ovšem bylo téměř pětsetkrát. Z dalších rolí jmenujme alespoň Prince v Rusalce, Števu v Její Pastorkyni, Jirku v Čertovi a Káče a Dalibora či Jakobína ve stejnojmenných českých operách.

Zvláštní význam má role Šimona v opeře Rafaela Kubelíka Veronika, s Emilií Zachardovou v hlavní roli. Světovou premiéru měla tato opera 19. 4. 1947 v brněnském divadle Na hradbách, za řízení autora,  v hudebním nastudování Bohumíra Lišky, v reži Miloše Wasserbauera a ve výpravě Zdeňka Rossmanna.


 

Premiéra sklidila obrovský úspěch, což dokazuje např. kritika Graciana Černušáka otištěná ve Svobodných novinách: „Sobotní premiéra v brněnském Národním divadle byla provázena úspěchem tak pronikavým, jakého jsme dávno již nebyli účastníky, stupňoval se každým obrazem k opravdovému nadšení dílem, jehož přednosti postavilo do nejkrásnějšího světla znamenité provedení. Po dlouhé době stanulo brněnské divadlo nejenom věcně, ale také výkonně, na onom místě, jaké zaujímalo ve svých nejslavnějších dobách. Velké dirigentské umění Kubelíkovo vtisklo podání pečeť autentičnosti... Do vyrovnaného a výrazově vzrušeného proudu ústrojně se včleňovaly rozsáhlé sbory nejrůznějšího obsazení, ve velkých úlohách sólových byli jsme pak svědky výkonů, hodných zcela zvláštní úcty. Na prvním místě jest uvésti E. Zachardovou, jejíž Veronika uchvacovala ve zpěvním i hereckém projevu dokonalou harmonií jasnozřivé psychologické intuice, dramatické výraznosti a technického mistrovství. K ní se důstojně družil Vlast. Šíma v úloze Jankově, kterou zachytil důrazným nasazením pěveckých prostředků a výbušným gestem v pronikavé pochopení bytostné podstaty od syrové živočišnosti k očistné duchové katharsi. Z ostatním zvláště důvěrně se sžili se svými postavami Ed. Hrubeš, Rud. Asmus a Jar. Jaroš, ale také o celé řadě jiných byla by na místě slova upřímného uznání.“

Ze světových oper jsou to pak např. úlohy Radama v Aidě, Dona JoséhoCarmen, Pinkertona v Madame Butterfly nebo Vévody Mantovského v Rigolettovi.

V roce 1967 byl Jaroslavu Jarošovi za celoživotní plodnou práci pro české a slovenské operní umění udělen titul „Zasloužilý umělec“.

Na brněnské scéně působil J. Jaroš jako sólista až do svého odchodu do důchodu (1. listopadu 1961). I poté byl však ještě několik let zván k hostování a až do posledních chvil spolupracoval s divadlem jako hlasový poradce opery. J. Jaroš prožil zbytek života v Brně, kde 24. 11. 1968 také zemřel.


Použité prameny a literatura:

archiv Moravského divadla v Olomouci

archiv Národního divadla v Brně

archiv Slezského divadla v Opavě

soukromý archiv Ing. Jaromíra Jaroše, syna Jaroslava Jaroše

Národní divadlo v Praze [online]. c2000, poslední revize 19.10.2007 [cit. 4. září 2007]. Dostupný z WWW: <http://www.narodni-divadlo.cz.>

ČERNUŠÁK, Gracian. Kubelíkova Veronika. Svobodné noviny, 1947, roč. 3 (55), č. 94, s. 5

DUFKOVÁ, E. Almanach Státního divadla v Brně 1884 - 1974. Brno: Státní divadlo, 1974.

DUFKOVÁ, E. Postavy brněnského jeviště: Umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně: Český divadelní slovník. 3, 1884 – 1994. Brno: Státní divadlo, 1979 - 1984. 840 s.